Článek
„Označení hodinová manželka se ale vyhýbám,“ upozorňuje mladá šikulka. „A to nejen kvůli narážkám, které může asociovat. S těmi jsem se sice setkala, i když velmi zřídka. Někdy ale stačilo dát na sociální sítě fotku, kde jsem u opraveného dřezu v sukni a silonkách, a hned se našlo pár mužů, kteří spíš než vyměněnou vodovodní baterii okomentovali moje nohy. Hodinová manželka totiž obvykle nabízí služby, jako je úklid. To já nedělám. Stačí mi moje domácnost,“ směje se.
Když se jí před čtyřmi lety narodila dcera Emilka, pracovala se svým přítelem v jeho firmě provozující gastro služby. Skloubit péči o dceru a dlouhodobou zátěž v gastro průmyslu pro ni bylo celkem vyčerpávající. Na návštěvě u své kamarádky, které přijela vyměnit vodovodní baterii, si nad tím posteskla.
„A proč se nezaměříš na to, co taky umíš? Pomáhej ženám s tím, co se jim v domácnosti rozbije a ony si to neumějí opravit. Uvidíš, že budeš mít práce víc než dost,“ uslyšela od kamarádky.
Kamioňačka Radka Balousová: Řídí bosa a za volantem se cítí jako v pokojíčku
Taky jí navrhla, ať si říká hodinová manželka. Nápad se Andree zalíbil, ale označení hodinová manželka moc ne.
„Můj partner mi připomněl, že často prohlašuju, jak pořád něco kutím. Tak proč bych si nemohla říkat třeba Kutilka? A jméno bylo na světě.“
Na zakázky s miminkem
Její dceři bylo půl roku, ležela v nosítku, a tak ji Andrea mohla brát k zákaznicím s sebou. Od počátku tvořily její klientelu z drtivé většiny ženy a těm nevadilo, když mladá maminka přijela pracovat i s miminkem. „Naopak, ještě byly nadšené a já měla při práci zajištěné rovnou i hlídání,“ svěřuje se Andrea.
Kutilství a domácí opravy mají v Čechách dlouhou tradici. Přispěla k tomu i léta strávená v socialismu, kdy bylo složité cokoli sehnat a na řemeslníky se stála dlouhá fronta. Jenže nyní jsme se ocitli v podobné situaci. Sehnat slušného a šikovného řemeslníka rozhodně není snadné.
Specifické zkušenosti mají ženy. Není nic neobvyklého, že od řemeslníků slýchají narážky na jiné oblasti, než kvůli kterým si pomoc objednali. „Slyšela jsem od jedné zákaznice, že jí řemeslník nedokončil zakázku. Potřebovala obrousit palubky, on udělal jen část, a když vyplynulo, že paní je zadaná, víckrát se neukázal. Jasně že to neplatí o všech řemeslnících, ale najdou se i takoví,“ myslí si Kutilka Ája.
„Zakázky od mužů odmítám. Buď to mají umět sami, nebo ať si pozvou muže,“ myslí si Kutilka Ája.
Spousta žen potřebuje zásah šikovné ruky, ale nechce se jim zvát do své domácnosti někoho, koho neznají. Jde jim hlavně o pocit bezpečí. S řemeslně zručnou ženou tyto starosti odpadají.
„Sama jsem někdy překvapená, jaká mezi mnou a mými zákaznicemi panuje důvěra. A to hned od chvíle, co se vidíme mezi dveřmi. Kolikrát mi řeknou, že si něco potřebují vyřídit, vrazí mi klíče od bytu do ruky a odpochodují. Cizího muže by asi doma samotného nenechaly. Já udělám, co mám, klíče jim potom hodím do schránky a ony mi zašlou platbu na účet. Vše zatím vždy proběhlo bez problémů,“ přibližuje Andrea Šírová.
Pracuje i pro cizinky
Nejčastěji má zakázky na sestavení nábytku, přivrtání poliček, výměnu vodovodní baterie, vyčištění zaneseného odpadu nebo montáž kuchyňské linky. Umí sestavit skříně, vyměnit spárovací silikon kolem vany a sprchového koutu a mnoho dalšího. Portfolio prací, které zvládne, je čím dál bohatší. Všechno totiž bere jako výzvu.
