Kristýna Boková: Teď se člověk bojí něco říct, aby někoho neurazil, a je to zahnané do extrému

Vidíte, a já mám pocit, že tam taková nejsem. Myslím, že na státní zástupkyni jsem byla dost jemná a empatická. Co jsem se zajímala, tak ve skutečnosti jsou lidé na takových pozicích mnohem drsnější. Moje postava nemohla být až tak drsná, aby měla kouzlo pro Hrdinu. Aby to mezi nimi mohlo jiskřit.

S tímhle tématem bych si v dnešní době moc nezahrávala. Slovo feministka je dost zprofanované. Je bráno jako nálepka něčeho, s čím úplně nesouzním. Není ale přece špatné, aby ženy měly stejné platy jako muži. Aby měly stejná práva. Ženy, které o to bojovaly, tohle chtěly. Byly podřízeny mužům a ti o nich rozhodovali.

Feminismus není špatná věc. Nějakým způsobem asi jsem feministka a zároveň miluju být žena. Myslím, že se to nevylučuje. Mám ráda, když mi muž podrží dveře, ale podle toho, jak se dnes pohlíží na feministky, převládá pocit, že se to vylučuje. To ale není dobrý pohled na věc.

To je právě to, k čemu se nechci vyjadřovat. Mám poměrně zvláštní pohled na dnešní dobu. Jsem hodně tolerantní a empatický člověk. Možná je divné to o sobě říct, ale já se opravdu dovedu vcítit do jiných lidí. Umím jim naslouchat a pomáhat, co je v mých silách, ale tahle doba je hnaná do druhého extrému. Pod záminkou toho, že všechno je možné a všichni jsme si rovni. Často mi to přijde sobecké z těch druhých stran.

Říkám to teď trochu zaobaleně, abych se nikoho nedotkla. Dnes je to totiž snadné. Jsem vychovaná k velké otevřenosti, vždyť jsem vyrůstala mezi chartisty a máničkami z undergroundu. Život, co jsem s nimi zažila, byl jinačí. Byli všemu velmi otevření. Teď se člověk bojí udělat si i legraci. Bojí se něco říct, aby někoho neurazil, a je to zahnané do extrému. Dozvěděla jsem se, že profesor na škole nemůže oslovit studentku zdrobnělinou. Je to napadnutelné. Kde to jsme? Já mám ráda, když mi někdo řekne Kristýnko.

Vychovávám je tak, jak to cítím, bez kalkulu. Asi tak, jak jsem byla vychovávaná já. Otevřeně. Myslím, že s respektující výchovou, která je už taky zprofanovaná, ale ta moje má hranice. A těmi jsou morální hodnoty a taky to, že moje svoboda končí tam, kde začíná ta někoho jiného. Není na to žádný kodex, jak to má být, ale je důležité se to naučit hledat.

Ano, moje svoboda je důležitá, můj komfort taky, ale musím uvažovat i o tom, že druhý člověk to má taky tak. A tam, kde překračuju hranice, je to špatně. To se snažím ukazovat svým dětem. Ukazuju jim i to, že i já jako dospělá jsem omylná, že se umím omluvit. Myslím, že to nějaké plody nese a má to smysl. S nejstarším Šimonem jsem byla kamarád, byla jsem dost mladá maminka. Byl mým rovnocenným partnerem. Učila jsem ho, že když mě kopne, bolí mě to. Ukazovala jsem mu hranice. V jeho devatenácti mohu říct, že je to člověk, který o věcech přemýšlí, jde si svou vlastní cestou, a myslím, že má v sobě cit vnímat i jiné lidi a jejich životy.

Oplakala jsem to. Naštěstí to mám rozvrstveno, takže mám ještě dvě menší děti. Kdyby všechny vylítly naráz, bylo by to těžší.

Nehraje v něm. Sophie má širokou škálu talentů. Na jednu stranu je to úžasné a na druhou zatěžkávající. Je těžké rozhodnout, na co se zaměřit a čemu se bude věnovat. Je hodně umělecky nadaná i hodně chytrá po mém muži. Mnoho věcí si pamatuje, nemusí se moc učit. Ráda čte, kreslí, baví ji toho dost. Chtěla zkusit i hrát. Pořád si pluje ve své fantazii a myslí si, že hraní je něco podobného. Na jednu stranu to je pravda, ale na druhou stranu si myslím, že fantazie je lepší než jít točit. Filmový svět je i drsný.

Netočím pořád, spíš k tomu jen tak čichám. Seriály, kde jsem hlavnější postava, jsem natočila tři. Je to pro mě trochu děsivá práce, upsání se na dlouhou dobu. Nejsem tedy schopna to úplně posoudit, ale mám pocit, jako kdyby se zrychlilo tempo, kterým se točí. Mnohdy jde víc o kvantitu než kvalitu, a to si myslím, že tak dřív nebylo. Více času se věnovalo tomu, aby se věci dotáhly. Dnes se méně chodí to kina, více táhne televize a tu je třeba stále ládovat něčím novým. To mně nesedí, mám ráda, když je na věci čas. To pro svůj život potřebuju.

