Kristýna Ryška: Práce za barem mě vrací na zem

No jasně, aspoň to stihneme rychleji. Mám na dnešek ještě domluvenou túru s kamarádkou. Snažíme se chodit spolu pravidelně, ale času je málo, člověk si tu chvíli pro sebe musí umět uzobnout. A dneska je zrovna ten den.

Říkám, že jdeme na túru, i když je to spíš dvouhodinová procházka, ale ono to stačí. Rožnov má tu výhodu, že chvíli jdete a už jste v lese, v kopcích, nemusíte nikam daleko.

Je to pro mě nutnost. Měla jsem teď měsíc natáčení a skoro jsem nebyla doma, tak leccos doháním. Práci máme v kalendáři vždycky, ale výlet s kamarádkou nebo jiné důležité věci, ty si tam často nenapíšeme. A pak je začneme vypouštět, až nám z programu skoro vymizí. Jenže pro spokojený život jsou nezbytné, je potřeba vyhradit si na ně místo.

A nakonec je zase všechno jinak. Když končilo natáčení seriálu Zlatá labuť, myslela jsem, že se na nějakou dobu vrátím pracovat do kavárny v Rožnově, žádné další role jsem v té době neměla.

Jenže pak se všechno strašně rychle změnilo. Přišla nabídka na roli v minisérii Studna, pak jsem se objevila v Jedné rodině a nedávno jsem dotočila krimithriller Stvůry, který půjde do kin na podzim.

V našem povolání to takhle chodí, nikdy nevíte, co vás potká, jestli práce bude, nebo nebude. Nejistotu zažíváme pořád, člověk se s ní musí naučit fungovat, aby ho neparalyzovala. Jakmile mě pohltí panika, stávám se nefunkční.

To je pro herečku pochvala, takže děkuji. Velký podíl na mojí proměně mělo líčení i usedlé šaty, které mi přidávaly roky, vtáhlo mě to do role. Podobně mi se ztvárněním postavy pomáhal kostým a upravený zevnějšek ve Zlaté labuti, kde bylo naopak všechno krásné.

Ve Studni jsem se znovu potkala se Simonou Lewandowskou, tentokrát mezi námi byl ale úplně jiný vztah než v Labuti – hrály jsme matku a dceru místo lesbického páru. Režisérka Studny Tereza Kopáčová Zlatou labuť ani neviděla, takže byla docela překvapená, když jsme jí to řekly. Na začátku jsme si dělaly legraci, že se tentokrát nesmíme ochmatávat. Ale díky přátelství z Labutě se dokážeme velmi vnímat, takže jsme se rychle dokázaly přepnout i do tohoto vztahu.

Byli tam i další mladí kolegové a já si najednou připadala jako jejich stará, protivná teta, která jen překáží. Simča se mě třetí den ptala, co mi je, že jsem nějaká jiná, divná, ale to bylo tou rolí. (směje se)

Naprosto. Supluje mi to rozmanitost, kterou mi dřív zajišťovala práce v divadle, které momentálně nedělám. Filmová nebo televizní herečka snadno zapadne do škatulky a těžko se z ní pak dostává, jsem vděčná, že se mi to nestalo. Teď se točí samé krimiseriály a romantické komedie, zatímco jiných, zajímavých projektů je míň, mám na ně asi štěstí.

Myslím, že mně ji nikdo nenabídne, nejsem ten typ. Přitom bych to ráda zkusila – otevřít v sobě zase něco nového… (Přijíždíme do centra Rožnova pod Radhoštěm.) Támhle už je vidět Valašské muzeum v přírodě, je to rozlehlý skanzen, poslední dobou se rozrostl směrem do kopců. A tady vpravo je galerie CreArs, její zakladatelka Ingrid Kitzbergerová sem dokáže přivést špičkové umělce, tam určitě zajděte, když budete mít čas.

Já teď musím hlavně najít místo na parkování, nebude to lehké, jak to tak vidím, skoro jako v Praze, asi skončíme na placeném parkovišti. (Po úspěšném zaparkování na placeném parkovišti se přesouváme do kavárny Billbar, kde Kristýna pracuje jako servírka, když zrovna nenatáčí.)

