Článek
Seriál Kamarádi doprovází podtitul, že přátelství je důležitější než láska. Myslíte si to také?
Vlastně ano, protože dobrá přátelství trvají většinou na věky, ale láska? Vždyť víte, jak to s ní je… Kamarád nebo kamarádka, kterým se můžete svěřit s čímkoliv a vždycky vás vyslechnou, ti tady pro vás budou klidně i šedesát sedmdesát let, ale lásky můžou vyprchat mnohem, mnohem dřív.
Myslel jste si to i v době, kdy jste byl mladší, třeba před deseti lety?
Tak to asi ještě ne… Spousta lidí mi v tom nejspíš ani nedá za pravdu. Moje babička s dědou jsou spolu od svých patnácti let, takže já i ze své rodiny vím, že láska na celý život existuje. S mojí ženou se taky známe už od šestnácti let. Chodili jsme spolu od střední, šest let jsme manželé, a rozhodně bych ji nevyměnil. Ale vidím, že na lásku musíte mít opravdu velké štěstí.
Skamarádit se s někým mi trvá, protože ke skutečnému kamarádství se člověk musí propracovat.
Platí to samozřejmě i pro přátelství, jenže to se, myslím, přece jen dá najít snadněji. Pravděpodobnější prostě je, že potkáte někoho, kdo má kamaráda už od školky, než dvojici, která spolu prožije celý život až k té smrtelné posteli.
Může se podle vás láska někdy změnit v přátelství?
Asi bych to nenazval právě přátelstvím, ale určitě je možné spolu po rozchodu dál slušně vycházet a setkávat se. Pokud spolu dvojice měla už děti, tak například i kvůli těm dětem se jistě dá navzájem komunikovat v dobrém, nebo se aspoň snažit dělat, že je všechno v pořádku. Přátelství bych tomu ale neříkal a častokrát se podle mě musí vztah spíš úplně utnout, aby člověk mohl jít dál.
S Anastázií Trmalovou a Janem Komínkem v seriálu Kamarádi
Co je lékař Petr Král, kterého v Kamarádech hrajete, zač?
Především je velmi naivní, což já určitě nejsem. Řekl bych o sobě, že jsem mnohem větší realista. Sice pořád ještě taky dokážu snít, ale už ne tolik jako dřív. Ve dvaceti si člověk obvykle myslí, jak si podmaní celý svět, a od třiceti začne zjišťovat, že bude těžké uspět i doma. No a pak už nemá moc nároků. Dělá, co dělá, vydělává, užívá si rodiny a svoje sny z mládí pomalu opouští.
Moje postava je ale pořád velkým snílkem a řekl bych, že je i velmi ambiciózní. Vedle toho je to opravdu moc hodný kluk, má srdce na dlani – a každému věří. Taky o sobě dobře ví, že se líbí holkám, a vztahů s nimi se nikdy nebál. Jenže je naivní, a když najde tu pravou, nebo si aspoň myslí, že je pro něj ta pravá, dost tvrdě narazí.
Máte s ním tedy něco společného?
Je mi blízký ve své oddanosti kamarádům, což mám naprosto stejně. Když mám někoho rád, udělám pro něj první poslední. Může se na mě stoprocentně spolehnout, zavolat mi třeba i ve čtyři hodiny ráno a já udělám cokoliv, co bude potřeba.
Podobně loajální jsem i v práci, pokud je se mnou zacházeno hezky a s důvěrou. Takže s postavou lékaře Petra nás spojuje i loajalita.
Hlavní seriálové postavy pojí přátelství už od dětství. Vybavily se vám nad jejich zážitky nějaké vaše vlastní?
Ani ne, protože Petr v seriálu své dětství zas až tolik neprožívá. Pro roli tedy nebylo nějaké vzpomínání nutné, ale nepřišlo to ani mimoděk. Možná je to tím, že jsem byl v dětství vlastně dvakrát vytržený z domova.
Pocházím ze Znojma, vyrůstal jsem bez tatínka, s maminkou a starším bratrem. Maminka se pak seznámila s jedním mužem z Prahy, který dostal pracovní nabídku do Irska, a my jsme tam odjeli s ním. V sedmi letech, kdy děti začnou chodit do školy a vznikají první pevnější přátelství, jsem se tedy přestěhoval.
Původně jsme měli být v Irsku jen pár měsíců, ale nakonec jsme tam zůstali pět let. Takže jsem zakořenil, našel si kamarády, prožil i nějaké první lásky – a ve dvanácti letech jsme se stěhovali zpátky, tentokrát do Prahy, a začalo to všechno nanovo. Moje dětství tedy nenabízelo zrovna dobré podmínky k tomu, aby se v něm utvořily pevné základy pro takové přátelství, jaké mají vybudované postavy v našem seriálu.
Na jevišti účinkuje i v komedii Dámy, vpřed! v pražském Divadle Palace.
Zůstali vám dodnes nějací kamarádi z doby, kdy jste se vrátili z Irska do Prahy, nebo jste se už navzájem ztratili?
