Lenka Nová: Baví mě fyzická práce, která má hmatatelný výsledek

Je těžké najít objekt, kde můžete skloubit krásu s praktickými věcmi, které se týkají vystoupení?

Ukazuje se, že takových míst je spousta a majitelé nebo nájemci jsou projektu Vila Tour nakloněni. Jsou rádi, že kromě klasických prohlídek se v domě odehrává také něco víc živého. Projevilo se to i letos, kdy z původně zamýšlených čtyř koncertů jich jedeme nakonec deset.

Každý dům má kromě adresy i svou historii. Zasáhl vás příběh některého?

Lehce úsměvný příběh je například spojený s Vilou Stiassni v Brně. Majitel Alfred Stiassni si stavbu objednal u věhlasného brněnského architekta Ernsta Wiesnera. Ten vilu navrhl v nadčasovém moderním stylu, ale žena majitele Hermine měla poněkud jiný vkus a zřejmě také hlavní slovo v domácnosti. Takže interiér domu byl navržen spíše v zámeckém stylu, což se totálně tluče s tím, co vidíme zvenčí. Architekt Weisner nakonec z projektu odstoupil. Další příběh, tentokrát ze současnosti, je spojen s Lesním mlýnem v Mariánských Lázních. Komplex koupili před několika lety manželé Kučeraví a snaží se mu, víceméně svépomocí, vrátit jeho původní krásu. Je to trošku boj s větrnými mlýny, ale jejich snaha je obdivuhodná. Budu ráda, když propagací tohoto místa pomůžeme alespoň trošku jejich snaze.

Liší se nějak koncerty ve vilách od těch, řekněme, běžných?

Je samozřejmě velmi důležité, v jakém místě se koncert odehrává. Jak pro mě, tak pro posluchače. Já vnímám, že to byl kdysi něčí domov, představuju si, jak se tam asi lidem žilo, jak se v něm pohybovali. Samotné koncerty jsou jiné než obvykle. Jsem s posluchači velmi nablízko a musím říct, že na nich vládne až domácí atmosféra. Měla jsem trošku obavu z délky večera, která je téměř čtyři hodiny, ale ukázalo se, že to posluchači vítají. Dokážou se uvolnit, odstřihnout se od okolního světa, uklidnit se a intenzivně pak vnímat vše, co se kolem nich děje. Jsou to takové čtyřhodinové lázně uprostřed týdne.

Jak vás napadlo opustit koncertní sály a zamířit do architektonicky zajímavých míst?

Ten nápad se zrodil v zimě v hlubokém lockdownu, kdy jsme byly s dcerou zavřené doma, stejně jako všichni. Tehdy jsem zatoužila sedět na zahradě pěkného domu, povídat si za vlahé letní noci s přáteli u sklenky dobrého vína. Pak se k tomu přidala moje láska k architektuře, a jakmile to podmínky dovolily, začal projekt nabírat konkrétní obrysy. Před dvěma lety jsme odehráli s Petrem Maláskem a Josefem Štěpánkem první koncert ve Werichově vile v Praze. Ten pak vyšel i na mém prvním živém albu s názvem Vila Live.

Kam se mohou návštěvníci vašich koncertů a zároveň zajímavých míst těšit letos?

Vydali jsme se do míst, která nejsou tolik známá, jako například Laichterův dům v Praze. Ten není běžně přístupný veřejnosti. Je v něm až zázrakem zachované schodiště přes dvě patra s nádherným dřevěným obložením a původními látkovými tapetami. Zajímavé je i to, že o oživení a rekonstrukci se stará teprve osmadvacetiletý vnuk původního majitele Lars Laichter. Moc se těším také do skleněného sídla sklářské firmy Lasvit v Novém Boru.

Před čtyřmi lety jste si pořídila roubenku v Podkrkonoší. Má i ona nějaký příběh?

Kdysi v ní žili nejchudší lidé ve vsi, přede mnou tam jezdily hlavně ženy z rodiny, které roubenka patřila. Já se vidím, jak jednou chodím Babiččiným údolím, které je odsud kousek, a sbírám léčivé byliny. Pokud se je tedy někdy vůbec naučím. Ale tohle by se mi líbilo. Zatím ten nádherný kraj teprve objevuju. Vím, že je tam spousta krás k vidění, třeba nádrž Rozkoš, Hospitál Kuks nebo Zoo ve Dvoře Králové. Jsou tam hluboké lesy a máme to kousek do Krkonoš.

V jaké fázi budování se nacházíte?

Je to běh na dlouhou trať. Zjistila jsem, že kvůli práci a cestování nemám zdaleka tolik času, kolik bych na dům potřebovala. Ale máma mi říkala, ať se tím nestresuju a beru to jako cestu, krok za krokem. Vše základní tam ostatně funguje, voda, elektřina, kachláky, takže jako kontrast k městskému životu je to ideální.

Co vás na chalupaření baví?

Kontakt s přírodou. Topení v kamnech, otevřená okna v noci, díky čemuž slyším potok. Taky kytky v zahradě a to, že vyjdu ze dveří s hrnkem kafe v ruce a jsem uprostřed zeleně. Baví mě klid, vycházky do lesa, jiné tempo. Ale taky fyzická práce, která má hmatatelný, převážně okamžitý výsledek. V hudbě spousta věcí trvá dlouho, někdy i roky, a na většinu toho, co vzniká, si nemůžu sáhnout.

