Jsem rád, že v seriálu Sex O’Clock bourám tabu, říká Maxmilián Kocek

Trošičku jo. Když mi přišly scénáře pro všech deset dílů první série, byl jsem zrovna na dovolené s rodinou. Otevřel jsem to - a hned první Adamova scéna byla masturbace v posteli. Ale dost mi pomohlo, že v tu dobu byl na Netflixu hodně populární seriál Sex Education. A tak jsem si řekl, že sex je přece úplně normální věc, akorát se o něm běžně moc netočí a lidi se o něm stydí mluvit.

Ne, vůbec. A jsem rád, že jsem v našich seriálových končinách pomohl bourat tabu. Hodně mladých kluků mi totiž psalo, že se v Adamovi vidí. Některým divákům prý seriál i pomohl. V první sérii jsme třeba řešili sexting a uniklé intimní video a to všechno jsou věci, které se dějí a můžou mít dost špatné následky. Hodně lidí mi potom psalo, že zažili něco podobného. Ozývají se ale i starší diváci, že u seriálu zažili pocit déjà vu. Ať se bavím s jakoukoli věkovou kategorií, každý si v seriálu najde to svoje.

Taky, ale většinou jsou to pěkné zprávy, od holek i od kluků. Chtějí mě třeba pozvat na kafe, popovídat si a poznat mě bez nějakého postranního úmyslu.

Tvůrci si mě našli. My jsme měli s kamarády v prvním ročníku na konzervatoři takovou improvizovanou show, něco jako televizní Partičku. Jednou se na nás zničehonic přišel podívat Miro Mráz z Castingofky a zeptal se mě, jestli nechci zkusit casting na Sex O’Clock. Jinak bych se o něm ani nedozvěděl.

Moc ne, já jsem se věnoval spíš škole. Ale asi půl roku předtím jsem zrovna měl casting na roli v divadelním projektu Krajina nula. Dostal jsem ji, hráli jsme to na Fidlovačce a pak v Arše. Jinak jsem se v té době ale o role ještě moc nesnažil.

No, upřímně, čekal jsem, že jich bude po té první sérii víc, že si mě režiséři všimnou a osloví mě, což se tak úplně nestalo… Nakonec je to v pořádku, aspoň jsem se věnoval škole a divadlu. Začíná to až teď po druhé sérii.

Mám štěstí, a jsem za to rád, že teď už dostávám různé typy postav, a ne stále jeden a ten samý. Během prvního a druhého ročníku jsem pořád hrál patnáctiletý kluky, kteří mají přijít o panictví. Takovou postavu jsem měl skoro v každém představení a nakonec i v seriálu Sex O’Clock. Ale teď začínám dostávat i záporáky. Nedávno jsem dotočil film High School Heist. Režíroval ho Honza Haluza, který natočil například Deníček moderního fotra, je to taková stylizovaná akční komedie. Hraju počítačového génia. O většině těch nabídek ale opravdu nemůžu mluvit, protože jsou zatím v počátcích.

Asi ano, komedie mám strašně rád jako divák i jako herec a doufám, že na jevišti nebo před kamerou jsem i trošku vtipný. Jima Carreyho opravdu obdivuju, ale jako herec se s ním samozřejmě nemůžu rovnat. Jeho komediální nadsázka by v české kinematografii myslím stejně nefungovala, protože je hodně stylizovaný. Nevím, jestli by něco takového některá naše komedie skousla.

U první řady se jen pár spolužáků podívalo třeba na dva díly a něco mi k tomu řekli, ale druhou sérii už sledovali skoro všichni!

Samozřejmě si ze mě kvůli tomu občas dělají legraci, ale jen v dobrém, kamarádsky. Ono asi musí být vtipné vidět kamaráda v choulostivých, trapných situacích. Dokážou mě ale i pochválit.

Od pedagogů jsem zatím žádnou odezvu nedostal. Nedivím se. Natáčení povolují spoustě studentů, a kdyby měli sledovat všechno, co vzniká, a zajímat se o to, jak jsme si s těmi rolemi poradili, nejspíš by už neměli na nic jiného čas. Všichni jsou to aktivní umělci, buď hrají, nebo režírují.

Seriál chválí, moc se jim líbí. A v hraní mě opravdu podporují už odmalička.

