Karel Heřmánek ml.: Na pitvání svých pocitů nemám čas

Velmi pracovně. Poprvé v životě jsem se ujal postu režiséra. Je to něco docela jiného, než co jsem dělal dosud. Herecká zkušenost mě naštěstí vybavila nějakými instinkty, což mi pomáhá zhostit se té role.

Už jsem nad tím delší dobu přemýšlel a koketoval jsem s pár divadelními texty. Dokonce jsem se v létě zapsal v New Yorku na kurz psaní filmové tvorby a psaní scénářů. Trochu jsem zkrátka tímhle směrem pošilhával. Nebude to ale něco, čemu bych se teď dominantně věnoval.

Tím, co se stalo, jsem byl posazený do rozjetého vlaku. Byla by hrozná škoda, kdyby se zastavil. Táta přinesl do textu spoustu nápadů a měli jsme šanci se o nich bavit. Byl jsem u toho, když rodiče dělali různé úpravy textu, když začaly přípravy se scénografem Danielem Dvořákem. Když jsem do toho vstoupil, měl jsem na co navázat. První čtenou zkoušku ještě vedl táta.

Řekl bych, že ano. Jsme rádi, že pokračujeme v něčem, co táta započal, a chceme to dovést do konce.

Člověk je vržený ze skály do vody a musí začít plavat. Co jiného ostatně zbývá. Ztráta rodiče je pro každého těžká věc. Pro mě to je stále hrozně čerstvé a nebudu se teď k tomu vyjadřovat. Mám tolik práce, že na to ani nemám čas. Ten je ještě přede mnou.

Trávím teď život mezi divadlem, režírováním, dramaturgickými přípravami na další sezonu, hraním a Jevany, kde se snažím být s maminkou a mladším bráchou. Na sebe a na pitvání svých pocitů mi nezbývá čas.

Po pracovní stránce to takový šok nebyl, táta z vedení provozu divadla odešel počátkem roku 2021, kdy nám to s mamkou předali. Od té doby jsme uvedli na deset inscenací. Podařilo se nám sem přitáhnout nové diváky. Z toho, jakým směrem jsme se vydali, měli radost.

Teď to je jinačí v tom, že jsem ten, kdo má zodpovědnost za danou inscenaci a její režii. Do té doby jsem tu zkoušel jako herec. Nenaplňuju jen něčí vizi. K tomu ještě přibyla role producenta.

Jsou to tři povídky o třech párech, které představují Dana Morávková a Josef Carda. Opravdu to mezi nimi jiskří. Měl jsem možnost vidět Apartmá v hotelu Plaza od Neila Simona v Londýně na West Endu. Ty dvě hlavní role tam hráli Sarah Jessica Parkerová (známá jako Carrie ze Sexu ve městě) s manželem Matthewem Broderickem.

Naši už v té době mluvili o tom, že bychom to mohli u nás inscenovat. Hodně jsem těžil z toho, že jsem v New Yorku trávil dva roky (studoval na slavné herecké škole Leeho Strasberga) a stále se tam vracím. Můžu říct, že ho mám pod kůží. Hotel Plaza, který je na Páté avenue u Central Parku, znám. Objevuje se v řadě filmů, mimo jiné i ve filmu Sám doma 2: Ztracen v New Yorku.

Převzal jsem pouze text a pár nápadů. Dál to bylo na mně. Až mě překvapilo, do jaké míry jsem se v představě, jak by to mělo vypadat, potkal s tátou.

Že to bude herecké představení založené na výkonech dvou herců. Navazuje to na naše předchozí divácky úspěšné inscenace, jako byly Každý rok ve stejnou dobu a Další roky ve stejnou dobu, které tady režíroval Jiří Menzel. Taky se mimochodem odehrávaly v hotelu. Tu dvojici hráli Veronika Freimanová a Zdeněk Žák.

Baví mě pracovat s herci. Hodně vymýšlíme společně. Nejsem režisér, který to má od počátku v hlavě jasně postavené a dostrkává je k tomu jako loutky. Pracuji s jejich invencí, chci, aby to bylo přirozené a vycházelo to z nich. Velké štěstí je, že se s oběma znám odmalinka. V několika představeních jsme spolu hráli, důvěřujeme si. Přijdu si spíš jako dirigent toho, co oni vytvářejí.

