Jiří Mádl: Divácké chování se neskutečně změnilo

Svůj předchozí film Na střeše jste chystal osm let. Kolik let uplynulo od nápadu k realizaci v případě Vln?

To se snad ani neptejte. Poprvé jsem četl krátký článek o redakci mezinárodního života Československého rozhlasu v roce 2009. Pak jsem to nechal v sobě spát a až po třech letech jsem se jednoho dne rozhodl, že už do toho šlápnu, a začal jsem si k tomu vyhledávat informace. Tahle příprava trvala asi dva roky a měl jsem už něco napsaného. Když jsem v roce 2015 potkal producentku Moniku Kristlovou, shodli jsme se, že film o rozhlasových novinářích v roce 1968 chceme udělat, ale předtím musí přijít ještě jeden film. Měl jsem už hotový scénář filmu Na střeše. Šel do kin v roce 2019 a to už jsem intenzivně dělal na Vlnách.

Čím zaujal mladého tvůrce, který prožil celý život ve svobodě, rok 1968, který příslib svobody nenaplnil?

Nešlo mi o samotnou historii osmašedesátého roku. Zaujaly mě určité lidské osudy, jejich kulisa pro mě nebyla až tak důležitá. Mohlo se to odehrát v jiné době, v jiné zemi. Šlo mi o osobní rozhodnutí v krajních situacích, kdy je druhá strana v jasné přesile. Upřímně stále nevím, zda pro příběh, který jsem chtěl vyprávět, je osmašedesátý výhodou, nebo přítěží. Každopádně mi osudy těch lidí přišly jako skvělý materiál.

S kým z redaktorů, z nichž pak mnozí vstoupili do veřejného života, jste se mohl při přípravě filmu setkat?

Nesmím opomenout rozhlasové techniky. Je neuvěřitelné, jak v srpnových dnech dokázali v době analogové zajišťovat utajované vysílání. S několika z nich jsem se potkal. Moc mi pomohly i dámy z rozhlasového archivu. Z členů mezinárodní redakce jsem měl možnost mluvit s Lubošem Dobrovským (1932-2020), Janem Petránkem (1931-2018), a hlavně s Věrou Šťovíčkovou (1930-2015), která mi řekla asi nejvíc ze zákulisí toho, co se v redakci tehdy odehrávalo. Jak pak sama poznamenala, řekla mi i věci, které si chtěla vzít do hrobu.

Co vám prozradila?

V rozhovorech bych to nechtěl rozvádět, je to ve filmu. Ale týká se to třeba abdikace prezidenta Antonína Novotného. Ani v rámci redakce o tom všichni nevěděli. Několik let jsem pracoval na časové přímce všech těch událostí, vytvořil jsem si nějakou tezi, a když jsem s ní přišel za jednotlivými redaktory, mnozí si to pamatovali jinak. Lišily se i jejich vzpomínky na průběh dramatických dnů po sovětské okupaci, přestože je prožili ve stejné místnosti. Úsměvné byly jejich vzpomínky na souboj s cenzurou před rokem 1968. Byla tvrdá, nesmlouvavá. Jenže lidé, kteří ji prováděli, nebyli úplně nejchytřejší. Předložili jim třeba zprávu, že pracovníci někde v Sovětském svazu protestovali proti vládě, a během stávky pochytali v poli několik zajíců. Cenzor jim vynadal, že přece nemůžou říkat, že se v Sovětském svazu protestuje proti vládě. Uznali, že to nejde, a dali to pryč. Takže tam zůstalo, že stávkující v SSSR pochytali v poli několik zajíců. Podařilo se tedy přenést informaci, že se v Sovětském svazu stávkuje. Je to trochu absurdní příklad, ale ti novináři věděli, jak cenzura funguje a jak ji můžou aspoň částečně obelstít.

Líbilo by se vám v šedesátých letech?

Určitě by se mi líbila doba pražského jara, vnímám ho jako období, které ukázalo, jak rychle se dá rozvinout potenciál našeho regionu, když dostane svobodu a objeví se skutečné elity hodné obdivu a následování. Všechno šlo neuvěřitelně nahoru, to bych chtěl zažít.

