Kateřina Kněžíková: Když se negativní emoce dostanou do krku, je zle

„Jsem si vědoma, že nejsem typická Libuše,“ předesílá Kateřina Kněžíková, když se rozpovídá o stěžejním bodu programu 79. ročníku hudebního festivalu Pražské jaro, které letos obrací pozornost právě k tvorbě Bedřicha Smetany. Na jaře jsme si připomněli hned dvojité jubileum tohoto velikána. Před dvěma staletími se 2. března narodil, 12. května před sto čtyřiceti lety zemřel.

Opera o bájné kněžně, jež prorokovala Praze slávu, patří mezi skladatelovy méně uváděné počiny - na rozdíl třeba od Prodané nevěsty. Nejen proto cítí Kateřina velkou čest a závazek moci ji zpívat. Bez váhání její koncertní verzi označuje za zlatý hřeb svého dosavadního repertoáru.

„Nikdy jsem nezpívala nic tolik závažného, a to nejen po umělecké stránce, ale i v historickém kontextu. Sám Smetana si přál, aby se Libuše tak často nehrála, čímž se stává mimořádnou,“ zdůrazňuje.

Na dvojitý výkon s odstupem čtyřiceti osmi hodin se svědomitě připravovala minimálně rok, v posledních měsících každodenně. „Naučit se roli pro mě neznamená jen zvládnout noty, takzvaně splnit ty kuličky. To pro mě nikdy není dost. Představuje to obrovskou škálu procesů, jimiž musím projít, abych mohla říct: umím ji,“ poznamenává. Když nabídku ještě před covidem během účinkování na Smetanově Litomyšli obdržela, spíše se jí rozpačitě usmála. Nevěřila, že by návrh mohl být míněn vážně, a navíc si nebyla jistá, že její hlas do Libuše dozraje.

Ačkoli tímto projektem vchází mimo škatulku svého hlasového oboru, nakonec svolila. Přemohla ji zvědavost, sílící pocit těšení, a především bezmezná důvěra k dirigentovi Jakubu Hrůšovi, s nímž se po četných diskusích shodli na vizi ztvárnění náročné úlohy.

Libuše je žena, která nedělá rozruchy ve společnosti, naopak ji stmeluje. „Působí na mě velice klidným dojmem. I když se dostane do situací, které jí nejsou po chuti, vždy se je snaží vyřešit bez hysterických scén. Nechci znít jako feministka, ale kdyby se tato opera hrála častěji, dočkali bychom se podle mě více emancipačního pojetí,“ uvažuje Kateřina.

Do rozvážné povahy Krokovy dcery musela sama dojít velkým tréninkem i věkem. Podle jejích slov tak jde o odžitý a zároveň naučený klid. „Když jsem byla mladší, byla jsem hodně energická. To jsem sice pořád, dokážu však už druhým plně naslouchat,“ míní.

Vybavuje si, jak s ní její první korepetitor a kouč nemíval velkou trpělivost, když mu skákala do řeči, neustále si brala slovo a zbytečně argumentovala. Zlozvyku se v pracovním prostředí zbavila, v soukromém životě ale prý i teď dokáže vyletět jako příslovečný čertík z krabičky. „Doma jsem o dost výbušnější než v hudební sféře, kde jsem nesmírně organizovaná,“ dušuje se.

Při studování role se ale naprosto oddává spontánně přicházejícím pocitům, rozčiluje se i pláče. Jakmile se ocitne na jevišti, musí naopak emoce řídit. „Tam mě nesmí přehltit. Kdyby se dostaly do krku, je zle. Být rozhozená a nechat zvítězit vnitřní stres vám nikdy nepomůže, a už vůbec ne v dramatických pasážích,“ prohlašuje.