Když dostane novou zakázku, zváží, zda ji zvládne, a většinou vyhodnotí, že ano. Pokud něco nezná, nastuduje si to na youtube. Díky technickému myšlení a představivosti, jak co funguje a jak je to sestrojené, se rychle učí i nové věci.
Z módní influencerky zapálenou učitelkou
Má zákaznice, které si ji zvou opakovaně. Například nevidomou paní, která tráví mnoho času doma. „Postupně si domov upravuje pro své specifické potřeby. Naposledy jsem jí zužovala skříňky v kuchyňské lince, aby nepřečnívaly. U té jsem byla už nejméně šestkrát.“
Často také vyráží k cizinkám, které se nechtějí dohadovat s řemeslníky v jazyce, který neovládají. „V mém případě si všechno nejprve vyjasníme pomocí internetové komunikace. Čemu nerozumím, to si přeložím pomocí Googlu. Na zbytek moje angličtina stačí.“
Rodiče nás vedli k fyzické práci. Naštípat dřevo na chalupě bylo běžnou součástí života.
Už jako malá měla ve škole ráda matematiku a dílny. Její otec i děda podnikají ve stavebnictví a ona mnoho času trávila u táty v garáži, kde zkoumala, jak co funguje a na co se to používá. Brzy zjistila, že co lze rozšroubovat, jde potom zase sestavit zpět. To ji nadchlo.
„Když se pak naši rozvedli, několikrát jsme se stěhovali. Vždycky bylo potřeba rozmontovat a zase sešroubovat nábytek nebo pověsit poličky. Tak nějak přirozeně jsem to začala dělat já. Navíc jsem z generace, kdy nás rodiče vedli k fyzické práci. Naštípat a nanosit dřevo na chalupě a podobné věci bylo běžnou součástí života.“
Všechny zakázky nebere
Jsou však i zakázky, které odmítá. Například ty mimopražské, protože tam by se zakázka velmi prodražila.
Většinou odmítá i zakázky od mužů. „Chlapi mají tendenci do všeho mluvit. Jaké nářadí mám použít, jak co mám udělat. Sklouznou snadno k povýšenosti a neomylnosti. To mě nebaví. Ženy opravám většinou nerozumějí, jsou rády, že jim někdo pomůže, a tak je nenapadne ještě kibicovat. Nechají mě, ať si to dělám, jak chci,“ směje se.
Zrovna nedávno si u ní objednal jeden zákazník vyvýšenou postel. Navrhla mu ji, ale nebyl spokojen, zdálo se mu to drahé. „Navíc měl jinou představu. Nakonec ze zakázky sešlo, protože bude lepší, pokud se obrátí na někoho jiného,“ myslí si Andrea.
Dvakrát měř, jednou řež
Jindy zase musela odmítnout starší ženu, která po ní žádala oplotit tisícimetrový pozemek. „Nekývla jsem na to. Měla jsem za to, že to je práce pro dva chlapy, a ne pro jednu holku.“ Samozřejmě ani ona není dokonalá.
„Chybami se člověk učí. Jednou jsem vyměňovala kuchyňskou desku. Vyřízla jsem do ní otvor na keramickou varnou plotýnku a už to vypadalo, že krásně zapadne. Trošku víc jsem zatlačila, no a deska rupla. Naštěstí jsem pojištěná, takže se to rychle vyřešilo. Nikdo není neomylný,“ přiznává.
Jindy ji zase požádala o pomoc kamarádka, která žije v pronájmu. Chtěla připevnit poličku, ale prosila ji, ať do zdi nevrtá moc děr, protože majitel si to nepřeje. „Navrtala jsem jich tedy asi půlku, čtyři místo osmi. Kamarádce jsem doporučila, aby poličku moc nezatěžovala. Ona na ni postavila těžký květináč, no a polička spadla. Příště na nikoho nedám, vím, co musím udělat, aby to bylo stabilní a pevné.“
Bláznivá dějepisářka Jana Kudrnová: Příběhy silných žen vedou
Protože kutí i doma a často tam něco vylepšuje, stalo se jí, že přitom navrtala elektrický kabel. „Vyhodila jsem pojistky v celém domě,“ vzpomíná s úsměvem.
