Jára Cimrman si zápis na seznam UNESCO zaslouží, říká etnoložka Dita Limová

Podle mne by si to český génius zasloužil. Ale teprve čas prověří, zda se i další generace budou bavit u cimrmanovských her stejně dobře jako ty dnešní a zda tento fenomén bude žít dál. Jinak budeme na sklonku letošního roku probírat zatím poslední nominaci, kterou jsme připravili – ochotnické divadlo. Rozhodovat o zápisu se bude v prosinci v Indii, tak držte palce.

Musíme je podrobně popsat v nominační dokumentaci, která obsahuje i fotky a video. Na zasedání výboru, kde se o zápisu rozhoduje, přijedou zpravidla i nositelé některých tradic a pak se snadno ocitnete v mumraji pestrobarevných masek, ve víru karnevalových tanců nebo ve frontě na nějakou kulinářskou specialitku. Naposledy jsme ochutnávali saké a tradiční malajskou snídani. Úžasný zážitek.

Různé tradice, obřady a projevy lidské činnosti předávané z generace na generaci jsou důležité pro identitu jejich nositelů. Souvisejí s našimi kořeny, jsou součástí „národní DNA“. Zachování rozmanitosti kulturních projevů je cestou vzájemného poznání a obranou proti globalizaci. Česká republika na tento seznam zapsala slovácký verbuňk, masopustní obchůzky, sokolnictví, jízdy králů, výrobu modrotisku, loutkářství, vorařství a ruční výrobu skla a perličkových vánočních ozdob.

To bych ráda zařadila alespoň do národního inventáře živých tradic spolu s houbařením, tanečními nebo pečením vánočního cukroví. Rozdíl mezi Seznamem živých tradic a Seznamem světového dědictví je v tom, že zatímco nemovité památky a kulturní krajiny musí naplnit kritérium jedinečnosti a výjimečnosti, u nehmotného dědictví jde spíš o to, že je důležitou součástí života určité skupiny lidí, která je chce předávat dál. A že do tanečních se chodí i v Rakousku, nehraje roli. Dokonce se někdy státy spojí, aby něco nominovaly společně. Třeba hraní loutkového divadlo jsme nominovali se Slovenskem.

Proces zápisu je strašně dlouhý, příprava nominace trvá mnoho let. A aby se vůbec mohlo něco nominovat, musí památka nejdřív figurovat na tzv. Indikativním seznamu, zásobníku lokalit s potenciálem výjimečné světové hodnoty. Z území Prahy v něm aktuálně najdete čistírnu odpadních vod v Bubenči, naprosto úchvatné technické dílo. Za zapsání by určitě stál i Plečnikův vinohradský kostel Nejsvětějšího srdce Páně, to je opravdu výjimečná stavba.

Roku 2023 bylo rozhodnuto o zápisu Žatce a krajiny žateckého chmele. V současnosti připravujeme nadnárodní nominaci Evropských papíren z doby ruční výroby papíru, ve které nás reprezentuje papírna ve Velkých Losinách. Ale nechceme to přehánět, každá nominace si žádá podstatné lidské zdroje a finance a my pracujeme v poměrně omezených týmech. Uvědomujeme si také, že seznam by měl být reprezentativní ve smyslu celého světa. Evropa má zapsaných památek opravdu hodně, právě proto revidujeme zmíněný Indikativní seznam, aby v něm zůstaly pouze lokality, které mohou reálně uspět v mezinárodní konkurenci.

To je velmi složitý proces. Práce na každé nominaci trvá pět až deset let, než se podaří naplnit všechny podmínky. Je třeba popsat onu zásadní „výjimečnou světovou hodnotu“ lokality, zdůvodnit její autentičnost, vypracovat studii, která památku porovnává s podobnými ve světě, předložit legislativní i mapové podklady a tak dále. Pak záleží na posudcích odborníků z celého světa, kteří přijedou na oficiální misi – ale někdy i na tajňačku – a zjišťují, jak na tom památka je. Jejich doporučení potom posuzuje mezivládní výbor. Zasedají v něm zástupci 21 zemí, Česká republika do něj bude letos na podzim poprvé kandidovat.

Naše oddělení pro vztahy s UNESCO je takové koordinační a kontaktní místo. V případě cest za nominovanými památkami děláme odborníkům tak trochu bodyguardy, aby měli klid na práci a nesesypali se na ně novináři. Někdy není snadné je uhlídat, protože logicky chtějí vidět i to, co bychom jim radši neukazovali. Třeba když přijeli dva pánové hodnotit hornický revír Krušnohorsko, tak jeden šel s námi vytipovanou hezkou trasou, zato druhý stále odbíhal do postranních, ne zrovna vábných uliček. Bylo obtížné ho hledat a vracet zpět, ale chápu, že chtěli získat objektivní obraz.

Výbor světového dědictví se setkává každoročně na deset dnů a projednává až 40 nominací. Ne všechny projdou. Diskuse bývají bouřlivé, i když se delegáti musejí ve svých vystoupeních vejít do časového limitu. Do poslední chvíle není jisté, že se nějakou lokalitu podaří zapsat. Je to docela stresující. Delegátů se sjíždí zpravidla kolem tisíce. Jde o největší světovou akci v oblasti kulturního a přírodního dědictví, kde se potkávají odborníci z celého světa. Vedle Evropanů v klasických oblecích je možné potkat i zástupce jiných regionů v nejrůznějších oděvech od sárí po africké batikované róby.

