Jana Paulová: V jednom tanečním kroku stihnu udělat pět chyb

Jak dlouho jste nabídku do StarDance zvažovala?

Asi víkend. Nejdřív jsem ji odmítla s tím, že je to nesmysl, vzhledem k mému věku. Ale producenti se nenechali odbýt, prý ať si to nechám projít hlavou. Zrovna jsem byla doma s manželem a dcerou, telefonát slyšeli a byli nadšení. Na rozdíl ode mě se jim to zdálo jako bezvadná nabídka, pro mě jako dělaná. Tak jsem o ní začala přemýšlet a nakonec se rozhodla, že to zkusím a přinutím se se svým tělem ještě něco udělat. Strčit do těch „zavírajících se dveří“ nohu.

Vztah k tanci jste ale nejspíš coby herečka měla…

To ano, miluji ho. Tancovala jsem v muzikálech, ale to je úplně jiný druh pohybu než společenské tance. Ty mají svá specifická a velmi jasná pravidla. Vnímám to teď na trénincích - v jednom kroku stihnu udělat pět chyb. A mozek i tělo si na to musí zvyknout.

Už teď se o vás píše jako o nejstarší soutěžící. Nevadí vám to?

Pozor, jsem nejstarší ženská účastnice, z mužů byl nejstarší Pavel Trávníček, který se narodil o chvilku dříve než já. Jinak není, co by mi vadilo. Těžko se můžu tvářit, že je mi méně, když si mě každý může vygooglovat. Nebo si přečíst rozhovor, kde bývá za jménem závorka s věkem. Čas zkrátka nelze zastavit a já s tím žádný problém nemám.

Však také klamete tělem i mladistvou energií. Přitom byste mohla jako budoucí sedmdesátnice klidně krmit holuby v parku.

To je taky možnost. A musím se přiznat, že jsem k ní svým způsobem směřovala. Dřív jsem se pouštěla do věcí, které byly za hranicí mých možností i schopností, třeba jsem absolvovala dostih, aniž bych uměla pořádně jezdit na koni, lezla po skalách, aniž bych o tom něco věděla, nebo se potápěla, aniž bych měla kurz. Pak ale přišlo nějaké pohybové omezení, já začala víc papat, tu a tam sklenička vína nebo zmrzlina po jídle. Prostě jsem to pomalu balila a hezky si kynula. Nabídka do StarDance mi vlila novou krev do žil. Už proto, že mi okamžitě došlo, že se před prvním tréninkem musím dát fyzicky dohromady.

Takže konec vína i zmrzliny?

Přesně tak. Jeden den jsem účast v soutěži odsouhlasila, druhý naběhla do tělocvičny. Přistoupila jsem k tomu tak, že je to motivace se sebou něco udělat, možná poslední v tomhle životě. Těším se na ty lidi kolem, na ty hodiny na tanečním sále a na to všechno s tím spojené. A až se v říjnu poprvé zapnou televizní kamery, to teprve bude adrenalin!

Jaký pocit máte ze svého tanečního partnera Robina Ondráčka?

Nechápu, podle jakého klíče mi ho producenti vybrali, ale trefili se dokonale. Skvěle si rozumíme a máme stejné vidění světa. Smějeme se stejným blbostem a vlastně pořád. Moc mě to s ním baví. Nejenomže je to fajn kluk a skvělý tanečník, ale i kumštýř, který krásně maluje. Díky němu se na každý náš trénink vyloženě těším, i když mě to samozřejmě někdy šíleně bolí. Ale věřím, možná naivně, že si tělo zvykne a přizpůsobí se.

Neutrpí kvůli taneční soutěži váš pracovní program?

Trénovat jsme začali během prázdnin, kdy kamenné scény nehrají. Takže jsem měla jen pár představení na Letní scéně Divadla Kalich. Ze seriálů Jedna rodina a Ordinace v růžové zahradě 2 mě na nějakou dobu částečně uvolnili. Díky tomu se můžu soustředit jen na jednu věc, což se mi dlouho nestalo. Jen mě čekají divadelní představení v Kalichu a nějaké zájezdy, ale jejich logistiku jsme upravili tak, abych netrávila osm hodin v autě. Pokud s kolegy zavítáme na Moravu, tak na tři dny. A i tam budu trénovat, protože Robin odtamtud pochází a působí v několika studiích. Takže spojíme příjemné s užitečným.