Spíš mě znají odmala, žiju tady celý život. Nevnímám to tak, že bych byla nějaká celebrita. Rožnov má necelých dvacet tisíc obyvatel, hodně lidí se mezi sebou navzájem zná, není to anonymní jako ve větších městech, život tu plyne v příjemném tempu, je čas zastavit se a popovídat si, když potkáte někoho známého. V téhle kavárně jsem jako doma.

Zrovna mě čeká pauza před dalším natáčením, takže si sem zase odskočím nejen jako host, ale i za bar, těším se na to. Mám tu fajn kolegy, holky cukrářky připravují skvělé dezerty z poctivých surovin, vajíčka, máslo, pravá šlehačka je samozřejmostí, žádný kupovaný sprej. Objednejte si vídeňskou kávu a uvidíte. (Zdraví ji další lidé, někdo si chce i popovídat.) Teď dělám rozhovor, neruš! (směje se)

Zvláštní. Ale ne nepříjemné. Do kavárny chodím i mimo směny, jen tak na kafe nebo si sednout s holkama vzadu v kuchyni. Někdy si tu dám místo oběda pohár Orio – chutí připomíná koňakovou špičku, je to náš bestseller, úplná legenda. Víte co, já vám ho rovnou objednám, ten musíte ochutnat! (odbíhá k baru)

Říkala jsem kamarádům, že je to poprvé, co můj pražský svět přijel za mnou do rožnovského světa. A trochu to tak i cítím. Možná podobně, jako když sem někdo přijde, nezná mě osobně a najednou vidí za barem herečku – ty světy se propojí a je to trochu matrix.

Určitě ano, ale nevědomky. Ty světy vytvářejí jiné okolnosti, jiné vztahy. Když hrajete hlavní roli, máte velkou zodpovědnost – musíte si třeba šetřit energii na večerní natáčení, držet si kolem sebe svoji bublinu. V kavárně řešíte, jestli si někdo dá kapučíno, nebo lungo s mlékem, nebo že je podle zákazníka kafe moc kyselé. Jsou to úplně jiné situace, ale společným jmenovatelem je podle mě nadhled. Ten se hodí v obou rolích.

Rozhodně. Uchovávám si je vědomě. Svět kolem herectví se může rychle stát pozlátkem, které vás trochu semele. Když přišel větší úspěch se Zlatou labutí, začali se někteří lidé chovat jinak – mileji, vřeleji – a vy můžete získat falešný pocit neohroženosti. Ale to je klam. Práce za barem mě vrací do normálního života, zpátky na zem.

Myslím, že je to zdravé. Občas se stane, že na mě zákazník hodí soucitný pohled ve stylu: „To bude zase dobrý.“ (směje se) Jenže mě to tady opravdu baví. Když přijdu do práce, cítím euforii.

Občas ano, třeba když jsem přistihla paní, jak si strká do kabelky pytlíky čaje. Myslela si, že si toho nevšimnu, jenže já ji viděla. Hned mi stoupl tlak. Byla to starší dáma, dobře oblečená, žádný sociální případ. Bylo mi jí na jednu stranu líto, ale zároveň jsem si řekla – tohle ne. Objednala si předtím kávu, tak jsem k ní přišla a v klidu se zeptala, jestli nemá chuť spíš na čaj. Souhlasila a čaj si zaplatila, ale myslím, že další tři sáčky měla stejně ještě v kabelce. (směje se)

Ať se děje cokoli, snažím se být milá a usmívat se, do konfliktů se nepouštím.

To jsem chodila ještě na základku a tahle kavárna fungovala jinde, naproti na náměstí, prodávala jsem tam zmrzlinu. Mohlo mi být tak třináct nebo čtrnáct. Byla devadesátá léta, krátce po revoluci, doba byla jiná a moc se neřešilo, co se smí a co ne, takže jsem mohla začít brzy. (Obsluha přináší pohár Orio a vídeňskou kávu.)