Koncertní provedení oper jsou na poli vážné hudby dlouhodobým trendem. Vyhovují také Kateřině, jelikož se v nich může zcela odevzdat hudební složce a přinést vlastní pohled na věc i z psychologického hlediska. „Je to obrovská svoboda. Režie mě někdy svazují, proto v poslední době častěji vystupuji na recitálech nebo různých písňových večerech, na kterých si takzvaně mohu dělat, co chci,“ objasňuje.

Ve kterých představeních se cítí nesvobodná, nechce prozradit - v těchto angažmá totiž stále pokračuje. „Operní pěvci jsou jako pingpongový míček, není to snadná pozice. V takové režii musíte najít způsob, jak rozdílnou vizi přijmout a fungovat v ní, i když s nějakou myšlenkou nebo podnětem režiséra nesouzníte,“ dodává.

Vysloveně opačně, tedy výborně, se před pěti lety cítila jako Julietta ve stejnojmenné opeře Bohuslava Martinů na prknech Národního divadla moravskoslezského v Ostravě anebo jako Janáčkova Káťa Kabanová ve starobylém anglickém operním domě Glyndebourne, kde hostovala v pandemickém roce 2021.

Čistá procházka růžovým sadem to tenkrát nebyla, panovaly přísné hygienické podmínky. „Pro zajímavost: v Glyndebourne byl během zkoušek přítomný člověk, který nosil dvoumetrovou tyč, a kdykoli jsme se k sobě přiblížili, strčil ji mezi nás. Takovýto šestitýdenní dril nás neskutečně vycepoval. Všichni jsme pak přesně věděli, kolik jsou dva metry,“ vypráví.

Při vyjmenovávání oblíbených vystoupení dělá Kateřina významné pauzy. „Vidíte, jak dlouze musím přemýšlet? Skvělé inscenace vás vždycky stojí strašně moc času. Ale když víte, že vás někdo dobře vede, tak tomu ten čas obětujete, aniž byste měli dojem, že přinášíte oběť,“ podotýká.

V tomto smyslu vyzdvihuje i momentální roli Rusalky, kterou od letošního března ztělesňuje ve zlaté kapličce pod taktovkou režisérského tandemu SKUTR. Duo Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, jež už rok a půl stojí v čele Činohry Národního divadla, proslulo neotřelým, svěžejším pojetím zavedených klasik, jako jsou Kytice nebo Don Giovanni.

U Dvořákovy romantické opery pracují s minimalistickou výpravou, jejíž nepřítomnou okázalost nahrazuje symbolika. „Udělali jsme kompromis, řekněme,“ doplňuje Kateřina. „Pro mě Rusalka není pohádka ani zbla. Libretista Jaroslav Kvapil ani Dvořák to tak podle mě nezamýšleli, vždyť vycházeli z Andersenovy Malé mořské víly. Pohádky většinou mají dobré konce, a tato úplně dobře nekončí,“ připomíná.

Zrovna Rusalka se řadí mezi role, do nichž v průběhu let opakovaně vklouzává zpátky. Přestože má za sebou oficiálně sedmnáctou sezonu v Národním divadle, k níž připočítává ještě dva předchozí roky na volné noze, s radostí stále říká ano i na debuty. „Když jsem byla mladší, vskakovat do zaběhnutých úloh mi přinášelo adrenalin. Vyhledávala jsem to dobrodružství. Dnes pro mě znamenají příšerný stres,“ říká.

Čím je starší, vnímá větší zodpovědnost vůči sobě, hudbě a obecenstvu. Co Kateřinu naopak nechává docela chladnou, jsou názory divadelních kritiků. „Vím, že v recenzích vypíchnou jen negativní věci - pozitivní obvykle nikoho moc nezajímají. Dobra je přitom na světě tak strašně málo a mělo by se o něm psát. Samozřejmě že se občas něco nepovede. Proto tomu taky říkáme živé umění. Podstatné je psát kritiku takovým způsobem, aby si i z negativního postřehu mohl umělec něco vzít. Takových kritiků je bohužel jako šafránu,“ posteskne si.