Snažím se o to. Ale ne stoprocentně. Věcí, co zasahují do osobního života, je moc. Mám tři děti, ty malé mají kroužky, přes e-maily se řeší, co se kde uskuteční, ze všech stran stále chodí informace a někdo chce vaši pozornost. V dnešním světě se věčně nestíhá. Ale mám i chvíle, kdy je Sophinka ve škole a já jsem doma jen se svým nejmladším. Umím si nastavit svoje tempo, pustit si k tomu hudbu, tedy pokud nejdu někam do práce. Chvilku si dělám výčitky, že nejsem takzvaně produktivní, ale pak si uvědomím, že takové chvíle jsou pro mě strašně důležité.

Mít čas teď a tady a všímat si věcí kolem sebe. Nedělám to tak často, jak bych chtěla, třeba jít po ulici a všímat si druhých lidí, baráků, toho, jak jdou mraky. Takové chvíle vyhledávám. Potvrdilo se mi to i na terapii, kam jsem začala chodit. Tam jsem se začala učit tomu, jak hledat čas jen pro sebe, i kdyby to mělo být deset minut za den.

Zjistila jsem, jak je to skvělé, takže někdy přijde můj muž domů a já jdu ven dát si kafe. Sednu si na lavičku a jen koukám. To je něco, co nám všem chybí.

Moc o tom mluvit nechci, protože ten člověk se pohybuje na svobodě. A nechci, aby věděl přesně, kdo jsem. Prostě se stalo, že jsem byla v nesprávnou chvíli na nesprávném místě, a pak stačí málo. Proč jsem na terapii šla, bylo to, že jsem měla něco jako posttrauma. V té situaci jsem jednat uměla. Byla jsem tam s maminkou a měla jsem potřebu ji chránit. Byla jsem docela akční, což se ne vždy stane. Jsou i lidé, co zamrznou. A pak ti, co jednají, a těm to pak dojde až posléze.

To se mi přesně stalo. Říkala jsem si, že to zvládnu, že už jsem se dostala z tolika věcí. Pak mi zavolala Ester Geislerová, položila mi pár otázek a vyhodnotila, že bych s tím někam měla jít. A poslala mi kontakty. Stále jsem tvrdila, že to zvládnu sama, ale když se mi stalo podruhé, že jsem potkala feťáka a i s kočárkem jsem zamrzla a začala se klepat, řekla jsem si, že to řešit budu.

Ano. Na první dobrou jsem narazila na skvělou terapeutku a ona mě z toho vyvedla. Po třech měsících mi navrhla, že můžeme skončit, ale já zjistila, že mě terapie velmi obohacuje. Že těch věcí uvnitř mám k řešení víc a je skvělé na ně začít pohlížet trochu jinak. Vždycky když jsem z terapie odcházela, měla jsem pocit, jako že jdu ze školy. Nabitá pocitem, že jsem vykonala nějakou práci. Že jsem zamakala, a přitom je to jen povídání. Ale vím, že tím rostu. Od té doby říkám, že všechno zlé je na něco dobré. Je skvělé pracovat sám na sobě a pokoušet se mít nad věcmi nadhled. Získat i jiný pohled. Terapii doporučuju všem a jsem za ten šílený zážitek vlastně ráda.

Souhlasím. Za komunismu tyhle věci byly tabu. A to se v nás pořád nese, zejména u starších generací. Pocit, že jsme rozmazlení, když řešíme svoje bolístky. To vydržíš, s tím se naučíš žít, slýchali jsme. Ale o tom terapie není. Terapie je práce sám na sobě a někdy je bolavá. Kdybychom to dělali všichni, možná se pak celý svět k sobě chová jinak. V tomhle tlaku a tempu společnosti je to ještě důležitější, než kdy bylo. Naše babičky pracovaly na poli, to taky mohla být terapie. Aspoň tak jsem to cítila, když jsem byla u Mina Tanaky (světoznámého japonského tanečníka) a pracovala na jeho poli.

Ano a čerpám z toho celý život. Jsem ráda, že mě to potkalo tak mladou.

Při první návštěvě sedmnáct, při druhé jedenadvacet. Díky konkurzu jsem se v Arše dostala do představení, když u nás hostoval. Bylo mi patnáct a bylo to moje úplně první představení. Vystupovala jsem s ním tři roky po sobě, pokaždé když Tanaka znovu přijel. S jedním z těch představení jsme jeli k němu na farmu do Japonska. Probíhal tam workshop, kde byli účastníci z celého světa, a součástí workshopu bylo, že se ráno brzo vstávalo a šlo se makat na pole. Pak se cvičilo a tancovalo.