Co podle vás zažíváme teď my?

Vidíme jako na dlani křehkost světa, ve kterém žijeme. A jak se ta křehkost ukázala na Slovensku. Myslím, že se v Evropě zase bude kreslit čára, a svádíme právě boj o to, jestli zůstaneme na té správné straně, nebo ne. Potvrzuje se, že bývalé Československo je stále mostem mezi Východem a Západem. Zůstaňme klidně tím mostem, jen nesklouzněme na tu východní stranu.

Podaří se to?

Jsem optimista. Jsme pro ten boj dobře vyzbrojeni - tím vůbec nemyslím z vojenského hlediska - protože několik století jsme byli součástí západního evropského světa. S výjimkou čtyřiceti let sovětizace. Ani geneticky nejsme úplně Slovani, nic proti nim, ale je toho v nás mnohem víc evropského. Je třeba si to sebevědomě říkat a být na to pyšní.

Podíváte-li se na výsledky posledních zdejších voleb a průzkumů veřejného mínění, váš pohled zdaleka většinový není.

To máte pravdu. Mám ale za to, že to je takový poslední výmol. Postupně se bude prosvěcovat.

Není to jen optimismus vaší bubliny?

Možná, nevím. Vidím ale jiný problém: nevzdělanost. A vůbec tím nemyslím dokončené vzdělání. Spíš to, co je nám dáno z rodiny. Uvědomuju si, že každý máme jinou startovací čáru a že mám štěstí, že jsem z učitelské rodiny. Nepovažuju se za extrémně vzdělaného člověka, ale určitě mám z dětství nějaké základy, na kterých můžu stavět. To se nemuselo dostat každému. Navíc jsou obrovským problémem dezinformace.

Na stav současného světa máte, jak vidím, vyhraněný názor. Chystáte se jej někdy přetavit filmařsky? Natočil jste tři filmy. Pojedeme k moři je viděný dětskýma očima, Na střeše je zaměřen na soužití generací, Vlny na historii. V téhle mozaice mi chybí aktuální generační reflexe.

Vím, kam míříte, ale nemám teď nic takového v úmyslu. Nezajímá mě dobová kulisa, ale emoce a dilemata, která nás obnažují. Společenský kontext, o kterém mluvíte, opravdu není můj cíl.

Co je tedy vaším cílem?

Chci se zase soustředit na herectví. Čekají mě tři hlavní role. Rád bych se pustil do další knížky (v roce 2022 vydal román Přitažlivost planety Krypton). V současnosti žádný scénář v hlavě nemám.

Znamená to, že si chcete odpočinout?

Spíš je to tak, že jsem v srdci čím dál tím víc hercem. Herectví miluju a moje ambice v něm pořád rostou. Hraju sice míň, ale o to víc si vybírám. Nechci, aby to vyznělo nafoukaně, ale připadám si na hereckém vrcholu a chci to využít. Cítím, že se teď ve mně potkává nejproduktivnější poměr mezi zkušeností a chutí. Jakmile se pak člověk začne víc spoléhat na zkušenosti, začne stagnovat.

Jaké vás čekají role?

První bude pokračování filmů Tomáše Vorla Gympl a Vejška, které se bude jmenovat Džob. Pak budu s Jiřím Strachem točit film o sebevrazích a budu hrát hlavní roli v jednom švýcarském artovém snímku.

Hrajete tedy i v němčině?

Ano, stejně jako v angličtině. Když jsem v Budějovicích studoval na Biskupském gymnáziu, pobýval jsem v rámci výměnného programu v Rakousku. Angličtinu jsem si upevnil na kurzu scenáristiky v New Yorku. Hrál jsem i v italštině a nesmím zapomenout na slovenštinu. Na Slovensku jsem točil třeba filmy Bathory a Konfident.

Až budete pracovat s režisérskými osobnostmi jako Jiří Strach a Tomáš Vorel, dokážete v sobě potlačit režisérské ego?

Naprosto. Každý režisér, který se mnou za poslední léta pracoval, potvrdí, že na place vůbec režijně nepřemýšlím. Jako mám nějaké herecké ego, tak režijní ne. I když občas slyším, že mi někdo chtěl nabídnout roli, ale rozmyslel si to, protože nechtěl mít na place dalšího režiséra. Je to ale právě opačně: Když hraju, nedokážu ze sebe nic režijního vykopat.