Z té doby už ano. Některé samozřejmě dál potkávám. Nenazval bych to asi zrovna přátelstvím, ale jsou to dobří známí z té základní školy. A z jedné takové kamarádky se stala moje žena.
Dobrá přátelství trvají většinou na věky, ale láska? Vždyť víte, jak to s ní je.
Jste hodně společenský člověk, nebo kolem sebe máte radši menší okruh opravdu dobrých přátel?
Záleží i na tom, v jakém rozpoložení se člověk zrovna nachází. Díky své profesi se běžně pohybuji v obrovských kolektivech, ať už je to na natáčení, nebo v divadle, případně v soutěži Česko Slovensko má talent, kterou moderuji. Zkrátka kdekoliv jsem pracovně, obvykle se tam vyskytuje velké množství lidí a s těmi všemi samozřejmě musíte vycházet.
Jsem tedy zvyklý být ve velké společnosti, ale pokud jde o můj soukromý prostor, v něm si spíš vybírám užší okruh lidí. Nestává se proto, že bych třeba v sobotu večer vyrazil na diskotéku.
Skamarádíte se snadno, nebo vám trvá, než si někdo získá vaši důvěru?
Trvá. Rozhodně. Jsem už dávno zvyklý, že v herecké branži na vás můžou být lidi příjemní a milí, takže jsou vám sympatičtí a vám se najednou zdá, že jste s nimi kamarádi. Herci to prostě s druhými někdy umí. Jenže já dám spíš na skutky než na gesta nebo sladké řečičky. Takže mi to trvá, protože ke skutečnému kamarádství se člověk musí propracovat – a je to přesně o těch věcech jako třeba vstát ve tři ráno a jít pomoct nebo s druhým prostě být, když se cítí špatně.
Pokud vaši důvěru někdo zradí, dokážete odpustit?
Ne, řekl bych, že doslova pálím mosty. Opravdu. Život je moc krátký na to, abychom se obklopovali lidmi, kteří nám ublíží. Druhá šance je určitě namístě, ale třetí už ne. Protože ten, kdo nám ublíží, už to obvykle spravit nedokáže. Pro mě tedy není důležitý počet lidí, se kterými se budu kamarádit, ale spíš kvalita našeho vztahu.
Divadlo je pro mě ohromně důležité, bez něj bych jako herec vůbec nemohl žít.
Co byste kamarádovi nikdy neodpustil? Za co by nedostal ani druhou šanci?
Obecně neodpouštím lži. Pokud někdo ustavičně lže a vy přicházíte na to, že si vymýšlí, že vám třeba tvrdí, že je někde, kde není. Pro mě tohle není přátelství. Druhou šanci za to asi dám, ale víc ne. A co bych určitě nikdy neodpustil? Pokud by mi někdo říkal do očí něco jiného než za mými zády, nebo kdyby mě dokonce pomlouval. Od toho jdu rychle pryč.
Už roky moderuje televizní soutěž Česko Slovensko má talent.
Ze seriálu Zoo, který skončil, jste přešel rovnou do seriálu Kamarádi, a mám takový pocit, že jste po nějakou dobu dokonce točil oba zároveň. To, myslím, není zrovna obvyklá situace. Jak to šlo?
Není obvyklá, ale věděl jsem, že je to otázka jen několika natáčecích dní. Bylo to nutné, původně mělo natáčení Zoo skončit dřív, jenže se to protáhlo. Trochu se to pak zkomplikovalo tím, že v jednom seriálu jsem potřeboval vousy a v novém zase ne, a do toho jsem ještě měl mít taky delší a světlejší vlasy. Takže dlouhodobě by se to určitě zvládat nedalo.
Myslím, že se o vás dá říct, že na Primě už dlouho jdete ze seriálu do seriálu. Jak moc jste teď otevřený tomu, že si k natáčení přidáte i nová divadelní představení? V minulé sezoně jste měl v Divadle Palace premiéru komedie Dámy vpřed!, loni jste nastoupil do muzikálu Anděl Páně v Karlíně a teď máte opět novou komedii Geniální nápad v Divadlo Palace, kde hrajete dokonce trojroli.
Před pandemií, která zavřela divadla, jsem hrál divadlo vždycky hodně a zároveň jsem docela intenzivně točil – a dalo se to zvládat. Dnes netočím o tolik víc než dřív, takže nemám důvod se bránit novým inscenacím. To bych dokonce dělal velmi nerad. Divadlo je pro mě ohromně důležité, bez něj bych jako herec vůbec nemohl žít.
Po pandemii jste se tedy postupně vrátil už do všech dříve nastudovaných představení?
Vlastně ano, akorát už jsem nenaskočil do muzikálu Tarzan. A to vyloženě z estetických důvodů. (směje se) Za pandemie jsem totiž přibral a žádný Tarzan jsem rozhodně nebyl. Protože mám soudnost, už jsem se do představení nevrátil. Kila navíc jsem pak sice shodil, ale do role se ani tak nevrátím, nemám to v plánu.
