Kariéru mi vybudovaly sociální sítě, říká privátní kuchařka Eva Che

Bývalá módní ikona, drsná holka s oholenou hlavou, která provokovala prohlášeními, že by ji bavilo míchat krev na zabijačce, a nejraději vaří nahá, už má divoké roky dávno za sebou.

„To je uzavřená kapitola,“ konstatuje šéfkuchařka Eva Che překvapivě tichým hlasem a – navzdory exotickému zjevu, který nezapře čínské rodiče – perfektní češtinou. Ve svých osmadvaceti letech dobře ví, co chce, respektive co nechce: vracet se k minulosti. Už čtyři roky se totiž profesionálně zabývá vařením.

Vymyslela zajímavý gastronomický koncept CheHub Private Experience, v jehož rámci nabízí luxusní soukromé zážitkové stolování: zavoláte, domluvíte se a ona doveze jídlo k vám domů a naservíruje ho ve vaší vlastní kuchyni.

Evin otec pochází z nejlidnatější čínské provincie Kuang-tung, jejímž hlavním městem je Kanton, známý svou kuchyní po celém světě. Maminka se narodila v S ’-čchuanu, proslulém pálivým kořením, zejména pepřem. Oba patřili k migrační vlně 90. let. „To byl tehdy trend, každý Asiat chtěl do Evropy za lepším životem. Měli představu, že vydělají peníze a vrátí se domů. Ale často už zůstali, jako moji rodiče,“ podotýká Eva.

Ona sama měla do osmnácti let čínské občanství a jmenovala se Che Tian Wen. Ke svým kořenům se ale moc nevrací. „Cítím se jako Češka. S většinou Číňanů bych se ani nedomluvila, protože rodiče spolu mluví kantonským dialektem, a ne běžně používanou mandarínštinou,“ říká rozhodně.

„Rodiče se usídlili v Kutné Hoře, kde jsme se sestrou vyrostly. Už od dětství pro nás vařili a nenásilně nás to přitom učili. Díky tátovi umím zacházet s nožem a nakládat maso, díky mamince zase krásně balit knedlíčky. Ale když jsem viděla, jak táta, který pracoval jako kuchař, chodí z práce v restauraci unavený, vůbec se mi nechtělo kráčet v jeho stopách. Jediné, po čem jsem tehdy toužila, bylo dělat módu, pohybovat se okolo luxusních značek,“ vzpomíná Eva.

V osmnácti opustila domov a zamířila do Prahy. Pracovala jako prodejní asistentka v buticích Moncler a Gucci v Pařížské ulici a zajímala se o módu… „Časem jsem zjistila, že retail není až tak o kreativitě jako o číslech prodeje. Přemýšlela jsem, čím jiným bych se mohla živit, co doopravdy umím, a uvědomila jsem si, že jedině vařit, to jsem znala z dětství,“ usmívá se.

V té době se v Praze přestěhovala do garsoniéry, kde byl krásný kuchyňský kout – a tak měla možnost vyzkoušet, co si ještě z vaření pamatuje. Fotky jídel dávala na Instagram a lidem se líbily. Začala vařit pro kamarády, pak pro kamarády kamarádů…

Potom přišel covid, zavřely se hospody a lidé neměli kam chodit na dobré jídlo. Tak ji napadlo vařit pro ně u nich doma. „A před dvěma lety přišla nabídka na první catering. Všechno jsem se učila za chodu. Kuchařskou kariéru mi vybudovaly sociální sítě,“ konstatuje.

Dnes má Eva Che dva stálé týmy v Praze a v Berlíně. Předvádí kulinářské umění při různých společenských příležitostech. Její cateringové služby si objednaly firmy jako Saint Laurent či Fendi. Jako kuchařka spolupracovala s hotelem Soho House v Berlíně. Akademie Makro ji loni vybrala jako jednoho z 25 nejvlivnějších kuchařů v České republice a časopis Forbes zařadil do seznamu 30 pod 30.

Služby privátní kuchařky nabízí pořád. Stačí ji oslovit na Instagramu a domluvit se. „Co nejíte? Máte na něco alergii? To jsou moje první otázky. Teprve pak se ptám, co lidé mají rádi. Sestavím menu a navrhnu jednotlivé chody. Nikoho do ničeho nenutím,“ říká a dodává: „Lidé obvykle nechtějí jazyky, játra a vnitřnosti obecně. Naopak nejčastěji objednávají kachnu a žebra.“

Když zákazník schválí menu, dohodne se s ním Eva na termínu. A pak zaklepe na dveře… Cena za jídlo, které připraví u vás doma, je různá. „Záleží na počtu chodů, surovinách, vzdálenosti místa zakázky. Obvykle připravuji sedm chodů, což vyjde do čtyř tisíc na jednoho člověka,“ konstatuje.

V ceně nejsou jen kvalitní čerstvé suroviny a čas strávený cestou k zákazníkovi a servírováním jídla u něj. Daleko víc zaberou přípravy. U „malé“ hostiny pro čtyři osoby o pěti chodech to znamená dvě hodiny vaření a balení večer a čtyři další ráno. Nepočítaje čas na přípravu vlastních kořenicích směsí, ochucených olejů, omáček a dalších ingrediencí.

Rozhodli jsme se vyzkoušet, jak taková „kuchařka na míru“ funguje.

Přijela se čtyřmi plnými přepravkami. Nejprve všem rozdala jídelníček tištěný na luxusním papíru: ať víme, na co se těšit! Čekají nás tři zeleninové předkrmy, jako hlavní chod kantonská kachna – specialita rodiny Che – a jako dezert hruškový „tatarák“, původní Evin recept.

