Jiří Ježek: Tanec je jedna z největších výzev mého života

Letos jste oslavil padesátiny, jsou pro vás nějakým mezníkem?

Upřímně, vůbec se na ně necítím. Dojde mi to, až když mi to někdo připomene. Pro mě to není nijak důležité.

Narodil jste se ve znamení Vah, odpovídá tomu váš charakter?

Sám na to moc nevěřím, ale všichni mi tvrdí, že jsem typická Váha. Než se rozhodnu, přebírám to zleva doprava, nahoru dolů. Nechtěla byste být u toho, když vybírám dovolenou. Celou sportovní kariéru jsem se všechno snažil dělat na sto procent, pořád jsem hledal, jestli bych něco mohl udělat jinak, líp.

Pro Váhy má být typický smysl pro spravedlnost. Máte ho silně vyvinutý?

Možná je to jeden z důvodů, proč jsem členem předsednictva Českého klubu fair play. Je to něco, čím sport může ovlivňovat naše životy i mimo sportovní klání. Považuju za hrozně důležité, aby mladí sportovali, i když se pak sportu nemusí dál tolik věnovat, smysl pro fair play jim zůstane.

Je sport spravedlivý?

Většinou jo. U mě to tak aspoň bylo. Když jsem něco ošidil nebo nedělal naplno, vždycky se to projevilo. A když jsem se dokázal vyhecovat a trénovat i v počasí, kdy by nikdo z mých soupeřů nevyjel, měl jsem výsledky. Nikdy mě to nezklamalo. Možná jsem měl štěstí.

Jak to je ve sportu se spravedlností s ohledem na peníze?

Jako paralympionici jsme měli za zlatou olympijskou medaili prémii 70 tisíc korun, zdraví olympionici milion. Takový to byl tenkrát rozdíl. A to jsme při přípravě museli ještě překonávat svůj handicap. Přitom jsem se zdravými závodil a spoustu z nich jsem porážel. Nikdy mě to ale netrápilo, nikomu jsem to nevyčítal, neřešil jsem to. Je to tak všude – špičkový bankéř přece nepracuje víc než sestřička v nemocnici, možná pracuje míň, udělá dvě smlouvy a jde na golf, netahá těžké pacienty, nepracuje o svátcích, v noci. To mi přijde nespravedlivé, jen nevidím, jak bych to mohl změnit.

Jak jsou na tom paralympionici teď?

Tak propastný rozdíl v odměňování už není. Je to taky dané tím, že těch úspěšných paralympioniků tolik není. Bere se ohled i na to, že nemají příjmy ze sponzorských smluv, jako mají zdraví špičkoví sportovci. Já byl trochu výjimka, protože jsem úspěšně závodil i v prostředí zdravých sportovců, tím jsem byl výjimečný a zajímavý pro sponzory. Myslím, že jsem jeden z mála paralympioniků na světě, který se dokázal sportem slušně živit, v cyklistice na úrovni těch špičkových zdravých.

Co rozhodlo, že se stanete profesionálním cyklistou?

Když jsem v roce 2000 vyhrál dvě zlaté medaile na paralympiádě v Sydney, chodil jsem ještě na šest hodin do práce. Věděl jsem, že kdybych měl na přípravu sto procent času, byl bych mnohem lepší. Tak jako to měli zdraví olympionici, se kterými jsem trénoval. Po společném tréninku šli na masáž, já běžel do práce, kde na mě čekal pacient.

Pacient?

Vyráběl jsem protézy a snažil se i na základě vlastní zkušenosti vylepšit protetiku pro lidi, kteří ji potřebovali. Původně jsem studoval elektrotechniku. Když jsem si šel pro novou protézu, šéf té firmy se mě zeptal, jestli pro něho nechci pracovat. Poslal mě na stáže do nejlepších firem v zahraničí a já byl po dvou letech schopný pracovat samostatně. Dobře jsem věděl, že když je náhrada opravdu dobře udělaná, umožní dělat téměř všechno. Když není, je to, jako když celý den chodíte v botách o dvě čísla menších. Jezdili za mnou lidi z celé republiky i ze Slovenska.