Ale jinak jsem všude, kde jsem byl dřív. Hraje se Sněhová královna, Alenka v říši divů, Kapka medu pro Verunku, Anděl Páně, Muž se železnou maskou… Diváci už se do divadel vrátili naplno, všechna představení jsou vždy vyprodaná. Je to skvělý pocit, vídat zase plné hlediště.
Jestliže byste měl pozvat diváky na novou komedii Geniální nápad v Divadle Palace, proč by si měli vybrat zrovna ji?
Je to velmi vtipně napsaná komedie, postavená na záměnách, ve Francii je hodně úspěšná, a tak se dá předpokládat, že se bude líbit i u nás. Diváci můžou čekat skvělé herecké výkony Martina Pechláta a Markéty Děrgelové. V menší, ale také stěžejní roli se střídají ještě Zuzana Slavíková a Vlasta Žehrová.
Uvidí ale taky něco, co nebývá na divadelních prknech úplně zvykem. Hraju trojroli, což samo o sobě samozřejmě není ničím zvláštní, jenže moje postavy se na scéně objevují zároveň. Například v jeden moment jedna z nich zapadne za gauč a v ten samý okamžik vchází druhá do dveří. Představení je celé založené na tricích. Je to skvěle vymyšlené, technicky dost náročné a vypadá to téměř až nadpřirozeně.
Když jsme spolu mluvili před více než dvěma lety naposledy, zmínil jste se, že míváte před premiérou velkou trému. Ještě se vás drží?
Zodpovědnost a s ní spojená tréma, ty tam jsou a budou vždycky. U činoherních představení ale prožívám trému přece jen o něco méně než u těch velkolepých muzikálů, kde záleží stručně řečeno na každém světle, protože jediná pokažená věc dokáže rozbít celé představení.
V činohře tedy můžu mít stres hlavně sám ze sebe, jestli to zvládnu. A když vám část vašich obav odpadá, protože tam například není orchestr a zvukař, i tohle samozřejmě pomáhá trému zvládnout.
Při našem posledním rozhovoru jste se s manželkou teprve těšili na narození vašeho synka Matea. Jak moc se na rodičovství může podle vás člověk připravit?
Nemyslím, že by se na něj člověk měl nebo musel připravovat, to prostě najednou vyplyne ze situace. Dokud je člověk mladý, má na prvním místě obvykle jen sám sebe. Má svůj život, svoje záliby, svoji kariéru, jenže to se s narozením dítěte najednou změní a na prvním místě je najednou dítě. Můžete být sebevíc unavená nebo mít sebevětší hlad, ale dítě odbavíte vždycky nejdřív. Je to naprosto zásadní, ale úplně přirozená proměna. Přijde to samo a natrvalo.
Nemyslím, že by se na rodičovství člověk měl nebo musel připravovat, to prostě vyplyne ze situace.
Před porodem jste mi říkal, že si v diáři zavedete otcovské čtvrtky, protože vaše žena chce chodit aspoň jednou týdně do práce. Vyšlo to, nebo vám to syn naboural?
Nevyšlo. První rok po jeho narození jsem totiž makal jako fretka. Samozřejmě když jsem mohl, byl jsem s ním, jenže já jsem tehdy najednou začal hodně řešit finance. Člověku totiž teprve po narození dítěte v plné síle dojde, že už na světě není sám a že je potřeba pro rodinu zajistit příjem. Jenže potom jsem viděl, jak mi ten jeho první rok utíká. Nechal jsem se vypsat ze seriálu Zoo, vzal jsem si na čtyři měsíce dovolenou a byl jsem jen doma s rodinou.
„U činohry prožívám trému přece jen méně než u muzikálů, kde může jediná pokažená věc rozbít celé představení,“ říká ke své divadelní práci.
Manželka měla v Praze optiku, ale nakonec ji pustila. Musela zajišťovat chod celé firmy, a to se na rodičovské nedá zvládat, bylo s tím spojeno moc stresu.
Všimla jsem si, že rádi cestujete do zahraničí, jako dřív.
Je pravda, že za první dva roky svého života syn navštívil víc zemí než já do svých pětadvaceti. Poprvé s námi cestoval ještě úplně maličký do Bratislavy, kde jsem točil Česko Slovensko má talent. V šesti měsících s námi byl i v Římě, a protože cesty zvládal velmi dobře, začali jsme s ním jezdit častěji. Už ale nejsme se ženou takoví pankáči, že bychom vyjeli na měsíc někam do exotiky a bylo nám jedno, kde budeme bydlet.
Vypadá to, že na dovolenou do tepla jezdíte raději v předjaří a na jaře než v létě. Souvisí to s vaší hereckou prací?
Ani moc ne, my si tím spíš rádi zkracujeme zimu. Ale sáňkovat v Peci pod Sněžkou jsme samozřejmě byli. Chvíli jsme dokonce přemýšleli o tom, jestli Matea už nepostavíme na lyže, ale nakonec jsme to odložili o rok. Vždyť ono mu nic neuteče.