Když se ohlédnete za letošním létem, co dalšího vidíte kromě tréninků?

Jééé, já se nerada ohlížím! Mám takovou filozofii: To, co bylo, už není. A to, co bude, není jisté, takže se snažím žít přítomností. Jsem typický Vodnář. V datu narození mám tři pětky, což znamená, že věci dané dopředu pro mě nemají žádný význam. Žiju tady a teď. Kdybych se na něco těšila a představovala si, jaké to bude, tak se tou představou znudím. Vlastně si to nesmyslně prožiju dopředu. Proto nic takového nedělám. Ale jinak musím říct, že jsem z uplynulých měsíců nadšená, léto jsem si moc užila.

Zahlédla jsem vás v hráčské lóži Wimbledonu, kde jste fandila letošní vítězce Barboře Krejčíkové. Jste kamarádky?

Dá se to tak říct, známe se už docela dlouho. Kdysi jsem Báře napsala po nějakém jejím vítězném zápase, ze kterého jsem byla unešená. A ona k mému velkému překvapení okamžitě zareagovala. Tak jsem ji pozvala do divadla, kam zakrátko skutečně přišla. Po představení jsme si pak povídaly dlouho do noci a padly si do noty. Baví mě její myšlení na kurtu a obdivně sleduju, jak chytrý a zábavný tenis hraje. Párkrát jsem měla možnost být přímo v hledišti. A ona se zase, když je v Čechách, chodí za mnou odreagovat do divadla.

Sledovat wimbledonské finále na vlastní oči se nepoštěstí jen tak někomu. Byly to nervy?

Obrovské! Svolávala jsem všechny síly, ve které věřím, a nestyděla se jí hlasitě fandit. Mám celý život tenis ráda a tyhle velké hráče hluboce obdivuju. Hlavně koncentraci a odvahu stoupnout si před lidi, nejen v hledišti, ale další miliony u televizních obrazovek, a dát do toho to nejlepší ze sebe. Ale je samozřejmě něco úplně jiného fandit někomu, koho znáte, máte ho ráda a přejete mu, aby byl po zápase šťastný z vítězství. Byla to prostě síla! Úžasný zážitek, což je mimochodem i samotná návštěva wimbledonského areálu. Ta noblesa, tradice, uvaděči ve slaměných kloboucích a klubových sakách, členové královské rodiny v hledišti…

Po světě cestujete nejenom za sportovními zážitky, ale i za svými dcerami, které obě žijí v zahraničí. Není vám to trochu líto?

Co s tím nadělám. Vždycky jsem jim s nadsázkou říkala: všude dobře, tak co doma. A ony mě vzaly za slovo. Přispělo k tomu i to, že vyrůstaly v době, kdy se mohlo začít cestovat, a my s manželem jsme se jim snažili dopřát radost z objevování téhle úžasné planety. Pro mě je cestování vášeň a považuju ho za nejlépe utracené peníze. Nejdůležitější ze všeho ale je, že obě dcery našly místo, kde jsou šťastné. Anežka na Normanských ostrovech mezi Británií a Francií, Adéla v Indii. A když jsou šťastné ony, jsem i já. Do Indie je to samozřejmě výrazně komplikovanější cesta, ale v případě Anežky to zase taková hrůza není. Vidíme se častěji než někdo, kdo bydlí v Praze a má vnoučata v Ostravě.

Vaší vnučce Allegře jsou tři roky. Jaká je vašima očima?

Allegra je úžasné stvoření, neskutečně zábavné a tvořivé. Je Britka i Češka, takže má dva pasy. A mluví dvěma jazyky - nádhernou angličtinou a češtinou, která ji moc baví. Když slyší nové slovíčko, hned ho opakuje a chce se ho naučit. Je to malá chytrá holka a taky velký parťák. Trávit s ní čas mě dokonale naplňuje.

