Jenovéfa Boková: Mít za otce tak silnou osobnost není úplně snadné

Jaký byl váš mateřský rok?

Krásný. Moc si teď nedokážu myšlenky o tom nějak poskládat. Je to obrovská životní změna, trochu jsem se jí vždycky bála, ale je to lepší, než jsem si představovala. Člověk si už nemůže dělat, co chce, jet, kam chce, leží na něm zodpovědnost. Tu jsem v sobě vždycky měla, a proto jsem to možná oddalovala. Slyším na ulici zatroubení a první, co mě napadne, je, aby to neprobudilo dceru. Dřív bych si toho ani nevšimla. Na prvním místě je teď její spokojenost. Rok a půl jsem se nevyspala a překvapuje mě, jak to zvládám. Nikdy jsem nebojovala sama za sebe, teď umím být víc asertivní. Ne že bych byla na lidi protivná, ale jsem víc lvice.

Plánovala jste tuhle životní změnu?

Právě že ne. S partnerem jsme spolu byli sotva rok a z romantického randění jsme rychle přešli na plánování, kam dáme postýlku.

Jak to bylo po pracovní stránce?

Od počátku jsem věděla, že se chci plně věnovat mateřství, a proto jsem nepřijímala žádné nabídky. Nevěděla jsem, jak se bude miminko chovat, jak se s tím popasuju, a tak jsem si dala dlouhé volno. Vzhledem k tomu, že jsem předtím dělala velkou reklamu, byla jsem finančně nezávislá. Kojím a plánuju v tom pokračovat do Ellinčiných dvou let, jak to doporučuje Světová zdravotnická organizace. Jsem ráda, že mi to jde a že jí to chutná.

K práci se vracím polehounku. S kamarádkou Annou Komárkovou, která má módní značku Komio, jsem třeba navrhla kojicí šaty. Čekaly mě společenské akce a chybělo mi oblečení, ve kterém bych tam mohla kojit. Tak jsme vymyslely jednoduché černé šaty, které se hodí na nejrůznější příležitosti.

Už jste po narození dcerky natáčela?

Agnieszka Hollandová si mě vybrala do svého filmu Franz do role Mileny Jesenské. I když jsem neměla moc natáčecích dnů, protože ten film se věnuje prvořadě Franzi Kafkovi, zahrnovalo to dost velké přípravy kostýmní i maskérské. Říkala jsem zprvu Agnieszce, že o sobě trochu po tom, co se můj mozek víc než rok soustředil úplně jiným směrem, pochybuju, tak aby nebyla zklamaná. Měla jsem třeba scénu v němčině, ve které jsem nikdy nehrála, a s malou jsem neměla moc klidu, abych se to učila. Ubezpečila mě, že mě tam chce. Vytvořili mi výborné podmínky.

Necítila jste se pod tlakem, když jste ve filmu měla ztělesnit reálnou osobnost, o které bylo mnoho napsáno, kdekdo má na ni svůj názor?

Ano, byla jsem nervózní. Pro mě je teď ale daleko důležitější, aby byla moje dcera spokojená. Když se mi to nepovede, napíšou o mně špatný článek a tím to končí. Důležité pro mě bylo, jak to vidí Agnieszka, jestli je se mnou spokojená. Občas se zapomíná, že herci sice do role vkládají sebe, přemýšlejí o ní, diskutují o ní, rozhodující je ale představa režiséra. My jsme jen ti, kdo ji naplňují.

Jaká bude vaše Milena Jesenská?

Milena je v tom filmu mladá, svobodomyslná, na vrcholu sil. Na Franzovi obdivovala, že je jiný než ostatní muži kolem ní, vycítila, že se cítí nepochopený, měla k němu ochranitelský vztah. Imponovala jí jeho křehkost. S vervou bojovala za lidi, kteří se dostali do těžké situace a potřebovali pomoct. Klidně někomu takovému darovala otcův kabát. To máme trochu společné. Táta vzpomínal, že když jsme spolu chodili po Praze, vrátil se bez drobných, protože jsem po něm chtěla, aby dal každému bezdomovci peníze. Je mi blízké i její užívání si života, živelnost. Dost jsem si o ní přečetla, přemýšlela jsem o ní, měla jsem ji procítěnou.

Nebyla to vaše první spolupráce s Agnieszkou Hollandovou.

