Living Zoology: Zuzana a Matej s respektem v manželství i v divočině

Moje žádost o rozhovor je zastihla mimo domov, který mají v Brně. „Až příští týden, teď hledáme kobry v Egyptě,“ zněla odpověď. V tu chvíli jsem se na ně začala těšit. Očekávání rozhodně nezklamali.

Zuzana a Matej Dolinayovi, bývalí spolužáci z Masarykovy univerzity, jsou spolu dvanáct let. Skvěle se doplňují v běžném životě i na expedicích, což před sedmi lety stvrdili svatbou. Společně také založili filmové studio Living Zoology, které popularizuje živočichy, jichž se většina lidí bojí nebo štítí: krokodýly, varany, žáby a hlavně hady. „Snažíme se ukázat jejich krásu a eleganci, vysvětlit lidem, že je nemají zabíjet,“ říká Matej.

Umělecké snímky i videa těchto živočichů mají na webu, facebooku, instagramu i youtube kanálu, takže je jasné, že v jejich bytě nebude chybět terárium. Vlastně jsou tam hned čtyři: jedno pro pár krajt, ve druhém se schovává barevná korálovka, v dalším skoro dva metry dlouhá užovka tenkoocasá. Poslední, nejmenší pak patří solidně velkému sklípkanovi.

Ptám se, co Mateje na Zuzce nejvíc zaujalo. Čekám, že úsměv, protože ten je opravdu podmanivý. „Že měla zkušenost s tropickou džunglí,“ zaskočí mě.

„Fascinovala mě zvířata, hlavně biodiverzita tropů, ale táta mě spíš vedl k tenisu, který jsem hrál profesionálně až do dospívání. Studium zoologie jsem si později prosadil, ale o cestách do pralesa se mi mohlo v dětství jen zdát. Znal jsem všechna zvířata, ale z knížek. V prvním ročníku jsem poučoval spolužáky o rybách z preparátů a pořád snil o tom, že někdy uvidím prales. A pak jsem se dozvěděl, že moje spolužačka v něm byla už mockrát. To mě fascinovalo,“ přiznává.

„No a mně se na něm nejvíc líbilo, že uměl všechny ty ryby,“ dodává Zuzana se smíchem. Ona sama měla cestu do přírody otevřenou odmalička díky tátovi-ornitologovi, který ji brával na dobrodružné výpravy za zvířaty po celém světě. Po mamince učitelce pak podědila lásku k dětem a s láskou k přírodě ji kombinuje jako učitelka v brněnské lesní mateřské školce Medlánka.

Dobrodružnou práci manželů jako profesionálních filmařů divoké přírody, ale také jejich společnou cestu životem zachycuje dokument Figures (Obrazy), který natočil americký producent Rhett Cutrell.

„Obrazy jsou svědectvím lásky - lásky k divoké přírodě, lásky ke vzdělávání a lásky mezi dvěma lidmi s velkým nadšením pro věc,“ charakterizuje svůj film. A dochází v něm k závěru, že zásady zacházení se smrtelně nebezpečnými hady se překvapivě podobají principům, na nichž je založen fungující partnerský vztah…

Něco na tom bude: Když Dolinayovi vyprávějí, plynule na sebe navazují. Nikdy si neskočí do řeči, jeden dává prostor druhému. „Respekt, komunikace, společný růst,“ vypočítává Matej pilíře manželství. „Reciprocita,“ řeknou oba jedním hlasem a Zuzana dokončí: „Důvěra, intimita a vzájemná upřímnost.“

Pozorovat zajímavé živočichy v přirozeném prostředí - deštných pralesech, savanách, pouštích - jezdí po celém světě. „Byli jsme už na všech světadílech kromě Antarktidy, tam hadi nežijí,“ podotýká Matej.

Na cestách zažili leccos. V Indii a Africe se dostali do míst, kde lidé ještě neviděli bělocha na vlastní oči. „Když tam taháme kobru ze zdi, jsme větší atrakcí my než ta kobra,“ podotýká Zuzana.

„Nejděsivější byla autonehoda v Kostarice, kde jsem řídil. A spíš nepřátelští lidé byli v Kamerunu,“ vzpomíná Matej a Zuzana dodává: „Tam do mě třeba někdo bezdůvodně strčil na ulici, protože jsem bílá. Ale chápeme to, protože v těchto zemích mají místní špatnou zkušenost z koloniální historie. Asi nejnebezpečnější mi přišla kriminalita ve velkých jihoafrických městech, kde se při průjezdu některými místy nedoporučuje zastavit málem ani na červenou.“

„Většinou jsou k nám ale lidé vstřícní, zejména na venkově. Teď v Egyptě jsme spolupracovali s místním ochráncem hadů Mustafou. Nemluvil anglicky, takže jsme se domlouvali jen přes překladač, ale pozval nás každý večer na večeři k sobě domů. Měl devět dětí a dvě manželky, které výborně vařily. A bral jako velkou čest, že jsme pozvání přijali. Podobně to fungovalo v Íránu a v Indii,“ vypočítává Zuzana.