Vaším životním parťákem je už skoro padesát let jazzman Milan Svoboda. Jak se dá s jedním mužem vydržet tak dlouho?

Když to spočítám přesně, tak od svatby máme 47 let, ale o dva roky víc spolu žijeme. A odpověď na vaši otázku je jednoduchá - máme se rádi. Nevychováváme se, nechceme jeden druhého změnit a vážíme si sebe navzájem. Dáváme si volnost a přitom jsme rádi spolu. Je to moje druhá půlka. Milan je skvělý muzikant a já jsem jeho největší fanynka, která ví, že se na něj může kdykoliv, vždycky spolehnout.

Jak dlouho vám trvalo, než jste se do takového ideálního stavu dostali?

Ze začátku u nás probíhaly klasické scénky typu „jak to, že nevíš, že bys měl udělat to a to, ale neuděláš?!“. Milan samozřejmě nemohl tušit, co by udělat měl, protože když se ženy tiše něčím trápí, muži o tom většinou nemají ani páru. Takže jsem se přestala tiše trápit a začala věci říkat nahlas. Naučila jsem se mluvit o tom, co cítím a co chci. A on se mým slovům naučil naslouchat. A naopak.

Po tolika letech manželského soužití určitě víte, co je pro šťastný vztah nejpodstatnější. Zkusím hádat: láska, respekt, tolerance, trpělivost?

Tohle je spíš taková nadstavba. Je tu totiž ještě něco podstatnějšího. Milanovi bylo sedmadvacet a mně třiadvacet, když se nám narodilo první dítě. Proč bych mu měnila tatínka? Jenom proto, že kolem prošel někdo hezčí? Nebo že jsme měli o určitých situacích jiné představy a emoce nám na chvilku zatemnily mozek? Vážně nevím, co by se muselo stát, abych našim dětem udělala zmatek v životě. Mám sice ráda změny, ale ty důležité vztahy potřebuju mít pevné a jisté.

Často se taky mluví o stereotypu, nudě, ztrátě náboje či jiskry.

To nechápu. Když se od začátku máte hodně rádi, tak je společné stárnutí zdrojem třeba i velké srandy. Samozřejmě, léta přibývají oběma, stejně jako vrásky a šedivé vlasy. I druhá strana vidí, že na vaše tělo působí běh času a gravitace, ale uvnitř? Pořád je to můj Milan, do kterého jsem se kdysi zamilovala. Pořád jsme to my dva. Pořád se na sebe těšíme a rádi spolu trávíme čas.

A na co se těšíte, až skončí letošní ročník StarDance?

A zase jsme u té budoucnosti, kterou si z důvodů, o kterých jsem mluvila, detailně nemaluju. Ale v rámci své profese samozřejmě nějaký plán mít musím. Třeba v lednu budu ve svém milovaném Kalichu zkoušet hru Romana Vencla s názvem Přání, což je taková love story mezi dvěma věkově nesourodými lidmi. Režie se ujme skvělý Marek Němec, který bude zároveň mým partnerem.

Z vašich rolí si odnáším pocit, že do každé dáváte kus sebe. Pletu se?

Nepletete. Víte, já už v životě nechci chodit do práce. Chci se bavit, posouvat, hledat a nacházet něco, co mi zlepší den. V Kalichu se tohle všechno děje. Hry, které mám na repertoáru, si hýčkám a každý večer je s mými hereckými partnery, jinak letitými kamarády, jako Pavel Zedníček, Vašek Vydra, Láďa Hampl či David Suchařípa, stavíme jako domeček, pěkně od základů po střechu. A tak je i každá repríza trochu jiná. A skoro pokaždé se přihodí zázrak, z diváků se stanou naši parťáci a užíváme si společný mejdan. Je v tom energie, radost, určitá chemie a oni tomu celému dávají smysl. A právě tohle mě nikdy nepřestane bavit a právě tohohle si nikdy nepřestanu vážit.