Kateřina Slámová Kubešová: Zdravotní klauni vykouzlí úsměv na tváři i těžce nemocnému dítěti

U různých lidí to funguje různě, záleží, v jaké jsou zrovna situaci. Někomu humor ubere nervozitu nebo neklid, jiného probere z apatie. Humor promění psychiku i prostředí kolem. To prostě vidíte. I na odděleních s těžce nemocnými dětmi, jako je třeba onkologie, je znát, jak se humor dokáže pozitivně zapojit do uzdravování.

Po světě se prováděla řada výzkumů, my sami jsme byli před několika lety součástí jednoho takového. Tehdy se zkoumala přítomnost klauna těsně před operací dítěte. Co to s ním dělá, když tam zdravotní klaun je, a co, když není. Výzkum jednoznačně prokázal, že dítě zvládá situaci daleko klidněji a má lepší náladu. Přítomnost klauna dopadá pozitivně i na doprovázejícího rodiče. Že je obojí důležité pro dobrý výsledek operace, vám potvrdí každý lékař.

Nejste jediná, kdo na naše klauny zpočátku hledí podobně. Jeden tatínek mi napsal zážitek z pohotovosti, kde čekal s dcerou na ošetření, když tam přišla klaunka. Tatínek přiznal, že na ni hleděl zprvu podezíravě, ale když viděl, co to s jeho holčičkou dělá, byl dojatý. A druhý den znovu, protože dcera se chtěla za klaunkou do nemocnice vrátit. Navíc naši klauni nepoužívají klasický klaunský mejkap, mají jen svůj červený nos. A bílý plášť, protože jejich postava v nemocnici je lékař nebo zdravotní sestra. My si nehrajeme na jiné světy, neděláme, že nemocnice není. Naopak, bereme je do hry.

To, co nás odlišuje od některých stejně zaměřených organizací, je to, že naši klauni to mají jako svoji práci, nejsou tedy dobrovolníci. Pokud jde o přístup k pacientovi, základ je všude stejný. Člověk s nosem vejde do nemocničního pokoje nebo do domova seniorů a snaží se, aby s ním vstoupily humor a radost. Pak jsou tady různé podoby, v tom už se klauni liší. Stejně jako se liší temperamentem. Když jsem viděla klauny z Brazílie a jejich kolegy ze severu Evropy, nešlo si rozdílu nevšimnout.

Myslím, že bychom museli volume otočit doleva. Na klaunech je ale prima, že i když mají různé školy a různé koncepty, vždycky se domluví, protože mají stejné poslání a podobné principy práce. To se osvědčuje na zahraničních misích.

Pořád nás napadá, kde všude můžeme být užiteční. I v nemocnicích objevujeme nové prostory, kam bychom ještě mohli proniknout. Teď například nacházíme cestu propojení muzikoterapie a klaunování pro děti, které jsou trvale na přístrojích. Tahle oddělení jsou u nás dvě, v Olomouci a v Hořovicích. My jsme před čtyřmi lety přišli do Hořovic a společně s personálem začali hledat cestu, jak se dostat k dětem v kómatu nebo k těm, které nereagují na verbální humor. Klauny jsme na to speciálně školili a můžu říct, že to funguje moc dobře. Chodíme také do zařízení poskytujících paliativní péči.

Většinou jde o klienty, kteří nás znají ze zařízení, kam dlouhodobě chodíme. Nikam se nevlamujeme, pouze nabízíme tu možnost. A když je zájem, tak přijdeme. Ale chápu vás, je to citlivé. A to zejména u dětí, protože docházíme i do domácností, kde mají dítě v paliativní péči.

My dospělí míváme v hlavě koncepty, co je a co není vhodné. Jenže právě vy rozhodnete o tom, zda dítěti dovolíte něco takového prožít. Od rodin, které se dokázaly otevřít a využít nabídku návštěvy klauna, dostáváme nádherné zpětné vazby. Lidé jsou vděční, že mají radostnou vzpomínku na tento křehký čas, že to nebylo jen čekání, až dítě odejde. Ale že se rodina třeba společně naposledy zasmála a našla v tom uvolnění. Další věc je, že klaun může chvíli věnovat pozornost i sourozencům, jsou-li přítomni. Co si budeme povídat, taková událost přece jen nutí k soustředění se na konkrétního člena rodiny, zbytek stojí ve stínu.

A víte, že se dopovat nepotřebuji? V práci mám opravdu hodně radosti, přímé i nepřímé. I naši klauni to tak mají. Okamžitá zpětná vazba, kdy se po jejich příchodu uvolní atmosféra a na tvářích objeví úsměvy, jim přináší obrovskou radost, i když samozřejmě nepodceňujeme jejich emoce, mají dobrý výcvik, který je zevnitř vyztuží, a průběžné psychologické supervize.