Jak si naopak jako režisér vybíráte svoje herce?

Třeba u Vln to bylo podle toho, jak jsem vnímal redaktory, se kterými jsem mohl mluvit. O jiných mi vyprávěli a na základě toho jsem si o nich udělal představu. Nakonec mi bylo trošku jedno, jak ti herci vypadají, nehledal jsem fyzickou podobnost, ale podobnost v energii.

Váš úmysl byl, jak jste řekl, natočit divácký velkofilm, který se musí vidět v kině. To ale nebývá levná záležitost.

Bylo to hodně klopotné a dlouhé. Nakonec nebylo důležité, kolik vám někdo dá, ale kdo a jak. S jakou důvěrou. Přináší to při práci sebevědomí a dobrou náladu. Aby se to celé podařilo bez kompromisů, rozhodla podpora Innogy a Českého rozhlasu.

Prozradíte, kolik film stál?

Ne. Řeknu jen, že na Česko byl nadstandardně nákladný.

Zažil jste za tu dlouhou dobu strávenou s Vlnami krizi?

Věděl jsem, jak moc je chci udělat. Ta vize a úsilí o to, aby se uskutečnila, mě zcela strhly. Přiznávám, že jsem to chtěl za tu dobu párkrát vzdát, že jsem měl strach, pochybnosti. Dost mi to i zdravotně ublížilo. Nechal jsem na tomhle filmu víc energie, než jsem kdykoli v budoucnosti ochoten svojí práci obětovat. Zároveň mě těšil pocit, že mám v rukách něco, co je větší než já. Ne že bych chtěl takhle existovat pořád, ale chtěl bych to ještě někdy zažít.

Je vám sedmatřicet. Jak se udržujete v dobré kondici?

Cítím se teď dobře, už jsem se z toho dostal. Udržuju se během, sportem. Už proto že chci zůstat pro Františka (syn, kterého má s fotografkou Kateřinou Jirkovskou) zdravý.

Jak se Vlny slévaly s vaší novou životní rolí otce?

Fanoušek se narodil dva a půl měsíce před začátkem natáčení. Sebralo mi to spoustu času, který jsem mohl trávit s ním, ale bylo to v takové fázi, kdy stejně potřeboval hlavně maminku. Filmařina vyžaduje oběti, stejně jako spousta jiných profesí.

Změnilo vám otcovství život?

Je to změna, ale ne zas tak veliká. Jsem rád, že tu s námi je, a snažím se s ním trávit co nejvíc času. Že by se ale můj život nějak zásadně změnil, to zase ne. Hlavně se o něj zatím stará partnerka, já funguju dál ve svém rytmu, ale kdykoli to jde, jsem rád s nimi.

Co už s rok a tři čtvrtě starým chlapečkem podnikáte?

Nejraději s ním snídám, je to takový náš rituál. Bydlíme u řeky, a tak jezdíme na lodi, to má rád. Chodíme se taky dívat na hasiče.

Když probíráme tohle téma, chci se vás taky zeptat, zda plánujete nějaké změny v rodinné konstelaci: další potomek, svatba…

Tak na to se mě, prosím vás, neptejte.

Vraťme se tedy k práci. Jedete po třech kolejích: herecké, režisérské, scenáristicko-literární. Chcete v tom takhle pokračovat?

Rád bych si udržel všechny tři, protože je mám všechny rád. Zatím se mi to přelévá. Teď mám větší chuť hrát a nechce se mi moc psát. Třeba před dvěma lety jsem si myslel, že už budu jenom psát.

Kdo je v těchto třech profesích pro vás inspirativní?

Herecky to je Philip Seymour Hoffman (americký herec známý mj. z filmů Hříšné noci, Big Lebowski, Soukromá válka pana Wilsona, Talentovaný pan Ripley), ten už bohužel zemřel. Jeho filmy si pouštím, když mě čeká nějaká složitější role. Z režisérů mám rád Bena Afflecka, Sama Mendese, Darrena Aronofského. Ze scenáristů obdivuju Petera Morgana (Královna, Králova přízeň, Koruna), baví mě Charlie Kaufman (V kůži Johna Malkoviche, Milujte svého zabijáka aj.), i v Česku je hodně dobrých scenáristů, herců a režisérů.

