Kiki z Montparnassu: Prostopášnice, která překračovala hranice

Pařížská čtvrť Montparnasse a okolí levého břehu řeky Seiny se ve 20. letech minulého století proměnily v centrum avantgardního umění a kultury. Obživu, uplatnění a snad i trochu nesmrtelnosti tady hledalo mnoho modelek. Ale jen jedna si mohla říkat Kiki z Montparnassu.

O této múze mnoha umělců Ernest Hemingway napsal: „Ovládla Montparnasse více, než kdy královna Viktorie ovládla viktoriánské období.“

Kiki oplývala nejen zvláštní krásou a smyslností, ale i provokativností, nespoutaností a sebevědomím. Z podstaty tak nemohla zůstat pouhou múzou, byť velmi vyhledávanou. Postupem času se vypracovala v emancipovanou umělkyni, malířku, zpěvačku a herečku. Pozici královny Montparnassu si pak udržela až do své smrti. Spolu s ní byly navždy pohřbeny slavné dny proslulé francouzské čtvrti.

Narodila se jako Alice Ernestine Prinová do chudého prostředí v malém městě středověkého rázu v Burgundsku. Její matka otěhotněla a porodila neprovdaná, a tak ji rodina poslala pracovat do Paříže, aby unikla hanbě. Alice pak prožila dětství u babičky, kde se jí dostalo základního vzdělání. Jídla nebylo mnoho, a tak musela už jako malá výměnou za něj vykonávat domácí práce pro sousedy, někdy dokonce kradla zeleninu z cizích zahrad.

Ve dvanácti letech se vydala za matkou do Paříže, ve čtrnácti objevila Montparnasse a začala pózovat umělcům. Matka s kariérou profesionální umělecké modelky nesouhlasila, ale dcera si z toho pramálo dělala. Brzy se spřátelila s malířem Chaimem Soutinem, který ji uvedl do uměleckého světa a vymyslel pseudonym Kiki.

Stala se oblíbeným modelem malířů, fotografů i sochařů, kteří se skrze její neobvyklou image snažili zachytit zneklidňujícího ducha doby. Důvody mladé Kiky byly méně vznešené: „Všechno, co potřebuji, je cibule, kousek chleba a láhev červeného; a vždy najdu někoho, kdo mi to nabídne.“

Kiki zobrazovali oděnou i obnaženou, v portrétu i poloportrétu, v náznaku i výsostně realisticky. Malíř Kees van Dongen ji ztvárnil opakovaně. Oděna v klobouku a v šatech s uvolněnými gesty vstoupila do jeho rané olejomalby z období na přelomu 10. let. O dekádu později ji v akvarelu vystihl jako sebevědomou a vyzývavou ženu s přivřenýma očima a cigaretou sevřenou rudými rty.

Tvář krásné Kiki vystupuje z kožešinového límce tmavého kabátu. Její vzhled moderní a emancipované ženy podtrhuje charakteristický krátký sestřih vlasů. O četné portréty Kiki z Montparnassu i akty se zasloužil francouzsko-polský malíř židovského původu Moise Kisling, který ji často stylizoval do podoby Venuše při toaletě nebo ležící na lůžku.

Ten snímek je už sto let starý, přesto dodnes oblíbený. Určitě jste už také viděli černobílou fotografii ženských zad, která zdobí dva houslové klíče. Ano, jsou to bedra naší Kiki, která pózovala na nejznámějších fotografiích slavného Mana Raye. Setkali se v roce 1921, kdy ona vstoupila do kavárny bez klobouku.

Ve své době to byl tak velký společenský prohřešek, že ji obsluha chtěla okamžitě vyvést. Zasáhl však přišedší Man Ray, jenž prostovlasou mladou ženu pozval ke svému stolu. Dalších osm let pak tvořili partnerský a umělecký pár, přičemž byli jeden pro druhého inspirací.

Man Ray navrhl její image a vizuální styl a začal tím, že jí oholil obočí. Stala se námětem jeho ikonických fotografií včetně zmiňované s názvem Ingresovy housle (1924).

Vztah skončil v době, kdy Kiki zavřeli do vězení po potyčce s kavárníkem v Nice. Man Ray jí sice zajistil propuštění na základě lékařského potvrzení o nervové poruše, ale mezi tím stihl navázat vztah s fotografkou Lee Millerovou. Rozchod své múze oznámil v kavárně, na což zareagovala po svém – začala po něm házet talíře.

Jak již bylo řečeno, Kiki z Montparnassu nebyla jen pasivní modelka, sama se realizovala jako malířka. Věnovala se zejména portrétní tvorbě, snové krajině nebo každodenním námětům. První samostatnou výstavu obrazů uspořádala ve svých šestadvaceti letech, o dva roky později publikovala memoáry Znovunalezené vzpomínky.

Po dalších padesát let byla kniha ve Spojených státech amerických zakázaná pro realistický popis a obscénní život mladé nevázané ženy. Popravdě, měla z čeho čerpat, protože po celá 20. léta minulého století Kiki vystupovala v pařížských kabaretech, přičemž na repertoáru měla převážně oplzlé a komické písně. Zpívala v černých punčochách a podvazcích, velmi často přitom stála na stole se zvednutou sukní.

Občas dostávala i herecké příležitost. Již za soužití s Manem Rayem se objevila v experimentálních surrealistických filmech Návrat k rozumu (1923) nebo Emak Bakia (1926).

V roce 1936 otevřela svůj vlastní kabaret L’Oasis, později přejmenovaný na Chez Kiki. Po nástupu nacismu Kiki opustila Paříž. Vrátila se v roce 1945 a pokračovala v dráze zpěvačky v kabaretech. V posledních letech se však přiblížila k parodii sebe sama, jak se snažila vydělat si na své závislosti – kokain a alkohol. V roce 1953 se před svým bytem na Montparnassu zhroutila k zemi a už se neprobrala.

Jejího pohřbu se účastnil zástup umělců a obdivovatelů, a to nejen proto, že se za svého života stala legendou. Zastávala ústřední roli v pařížské avantgardní komunitě a symbolizovala nekonformnost pařížské čtvrti Montparnasse. Vzdorovala očekávání společnosti, stala se feministickou ikonou a raným příkladem sexuální emancipace.