Mít za parťáka vlastní ženu považuje Matej za výhodu: „Kdybych přišel třeba do arabské komunity sám, budou uzavřenější. Ženy jsou tam ze Zuzky nadšené, obdivují, že pracuje s kobrou, druží se s ní. Navíc skvěle zvládá náročné podmínky a rizikové situace. Je zvyklá organizovat děti v lesní školce, což se dá v krizi dobře aplikovat i na dospělé.“

„Hodně také záleží na tom, jak působíme. Poznávat jiné kultury je fascinující, a nejde to z hotelu. Když přijdeme do vesnice celí zabahnění odněkud z pralesa, sedneme si s lidmi na zem a jíme s nimi rukama, chovají se k nám jinak než k běžným turistům,“ konstatuje.

„Navíc se snažíme nepoutat pozornost. Nosíme obyčejné terénní oblečení, žádné šperky. Já mám jen starou zrcadlovku a telefon s rozbitým displejem, Matej obyčejnou kameru v ošoupané tašce,“ doplňuje Zuzana.

Plazi Matejovi učarovali odmalička. „Jako dítě jsem miloval dinosaury, ale i tříletý člověk si brzy uvědomí, že už nežijí. Zato hadi pořád na světě ještě jsou, a jsou úžasní. V lidech vzbuzují strach, ale jde o plachá a velice mírumilovná zvířata. Jediné, co chtějí, je žít svůj život, lovit kořist a klást vejce,“ říká Matej.

„Přežívají bez nohou. Jsou velmi křehcí, především jejich hlava, která je uzpůsobená pro polykání potravy vcelku, takže nemají srostlé spodní čelisti. U některých druhů se pro usnadnění lovu vyvinul jed a jeho složení je tak komplexní, že dodnes neumíme vytvořit syntetický protijed,“ vypráví.

„Kvůli častému životu v úzkých podzemních prostorách mají srostlé průhledné víčko a ztratili ušní otvory, takže neslyší, vnímají jen vibrace. Někteří hadi zato registrují rozdíl třeba jen dvě desetiny stupně Celsia, takže cítí, kde je teplejší kořist a dokážou na ni přesně zaútočit naslepo i v noci. A mají skvělý čich. Pachy vnímají jazykem, který je rozeklaný, aby je lépe nabíral ze vzduchu,“ vysvětluje.

„Na zemi se celý život hadů točí kolem udržení tělesné teploty. Musí se nahřát, aby mohli lovit. Ale neumí se ani ochladit, takže se pak musí schovat, aby se nepřehřáli. Přesto se dokázali adaptovat na různá prostředí: někteří stromoví hadi nikdy neslezou na zem, mořští hadi mají ocas tvarovaný do tvaru ploutvičky,“ popisuje.

„A většinou jsou krásně barevní a vzorovaní. Každá šupina je jedinečná, každý vzorek jednotlivce jiný,“ dodává Zuzana.

Je vidět, že by Matej dokázal o hadech vyprávět ještě pěkně dlouho… Se stejným zápalem přistupují Dolinayovi také ke vzdělávacím programům, s nimiž jezdí po základních a středních školách.

Napřed vyprávějí a promítají, potom dětem ukazují živé hady. „Většinou jsou nadšené, čím mladší děti, tím menší strach. Ten drtivá většina dětí s námi překoná. Ty, které nechtěly vidět ani obrázky, nakonec drží hada v ruce a jsou v pohodě,“ vypráví Zuzana.

Možná vás to překvapí stejně jako mnohé děti, ale v ČR máme jen pět druhů hadů, přičemž čtyři z nich jsou nejedovaté užovky. Jediná jedovatá je zmije obecná, u nás kriticky ohrožený druh.

Jak se chovat, když ji potkáte v přírodě? Stačí držet si odstup, pohybovat se pomalu, aby necítila ohrožení, protože pro ni jste nebezpeční obři. A vytvořit prostor, aby se mohla odplazit. Ráda ho využije.

Náklady na cesty jsou vysoké a focení v přírodě nevyzpytatelné. „Jedete přes půlku světa a nevíte, jestli vůbec hada natočíte. Brodíte se řekami, plahočíte se džunglí, jste špinaví, unavení a zpocení od hlavy k patě. Občas něco najdete, občas ne. Takže se snažíme být co nejvíc připravení, což zahrnuje spoustu plánování a přemýšlení dopředu,“ podotýká Matej.

K divokým zvířatům přistupují s respektem a opatrně. I tak potřebují skvělou fyzickou kondici, postřeh i pevné nervy, schopné reagovat ve zlomcích vteřiny. A nadšení. Pro Dolinayovy je normální vzít večer po setmění čelovky, batůžky, nástroje na odchyt hadů, vyrazit do pralesa a být tam do tří do rána. „Jsou to nejkrásnější chvíle v našich životech,“ říká Zuzana.

