Je důležité umět se omluvit vlastním dětem, říká Barbora Kroužková

Nesnila jsem o ní, ale je. Novinařina si mě našla sama, odpověděla jsem na inzerát začínající tiskové agentury, ozvali se a tím to všechno začalo. To bylo na podzim 1992, po dvou měsících jsem se z agentury dostala do Československého rozhlasu. A už tu krásnou práci dělám třicet dva let.

Z legrace říkám, že už jsem moderovala ráno, v poledne i večer, ale ano, hlavní zpravodajská relace pro mě byla novinka. V ní jsem se musela chvilku zabydlovat, hlavně pokud jde o pohyb ve studiu a nonverbální složku. Pokud jde o pořad Události, komentáře, změna zase tak převratná nebyla, protože jsem měla, myslím, dostatečnou průpravu z různých speciálů, kontinuálního vysílání a Interview ČT24.

V jistých rozhovorech asi ano, určitě je důležité, aby v těchto pozicích byl víceméně vyvážený počet mužů a žen. Ale taky různých ročníků narození, protože rozdíl v náladě, míře empatie, životních zkušenostech je potřeba mít v týmu pestrý. Jako žena moderátorka ale čelím mnohem většímu počtu hejtů a odsudků. To je bohužel realita.

Vůbec. Ale od tatínka jsem díky našemu společnému povídání odkoukala a převzala zájem o to, co se kolem mě děje. Táta taky hodně četl. Byl strojní zámečník, dělník, ale měl obrovský rozhled. Taky jsem se s ním učila matematiku. Drtili jsme Bělouna, tuhle sbírku příkladů si určitě pamatujete, počítali jsme příklady z ní v rámci přípravy na přijímačky na gympl. Tatínek mi pomáhal s matematikou i na gymnáziu. Maminka byla dětská sestra, pracovala v jeslích, chvilku byla ředitelkou mateřské školy. Milovala literaturu a přírodu a psala mi dlouhé dopisy. Pro mé směřování byly pak klíčové události roku 1989, o tom jsem přesvědčená.

Dostala jsem nabídku od nakladatelství, a to nejspíš proto, že jsem v určité době přestala skrývat příběh mladší dcery. Nechtěla jsem se ale jejím a našim problémům věnovat na větší ploše, protože ten příběh běží dál. Ale napadlo mě, že by bylo fajn nějak pojmout mateřství. I tak jsem docela dlouho váhala, jestli nabídku přijmu. Přece jen třicet dva let v audiovizuální branži udělalo svoje, tam jsem pevná v kramflecích. Nakonec mě přesvědčilo to, že Albatros zrovna přicházel s novou edicí Zaostřeno na ženy. Rozhodla jsem se udělat rozhovory se známými ženami, jejichž příběhy upozorní na spoustu odstínů mateřství.

Chtěla jsem ukázat těžší stránky mateřství, které ale spojuje obrovská láska, pokora a přijetí. V knížce jsou rozhovory se ženami, které si děti osvojily, což je například Nela Boudová. Je tam i krásná cesta Miluše Bittnerové od přesvědčení nemít děti až k mateřství v pozdějším věku. Mluvila jsem s Ivanou Jirešovou, která o svoji dceru bojovala dlouhé roky a dodnes se obě vypořádávají s následky střídavé péče. Svoje srdce mi otevřela také Pavlína Němcová, která syna vídala dvanáct let jen sporadicky a zůstávala kvůli tomu v Paříži.

Ten se zdá známý, když si člověk poskládá všechno, co kdy o ní bylo napsáno. Ale jaká je máma, to přece vědí jen její děti. A v nebi to ví i dcera, o kterou Vendula přišla. V knížce je i rozhovor s Mirkou Šimkovou, která má čtyři děti. Dcera Klára má spinální svalovou atrofii, vyžaduje stálou péči, máma a táta se o ni neskutečně starali. Jenže pak se Mirčin manžel stal obětí autonehody…

Poskládat rozhovory na papír pro mě bylo vysilující. Všechny ty emoce znovu prožít, to byla obrovská zkušenost a cesta, po které se mi šlo dost těžce. Ale byla jsem urputná a přísná sama na sebe. Nejdůležitější pro mě bylo, aby v příbězích bylo znát, kam až mě dotyční pustili. Občas jsem měla pocit, že jsem někde hluboko v devadesátkách - tehdy jsem začínala a bála se některé otázky pokládat. Bylo pro mě důležité naladit se na konkrétní osud, zkusit plout s vyprávěním, směřovat ho do temných koutů i do těch prosvětlených láskou a štěstím. Brečelo se při nahrávání rozhovorů a brečela jsem i při psaní.

Potvrdilo se mi, že u nás spousta lidí stále jenom někoho soudí a má na všechno ten jediný „správný“ názor. Jsou to většinou ti, kteří se sami bojí podívat zpříma do zrcadla a bojí se přiznat si svoje rány - ať už je dali, či dostali - a léčit je. Je kolem nás enormní množství pokrytectví, to mě velmi trápí. Kdyby lidé jenom trošku víc nechali proudit lásku, bylo by tu mnohem krásněji. I dětem. Jsem taky šťastná, že se mi potvrdilo, že jít čistě a se srdcem na dlani se vyplácí. A že jsou věci mezi nebem a zemí, které díky tomu silně a intenzivně vnímám.