Díky tomu jsem se vlastně poprvé dostal do komunity tělesně postižených, do té doby jsem to nijak neřešil. Všichni mí kamarádi, se kterými jsem sportoval, byli zdraví. Tehdy jsem se dozvěděl o paralympijském sportu a potkal jsem zapáleného cyklistu Josefa Lachmana, který měl úplně stejný handicap jako já. O nohu pod kolenem přišel na vojně. Stal se naším prvním medailistou z paralympijských her v Soulu v roce 1988, byl tam jediným zástupcem východního bloku.

Natolik mě v mých dvaceti letech nadchl a inspiroval, že jsem ještě ten den vybral veškeré svoje peníze, které jsem měl uložené z pojistky na úraz, který se mi stal v jedenácti. Koupil jsem si svoje první závodní kolo a hned vyrazil na první trénink. Byl jsem lapen. Nikdy jsem ale nepředpokládal, že mě to bude živit.

Kdy se to změnilo?

Někdy v roce 2003 jsem se dočetl o Jihoafričanovi Oscaru Pistoriusovi, který běhal na dvou amputovaných nohách a závodil se zdravými. Stal se globální celebritou a mohl si dovolit se profesionalizovat. Sponzorovaly ho velké firmy. To mě nakoplo, abych usiloval o to, stát se prvním profesionálem v cyklistice. Sponzory jsem skutečně našel, viděli moje nadšení a já se mohl začít připravovat na paralympiádu v roce 2004 v Aténách. Mohl jsem díky tomu odejít ze zaměstnání a věnovat se až do skončení kariéry v roce 2017 výhradně cyklistice. Otevřel jsem tak dveře dalším handicapovaným sportovcům – zjistili díky mně, že to jde.

Co jste dělal po skončení kariéry?

Nikdy mi nedělalo problém vystupovat v médiích, bavilo mě to, a tak mě často zvali. Dostal jsem díky tomu nabídku do sportovního zpravodajství CNN Prima News. Na příkladu Romana Šebrleho (olympijský vítěz v desetiboji a televizní moderátor) jsem věděl, jak to je těžké, a chtěl jsem půlroční přípravu. Jenže přišel covid a nastala situace, že moderátoři onemocněli a já je musel zastoupit. Ušili mi narychlo dva obleky a šel jsem do vysílání. Pracoval jsem tam přes rok a byla to obrovská škola. Nakonec jsem zjistil, že to je tak časově náročná práce, že jsem přišel o to, na co jsem se těšil, až skončím kariéru: jezdit si na kole, běhat, starat se o svoje tělo, které za sebou mělo 25 let drilu.

Když jsem měl ranní vysílání, vstával jsem ve tři patnáct, v deset jsem se sice vrátil domů, ale zbytek dne jsem prospal. O víkendové službě byly sportovní zprávy každou hodinu a trávil jsem tam celý den až do večerních zpráv.

Odešel jsem tedy z televize, ale pár týdnů nato mi volali z Českého rozhlasu, že zakládají sportovní stanici, ať k nim jdu. Vždycky jsem tam rád chodil na rozhovory, tak jsem kývnul a začal od nuly úplně jinou práci. Chtělo to daleko detailnější informace o dalších sportovních odvětvích, bylo to složitější i technicky. Po čtyřech měsících jsem to odpískal a nechal jsem si tam jeden pořad týdně o cyklistice a běhání. Vzali mě i na olympiádu do Paříže, byl jsem tam jeden ze třinácti redaktorů.

Mezitím jste kývnul na StarDance.