Už jsem tu čtvrtým rokem, za tu dobu jsme uvedli na deset inscenací. Hrajeme tu tedy hodně věcí, pod kterými jsem podepsaný, vycházejí z mého vidění. Je fajn psát vlastním rukopisem.

Na druhou stranu tady všechno procházelo rodinnou radou, maminka tady vždycky byla šedou eminencí, i když zůstávala v pozadí. Dodnes se s ní radím, je moje pravá ruka. Fungovala i jako dramaturg u Apartmánu v hotelu Plaza, stále se o tom bavíme. Těším se, až se přijde podívat, co jsme tu vytvořili. Chtěli bychom se taky vrátit k pořádání festivalu slovenského divadla v Praze, jak to léta dělali naši.

Pro diváka je důležité, kdo v tom hraje. Naštěstí nemám nouzi o herce, kteří u nás mají zájem hrát. To mě těší. Když jsme šli do nastudování hodně kontroverzní hry Koza aneb Kdo je Sylvie?, bylo to pro soukromé divadlo dost riskantní. Hynek Čermák a Petra Špalková v tom hrají tak, že to diváci přijali a chodí na to.

V Praze jsou lidé ochotnější přistoupit na žánr a téma hry, na oblasti chvíli váhají, ale na konci bývají reakce publika hlubší. Repertoár musíme tvořit tak, aby byl zajímavý pro různé skupiny diváků. Taky o nás musí vědět. V tom má nezastupitelnou roli Nikol (manželka Nikol Kouklová), od doby, kdy jsme převzali divadlo, mi neskutečně pomáhá, stará se o PR, účinkuje. Bez ní bychom nebyli tam, kam se nám podařilo dojít.

Jestli dřív převažovala konkurence, tak teď jsme v přátelských vztazích. Třeba Milan Hein z Ungeltu je dávný rodinný přítel, jsme v kontaktu i s Michalem Kocourkem z Kalichu.

Bylo by skvělé, kdybychom se vnímali jako partneři, případně se i otevřeli koprodukci. V případě nějakého náročného představení by to bylo pro všechny prospěšné.

Bavili jsme se o tom už s Rosťou Novákem z Jatek 78. Je pro mě velkou inspirací. Baví mě i koncept divadelního provozu divadla Mír.

Nic se od té doby nezměnilo. Potřebujeme prodávat lístky a vydělávat, zatímco o pár ulic dál jsou příspěvkové organizace, které k tomu nic nenutí. Neplatí daň ze vstupenek, mají jisté příspěvky od zřizovatele.

My dostaneme od města na rok grant 750 tisíc, příspěvková organizace pracuje s rozpočtem 40 milionů.

Mám pochopení pro příspěvkové organizace jako školy a nemocnice. Ale divadla? Doba se hnula, už se nedá lpět na tom, jak to fungovalo dřív za socialismu. Všichni by měli mít pro fungovaní stejné podmínky. Takhle to je diskriminační nejen pro soukromá divadla, ale i nezávislé scény, které jsou závislé na grantech.

Je pravda, že jsem už hodně unavený. Těžko nacházím čas, abych se trochu nadechl a věnoval se třeba i natáčení, nějak kreativně se rozvíjel. To šlo všechno stranou.

Poslední dva tři roky jsem prakticky netočil. Je to jistě spjaté s tím, že jsem vnímaný jako někdo, kdo je víc soustředěný na divadelní provoz než na hereckou kariéru. Rád bych se však k natáčení a dalším projektům brzy vrátil. Jenže představa, že bych k tomu všemu ještě jezdil pracovat někam jinam, je teď nereálná.

Na druhou stranu jsem rád, že se nám divadlo podařilo udržet a že má nakročeno správným směrem. Když vidím, jak se nám každý večer po otevření hrnou do sálu diváci, je to velké zadostiučinění. Pochopitelně cítím velkou zodpovědnost.