Vidíte, zrovna jsem se vás chtěla zeptat na váš názor na současnou českou kinematografii.

Jsme ve fázi, kdy se daří televizním minisériím, tam to jde nahoru. Líbili se mi Zrádci, Herec, Metoda Markovič. Pokud jde o celovečerní filmy, tam to tak dobře nejde. Je to složité, protože na film musíte sehnat finance, zajistit výrobu, děláte spoustu kompromisů a pořád nevíte, jestli o ten film bude zájem. Divácké chování se neskutečně změnilo. Výsledkem je, že kinematografie je polarizovaná. Dobře se financují romantické komedie. Proto jich je tolik. Rychle se zafinancují a najde se hodně diváků, kteří se chtějí čistě bavit. Na umělecké filmy zase slyší Státní fond kinematografie, který uděluje granty. Tenhle typ filmů se uplatní na festivalech. Ale ve chvíli, kdy chcete dělat páteř kinematografie - divácké filmy, které zároveň mají jasnou ambici, je to složité. Není jisté, že na to lidé přijdou, řeknou komerční sponzoři. Fond to zase nevnímá jako něco, co je třeba primárně podpořit. Kvalitní divácké filmy se teď navíc potkávají s nabídkou VOD (angl. zkratka view on demand, streamovací služby), takže to mají hodně těžké.

Jak z toho ven?

Musíme divákovi dát jasný důvod, aby šel do kina. Udělat film, který zvukově a obrazově poskytne v kině úplně jiný zážitek než před obrazovkou počítače. Uznávám, že u hodně filmů je ten zážitek podobný, asi stejně dobrý. Nijak je nepodceňuji. Naše Vlny jsou ale kinofilm. Ono nejde jen o zvuk a obraz, věřím, že se vrátí i potřeba sdíleného zážitku. Ta neuvěřitelná individualizace prožitku není nic dobrého. Pomalu nám mizejí společné kulturní znaky a to nás dělá slabší.

V čem?

Máme nějaké společné hodnotové žebříčky a ve chvíli, kdy se rozdrobíme na subkulturní bubliny, jsme zranitelní a rozebratelní. A přesně tam nás odchytávají trollové. Tlačí nás to zároveň do samoty.

U vás je ta otázka samoty asi dvojsečná. Od svých sedmnácti jste takříkajíc veřejným majetkem, takže samotu asi spíš vyhledáváte.

Přiznám se, že to pro mě bylo složité. Měl jsem brzy pocit, že mě všichni znají a nemusím se nikam cpát. Začal jsem se před veřejným zájmem uzavírat. Skoro patnáct let, až se z toho stala vehementní snaha.

V jednu chvíli jsem měl pocit, že ztrácím schopnost se světem komunikovat. Do toho vstoupily sociální sítě, které jsem naprosto odmítal, protože jsem se nechtěl účastnit něčeho, kam může vstoupit s nulovým obsahem kdokoli. Jenže mi pak došlo, že tím jako herec i režisér svým projektům škodím. Dva tři filmy jsem kvůli tomu nedokázal propagovat. Profily na sociálních sítích jsem si tedy zřídil, ale pořád bojuju s tím, že mi to není přirozené.

Sociální sítě bezpochyby součástí našich životů zůstanou.

Jen doufám, že se promění v tom smyslu, že tam lidé nebudou moct mít anonymní profily, ale ověřenou identitu. Není možné chovat se na internetu, kde máme o sobě uložené všechno od financí po soukromé informace, bez pravidel, která jsou platná v běžném životě. Jinak se z toho zblázníme.

Co děláte vy, abyste se nezbláznil?

Rád se bavím. Když mám práci, jsem velmi disciplinovaný, když ji ale skončím, snažím se vnímat unikátnost různých okamžiků. Vím, že některé večery, některá setkání s přáteli se nebudou opakovat. Nemůžu je nechat prošumět.