Může za to manželka. Když jsem se stal profesionálním sportovcem, šla do toho risku se mnou. Odešla ze zaměstnání v bance a starala se mi o vztahy se sponzory a partnery, o fanouškovskou základnu. Celou kariéru mi kryla záda. Všechny kontakty šly přes ni, a tak telefonát z České televize brala ona. Musím předeslat, že jsme StarDance sledovali od prvního ročníku, hrozně se nám to líbilo. Každý rok jsme tam měli nějakého kamaráda.

Soňa za mě okamžitě řekla ano. Přijel jsem domů a ona mě přivítala s tím, že mě přihlásila do StarDance. Hrklo to ve mně, ale zároveň jsem si uvědomil, že jsem si to vlastně dlouho přál.

Měl jste nějakou taneční zkušenost?

V životě jsem netančil, u všech tanců začínám od nuly. Ale je to pro mě stejná výzva, jako když jsem šel do televize nebo rozhlasu. Zažil jsem, že i když člověk s něčím nemá žádnou zkušenost, dokáže si s tím poradit. Po pár měsících tréninku ale musím uznat, že tanec je jedna z největších výzev mého života.

V čem?

Dělat kroky úplně jinak než při chůzi mi přišlo děsně těžký. Měl jsem ze sebe deprese, jaký jsem střevo. Lenka (taneční partnerka Lenka Nora Návorková) zase měla deprese ze mě, protože jsem každý den odcházel nešťastný. Říkal jsem jí, že to nedám a jaký je chudák, že vyfasovala zrovna mě. Nemohl jsem se na sebe při tréninku dívat do zrcadla, ale zároveň mě to bavilo.

Jak si profesionální tanečnice Lenka poradila s vaším handicapem? Do jaké míry mu musela přizpůsobovat své choreografie?

Byla to pro ni samozřejmě výzva. Některé kroky objektivně nemůžu zatancovat tak, jak se má. Musíme to vymyslet tak, aby to bylo aspoň hezké na pohled.

Radil jste se s jinými sportovci, kteří se StarDance účastnili?

Můj kamarád David Svoboda (olympijský vítěz v moderním pětiboji, třetí ve StarDance 2018), se kterým jsme v Londýně vybojovali zlaté medaile, mi říkal, abych to nebral jako sport a nechtěl to urvat na sílu. Ve sportu jsme byli ve své disciplíně nejlepší na světě, ale tady se musím smířit s tím, že nejlepší tanečník nikdy nebudu. Ať se raduju z každého zlepšení, ale musím brát na vědomí, že nikdy nebudu tančit jako Lenka, která je mistryní republiky. A ani to po mně nebude nikdo chtít. Vzal jsem si to k srdci.

Bylo ve StarDance výhodnější být hercem, nebo sportovcem?

Se sportovci, kteří tím prošli, jsme se shodli, že naše fyzička žádnou výhodou není. Tanec je natolik specifický pohyb, že ani jeden z našich sportů mu nepomůže. Možná Vávrovi Hradilkovi (mistr světa ve vodním slalomu, vloni skončil ve StarDance na 3. místě) šly zvedačky, protože má takovou sílu v rukách. Jenže já je mám akorát položené na řídítkách. Po trénincích mě bolelo celé tělo, protože jsem zapojoval svaly, které jsem do té doby nepoužíval. Na druhou stranu nám nevadí dril, což tak nemusí být u herců. Showbyznys je každopádně výhoda – naučí vás zahrát věci, které ve skutečnosti neumíte. Na nás sportovcích je vidět naštvanost, když nám to nejde.

Všichni už víme, že tanečníci mají jedny boty na standard a jiné na latinu. Jak to je u vás?

Mám taky dvoje boty a k nim zatím tři protézy. Hned na začátku jsem Lenku upozornil, že mám doma několik protéz na různé druhy sportů a aktivit, že je přinesu a budeme hledat, jaké se hodí pro různé tance.

Jak se liší?

Každá protéza má jiný sklon špičky a je jinak odpružená. Karbonová pružina na sporty hodně tlumí a dovolí odrazit se. Jiný typ se hodí na tango nebo rumbu, kde musí být pohyb víc při zemi, noha má být v kontaktu s parketem.