Když mi bylo dvacet, vybrala si mě do Hořícího keře (v třídílném televizním filmu o událostech po sebeupálení Jana Palacha hrála studentskou aktivistku Vlaďku, pozn. red.), tehdy jsem sice chápala, s jakou mimořádnou osobností mám možnost pracovat, ale jako by mi moje mladistvá rozevlátost nedovolila to naplno prožít. Teď to už bylo jinak. Byla jsem potěšená, když řekla, že ze mě cítí Mileninu energii a živelnost.

Jaké to bylo hrát se zahraničním hereckým kolegou?

Byla jsem z toho zprvu nervózní. Když jsem se setkala s Agnieszkou a její neteří, která překládala Idanu Weissovi (německý herec, představitel Kafky, pozn. red.), mluvilo se tam německy, polsky, česky, anglicky a mně to přišlo hrozně fajn. S Idanem mluvíme anglicky. Když jsem ho viděla poprvé, říkala jsem si: „To je přece Kafka!“

V mezinárodní produkci jste ostatně hrála už v televizní sérii o Marii Terezii.

Tam jsem zažila něco podobného: Marie Terezie, kterou hrála rakouská herečka, mluvila německy, já jako jedna z jejích dvorních dam česky.

Jak jste se cítila v rokokových krinolínách a parukách?

Výborně! Navíc jsem měla roli pipiny, která se pořád čančala, za šest natáčecích dnů jsem měla šest kostýmů. Mám ráda všechny pestrosti hereckého povolání. Někdy odehraju celý film v jednom triku, ale je to bohaté textově, herecky, někdy je zase lehčí text a bohatství kostýmů a paruk. Změny vizáže mám ráda. Když si někdy nejsem jistá, jak uchopit roli, kostým a paruka mi v tom pomůžou. Jsem ráda jiná, nemám problém být ošklivější či starší.

Opakovaně obsazována jste i jinou režisérkou, Beatou Parkanovou.

Potkaly jsme se na filmu Chvilky, byl to její debut. Vybrala si mě tehdy do hlavní role bez castingu. Cítila prý ze mě, že nejsem urputná, což potřebovala, protože jsem vlastně hrála ji. Obsadila mě pak i do filmů Slovo a do Světýlek, která teď měla premiéru na festivalu ve Varech. Hraju drobnou roli sousedky, Beata si mě tam vzala jako takového maskota svých filmů.

Budete dál pokračovat v podvojné kariéře herečka-houslistka?

Housle neberu jako kariéru. Je to něco, co dělám nejdéle a za co vděčím svojí mamince, která mě u toho udržela. Díky houslím jsem poznala spoustu skvělých lidí, mohla jsem si zahrát se skvělými tělesy. Hrála jsem i v Rudolfinu, třeba na výchovných koncertech Čtyři kroky do nového světa, které pořádá dirigent Marko Ivanovič. Uživit se houslemi bych asi nedokázala. Ale jsou pro mne základním kamenem, ke kterému se vracím.

V šesti letech, kdy jsem začala hrát, člověk nemá úplně jasno v tom, co chce dělat. Když pak přišla puberta, chtěla jsem s tím seknout a tehdy jsme měly s maminkou spory. Dnes jsem ráda, že jsem u toho zůstala.

A po hudební konzervatoři jste vystudovala hru na housle na HAMU.

Odehrála jsem absolventský koncert, pak jsem porodila a magisterskou práci nemám ještě dodělanou. A sednout si nad tím teď ještě moc nejde. Bakaláře mám.

Jste ambiciózní houslistka?

Vůbec ne. Dřív jsem možná byla, ale je tam zapotřebí tolik píle, dřiny. Já si vždycky chtěla užívat život, ne být zavřená doma nebo ve zkušebně. Taky bych nemohla dělat herectví. Jsou i mimořádně talentovaní interpreti, kterým to jakoby jde samo, ale to já nejsem.

Míváte trému?

Jsem v houslích velký trémista, oba mí profesoři Leoš Čepický a Jiří Panocha mi radili, abych si na absolventský koncert vybrala něco, kde můžu mít noty, protože když hraju zpaměti, tréma převálcuje můj výkon. S notami jsem si jistější. U herectví takovou trému nemám. Není jen o mně, mám kolem sebe partnery, a když se záběr nepovede, může se zopakovat. U houslí se nekompromisně odhalí všechno, co se neudělalo tak, jak mělo. Radši proto hraju v kapele.