Knihy jsem milovala odmalinka a rodiče mě ve čtení mohutně podporovali. Každý týden jsem si z knihovny přinesla balík knih a všechny je zhltla. Já jsem knížky nečetla, ale jedla! Chtěla jsem být knihovnice, abych měla potravu pořád po ruce. Nakonec jsem šla studovat literaturu, což mi úžasně otevřelo hlavu.

Že z toho mám velkou radost! A kluka obdivuji, že čtení „usedí“ v dnešním světě, kdy videa na sociálních sítích trvají maximálně patnáct vteřin. Ale nejsem ke knihám skeptická, věřím, že dětské příběhy pořád potáhnou, ale asi se nějak přetaví.

Protože se díky tomu naučí o věcech přemýšlet, nenechají si jen tak pověsit bulíky na nos. To je přece dneska extrémně důležité, rozlišit, co je pravda a co je zkreslené. Je nutné být ve střehu, ale zároveň se nenechat zcela strhnout. Dětské knížky jsou ale úžasné samy o sobě, vždycky mě na nich bavilo, jak se dokázaly podívat na obyčejné věci jinak, nebrat je samozřejmě. Klidně si můžete stoupnout na hlavu a zase vidět svět v jiném úhlu. To je ohromný dar. A také je v nich často humor. Takový, co je vidět všude kolem nás. Svět je plný drobných a radostných věcí. Tenhle pohled mám společný s mužem, nám stačí se na sebe podívat, když něco pěkného vidíme. Oběma je nám to hned jasné.

Ale jo, život je těžký, jsem tady taky dost dlouho, abych to zažila sama nebo ve své blízké rodině. Ale jsem asi ten člověk, který, když přijde řeč na poloplné a poloprázdné skleničky, vidí ty první. To je bezesporu dáno bezpečným rodinným přístavem, ze kterého jsem vyplula. Podpora rodiny, která ve vás věří, je obrovsky důležitá. Nakonec ale záleží jen na vás, jaký pohled na svět si vyberete.

Už mi to nedělá problém. Nebyla to moje volba, bohužel to tak dopadlo. Musela jsem se s tou situací srovnat, přijmout ji jako součást života, aby mě to nezmačkalo zase tak moc. Jsem to já, je to součást mého zrání. Nechci v situaci, že nemám děti, hledat nějakou racionalizaci, ale fakt je, že díky, nebo kvůli tomu, jak se to vezme, se do mé náruče vejde hodně jiných dětí. Moje profese ale rozhodně není kompenzace nebo náhrada mateřství, přes tohle si to určitě neřeším. Ale to víte, nejsem kámen, některé příběhy ke mně hodně promlouvají. Nejsem tím však zničená. Teď už ne.

My jsme s manželem asi měli štěstí. Prošli jsme si tím vším společně, zvládli jsme to, vztah se upevnil. Kdykoliv můžeme o tom, co bylo nebo není, mluvit. Ani jeden jsme fakt, že nemáme dítě, nebrali tak, že to nevadí. Vadí. Nebo vadilo. Na druhou stranu máme jeden druhého a jsme vděční, že jsme se potkali.

Pracovala jsem ve firmě, jež se zabývala vzděláváním dospělých. Hledali jsme nová témata a jedno z nich, které v té době ještě nikdo neřešil, byli lidé nad padesát let. Zajímalo nás, jak s nimi pracují firmy, co dělají, když jim tihle lidé odejdou a spolu s nimi jejich obrovské znalosti a zkušenosti. Psal se rok 2005, firmy říkaly, hm, to je zajímavé téma, ale víc nic.

Přesně tak, dneska vidíme úplně jiný přístup. Skoro by se dalo říci, že senioři mládnou. Však si vzpomeňte, tehdy byli lidé v našem věku staří. Když si na to dneska vzpomenu, směju se, o čem jsme to tenkrát vůbec mluvili? Ale jinak to téma zůstává - člověk nějak začne, vybuduje kariéru, dosáhne vrcholu a postupně se začne ptát: chci tohle dělat do konce života? Nebo zkusím něco jiného?

Nechci opustit práci, kterou miluji. Ještě mnoho věcí můžu s kolegy vymyslet, vidím příležitosti ve vzdělávaní zdravotníků i v osvětě a každý den si říkám, jé, ještě tohle bychom mohli udělat! No jo, ale chci tohle ještě za deset let? Ještě nevím, ale chci být dostatečně bdělá a naladěná na to, abych to rozeznala.

Cítím, že jsem ve fázi nějaké změny, ale zatím je to pod povrchem, tak nějak homeopaticky. Říkám si, co přijde? Na co budu reagovat? Něco se děje, ale zároveň se ještě nic neděje. Nechci to moc rozebírat rozumem, myslím, že tohle má jít spíš přes srdce. Ale možná by bylo zajímavé podívat se, na co jsme se tehdy lidí v rámci projektu Třetí kariéra ptali. Protože na totéž bych se teď mohla zeptat sama sebe.

Máte pravdu, doba se hodně proměnila. Ale stejně je potřeba takové věci ženám stále opakovat a ukazovat příklady těch, které jsou v tomto ohledu inspirací.