Kristina Alexandra Hrbková: Policistka, která otestovala svoji odolnost v Survivoru

Při osobním setkání působí velmi křehce, jenže už jen úspěšná účast v Survivoru, kde vydržela dva měsíce, napovídá, že má slušnou fyzickou kondici. Na reality show, jejíž součástí jsou i náročné parkurové soutěže, se dokonce ani nemusela nijak zvlášť připravovat. „V rámci policejního výcviku jsme fyzicky určitě dobře připravení. Kromě toho nosím ve službě uniformu, která váží třináct kilo, a to už musí být na kondici taky znát, když v ní musíte být dvanáct hodin v kuse,“ míní.

K policejní uniformě ji to přitahovalo už od puberty. Kromě toho, že byla sportovně založená, začaly ji právě tehdy zajímat detektivky, krimi filmy a seriály, které v ní napínaly její cit pro spravedlnost i touhu přijít pachateli na stopu. K policii se proto hlásila hned po maturitě na obchodní škole, jenže tenkrát ji ještě nepřijali.

„Když jsem se hlásila po pěti letech podruhé, ptali se mě, jestli tuším, proč jsem poprvé neprošla. Samozřejmě že jsem to už věděla. Člověk vyspěje, má jiný pohled na svět, jiné názory, priority. V devatenácti letech jsem byla ještě takové pískle.“

Po pěti letech už prý byla také ráznější a uměla se víc prosadit. Domnívá se, že jí k tomu pomohly i pracovní zkušenosti. Vystudovala veřejnou správu na vysoké škole a před příchodem k policii pracovala v gastronomii, automobilovém průmyslu nebo v Aeru Vodochody – a většinou právě v mužských kolektivech.

V rodině nebo blízkém okolí přímou inspiraci pro policejní práci neměla, ale dědeček býval u vojenské policie. „Když jsem nastoupila k policii, byl pyšný,“ usměje se. Po dvou letech na jednom obvodním oddělení ve Středočeském kraji požádala o přestup k pohotovostní motorizované jednotce v Praze.

Přestože ji policejní práce bavila už od samého začátku, akčnější charakter této jednotky ji lákal mnohem víc. „Doporučil mi ji jeden z mých kolegů, když viděl, že jsem ráda venku, v akci. Na přeřazení jsem čekala asi rok. To je běžné, člověk musí být trpělivý,“ podotkne, když se jako laik podivím nad dlouhou lhůtou.

Jestliže má srovnat oba typy policejní práce, které zatím poznala, na každé nachází něco, co ji zajímá.

„Na obvodním oddělení se zabýváte mnohem více spisy, to mě bavilo taky, ale přece jen jsem ráda v pohybu. A teď jsem venku nonstop. Prahu jsem si vybrala kvůli tomu, že tu můžu získat hodně zkušeností, dostanu se k mnoha nejrůznějším případům,“ vysvětlí a dodá, že u pohotovostní motorizované jednotky slouží celkově mezi dvěma až třemi sty policistů a jako žena mezi nimi není výjimkou. Ženy tvoří zhruba desetinu, takže na každou skupinu připadají zhruba dvě.

Aktuální zařazení si chválí a zpětně je ráda, že ji k policii nepřijali hned napoprvé: „Těžko odhadnout, kam by mě to v tom případě u policie zaválo. Tehdy jsem totiž neměla představu, co konkrétního bych chtěla dělat, a tak bych práci u pohotovostní jednotky možná i úplně minula.“

Co bude dál, zatím nepromýšlí. Užívá si toho, že se jí splnilo její přání. „A ty získané zkušenosti mi už nikdo nevezme,“ podotkne.

Pražská pohotovostní motorizovaná jednotka je vysílána do terénu na základě oznámení na linku 158. S kolegy tedy vyjíždějí především tam, kde je potřeba zamezit nějakému nebezpečí, například k loupežnému přepadení, ale taky k pouličním bitkám nebo domácímu násilí.

„Jedeme zkrátka kamkoliv, kde se objeví nebezpečný pachatel. Vysílají nás ale i tam, kde je potřeba první pomoc kvůli ohrožení života. Například k člověku v bezvědomí. K takovým událostem vždy jede záchranka i my, protože jde o čas. Máme tedy i důkladnou zdravotnickou průpravu. Ve srovnání s ostatními policejními útvary podstupujeme ročně mnohonásobně víc výcviků, asi čtyřicet,“ zdůrazní.