Každý rok odjíždím na kurzy do zahraničí, kde nabírám nové impulsy, objevuju v sobě něco nového. Baví mě pracovat v angličtině, chtěl bych se takové práci věnovat víc. Plánuju další spolupráci s Prague Shakespeare Company, kterou vede Guy Roberts, režíroval mě u nás například v Iliadě. V únoru tady chceme uvést několik jejich představení, kam by přišly i školy.

Na podzim jsem s nimi v angličtině nazkoušel Kupce benátského, kterého jsme uvedli ve Stavovském divadle. Zajímavé na tom bylo i to, že tam se mnou hrál i nejmladší bratr František. Já hrál Bassania, Franta Lorenza.

Hlavně při tom vystoupím ze všech provozních starostí, ty má v tu chvíli někdo jiný. Práce s Prague Shakespeare Company je pro mě unikátní zkušeností v tom, že jsou schopní nazkoušet představení za dva týdny.

Člověk je odkázaný na svou invenci, herecké instinkty, to mě baví. Posiluje to sebevědomí, hereckou sebejistotu. Režisér tam je spíš osobou, která komentuje, co před ním někdo vytváří. Česká tendence je spíš nechat se vodit za ruku.

Matně si pamatuju na ten filmový, když mě maminka vzala na film Hook, což je vlastně Spielbergovo převyprávění Petera Pana s Robinem Williamsem a Dustinem Hoffmanem. Úplně jsem oněměl. A divadlo? Nejspíš nás mamka vzala na nějaké tátovo představení.

Odmala jsem mluvil o tom, že budu taky hrát, ale nebrali mě moc vážně. Spíš si mě přáli vidět na právech nebo medicíně. Když jsem se chtěl přihlásit na konzervatoř, narazil jsem. Dostudoval jsem tedy gymnázium, ale během toho jsem hrál amatérské divadlo. Před maturitou jsem si prosadil zkoušky na DAMU. Táta obrátil oči v sloup. Maminka mi dala číslo na herečku Johanu Tesařovou, která mě připravila. Vyšlo to.

Věděl, jak tvrdý to je chleba: člověk je odkázaný na názor cizích lidí, není žádná jistota. Být dlouhodobě úspěšný, setrvat v neustálém pracovním smyku je těžké. Možná o mně pochyboval.

Zprvu pro něj bylo obtížné mě pochválit. Ale uměl to. Líbila se mu Iliada i Po konci světa. Když jsme spolu diskutovali o divadle, nebyly pochyby, že mě bere vážně. Občas jsme se u toho pohádali. Oba jsme byli ve svých představách zabejčení.

Odlišit profesionální přístup ke kolegovi od vztahu otce a syna byl samozřejmě problém. Bylo pro mě třeba obtížné skousnout, že táta, když režíroval, tak by nejradši zahrál všechny role. Aby to ostatní hráli tak, jak to on předehrál. Na druhou stranu musím uznat, že jeho invence a nasazení byly jak obdivuhodné, tak zábavné.

Amynka je australský ovčák, je jí šest. Když jsme se v roce 2018 vrátili z Ameriky, zrovna se narodila. Nikol hrozně chtěla pejska, já byl skeptický, jak to budeme stíhat, ale nakonec jsem podlehl. Tohle plemeno chová sestra Nikol, tak naše volba byla snadná.

Jako ovčácký pes potřebuje běhat venku, díky ní mám taky o pohyb postaráno. Je to zároveň divadelní pes, v divadle je skoro jako doma. Ve dvou představeních dokonce účinkuje: Hra, která se zvrtla a Berlín, Berlín. Rozpozná už, kdy je konec a zazní potlesk.

Odpočinek pro mě nikdy neznamenal číst si na pláži a srkat u toho koktejl. Na to jsem moc akční. Rád bych se zase rozhlédl po divadlech v Londýně nebo New Yorku. Když tam jedu, zajímá mě v první řadě herecké divadlo. Mám rád kusy, kde se mísí humor s hořkostí, s tématem, které u diváků vyvolá smích, ale zároveň je nutí se zamyslet.