Byla to moje první zkušenost s natáčením, první týden jsem proto byl strašně nervózní. Měl jsem zkušenosti jen s divadlem, jenže hraní před kamerou je něco úplně jiného. Musel jsem se jako herec hodně stáhnout. Naštěstí se mi to ve spolupráci s režiséry Honzou Bártkem a Karolinou Zalabákovou nějak podařilo a pak už jsem si to natáčení víc a víc užíval. Ale když jsem potom uviděl seriál jako celek, vnímal jsem, že nervozita mě přece jen ovlivňovala. Poznal jsem třeba místa, kde jsem nevěděl, co s rukama. Zkrátka našel jsem věci, které by se určitě daly zlepšit. Doufám, že ve druhé sérii je proti té první vidět posun, co se týče mé herecké práce.

Paradoxně skutečnost, že jsem se přestal tolik snažit a nechal všechno víc plynout. Ve filmu musíte vyznít především autenticky, takže čím míň jsem se na natáčení připravoval, tím líp to většinou dopadlo.

Už delší dobu bydlím v Praze. Rodiče jsou rozvedení a domů jezdím jen jednou za dva tři měsíce, protože času mám opravdu málo. Školu často mívám do večera, k tomu hrajeme divadlo nebo něco točíme. Sejít se s mamkou a sourozenci, to se opravdu podaří jen jednou za čas. Od nich občas slýchám, že někdo ze sousedů nebo bývalých spolužáků seriál sleduje, ale víc nevím.

O dva roky mladší sestru, té je teď sedmnáct, a šestiletého bráchu. Ten se na seriál samozřejmě dívat ještě nemůže, i když občas u něj načapal mamku, takže si mě na obrazovce samozřejmě všimnul. Jak ho ale pozoruju, myslím, že herectví ho chytne možná taky. Vidí to na něm i ostatní. Když jsem byl malý, nebral jsem prý nic vážně a pořád jsem vymýšlel nějaký humor. Podle mamky je mi v tomhle hodně podobný.

Ani po jednom z nich. Já jsem si dokonce kvůli tomu chvíli i myslel, že mě asi adoptovali. Ale je pravda, že děda je takový vtipný vypravěč, takže tu zálibu v humoru možná máme trochu po něm. Nicméně umění se u nás nikdy nikdo nevěnoval, pokud vím, nejméně čtyři generace dozadu. Ani u ochotníků. Mamka je kadeřnice a táta zedník.

Měl jsem a pořád mám moc rád filmy a o herectví jsem začal snít nejspíš právě kvůli filmu. Zbožňoval jsem třeba Spidermana a Piráty z Karibiku. Často jsem si představoval, že žiju v těch filmových světech. Jako dítě jsem měl dost velkou fantazii. Jednou jsme třeba na zahradě našli starý klíč a já jsem si vysnil, že mě dostane, kamkoliv chci. Zavřel jsem se s ním v pokoji, strčil ho do zámku a otočil. Zámek jsem tím rozbil a potom mě několik hodin nemohli dostat ven.

Asi sedm. Viděl jsem tehdy film, kde byl hlavní postavou blonďatý veterinář. Nejdřív jsem si usmyslel, že až vyrostu, budu taky veterinářem, jenže časem mi došlo, že bych těm zvířatům spíš omylem ublížil, než pomohl, a že bude lepší si to jen zahrát. Od té doby jsem prošel celkem třemi dramaťáky. U začátku mého snu byl sice film, ale nejdřív mě to přiválo do divadla. Jsem za to rád, protože jsem si ho zamiloval.

Mě tyhle obvyklé klukovské touhy úplně minuly. Ne že bych byl divný, jen jsem měl rád svůj svět. Ale hasičský sport jsem dělal - a dlouho. Měl jsem v oddíle kamarády i část rodiny - sestru a tetu. Bavilo mě to, ale dal jsem přednost divadlu. Odešel jsem vlastně až těsně před konzervatoří. Chvíli jsem taky jezdil na trikovací koloběžce a přišla i fáze počítačových her. A pak už to vypuklo s divadlem. Hrál jsem v různých amatérských spolcích, muzikálech a účinkoval jsem i v autorské inscenaci jedné mojí kamarádky, se kterou jsme se později sešli na konzervatoři.

