Klára Cibulková: Konečně se můžu dívat na nebe, dýchat čistý vzduch a hrabat se v zemi

Ne, ale chci vědět, co se v divadle po večerech děje, jací k nám chodí diváci, jak se mají herci. Nechci být odtržená od reality. Rozhodně se nehodlám sebeobětovat, ale zrovna tohle považuju za naprosto normální součást ředitelování. Navíc jsem na divadelní šrumec zvyklá, baví mě i jako herečku. Samozřejmě nebudu ve Viole trávit každý večer, ale když to půjde, ráda párkrát do měsíce kolegům vypomůžu. I kvůli tomu, že jsme komorní scéna a lidí v zázemí máme poskrovnu.

Láska v tom samozřejmě hrála taky svoji roli, jinak bych to nedělala. Přece nepůjdu někam, kde to nesnáším. Ale přidalo se k tomu takové zvláštní pnutí. Znáte to, když se na něco díváte a ptáte se, proč to nefunguje, když to má takový potenciál? Zbytek je shoda různých okolností.

Například před rokem přišla nabídka na spolupráci na dramaturgii, v létě pak výzva, jestli bych se nechtěla přihlásit do výběrového řízení na ředitelku divadla. Odjela jsem na tři týdny do lázní, kde jsem si užívala samoty a klidu, a rozleželo se mi to v hlavě. Oslovila jsem lidi, kterým věřím, společně jsme sepsali naši vizi a přihlásili se.

Byla bych ráda, aby k nám diváci chodili rádi a bylo jim tady dobře, a to napříč všemi generacemi. Aby se u nás zastavili v čase.

Chceme jim nabídnout nejenom intimní činoherní večery, ale i hudební a také kabaretní. A k tomu různá literární čtení. Už na květen třeba chystáme inscenaci s názvem Jana bude brzy sbírat lipový květ, která vznikla na základě oceňované stejnojmenné básnické sbírky. Na podzim se zase můžete těšit na poctu Evě Olmerové s Bárou Hrzánovou a živou kapelou. A to není samozřejmě všechno.

Syn si povzdychl, že se matka zbláznila, dcera mi držela palce a manžel, který je taky herec, věděl, že by mě něco takového bavilo… No a stalo se. Od té doby je to divoké, fakt horská dráha. Herecké práce jsem se nevzdala, ale některé věci samozřejmě omezuji. Myslím hlavně zkoušení v divadle, protože filmové či televizní natáčení se dá zvládnout. V pauzách při dlouhém čekání totiž můžu telefonovat.

Z toho, že se něco děje. Neumím dělat věci jen napůl, dala jsem se na vojnu, tak musím bojovat. Adrenalin jede na plný plyn a ta únava je samozřejmě obrovská, ale vnitřně cítím, že to má smysl. Že máme šanci navázat na tu úžasnou šedesátiletou tradici a ještě více ji rozvinout.

Kdybych měla použít nějakou metaforu, tak Viola je strom, který potřebuje pořádně prořezat a pohnojit, aby dál plodil.

Divadlo není banka nebo Poslanecká sněmovna, takže jsem v tomto směru nezažila nic negativního. Umělecké kruhy jsou otevřené a to, jestli velí muž, nebo žena, se moc neřeší. A já nejsem žádná rozevlátá umělkyně, která spadla z obláčku.

Mám šestiletou zkušenost s produkováním, kdy jsem žádala o granty, obcházela dárce, prostě sháněla peníze, abychom mohli fungovat a jezdit po republice, hrát pro studenty. A pak máme u nás v Holešovicích, kde bydlím, spolek, se kterým každý rok chystáme velký ples a volejbalový turnaj.

Ovšem pravda je, že každý den od nástupu do vedení Violy je pro mě novou výzvou, ať už jde o práci s lidmi, institucemi, nebo logistikou. A zjišťuji, že je ve mně stále velká dávka naivity. Jde o to nevzdat to a mít vedle sebe ty správné lidi. A hrát férově.

Pro mě je důležité, aby každý člověk, se kterým spolupracuju, přesně věděl, na čem je. A abych to věděla i já a jednali jsme na rovinu. Hlavně žádné hry! To je podle mě cesta do pekel.

Já myslím, že to přišlo právě z rodiny – moje znojemská babička byla výtvarnice a já s ní jako malá trávila hodně času. Byla velmi kreativní, hrála ochotnické divadlo, pořád s námi něco tvořila.

Tatínek zase hrál v kapele a miluje filmy a hudbu. Umělecké geny se u nás dědí, což vidím na svých dětech. Sedmnáctiletý syn má velký hudební talent a píše, čtrnáctiletá dcera je pohybově nadaná a věnuje se akrobacii, chodí na dramaťák a ráda tvoří rukama.