Pohybovat se po cizí kuchyni pro ni nepředstavuje problém. „První, na co koukám: kde je odpadkový koš. Ostatní najdu intuitivně nebo se zeptám. A nezapomínám s sebou vzít houbičku a jar, protože kuchyni vždycky předávám ve stavu, v jakém jsem do ní vstoupila,“ podotýká.

Zatímco upíjíme hořkosladkou šťávu z osmanthu, zdobenou kořínky ženšenu, nasadí Eva kuchařskou zástěru, kterou si sama navrhla, a vybalí z fólií nablýskané, čerstvě umyté nádobí a příbory, jídlo, koření a další ingredience. „Menší večeře pro čtyři osoby“ znamená donést – mimo jiné – šestnáctero talířů…

„Předpřipravím si všechno, co se dá, abych na místě měla co nejméně práce. Vše na sebe musí navazovat, obsluha nesmí váznout: co má být horké, musí ke strávníkovi horké dorazit,“ konstatuje a zažene nás z kuchyně: „Hodně lidí chce pomáhat, ale pro mě to představuje práci navíc. Mám raději, když si lidé v klidu sednou, nechají se obsluhovat a prostě si užívají.“

Naaranžuje květinovou výzdobu, pustí muziku a začíná prostírat. Práce v obchodě ji naučila uctivosti vůči zákazníkovi. Věří v karmu – a ve slušnost. „Té není nikdy dost,“ podotýká, zatímco na stole rovná kamenné stojánky na jídelní hůlky. „Vždycky beru i klasické příbory, aby lidé měli na výběr,“ dodává.

Je to s podivem, ale dobré jídlo a štíhlá linie u ní jdou bez problémů dohromady. „Všechno, co sním, spálím. Miluju koblihy, ty jím při vaření často, mají spoustu tuku a cukru, takže jich není třeba moc a zasytí. Nebo uzobávám čipsy. A při servírování jsem tak ve stresu, aby všechno klaplo, že na jídlo vůbec nemám chuť. To nejím třeba celý den,“ přiznává.

Sama si doma moc nevaří, takže jako kuchařka specializovaná na čínskou kuchyni jí paradoxně častěji tu českou, kterou si objedná někde v restauraci. „Mám ráda skoro všechno: svíčkovou, segedín, koprovku, vepřo knedlo zelo, smažák, plněné ovocné knedlíky, buchtičky se šodó,“ vyjmenovává, zatímco seřezává rajčátka, aby stála na špičce. Poté je osmahne flambovací pistolí a pokryje hořčičnými listy, naloženými v oleji z rozmixovaných fermentovaných oliv. První předkrm máme na stole.

Ani ho nestačíme dojíst – jen zkuste kovovými hůlkami nabírat kluzká rajčata! – a už se nám nese druhý: lilek dušený na páře, máčený v tamarindové omáčce a obalený v křupavé drti z fava fazolek. Bez Evina popisu bychom vůbec netušili, co máme na talíři, nicméně výsledek je úžasný: vyvážený, sladkokyselý a pikantní zároveň.

Následuje dvoubarevná karotka – červená a fialová – pomalu pečená na kantonském BBQ koření a smíchaná s křupavými zelenými fazolkami. A pak už nás čeká vrchol menu: kachna po kantonsku.

„Kantonská kachna je sladší a červenější než pekingská, je v ní víc cítit skořice a badyán. Včera jsem ji naložila, aby koření prosáklo zevnitř a maso bylo vláčné, a naglazovala, aby kůže byla křupavá. Dnes ráno už jsem ji jen dopekla,“ vysvětluje kuchařka, zatímco dává zlatavou nádheru do trouby ohřát.

„Dobrou čínu si každý může doma udělat, je to jen o surovinách. Také o kvalitním ostrém noži, ten nesmí v kuchyni chybět. A člověk s ním musí umět pracovat,“ dodává. Kuchyní se začíná linout lákavá exotická vůně.

Eva z ohřáté kachny zručně odkrojí prsa s křupavou kůrkou a úhledně je nakrájí na plátky. „Nejraději servíruji jen čisté maso. U drůbeže se nejdřív musí vytáhnout klíční kost, pak už jde vykostění samo,“ podotýká, zatímco obírá stehýnka. Zbytky hodí do hrnce na vývar: potravinami se neplýtvá!

Jako příloha se podává brokolice osmahlá na oleji s česnekem. Bez soli. Kupodivu to vůbec nevadí, ke sladké kachně se hodí skvěle. Zvlášť když se přelije vypečenou šťávou, kterou kuchařka připravila v kulatém stříbrném omáčníku. Nezvykle sladkou a aromatickou chuť masa doplňuje příjemně pálivé domácí chilli.

Nakonec odkládáme hůlky, s nimiž jsme se až doteď statečně potýkali, a vychutnáváme si jídlo za pomoci příboru, na který jsme přece jen víc zvyklí. „Číňané jedí i kachnu hůlkami: plátek masa do nich uchopí a okusují. Ani jezení rukama se nepovažuje za prohřešek, zvlášť doma. V Číně se nejvíc cení maso od kosti a to jinak jíst nejde,“ podotýká Eva.

S plnými ústy kuchařku upřímně chválíme, což vyvolá na její většinou vážné tváři vzácný úsměv. „Ještě se musím hodně učit,“ říká skromně, zatímco servíruje hruškový dezert.

Lákala by vás taková hostina, ale „kuchařka na zavolání“ vám přijde příliš drahá? Přesto možná budete moci časem kulinářské umění Evy Che ocenit: hledá totiž v Praze prostor pro svůj vlastní podnik.