Díky intenzivní a systematické přípravě si dnes podvědomě všímá potenciálně nebezpečných situací, i když není ve službě. Na ulicích je taky mnohem pozornější k nejrůznějším detailům, než bývala před svým příchodem k policii.

Značná část kriminality, s níž se profesionálně běžně potkává, souvisí s užíváním návykových látek – ať už jde o alkohol, nebo drogy. „Ve velkých městech, jako je Praha, je toho logicky víc, ale vyskytuje se to prakticky všude,“ dodává.

K nejnebezpečnějším zbraním podle ní patří nůž. Je malý, na rozdíl od střelných zbraní i snadno dostupný a dá se lehce schovat. „Takový útok je obvykle bleskurychlý, takže netrénovaný člověk nedokáže včas zareagovat,“ podotkne.

Mezi situace, kam je jejich jednotka vysílána mezi prvními, patří i loňská událost na filozofické fakultě v Praze, kdy střelec rozpoutal masakr a zabil při tom čtrnáct lidí.

„V té době jsem měla zrovna volno, takže jsem u zásahu nebyla. Tohle je ale přesně ten druh nebezpečných situací, na které jsme cvičení,“ vysvětlí. S kolegy v jednotce se připravují taky na různé typy teroristických útoků. „Naše bojaře musím opravdu vyzdvihnout, protože ti neustále sledují dění a také podle toho nám připravují výcviky. Samozřejmě nemůžu popisovat nic konkrétního. Stejně tak policie nikdy neprozradí, jaká kde podniká bezpečnostní opatření,“ zdůrazňuje.

Za pět let práce u policie sloužila koncem roku zatím jen o Vánocích, kdy mívají přednost s dovolenou kolegové s dětmi, a volno si užívala hlavně na silvestra. „O Vánocích bývají služby i klidnější. Zatím jsem žádný velký zásah v tu dobu nezažila. Lidi seděli u štědrovečerní večeře a my jsme třeba s kolegou myli auto v myčce,“ usmívá se.

Když se zeptám na její postoj k podzimním protestům policejních odborů kvůli výši platů, její odpověď je zdrženlivá, přestože současné finanční ohodnocení nepovažuje za adekvátní, hlavně u základních útvarů. „Vzhledem k tomu, že vždycky vyjíždíme na místo, odkud lidé utíkají, a riskujeme při tom zdraví i život, mělo by to být znát i na platech. Na druhou stranu většina z nás jsou srdcaři a tuhle práci jsme si vybrali proto, že chceme pomáhat. Samozřejmě víme, že zbohatnout se u policie nedá,“ vysvětlí.

I její přítel Martin je policista, seznámili se díky práci. Zatímco on z pražské pohotovostní motorizované jednotky odcházel, Kristina do ní měla nastoupit. V jednotce se tedy minuli, ale kolegové si naplánovali na léto pár dní společné dovolené na vodě a pozvali je na ni oba. „No a od té doby jsme s Martinem spolu a kvůli tomu jsem i pořád na cestách. Čtyři dny vždy sloužím v Praze a pak jsem pár dní s ním v Olomouci,“ dodává.

Za její dobrou fyzickou kondicí se neskrývá jen policejní výcvik, ostatně pokud by nebyla fit, sotva by ji k policii přijali. Pochází ze sportovně založené rodiny, rodiče vedli ke sportu ji i její dvě starší sestry. Tatínek ji postavil na lyže v necelých třech letech a brzy potom už jezdila samostatně na sjezdovce s pomou.

„Dělala jsem i moderní tance, se skupinou jsme soutěžili na celostátní úrovni. Běhala jsem, ze sportů jsem si zkusila opravdu kdeco. Myslím, že všechno. Dokonce i ragby.“ K tomu ji však nepřivedli rodiče, to si našla v patnácti letech sama. „Lákalo mě, že je to takové drsné. Brzy jsem toho ale nechala. Musela bych dojíždět, měla jsem málo času a bylo mi jasné, že se z toho nestane můj hlavní zájem,“ objasňuje.

Starší sestra měla výborné tělesné dispozice pro balet a stala se profesionální baletkou, nejstarší sestra pracuje v oboru IT. Vystudovala univerzitu ve Skotsku a poté se tam i usadila. „Když jsme byly malé, hrozně jsme spolu válčily, panovala mezi námi velká rivalita. Dnes jsme si ale naopak hodně blízké, vlastně jsme nejlepší kamarádky. Je super mít někoho, kdo vás zná hodně dobře už odmalička,“ rozpovídá se.