„Zavolala jsem příteli a ptala se ho, co s tím mám dělat. Poradil mi, jak vše vydlabat, spojit a zasádrovat, což jsem udělala, a ještě na to pověsila hezký obrázek. Pak jsem si pořídila zkoušečku, protože teď už vím, že dráty mohou vést různě, nejen od zásuvky nahoru.“
Vyčistit odpad, přivrtat poličky, vyměnit silikon kolem vany – nic z toho pro ni není problém.
Přítel věší prádlo, já čistím odpad
O drobná zranění nemá nouzi, ale nic vážného se jí ještě nestalo. „Jen jednou jsem se řízla flexou. Ale to byla výjimka.“ Vlastně se tak trochu diví tomu, že šla studovat ošetřovatelství a raději nezvolila nějaký řemeslný obor, jako je truhlář nebo automechanik. „Ale přístup k lidem, který jsem si osvojila při ošetřovatelské praxi, se mi osvědčil,“ říká.
„Stává se, že si zákaznice chtějí vylít srdce, svěřit se někomu mimo své blízké se svým trápením, a tak se svěří mně. Mám pro to pochopení, nikoho nesoudím, nic nekomentuji.“
Její přítel je s jejími kutilskými aktivitami spokojený. Dokonce si ji občas najme pro zabezpečení své cateringové akce tam, kde jsou potřeba nějaké lehčí stavební úpravy. „On umí všechno stejně jako já, ale nebaví ho to. Má plno práce s řízením firmy. V praxi to vypadá tak, že on jde věšet prádlo a já vyčistit odpad. Oba jsme spokojení. Já mám prostě z kutění větší požitek než on.“
Zákaznice si často chtějí vylít srdce někomu mimo své blízké, a tak se svěří mně.
Jako pracovní uniformu nosí Andrea klasické montérky a tričko. Žádná paráda. „Hezké oblečení jsem si vzala párkrát a hned bylo ušmudlané. Sádra, silikon, všechno se hned obtiskne. Přítel mě vybavil třípatrovým kufříkem na nářadí a taky koženým pásem. To je jediná moje frajeřinka,“ směje se.
Podle Andrey je feminismus přeceňované téma. „Když si holka zvládne přivrtat poličku sama, ještě to přece neznamená, že je feministka,“ myslí si. „Že si chlapi přivlastnili nářadí, přece neznamená, že bychom ho my, ženy, nemohly používat!“
Kutilky, jděte do toho!
Pokud to jinak nejde, svou dceru, dnes už čtyřletou, bere s sebou doteď. Ta jí podává šroubky a snaží se mamince pomáhat. „Chodím k ženám ve věkovém rozpětí od dvaceti do osmdesáti. Nedávno se jedna starší paní rozněžnila, že by chtěla vnoučátko, a předhazovala to svojí dceři, že ho stále nemá. Té jsem se pak omlouvala, že jsem jí to trochu zavařila,“ směje se.
„Moje živnost mě baví. Nemyslím si, že jsem jediná žena, která umí vzít do ruky vrtačku. Umí to asi spousta žen, ale neudělaly si z toho živnost. Kamarádky mě vybízejí, ať si založím firmu Kutilky, když mám tolik práce.
Neplatím si žádnou reklamu, mám jen sociální sítě, ale přesto jsem tak vytížená, že nestíhám. Ale já nejsem manažerský typ, byla bych ve stresu, že by se něco pokazilo, tak si všechno raději udělám sama a naložím si jen tolik, kolik zvládnu. Ale ostatním kutilkám vzkazuju: holky, nebojte se a založte si svoje firmy!“
Řeznice Monika Remeš: Při práci na jatkách jsem se na přechodnou dobu stala vegetariánkou