Jste první účastník s fyzickým postižením v historii této taneční soutěže?

Kdepak! V Británii vloni soutěžil můj cyklistický soupeř, který má stejné postižení jako já. Když jsem to s ním konzultoval, říkal, že ho zpětně mrzí, že víc neřešil, jaká protéza se ke kterému tanci hodí. V USA tančila dívka bez obou nohou. To, že měla dvě protézy, se ukázalo jako výhoda, protože měla obě strany stejné. Lenka někdy říkala, že mám levou nohu línější než tu s protézou. No, nebudu si ji kvůli tomu řezat. Spíš než s protézou jsem měl problém s držením těla – mám cyklistická, kulatá záda. Ve všech tancích jsem narážel na to, že neumím stát rovně.

Napadá mě, že extrémně zranitelné je místo, kam protézu připevňujete. Není při tanci příliš zatížené?

Máte pravdu, bylo to taky první, na co se mě v produkci ptali. Co kdybych v polovině zjistil, že ho mám tak zničené, že nebudu moct trénovat. Chodím hodně běhat, od ukončení kariéry jsem uběhl asi deset půlmaratonů, takže vím, co protéza i noha snesou. Jako kluk jsem často kůži, která přišla do styku s protézou, sedřel a nemohl jsem pár dní chodit do školy. Musím se o to místo starat, což řeší asi půlcentimetrový silikonový návlek.

Co jste si musel v životě odříct, protože vám chyběla pod kolenem noha?

Ježíš, já nevím, vůbec si takovou otázku nekladu. Limit nevidím v ničem. Jediné, co mi ten úraz vzal, byl sen o tom, že budu fotbalista. Vyrůstal jsem v rodině, kde nebylo moc peněz, a já snil o tom, jak budu jako slavný fotbalista vydělávat spoustu peněz a jezdit po světě. Hrál jsem ve Spartě, pod ten náklaďák jsem vletěl na té široké silnici u sparťanského stadionu.

Mohl jste lézt na stromy?

To si pište! Nejen to, jako kluci jsme v Dejvicích skákali ze střechy na střechu. Dělal jsem úplně všechno, co spolužáci. Možná ještě víc, jak jsem se jim snažil vyrovnat.

Co děvčata?

Popravdě řečeno, to bylo jediné, čeho jsem se bál – že si nenajdu holku. Brzo jsem se přesvědčil o opaku. Jenže když jsem začal jezdit na kole a k tomu jsem ještě chodil do práce, žádná holka se mnou nevydržela.

Jak jste potkal svou manželku Soňu?

Náhodou. Potvrdilo se mi, že pokaždé když jsem měl pocit, že se mi děje nějaké příkoří, že život je nanic, bývá to začátek něčeho hezkého. Nebyl jsem v roce 1996 nominovaný na paralympiádu v Atlantě, na kterou jsem se těšil, a těžce jsem to nesl. Jel jsem místo toho na závody do Rakouska, ty jsem nejen vyhrál, ale potkal jsem tam Soňu. Byla tam kvůli světovému poháru cyklistických veteránů, kde závodil její táta. Je mu teď přes osmdesát a závodí pořád. Od prvního okamžiku bylo jasno, že to je holka, se kterou chci být do konce života.

Je nejen vaší manželkou, ale i manažerkou. Je to zdravé?

Naprosto. Od chvíle, kdy jsme spolu začali chodit, jsem byl úspěšný. Jezdila se mnou na všechny závody, celou kariéru jsme prožili spolu. Když jsem věděl, že čeká v cíli, tak bych se pozabíjel, abych vyhrál. Nikdy na kolo nežárlila, respektovala, že napřed je kolo a pak třeba spolu můžeme do kina. Jediné, co se nám v životě nepodařilo, byly děti. Moc jsme je chtěli, ale člověk nemůže mít všechno.