Tak se vám bude těžko odjíždět. (směje se) Znám několik mladých lidí, kteří se sem po studiu vysoké školy vrátili a žijí tu natrvalo, podobně jako jsem se po letech v Praze vrátila já. Nechci to moc idealizovat, samozřejmě že i tady máme problémy, ale město vede mladé zastupitelstvo, které je dokáže řešit.

Není to tak, že by tu všechno bylo krásnější, čistší, vztahy bez poskvrnky. Je to prostě jen jiný, poklidnější způsob života. Sama patřím k těm, kdo se mají dobře, takže si uvědomuju, že možná nevidím úplně všechno, ale za sebe můžu říct, že jsem spokojená.

Určitě to nějakou roli hraje. Máme tady po ruce tři babičky, které bychom v Praze neměli. A pak je tu ten podvědomý vliv – emoční odkazy, kořeny, věci, které člověk možná neumí přesně pojmenovat, ale přirozeně ho poutají k místu. Dojíždění má i svoje výhody, ve vlaku se učím texty, vyřizuju maily, cítím se tam jako v kanceláři, kde můžu soustředěně pracovat. Doma bych toho tolik nestihla.

No jasně! Nemůžete totiž dělat nic jiného než pracovat – žádné neumyté nádobí, žádní kolegové s dotazy. Kdosi mi kdysi říkal, že si kupuje jízdenku na vlak jen proto, aby mohl pět hodin soustředěně pracovat. Něco na tom je.

Není to tak hrozné. Základem je, že mě moje práce opravdu baví, to mi dodává energii. Těším se na ni, a to je podle mě ten nejlepší základ. Hodně mi pomáhá i dodržování rozumné životosprávy. Nepřejídám se, a když nemám chuť na sladké, tak si ho nedám. Ale když cítím, že to potřebuju, sním dvě čokoládové tyčinky bez výčitek. Poslouchám svoje tělo v tom obyčejném, zdravém smyslu.

Doma se nestresuju tím, že není uklizeno nebo navařeno. Když začne natáčení, musíte jet naplno, nikdo se vás neptá. Takže si v osobním životě hlídám prostor, kde se můžu uvolnit. Tímto se omlouvám svému muži, někdy tím trochu trpí.

Když nemusím nic dělat, tak si klidně odpočinu. Nejradši se ale dobíjím tím, co mi dělá radost – zavolám kamarádce, zajdeme na kafe nebo strávím třeba hodinu v sekáči vybíráním oblečení, jsou to zkrátka úplně normální věci.

Taky mi dělá dobře tvořit rukama. S kamarádkami jsme začaly pořádat rukodělné dílny, zatím jsme měly podzimní, zimní a teď chystáme velikonoční. Scházíme se u nás doma a vyrábíme dekorace z různých přírodních materiálů, které se dají nasbírat třeba v lese, holky k tomu něco upečou. Strávíme tak příjemné odpoledne.

Dřív se tyhle věci dělaly víc, dneska si koupíte za pár korun plastovou výzdobu, jenže v tom chybí ta radost.

Je to různé. Třeba při natáčení filmu Stvůry jsme točili po blocích – pět dní pryč, pak tři dny doma. A v těch třech dnech máte pocit, že musíte stihnout úplně všechno. Jenže to nejde. Takže jsem si řekla, že budu prostě jen doma, obstarám nákup, zajdu na procházku se synem. Někdy to stačí.

Tvořivé nebo relaxační aktivity si nechávám na čas, kdy vím, že budu mít opravdu volno. Jinak by se z odpočinku stal další úkol. Abych se honila jen proto, že musím nasbírat kytky do vázy? To nechci.

Že tady pořád pracuju. (směje se) A že mám současně kariéru, po které jsem vždycky toužila. Že si žiju svůj sen – a zároveň je něco stejné jako tenkrát, protože můžu žít pořád v Rožnově, kde jsem doma a kde to mám ráda. Myslím, že jsem si ten život docela dobře vymyslela.