Byli jsme VIP hosté, protože jsme tam byli s tím představením, takže jsme nebyli nuceni pracovat. Jen když jsme chtěli. Tehdy tam byla celá skupina Čechů a taky moje babička a děda, kteří taky hráli divadlo. Takže jsem tam měla i dohled. Bylo to krásné a hodně mi to dalo. Co mně však dalo víc, bylo, když mi Tanaka napsal, abych za ním přijela znovu.

Jela. Sama a v zimě. Bydlela jsem s ním a jeho komunitou v horách, a to už jsem na poli makat musela. První týden jsem si říkala, co já tady dělám. Po týdnu ale přišel zen. Vymlátily se fazole, člověk byl celý den sám mezi horami. Mysl se dostane někam jinam. Když se odmaká celý den, večer se jde zkoušet. A bylo to neuvěřitelné. Když je unavené tělo a vypuštěná hlava, člověk hned začne pracovat úplně jinak. Tam ho trochu opouští ego. Není na něj síla.

Tanec žije ve mně. Je to něco, čemu hodně věřím. Myslím, že to je součástí každého člověka. Jak kdysi řekl jeden můj profesor, můj tanec je spíš čarování než tancování. Já to tak taky cítím, trochu šamansky. Mám ráda balet i moderní tanec, nedávno jsem viděla holku, co dělá fantasticky street dance. Pro mě je ale nejdůležitější mít v tanci vnitřek. A to nemá každý.

Dokonalý pohyb mi nepředá vše tak, jako když je přítomná i duše. Věřím, že každému člověku by se měla hýbat duše. Měla by s ním tancovat. Nehraju nikde žádné taneční představení, ale nedávno jsem viděla tančit Tanaku a potkala se s Evou Blažíčkovou. Oba mě učili mít vztah k tanci. Dnes jsou v pokročilém věku, oběma je kolem osmdesátky, a přitom v srdci jsou stále tak mladí! Když jsem odcházela z představení, byla jsem nabitá. Říkala jsem si: super, život nekončí ve čtyřiceti. Jde jen o to, jak si to nastavíme.

Docela jo. Věřím tomu, že tanec ve mně stále je a ještě to přijde. Když jsem měla malého Šimona, Tanaka mě zval k sobě znovu. Já ale nemohla odjet na šest neděl bez svého malého chlapečka. Když se chci do něčeho opravdu ponořit, je pro mě těžké mít kolem sebe další elementy, které mě z toho vytrhují. Věnovat se zároveň profesi a mateřství je pro mě těžké. Moc to neumím.

Když byla Sophinka malá, točila jsem něco pár dní a měla u toho mlíko na mozku. Všechny myšlenky směřovaly k mému dítěti. Neuměla jsem to oddělit od práce. Některé ženy to umí. Ale já jsem tak moc napojená máma a neumím to v sobě popřít. I proto říkám, že tanec přijde, až když si ty moje dětičky začnou žít svoje životy. A já budu mít čas.

Bavily jsme se o tom s mojí ségrou, že jsou ženy, co porodí a hned jdou do práce. Mají pak pocit tlaku, že nejsou ty správné maminky a že jim společnost nevychází vstříc. Ale i my maminky doma cítíme tlaky.

Že jsme doma a takzvaně nic neděláme. To taky vyvolává pocity, že jsme špatné, málo akční. Každá z těchto poloh má v sobě vnitřní boj. Ten je prostě u žen normální. Muži mají ten soustředěný pohled dopředu, my máme ten širší pohled a mnoho rozporuplných pocitů. Aspoň to tak cítím já.

Nemám moc času na bilancování. Poslední čtyři roky mě ale koncem roku popadne pocit, že si musím sesumírovat svůj vděk. A ten si napíšu do dlouhé SMS, kterou pak rozešlu všem lidem, co mám ve svém životě. Když si to sepisuju, tak si uvědomím, jak moc vděčná jsem. Že každá těžkost něco přinese a je to o nás, jak si pohled na situaci nastavíme. Přála bych takový vděk všem. Že se probudím, mohu koukat, mohu se někoho dotknout, otevřít si sama dveře.

Jsou to blbosti, ale my je bereme jako samozřejmost a zabýváme se něčím víc. Srovnáváme se na instagramu s úspěšnějšími, bohatšími a krásnějšími a pak z toho máme úzkosti a deprese. Vždy když se navrátíme sami k sobě a podíváme se, co máme, ne co nemáme, musí přijít vděčnost. A vždy se najde něco, za co můžeme být vděční, což je mnohem lepší než mít pocity nedostatečnosti.