Ve které?

S Janem Muchowem a jeho skupinou The Antagonists hrajeme filmovou hudbu, hudebně jsme třeba doprovázeli letošní České lvy. Pak jsme založily ženské smyčcové trio, ale všechny teď máme děti. Když jsme hrály na mém absolventském koncertě, byly jsme všechny tři těhotné. Takže si místo koncertování vyměňujeme na chatovací skupině Mama Trio mateřské zkušenosti.

Jaká je hudba vašeho srdce?

Mám ráda širokou hudební škálu od klasiky po elektronickou hudbu. Moc dobře mi je se sonátami Edvarda Griega. Miluju i Bacha, to je základ, ale pro housle je hrozně těžký. Láká mě, baví, ale zároveň se u něho nejvíc rozčiluju. Díky tatínkovi jsem vyrostla na Velvet Underground, Pink Floyd, na Nicku Caveovi.

Jak vás ovlivnil tatínek, chartista a výrazný politický aktivista John Bok?

Jsem jeho poslední dítě, v něčem už na mě nebyl tak přísný. I když je pořád takový čert z krabičky. Určitě mě ovlivnil v tom, že když vidím bezpráví, nenechá mě to lhostejnou. A že se nebojím říct svůj názor. Taky jsem po něm i po mámě (malířka a sochařka Jitka Boková, pozn. red.) podědila nedostatek ambicí. Učili nás, že nejdůležitější je, aby člověk žil tak, aby byl se svým životem spokojený. Ne se honil za něčím pomíjivým.

Prožíváte kauzy, kdy se v rámci Spolku Šalamoun angažuje v případech podezření z nespravedlivých obvinění a rozsudků?

Táta s námi všechno neprobírá, ale některé věci jsou šílené. Obdivuji ho, ale vím, že se člověk pro to musí narodit, aby jako don Quijote bojoval s větrnými mlýny. Pomůžu, jak to jde, ale nedokázala bych tomu zasvětit celý svůj život jako on. Mít za otce tak silnou osobnost není úplně snadné. Dětství s tátou bylo krásný, ale náročný. Je moc hodný, obětavý, rozdal by se za nás. My to máme v rodině, že bychom jeden pro druhého udělali úplně všechno.

Vyrůstala jste v dost atypické rodině.

Když měla máma pocit, že jsem moc divoká a rozlítaná, vždycky jsem jí říkala: „Podívej se na vás dva, co jste čekali?“ Zároveň jsem jako malá nechtěla být jiná než ostatní děti, kde doma měli sedací soupravu a před ní velkou televizi. My žili v divném bytě plném obrazů, měla jsem starší rodiče, kteří měli zvláštní povolání. Dneska jsem ráda, že to tak bylo.

Musela jste se, hlavně díky tatínkovi, setkávat s mimořádnými lidmi. Kdo z nich na vás zapůsobil?

Moc hezké vzpomínky mám na Ivana Havla, krásného člověka, který nás nedávno opustil. Když jsme šli vždycky na Vánoce k Havlům na šneky, všichni energicky diskutovali, hlavně můj táta, a mezi nimi tam klidně seděl Ivan. Bylo jasné, kolik toho ví a zná, ale nijak to nepotřeboval dokazovat. Moc ráda jsem měla Arnošta Lustiga. Na Václava Havla tolik vzpomínek nemám, toho spíš zažila ségra, za mě už byl dost nemocný. Nepřehlédnutelný byl Magor (Ivan Martin Jirous, vůdčí osobnost českého undergroundu, pozn. red.), byl jako můj otec. Nevím, co to v nich je, pořád za něco museli bojovat. Zároveň byl Magor nesmírně citlivý člověk, psal nádherné básně, ale někdy se choval jako, s prominutím, totální hovado. Hodně jsem obdivovala jeho souputníka, sochaře Libora Krejcara z Heřmanova Městce.

Bude i vaše dcera vyrůstat v atypickém prostředí?

Té jsme to taky zavařili. Třeba tím, jak jsou oba dědečkové velmi výrazné známé osobnosti (partner Adam Kolář je synem diplomata a prezidentova poradce Petra Koláře, pozn. red.). S Adamem máme společnou zkušenost, že občas není jednoduché být potomkem svých otců.