Já to vlastně ani neumím popsat jako něco, co nebylo a pak najednou bylo. Zpětně vidím, že se život vlastně neměnil, jen plynul. V mých třiatřiceti letech k první dceři a pak o devět let později ke druhé. Dítě jsem si moc přála, a když přišlo, nehrotila jsem to. Jen jsem se snažila být v každou chvíli ta nejlepší máma, jak jsem dokázala.

Říkám to teď schválně, protože jsme se často se starší dcerou vracely k různým událostem a musela jsem uznat, že jsem je mohla více vnímat jejíma, ne svýma, očima. Za spoustu věcí jsem se jí omluvila. Myslím, že je důležité umět se svým dětem omlouvat.

Neplánovala. Chtěli jsme druhé dítě, dcera si přála sourozence. Ale prostě to přišlo až po čtyřicítce. Dneska se musím smát, když si vzpomenu, jak jsme byli zodpovědní ve všech možných vyšetřeních a testech, jak jsme si ujasňovali, jaké okolnosti a diagnózy by nás vedly třeba k tomu, že bych si dítě nenechala. A ejhle, dcera se narodila a přišla diagnóza atrézie jícnu. Život ohrožující nemoc, kterou žádný z těch testů neodhalí.

Ve zkratce to vysvětlit je těžké, ale miminku se nedovyvine jícen. Forem, jak velký kousek se vyvine a co se s ním zároveň ještě může stát, je víc.

Olívie měla horní kus srostlý s průdušnicí. Proto musela absolvovat několik operací. Dnes už se této vrozené vývojové vadě věnuje větší pozornost, některé signály se víc hlídají a možná podezření víc podchycují. Z toho mám radost, protože maminky jsou na tu eventualitu alespoň připravovány. Já nebyla. Když za mnou přišla delegace lékařů z novorozeneckého a z dětské chirurgie a někdo z nich řekl ta dvě slova, vyletělo ze mě „Cože, co to je?“. Víc si nepamatuji, nebyla jsem schopná vnímat. Takže jsem se pak ptala znova a znova, než jsem začala zprávu přijímat a chápat.

Vlastně nevím. Asi mi dávalo sílu rozhodnutí být vděčná za každou chvíli. To se pak naučíte nelitovat se, nesoudit, neplánovat. Jenom jste.

Jsme šťastní, máme se skvěle a jsem pyšná na obě dvě své dcery. Jdou si každá svojí cestou, snažím se jim nepřekážet, ale pomáhat. Starší studuje na pražském gymnáziu, příští rok maturuje, a co bude dál, moc neřeší. Mluví třemi jazyky, vrhla se i na latinu, myslím, že se neztratí.

Ta mladší je takový náš guru. Musí projít devítiletým vzdělávacím systémem, pak se něco vyvrbí. Nechci říkat, co jí nejde, ale ráda prozradím, že ji baví čtení. Máme sice spoustu knížek, ale ona si je nejraději půjčuje v knihovně. Jako každému dítěti se jí nechce ve všední den vstávat, ale o víkendu, když může spát, tak je v půl sedmé vzhůru. Nedávno ale bylo v neděli dost dlouho podezřelé ticho, tak jsem ji šla zkontrolovat a našla jsem ji v posteli s knížkou. Řekla mi: „Já si čtu, protože už nemám žádné sny.“ Zasypává nás neustále nějakými odzbrojujícími hláškami a komentáři.

Když jsme se po velkých debatách se spoustou odborníků rozhodli, že půjde do první třídy jako ostatní děti, tedy v šesti letech, spadl ze mě příšerný balvan. Jako bych uvolnila svoje i její pouta. A to i v tom smyslu, že o ní a o nás můžu mluvit. Svou zkušeností mohu pomoci a poradit. Ale chci ji i starší dceru zároveň chránit, a tak je potřeba s tím vším šetřit.

Jsem nesmírně vděčná celé své rodině za to, jak všichni okamžitě přepli svoje životy a maximálně jsme se podporovali a pomáhali si. Manžel se starší dcerou měli svůj režim, my v nemocnici také svůj, jak šel čas, tak jsme měli x dalších těžkých režimů doma. Stále se něco měnilo a řešilo, dodnes vidím a cítím tu ohromnou sílu, kterou jsme společně vytvářeli a která nás držela.

Umím poradit - a snažím se o to -s řešením konkrétních lapálií, s dalším směřováním, ale neumím poradit s tím, jak udržet a využít sílu zdravých vztahů. Samozřejmě to nebylo vždycky růžové, zažila jsem spoustu krizí a beznadějných okamžiků, ale vždycky jsem si představila třeba rozkvetlou louku, po které jdu se svými milovanými, držíme se za ruku a míříme ke slunci. Zní to asi jako klišé, ale mně to opravdu pomáhalo.

Chci, aby na mě byly moje děti pyšné. Chci si taky dál vážit sama sebe. Pořídili jsme si v Praze malý dům, což byl sen našich dcer. Kdybyste mi to řekla před lety, tak tomu neuvěřím. No, a pokud jde o práci, myslím, že vše bude tak, jak má být.