„Obvykle pracujeme se smrtelně nebezpečnými hady, každá chyba může ohrozit život. Narušujeme jejich soukromý prostor, takže je třeba udržovat rozumnou vzdálenost. Žádný snímek nestojí za to riskovat život,“ zdůrazňuje Matej.

„Jsme opak šoumenů, kteří na videích chytají holýma rukama jedovaté hady kvůli svému egu. Neděláme zbytečné drama, práce s jedovatými divokými zvířaty je náročná sama o sobě. Stačilo by při natáčení zakopnout a spadnout na hada, v té chvíli je přirozené, že vás uštkne. Brání se, protože ho to bolí. A rozhodně nechcete, aby vás kousla třeba mamba zelená v zemi jako Togo, kde v nemocnicích nemají séra,“ konstatuje Zuzana.

Při focení a natáčení se doplňují: Matej díky rychlým reflexům ze sportu většinou hady chytá. Zuzka má zase skvělé oči, snadno dokáže najít i zeleného hada uprostřed zelených listů. Matej obvykle točí, Zuzana fotí.

Spoušť zmáčkne vždy jen jeden člověk, Dolinayovi však výstupy podepisují oběma jmény. „Stejně jako máme společné jmění manželů, máme i společné fotky a videa,“ krčí rameny Zuzana.

„Spoluautorství souvisí i s bezpečností focení: s jedovatým živočichem je lepší pracovat ve dvou. Zuzka třeba leží na zemi a fotí a já dávám pozor, co had dělá, nebo třeba držím blesk. A u mých filmových záběrů je to zase naopak,“ vysvětluje Matej.

Za těch dvanáct let už společně pracovali s druhy patřícími do všech nejjedovatějších hadích rodů: taipany, pakobrami, chřestýši, kobrami, mambami, křovináři, bungary, zmijí gabunskou… Na háku měli taipana menšího, což je nejjedovatější had na světě, i mambu černou, považovanou za nejnebezpečnější na manipulaci. Uštknuti nebyli ani jednou.

Nakonec nastane chvíle, které se poněkud obávám. „Vyndejme hady,“ říká Zuzana. Matej přiblíží ruku k průduchům terária s krajtami a ty okamžitě ladně vztyčí hlavy, připravené zaútočit na kořist.

„Vnímají moje teplo. Kdybych k nim dal teď ruku, kousnou, protože si mě spletou s myškou,“ vysvětluje Matej, zatímco rukou pomalu přejíždí podél průduchu terária. Krajty pohyb upřeně sledují nemrkajícíma očima a nadšeně mrskají rozeklanými jazýčky ve snaze ucítit zápach kořisti. Matej opatrně otevře terárium. Na své mazlíčky nesahá rukou, nejdřív se jich dotkne hákem na hady. „Ještě se nemůžu přiblížit, nevědí, jestli nebude krmení, proto se jich nejdřív dotýkám nástrojem,“ vysvětluje. Lehce na hady foukne, další signál, že bude mazlení, nikoli hostina. Je vidět, že pochopili: trochu zklamaně se stáhnou k zadní stěně terária, ale klidně se nechají uchopit.

„Děti ze školky jim vymyslely jména: sameček je Krajťák Ajťák, samička Wifinka,“ podotýká Zuzana. Když mi Matej podává klidnějšího samce, jsem poněkud ve střehu: stisk jeho svalů je překvapivě silný, a přece jen víme, jak to bylo v ráji s Adamem a Evou.

Krajťák Ajťák to ale už nejspíš dávno zapomněl: zvědavě mě očichává jemnými, zkoumavými dotyky jazýčku, v nichž není ani zrnko agresivity. Jeho tělo je studené, jako by ožil pásek do kalhot. Ale není slizké. Šupiny jsou - stejně jako třeba lidské nehty - z rohoviny, takže hadí kůže je na dotek hladká, suchá a příjemná.

Zatímco Wifina se neklidně kroutí po gauči, Ajťák se mi rozvážně protahuje v náruči. Lidské teplo mu evidentně vyhovuje. „Nemá důvod útočit,“ uklidňuje Matej tichý hlásek mého podvědomí, který někde vzadu v hlavě zoufale ječí: Had, had, pozor, had! Ten hlásek pamatuje doby, kdy se k sobě malí primáti, předchůdci člověka, choulili v jeskyni a ladný pohyb hadího těla pro ně představoval smrtelné nebezpečí. Snadno ho umlčím.

Nenápadná metoda odbourávání strachu z hadů prostřednictvím znalostí, kterou Dolinayovi úspěšně používají u školních dětí, spolehlivě zafungovala i na mě. Začínám souhlasit s Matejem: Hadi jsou úžasní!