Každý máme svoji cestu. Jen v téhle branži je to možná o něco těžší, protože jde nejenom o talent a určitou připravenost, ale i o štěstí. Budu je podporovat a přát si, aby byli svou prací naplnění. Dokázat se herectvím uživit, a přitom být šťastný, je fakt klika.

Tenkrát trochu ano. Odjela jsem, protože jsem doma v Čechách neměla moc práce. Bylo mi pětadvacet a sama sebe jsem se ptala, jestli jdu správným směrem. Tak jsem se rozhodla, že na to zkusím přijít a nejlépe někde jinde, dál od domova.

Zemi jsem poznala už dřív, jezdila jsem tam na brigádu sklízet víno, takže jsem tušila, do čeho jdu. Tentokrát jsem se nechala zaměstnat v restauraci, kde jsem se naučila jazyk a poznala španělskou náturu. Musím říct, že jsem si Španělsko a jeho obyvatele zamilovala a doteď tam mám spoustu přátel.

Ona to bude zároveň taková oslava života – jsme skoro stejně narozené, letos nás čeká půlstoletí, a tak jsme si řekly, že znovu vyrazíme s batůžkem. Jako když nám bylo dvacet a cestovaly jsme společně po světě. Zatím to vypadá na Indii a Nepál. Vídáme se strašně málo a vlastně je mi jedno, kam spolu pojedeme, hlavně když se užijeme.

Byla jsem v Ordinaci pět let a denní koloběh natáčení mě začal vyčerpávat. Byla to dobrá zkušenost, ale stačilo mi to, navíc jsem kvůli popularitě ztratila soukromí. I dnes, po sedmi letech, co tam nejsem, si mě lidé s Andreou Hanákovou, již jsem hrála, spojují.

Covid to dost zkomplikoval, ale už se to rýsuje. Ovšem kdy to bude, to nechci plánovat. Řekněte pánubohu své plány a on se vám vysměje. Snad třeba než synek odmaturuje, tak se tam přesuneme. Moc se na to těším. K domu totiž patří velká zahrada, kterou naprosto zbožňuju.

Spoustu času jsem zavřená v různých divadlech a studiích a tady se konečně můžu dívat na nebe, dýchat čistý vzduch a hrabat se v zemi. Je uspokojující, že za vámi něco zůstává. Pro mě je to velký relax a jsem tam absolutně šťastná. Stojí mi za to si tam dojet třeba jen na kávu a počumět si do té barevné zeleně.

Hlavní je, jak si to nastavíte ve své hlavě. Jestli si vytvoříte tlak, nebo se hodíte do klidu a případné zdržení v koloně berete jako fakt, který vás nerozhodí.

Já jsem povahou optimistka a život se vždycky snažím vidět z té lepší stránky. Neočekávat, ale přijímat. Nechávat věci plynout, žít tady a teď. Někdy to vychází líp, někdy samozřejmě hůř. Ale snažím se s tím pracovat, protože odmalička trpím těžkou skoliózou páteře a tu stres zhoršuje. Stejně jako jiné zdravotní problémy.

V mém případě platí, že musím pravidelně cvičit. Mám svoji sestavu, kterou praktikuju každé ráno, a k tomu skvělou fyzioterapeutku Martu, která mi už mnohokrát pomohla nejen při bolestech těla, ale i duše. Ono to dost souvisí. Stará se o mě tak nějak psychosomaticky.

Poradí mi, jak se hýbat a na co si dávat pozor, abych si neškodila. Díky ní můžu třeba běhat po schodech, tančit nebo nosit těžké věci tak, aby se to obešlo bez následků. A taky aby divák nic nepoznal. Pomáhá mi nastavit si režim. Lekce s ní jsou velmi náročné, cítím doslova každý sval i kost v těle. Ale pomáhají.

Všechny jsou moje srdcovky, ať už Scorpios na obzoru, nebo Adina Mandlová a Hugo Haas, takže záleží na vaší chuti a rozpoložení. Tou poslední je inscenace podle novely Delphine de Vigan Vděk. Hlavní postava Miška trpí afázií, tedy postupnou ztrátou slov.

Hlavním tématem hry není tahle nemoc, ale vyrovnávání se s blížícím se odchodem a potřeba ještě některé věci říct nebo udělat – například poděkovat, než bude pozdě. Je to dojemné představení, ale u zkoušení jsme se s Láďou Hamplem, Aničkou Kameníkovou a režisérkou Martinou Kinskou i dost nasmáli. Takže se nebojte a přijďte!