Celkově je zapsaných 1223 památek. Česko, které patří ke dvacítce nejvíc zastoupených zemí, jich má zatím 17. Nejvíc zápisů – 60 – má Itálie, pak Čína, Francie, Německo… Existují ale i země, například v Africe nebo malé ostrovní státy, kterým se ještě nepodařilo zapsat nic. Na rozdíl od nás totiž často nemají funkční systém památkové péče nebo ochrany životního prostředí a je pro ně obtížné nominace připravit. Nedávno byla zapsána první památka z Angoly. Celý sál tleskal, protože jsme si dovedli představit, jaké úsilí je to stálo.

Veřejnost ji má spojenou hlavně s kulturními památkami. Tahle organizace se ale stará i o mnoho jiných věcí. Vznikla pod hlavičkou OSN po hrůzách druhé světové války, aby šířila vzdělanost, chránila kulturní a přírodní dědictví, přispívala k rozvoji věd a podporovala svobodu projevu. Z iniciativy UNESCO časem vznikl i Seznam světového dědictví, World Heritage List, na který jsou postupně zapisovány různé památky.

První impulz byla záchrana chrámových komplexů Abú Simbel a Filae, kterým hrozilo zatopení během stavby Asuánské přehrady v Egyptě. A protože památek, které mají hodnotu nejen pro svoji zemi, ale pro celý svět, je mnoho, byla v roce 1972 sepsána Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví. Je nejúspěšnějším nástrojem mezinárodního práva a pomáhá chránit výjimečné památky všude na světě.

Kulturní dědictví tvoří stále jen malou část programů organizace, zato tu nejvíc viditelnou. UNESCO ale například usiluje o to, aby všechny děti měly přístup ke kvalitnímu vzdělání. Zdá se to banální, jenže bez vzdělání sotva vytvoříme spravedlivé tolerantní společnosti. UNESCO staví na tom, že politická a ekonomická opatření nestačí k opravdové podpoře všech národů, ta musí být založena na dialogu a vzájemném porozumění. V rámci svého mandátu přijalo například Všeobecnou úmluvu o autorských právech, stálo u zrodu CERN neboli Evropské organizace pro jaderný výzkum nebo u systému varování před tsunami v Tichomoří.

Ano. Pokud ztratí svou výjimečnou světovou hodnotu. Můžou to způsobit přírodní katastrofy, důsledky klimatických změn, válečné konflikty, ale i nadměrné ekonomické a rozvojové tlaky nebo masová turistika. Problémem bývá často tlak developerů, kteří památky nerespektují. Obecně nejde o to, vytvářet skanzeny, ale skloubit historii i současnost do podoby, v níž se bude dobře žít. Ohrožená památka se ocitne nejprve na Seznamu světového dědictví v ohrožení. Je na něm momentálně třeba historické centrum Vídně. A přituhovalo i kolem Prahy nebo Českého Krumlova.

Naposledy Liverpool kvůli tlakům na proměnu historického prostředí doků svědčících o průmyslovém rozmachu v 19. století. Nové projekty hodnotu zachovalých doků zničily. Nebo Labské údolí v Drážďanech, které protnul nový most a tím zmizela hodnota zapsané lokality. Ani jeden z přehmatů už nešlo vrátit, ale mechanismů pomoci před tím, než dojde k vyškrtnutí, je hodně, záleží na každé zemi, zda dokáže hrozbu odklonit.

Ano. Vyrostla jsem v hodně kulturní rodině, doma jsme „jedli“ knihy, měli jsme blízko k umění i díky mamince, která pracovala na UMPRUM. Objížděli jsme památky, chodili do divadla. Tatínek byl scenáristou výstav o ochraně životního prostředí, s ním jsme chodili zase do lesa, což mě také formovalo. Když jsme před časem zapisovali nominaci vorařství, uplatnila jsem jeho fotky z doby, kdy jezdil s posledními vory na Vltavě.

Po gymnáziu jsem chtěla studovat dějiny umění, ale v obavě, že mě nevezmou, jsem se přihlásila na etnologii. Nikdy jsem toho nelitovala. Dostala jsem se na stipendium do Paříže – a vznikla láska na celý život. Dnes vnímám cesty do centrály UNESCO jako splněný sen.

Část dne strávím za počítačem, ale vše ostatní rozhodně není jednotvárné. Nejvíc mě baví, že se můžu pohybovat v mezinárodním prostředí, setkávat se s kolegy, stále se něco nového učit. Existují různá náboženství, politické režimy i společenské normy, ale to, že se v rámci UNESCO můžeme scházet a vyměňovat si zkušenosti, je úžasně inspirativní.

Ano i ne. Jsou už dospělé, je jim 21 a 23 let a studují v Quebeku biologii a vědeckou ilustraci. Jejich tatínek z Quebeku pochází, tak zároveň zjišťují, jak v nich rezonují jejich kanadské kořeny. Vídáme se jen třikrát do roka, jinak jsme v kontaktu díky technologiím. Přes WhatsApp spolu například vaříme, což bývá velká legrace. Ale nemůžu jim doopravdy uvařit čaj nebo upéct bábovku, když mají splíny. Pro moje děti je svět určitě jiný než ten můj. Já jsem jako malá jezdila maximálně autobusem za tetou do Chlumce nad Cidlinou, zatímco ony létají na prázdniny přes oceán. Třeba se sem vrátí, ale i kdyby ne, moc si přeju, aby byly šťastné, je jedno, kde.