Žádný. Na konzervatoř jsem opravdu moc chtěl, takže jsem chtěl veškerý čas a energii věnovat téhle přípravě a neodvádět svou pozornost někam jinam. Jsem i strašně nepraktický člověk, takže třeba nějaká technická škola nepřipadala v úvahu. Kromě toho, že nejsem moc zručný, jsem i netrpělivý, čímž to vždycky ještě zhorším. Umění byla tím pádem jediná možnost, kde bych se mohl nějak chytit, jinak bych byl v koncích. Kromě toho - mě nikdy nebavilo sedět ve škole. Nemyslím si, že bych třeba měl ADHD, ale už jen dvě hodiny sezení v lavici je pro mě utrpení. Většinou mě to uspí.

Na konzervatoři máme opravdu náročný rozvrh, i když teď, v posledním maturitním ročníku, se to trochu zmírnilo. Jenže výuka je dost aktivní. Kromě hodin herectví jsem si za čtyři roky prošel například stepem, moderním tancem nebo baletem a po rozhovoru teď půjdu na hodinu šermu.

Jakmile jsem nastoupil na konzervatoř, už jsem ani nic jiného nestíhal. Když studujete herectví, chcete taky hrát, nabírat zkušenosti, takže se věnujete hlavně tomu. Během těch čtyř let se tím ocitnete v nějakém uzavřeném kruhu, takže kromě lidí od divadla anebo z minulosti kolem sebe žádnou jinou společnost nemáte. Není čas poznávat jiné lidi. Z koníčků mi zůstala vlastně kytara, ale i ta má nakonec vztah k herectví. Začal jsem na ni chodit ve dvanácti, ale hlavně proto, že se u toho i zpívalo. Dodnes moc rád zpívám a jednou bych chtěl mít vlastní kapelu. Zatím mám aspoň jednu imaginární. Zpěvačka Olga Lounová právě točí svůj první celovečerní film a já v něm dostal roli frontmana kapely.

Vůbec, s tím jsem se nikdy v životě nepotkal. Všechno mě naučil až před natáčením tanečník a choreograf Marek Zelinka. Mohl jsem sice dostat dubla (dublér - pozn. red.), ale chtěl jsem to zvládnout sám. Moje seriálová taneční partnerka je naštěstí skutečně tanečnice, takže Marek se mohl zaměřit jen na mě. Skloubit tréninky se školou bylo náročné, v některých dnech jsem je měl i dvoufázové. A potom jsem ještě jel do Zlína na noční natáčení. Ale jsem moc rád, že jsem si tím prošel. Bylo to těžké, ale teď to bude vlastně ještě těžší. Budu muset skloubit různé projekty a natáčení s maturitou. Čeká mě totiž jedna velká věc, o které ještě nemůžu mluvit.

Kdyby nám to na konzervatoři nedovolovali, asi bych i protestoval. Vždyť co by z nás bylo za herce, kdybychom byli čtyři roky jen zavření ve škole a nic si nezkusili? A kdo by o nás po škole stál, když by nás nikdo neznal? Vedoucí našeho oddělení je Ilona Svobodová. Je vstřícná, ale zároveň si dost hlídá, abychom natáčení nějak nezneužívali a nechodili za školu. A to je fajn přístup, za to jsem rád. Hraní před kamerou se u nás totiž učí jen formou workshopu, výuka se soustředí hlavně na divadlo. A jak slýchám, na jiných hereckých školách je to podobné. Kdybychom tedy nesměli během studia točit, vlastně bychom si na práci před kamerou téměř ani nesáhli. Měl jsem navíc velké štěstí. Seriál Sex O’Clock dělali skvělí režiséři, kteří mi nedávali připomínky jen kvůli projektu. Dost mi pomohli i do budoucna.

Chci dělat obojí. Divadlo mám strašně rád, na jevišti i vypustím duši. Baví mě i jeho proměnlivost, každé představení je trochu jiné. Záleží úplně na všem - jak se vyspíte, co zrovna prožíváte, jaké diváky máte ten večer před sebou… Při natáčení jsem si proto i hodně dlouho zvykal, že odehraju scénu a je konec, už nikdy v životě se k ní nevrátím.