Kateřina si kdysi vedla telefonní seznam rolí, které by v tom kterém období chtěla zpívat. Soupis časem dost prořídl, ačkoli koncertních úloh na rozdíl od těch divadelních je pořád hodně.

„Musím si nalít čistého vína. V souvislosti s mou osobou se píše, že jsem teď na zenitu pěvecké cesty, zároveň si uvědomuji, že tento stav nebude trvat věčně,“ pochybuje, že by zpívala ještě příštích sedmnáct let. „Budu na sebe hodná, víc než počet na prstech obou rukou to nebude. Dávám si deset, maximálně jedenáct let,“ žertuje po vzoru Jiřího Kodeta v Pelíškách.

Až ji v budoucnu potká menopauza a s tím spojené hlasové změny, má už vymyšlený plán B. „Dřív jsem se bála, že když přestanu zpívat, zhroutí se mi svět. Teď vím, že užitečná sobě i společnosti můžu být i jinak - pedagogickou činností. Na konzervatoři mi přitom tento směr připadal pod úroveň,“ přiznává s tím, že dnes na něj nazírá s respektem. „Utvořit spolu s dalším člověkem pěvecký nástroj je nesmírně těžké,“ upřesňuje.

Na odchod do pěvecké penze to ale u Kateřiny zatím moc nevypadá. Nedávno ji vedle dosavadní české agentury Camerata začali zastupovat také londýnští IMG Artists. Spolupráce s britskými agenty bude vyžadovat více cestování a větší časovou investici do jejího povolání.

S manželem, basbarytonistou Adamem Plachetkou vychovávají dvě malé dcery. Otázka skloubení jejich logisticky náročného zaměstnání a rodinného života u nich doma přišla na přetřes už v době, kdy ještě aktuální nebyla.

„V hlavě se nám tehdy rodily konspirační teorie, jak to bude šílené, že to nezvládneme a holky budou akorát nešťastné,“ vzpomíná Kateřina.

Katastrofický scénář se ale naštěstí nikdy nevyplnil. Osud tomu chtěl, že příležitosti v zahraničí se v minulosti více hrnuly partnerovi. V posledních letech však Kateřina vystupuje v zahraničí čím dál častěji. Před pár měsíci debutovala v Japonsku.

Světové nabídky se jí rozjely po zmíněném účinkování v Glyndebourne před třemi lety. V témže roce navíc vydala první sólové album Phydilé, za k předloni získala prestižní ocenění britského měsíčníku BBC Music Magazine. „Mé jméno se i díky této nahrávce dostalo do oběhu a začalo se skloňovat v evropských měřítkách. Sopránů je však hodně a své místo si musíte vyboxovat a odpracovat,“ připouští.

Děti Kateřinu v dobrém smyslu načas uzemnily a daly jí normálnost každodenního chodu. „Nemáme zcela běžné povolání, to je pravda, ale výjimečné povolání to není. Zkrátka svou práci děláme v jiném časovém slotu a za jiných podmínek,“ popisuje a pochvaluje si, že s Adamem si vzájemně vycházejí vstříc.

I tak samozřejmě přicházejí dny, kdy je Kateřina unavená, zdrcená, nebo se jí prostě nedaří. Dcery se prý naučily odhadnout situaci a vytušit, zda maminka potřebuje obejmout, anebo jí raději mají jít z cesty.

„Čerpám od nich velkou energii. A také z hrabání v hlíně,“ vypichuje fakt, že namísto do módních butiků si občasnou špatnou náladu jezdí spravit do zahradnických center, kde za rostliny dokáže utratit závratné částky.

„Vyhovuje mi, že u zahradničení vidíte výsledek hned, ne až za několik měsíců nebo let. Při své profesi musím být holt trpělivá,“ povzdechne si Kateřina Kněžíková, která se po štaci na Pražském jaru plně vrhne na přípravy rolí v Janáčkových operách Jenůfa a Liška Bystrouška, jež ji ještě letos čekají.