Typická ženská energie

Mnoho lidí vás považuje za šansoniérku, ale vy sama se tomu bráníte. Proč?

Já už se ani nebráním. Když mě diváci chtějí někam zařadit, nechám na nich, kam to bude. Pro mě je důležité, že lidé naše koncerty vyhledávají, že jim přinášejí radost a emoce a že se na ně vracejí. Když jsem ve čtrnácti letech začala zpívat, vůbec jsem nedoufala, že by z toho mohla být profese. Vidíte, a už je to víc než pětatřicet let. Často to nebylo vůbec jednoduché, několikrát jsem byla velmi blízko tomu vydat se úplně jinou cestou, protože se mi nedařilo tak, abych se mohla muzikou uživit. Vždy se mi ale nějak podařilo zatáčku vybrat. Jsem vděčná, že můžu ty roky a energii úročit a hudbě se i nadále věnovat.

Nápady vám zatím nedocházejí?

Mám pocit, že hudba jako fenomén let minulých degraduje, hudební průmysl se radikálně mění. Ale vymyslet, natočit a vydat písničku nebo celou desku stojí stále stejně energie, času i peněz. Musím říct, že obtížněji hledám motivaci. Možná i proto mi to s posledním albem tak trvá. Už na něm ale pracuji druhým rokem a má to určitý vývoj. Poslední dobou v sobě opět cítím pnutí něco vytvořit a práce na desce mi přináší radost.

Jak jste to myslela, že se hudební průmysl mění?

Album jako takové už ztrácí smysl, lidé si písně skládají do playlistů, hudba se vydává hlavně digitálně. Přesto album pořád vnímám jako záznam nějakého mého životního období, takže by mělo mít začátek a konec.

Musím posbírat hodně materiálu, ze kterého se postupně vyklube výsledný tvar. Cítím, že se nacházíme v období výrazné proměny trhu, a jsem sama zvědavá, kam nás zejména nástup umělé inteligence zavede. Nicméně věřím, že živé umění bude lidi stále bavit a přinášet jim radost. V době, kdy nás izolují sociální sítě a společenský život už také probíhá online, možná ještě víc. Člověk je tvor společenský a snad to tak zůstane i nadále.

Jak vnímáte blížící se padesátku?

Musím říct, že mnohem klidněji než čtyřicítku. I když tuším, že to je určitý zlom v životě ženy, příroda je chytrá a vymyslela to tak dobře, že už číslo tolik neřeším. Pro mě je důležitější, jak se cítím. S věkem neudělám nic, ten ubíhá pro všechny stejně, ale vnímám, že se snažím nakládat s časem efektivněji, chci ho prožít víc vědomě, hezky, neztrácet ho s věcmi a lidmi, kteří mi víc berou, než přinesou. Pocit konce, který je ale doufám pořád ještě hodně v dáli, mění optiku i způsob užívání času.

Máte patnáctiletou dceru. Nakolik v ní vidíte svůj otisk?

To je těžké říct, ale často si všímám, že máme podobnou dikci a že na některé věci reagujeme stejně. Má takovou klidnou ženskou pozitivní energii, která je pro ženskou linii v naší rodině typická. Má ji moje máma, měly ji babička i teta. Máme také stejný smysl pro humor a je evidentně humanitně zaměřená. Obě také rády dlouho spíme. Jsem vděčná, že máme i přes její teenagerský věk blízký vztah.

S dceřiným otcem jste se rozešla. Máte radu, jak přežít rozchod? A jak vycházet s ex tak, aby to negativně neovlivnilo dítě?

Začátek po rozchodu nebyl ideální. Vždy, když se mi na displeji telefonu objevilo jeho číslo, se mi stáhl žaludek. Asi po dvou letech jsem si řekla, že takhle žít nechci, a myslím, že ani on. Navrhla jsem, abychom změnili způsob komunikace z válečné na věcnou. On to naštěstí pochopil a mnohé se zlepšilo. Takže moje rada může být, snažte se do komunikace co nejméně zatahovat emoce.

Čím vás dnes učiní muž šťastnou?

Když je mi rovnocenným partnerem, můžu se na něj spolehnout, sdílet s ním radosti i starosti všedních dní, mám si s ním co říct a můžeme se spolu smát. Je velkorysý a neřeší kraviny.

Už několik let jste ambasadorkou Nadačního fondu Happy Hearts, který založila modelka Petra Němcová. Kde se ve vás vzala chuť pomáhat?

Považuji to za přirozenou věc. Žijeme na krásném a šťastném místě v míru, máme demokracii, z kohoutku nám teče pitná voda, obchody jsou narvané jídlem a v kavárnách si můžeme vybrat z několika druhů kávy, až to kolikrát nedává smysl. Našim dětem můžeme dopřát dobré vzdělání, a pokud si za tím jdeme, děláme víceméně takovou práci, jakou chceme. Máme zkrátka možnosti. Tak je, myslím, přirozené pomoci těm, kteří to štěstí nemají jen proto, že se narodili pár nebo pár set kilometrů dál.