Potrpí si na rodinné sešlosti, v létě občas i někam společně vyrazí. Ráda vzpomíná na dovolené s maminkou, které strávily v Chorvatsku na jachtě. „Je to aktivnější dovolená, než když jen ležíte na pláži. Na lodi musíte i pomáhat kapitánovi, k tomu jste každý den na jiném místě,“ líčí nadšeně. „A když jsme v noci kotvili na moři, na bójce, byla obloha úplně posetá hvězdami. Nic podobného jsem nikdy neviděla, až letos v Karibiku, když jsem soutěžila v Survivoru,“ zasní se.

Kristina patří k věrným fanouškům pořadu. Sledovala už předchozí reality show Robinsonův ostrov, potom i první a druhou řadu Survivoru. Ráda by si tehdy bývala symbolický boj o přežití zkusila také, ale až její přítel Martin ji povzbudil, aby se přihlásila na casting. „Předtím jsem váhala kvůli mému pejskovi. Je mu už dvanáct let a je na mně tak trochu závislý. S Martinem to ale najednou přestal být problém, jsou na sebe už dobře zvyklí,“ vysvětluje.

Na casting do Survivoru šli s přítelem dokonce oba, s nadějí, že jednomu z nich to snad vyjde. Když se Kristiny zeptám, jestli ji nadřízení uvolnili z práce bez problémů, zdůrazní, že žádost o neplacené volno vůbec nemusela dopadnout v její prospěch.

„O castingu jsem samozřejmě řekla svému nejbližšímu nadřízenému ještě dřív, než mě definitivně vybrali. Požádala jsem pak o neplacené volno, muselo to projít klasickým kolečkem. Schválili mi to, což vůbec není samozřejmost. Ale asi mi i pomohlo, že Survivor je seriózní soutěž,“ objasní Kristina, která po návratu z Dominikánské republiky, kde se reality show odehrává, natočila pro Policii ČR náborářské video.

Zatímco Kristina odletěla do Karibiku, její přítel Martin Růžička doma nelenil a přihlásil se na casting do nové reality show Zrádci, ve kterém uspěl. „Pro mě to bylo po návratu velké překvapení. Samozřejmě jsem věděla, že by si taky rád v nějaké reality show zahrál, ale o žádné jiné, do které bychom chtěli jít, jsme před mým odletem nevěděli. Survivor se nám líbil, protože je to seriózní soutěž,“ vzpomíná.

Když se pak detektivní reality show Zrádci, v níž se páchají a vyšetřují imaginární zločiny, začala vysílat, okamžitě se jí zalíbila: „Popravdě, taky bych si to ráda zkusila. Nejspíš to souvisí s mojí profesí.“ Přizpůsobit se životu na ostrově a podmínkám soutěže jí prý dalo mnohem méně práce než si pak zvyknout na návrat do civilizace.

Už od začátku byla přesvědčená, že bude na ostrově víc držet s chlapy, protože je zvyklá s nimi pracovat. Kromě toho jí vyhovuje i jejich přímočarost. Hlad snášela během soutěže celkem dobře, přesněji řečeno téměř ho necítila, i když mezi ženami byla asi největší jedlík. Zato ji však pronásledovaly intenzivní chutě na sladké. „Kdykoli byla na obzoru nějaká výhra, vyhlížela jsem něco sladkého. Ostatní přemýšleli rozumněji, přáli si zásoby jídla, jenže já chtěla sušenku,“ směje se.

Přesto ji omezený příděl ve výkonu nijak nelimitoval, po celou dobu cítila, že je schopná jít do všeho na sto procent. „Myslím, že to bylo i tím, že jsem byla ohromně nadšená z toho, že tam vůbec jsem. A to nadšení a vzrušení předčilo naprosto všechno ostatní,“ soudí. Když se na rozloučenou zeptám na její zásnubní prstýnek, prozradí, že svatbu plánovali s přítelem nejdřív na léto nadcházejícího roku, ale nejspíš ji beztak nestihnou.

„S přípravami jsme totiž ještě ani nezačali. Ale nespěcháme na to. Ostatně rádi bychom si to užili v klidu a podle svých představ. Vždyť takový krásný a důležitý den v životě je pouze jeden.“