Jsem rád, že dokáže zapařit. Matěj Homola z kapely Wohnout prozradil, jaký má vztah s dcerou

Jsi dobrý táta nebo jaký jsi táta?

Matěj Homola: To asi není otázka na mě, z mého hlediska jsem nejlepší táta. Všechno spolu řešíme jako kamarádi, mám velký štěstí, že se Laura narodila jako klidný dítě. Nikdy jsem na ni neměl ani potřebu zvyšovat hlas, natož ji trestat. Na všem jsme se vždycky domluvili, tak doufám, že to tak i zůstane. Všechno jsem odkoukal od svých kamarádů, kteří nedrilovali svoje děti a mají s nimi v dospělosti krásný vztahy. Ale já nejsem soudce, to musí říct Laura.

Laura Homolová: Nemůžu popřít, co řekl. Je to nejlepší táta. Z jeho strany je cítit neustálá podpora, pocit klidu a bezpečí. Myslím, že spousta lidí nemá takové štěstí, že by tohle nacházeli u svých otců. Čím jsem starší, tím víc si rozumíme, máme hodně společných zájmů. Jsme parťáci.

Matěji, jsi často pryč?

MH: To je můj největší handicap, že jsem často pryč, ale zároveň je to můj životní motor. Když necestuju, tak jsem nervózní starý děda. Mě domácí prostředí vyčerpává. Laura to akceptuje. Ale samozřejmě jsem o spoustu času s ní přišel právě kvůli cestování. Musím sám sebe nejdřív udělat šťastným a pak to předávat dál, kdyby mi cestování zmizelo ze života, tak nejsem dobrý táta a tu nervozitu přenesu na dítě.

LH: Když odjede, neznamená to, že nejsme v kontaktu. Každý den si voláme přes videohovor. Například jede na motorce a při tom mi všechno ukazuje a říká mi, co se kolem něj děje.

Je něco, co na sobě nemáte rádi?

MH: Občas mi Laura nebere telefony. My se o tom bavíme i s ostatními otci, to je takový trend dnešní generace, že se neodpovídá na zprávy. To je zvláštní komunikace, protože víš, že mají telefon furt v ruce, ale dělají si na něm svoje věci. Laura není výjimka, ale dělají to všechny děti. Možná se dozvíme, proč to tak je, to mě vždycky zajímalo.

LH: To nemá vysvětlení, já nevím, jak to vysvětlit. Ale zavolám mu zpátky nebo mu napíšu.

Co mejdany?

MH: Čí? Můj život je jeden velký mejdan. Jak jsem překročil padesátku, tak se z něj vytratil trochu alkohol. Už to není sedmidenní pařba, už je to pohoda. Mladá generace netrpí tím, čím jsme trpěli my, že jsme v pátek museli jít na mejdan. To spíš já Lauře z pozice rodiče říkám: „Jdi si dát pivo.“

LH: Já jsem v Česku nikdy nebyla v klubu. Moje kamarádky chodí už dva roky, každý víkend, ale mě to vůbec neláká. Já to znám z koncertů táty, když mě bral – všude lidi, muzika, alkohol. Vůbec mě to nebere, mám radši klidné sezení, jít ven apod. Já moc nepiju, jenom ochutnám většinou, když jsem s rodiči někde, což je asi trochu trapný.

MH: To je hrozný, co? A trestný taky. Myslím si ale, že v momentě, kdy je alkohol tabu, tak to může dopadnout daleko hůř.

Jaký je mít slavného tátu?

LH: I když je táta můj vzor a vždycky to tak bude, tak mámu ani tátu nevnímám jako celebrity. Když přijde návštěva, tak cítím, že tátu respektují. Ale jsme rodina, do toho sláva nezasahuje.

MH: Já nejsem celebrita. Možná „celebrita“ v rockovým světě. Za mnou se na ulici nikdo neotočí. Tohle je spíš otázka na Daru, to je celebrita, kterou lidi zastavují. Otázka je, jestli být dítětem celebrity je dobré, nebo špatné stigma?

LH: Občas v článcích na internetu píšou lidi hnusný komentáře. Ty jsou většinou založené jenom na tom, že jsem se někomu narodila. Někdy je to nesmyslný.

Jaký jsi byl ve věku Laury, Matěji?

MH: Hodně rozjetý. V šestnácti letech už jsem měl propíchaný uši, poslouchal jsem punk a můj život se obracel na alternativní. Pořád jsem byl s partičkou venku, hodně jsem jezdil na skejtu a žil jsem „streetový“ život. Zanedbával jsem školu, tohle Laura určitě nemá po mně. Studuje celkem prestižní anglické gymnázium a vede si dobře. Já se sám učit nikdy nedokázal.

Lauro, můžeš se tátovi s čímkoliv svěřit?

LH: Jo, jednou jsem byla někde ve tři hodiny ráno a otrávila jsem se alkoholem. Táta pro mě přijel, to bylo naposledy, co jsem pila, a táta to pochopil.

MH: To bylo vtipný. Ve dvě ráno za mnou přišlo do postele několik teenagerů a cloumali se mnou: „Pane Homolo, Laura nedýchá.“ Já jsem se sbalil a jel jsem na chatu, taková klasika – mladí měli mejdánek. Přišel jsem tam a viděl tu situaci před 30 lety z opačný strany. Nebyl důvod ji trestat, ona měla kocovinu, vytrestala se sama. Jsem rád, že dokáže jít občas na mejdan a zapařit. Spousta dětí sedí doma na počítači. Jsem rád, když děti mají mejdany a dělají to, co jsme dělali my.

Celý rozhovor si můžete přehrát na videu v úvodu článku.