Kluci to možná mají v tomhle smyslu ještě složitější. My dva zas tak atypičtí nejsme, žijeme taky v docela jiné době, tak to snad bude v pohodě. My bychom nejraději žili v ústraní, vedli jednoduchý život.

Ale vy jste přece typický městský člověk?

Dokonce jsem dlouhá léta bydlela na Národní třídě, v totálním centru. Miluju město, ale nedělá mi dobře tlak, že se pořád musí něco dít, pořád musíte něco dělat. Někdy se přitom člověku chce nedělat nic, ale jen tak být, jít na procházku, číst si knížku, dívat se na seriál. Zklidnit se. Proto je nám teď nejlíp na chalupě.

Prožíváte politiku?

Dotýká se nás všech a je důležité se o věci veřejné zajímat. Zároveň jsem už alergická na to, jak má v dnešní době každý na všechno názor. A myslí si, že ty názory musejí být slyšet. Často je tak lidé vyslovují, aniž by si o tom tématu něco zjistili. Sama v tom jsem hodně zdrženlivá. Zejména na sociálních sítích. Jen když mám na něco naprosto pevný názor, vyjádřím ho.

Třeba?

Lidé, kteří se mají rádi, mají právo být sezdaní, bez ohledu na to, jakého jsou pohlaví. Proč by nemohli? Nikomu tím přece neubližují, nikoho neomezují. Jasný názor mám i na právo na interrupci. Pak jsou věci, které pro mě nejsou jednoznačné, jsou to spíš témata k debatě, ke které si mají lidé spolu sednout tváří v tvář, protože když o nich jen píšou na sociálních sítích, blbě se pochopí a začnou si dokola vysvětlovat, jak to mysleli a nemysleli. Je to pak vyostřené, negativní. Tím čas trávit nechci. Často vidím, že lidi, kteří nejvíc řvou, že je třeba se chápat, jsou ti, kteří nejvíc odsuzují každého, kdo má odlišný názor. Vidím to na obou stranách.

Uvažujete o rozšíření rodiny?

Já si teď chci Elly užít, myslím, že si zaslouží mít svoje rodiče naplno. Když uvidím, že by jí sourozenec udělal dobře, jsem tomu otevřená. Sama jsem ráda, že mám sestru, se kterou jsme si hodně blízké.

Vaše starší sestra Kristýna má tři děti, je to pro vás inspirací?

Je a zároveň to dlouhá léta fungovalo jako antikoncepce. Viděla jsem, jak je to s dětmi náročné. Byla jsem teta, která ráda přijde na návštěvu, pohraje si s nimi a zase se vrátí do svého klidu. Ségra je ráda, že už mám taky dítě.

Hrály jste někdy spolu?

Ne, párkrát jsme byly obsazené do stejné věci, ale míjely jsme se tam. Určitě bychom rády, ale bojím se, že bychom se styděly.

Máte za sebou mnoho velkých rolí a nejedno ocenění, nepředhazuje vám někdo, že nemáte herecké vzdělání?

Možná dřív, ale nejsem jediná. Škola může být pro někoho přínosná, pro někoho ubíjející. Zvlášť v mladém věku, kdy se hledáte a kolem jsou lidé, kteří se hodně chtějí prosadit, to vás může srazit. Bavila jsem se o tom s vrstevníky, kteří vystudovali DAMU, a jsem nakonec ráda, že jsem se tam nedostala, protože bych skončila s houslemi, nevystudovala bych HAMU a nenatočila bych filmy, které jsem natočila, protože první roky to na DAMU nejde. Vím samozřejmě o svých chybách, vím, jak jsem měla špatný hlas. Učím se z toho, je to můj studijní materiál. Musím ale zdůraznit, že nedělám divadlo. Kdybych měla hrát činohru s hodně textem, tam bych si nejspíš řekla, že mi škola chybí. U filmu ne.

Stále trpíte nedomykavostí hlasivek?

Pořád ji lehce mám. Párkrát jsem byla na foniatrii, umím s tím už pracovat. A taky už nevedu tak divoký život, nekouřím a nepiju a to se na zdraví hlasivek pozná.

Takže už jste se sebou spokojená, když se na sebe díváte?

Umím už někdy říct, že to docela jde. Vždycky ale vidím, co bych měla zlepšit. Stejně to mám i s houslemi. Na koncertě jsem se vždycky nahrávala a přesně jsem slyšela, co jsem měla zahrát jinak.