Jan Svěrák: Vstupujeme do nového období puritánství, některé věci se nesmějí vyslovit

Předloni muzikál Branický zázrak, letos činohra Dobré ráno s Findou. Přerodil jste se v divadelníka?

O přerod nejde, jsem obrazový člověk a k filmu se jednou s radostí vrátím. Jen jsem objevil novou hračku, která mi dává jiný druh zábavy. Na divadle mě těší, že je snadné, oproti filmu levné, vyhnu se všemu schvalování, dramaturgickým radám… Co si vymyslím, to zrealizuju. Nejde o konzervu, která se otevře a zavře, ale o setkání s živým divákem.

Titulní postavou je robotka „vytuněná“ umělou inteligencí, jež v posledních letech vyvolává obavy o budoucnost tvůrčí práce. Patříte k technooptimistům, kteří ji naopak vnímají jako správný krok kupředu?

Z umělé inteligence mám jisté obavy, ale nehroutím se. Jsem zvědav, kam vývoj povede. Na světě je všechno pomíjivé a lidé se přirozeně bojí změn. Co se týče televizních seriálů, které jsou si napříč podobné, ty vám umělá inteligence bez potíží vystřihne už dneska a pravděpodobně se v tom bude zlepšovat.

Pokud budeme chtít originalitu a nějaké překvápko, člověk bude ještě dlouho nezastupitelný. Je však otázka, jestli o to jako lidstvo budeme v budoucnu vůbec stát.

Když se podíváme na starší filmy třeba ze sedmdesátých let, často nás překvapí chytrými dialogy a dospělými úvahami, které nás zasáhnou, protože je psali tvůrci se životní zkušeností. Něco obětovali, o někoho se starali a tyhle závazky je podnítily k růstu. Tohle mi chybí v tvorbě mladých autorů na streamovacích platformách. Vznikají pak nezralá díla pro nezralé publikum, takové Teletubbies pro třicetileté.

Finda je složeninou prvních slabik jmen států Finsko a Dánsko, ale chápu ji i coby parafrázi jisté nadávky. Rozumím tomu správně?

Nadávky ne, spíš sprostého slova označujícího genitálie. Jde o lechtivý dvojsmysl narážející na genderovou identitu, která se ve hře mimo jiné probírá. Vstupujeme do nového období určitého puritánství, některé věci se nesmějí vyslovit. Přitom jsou to jen slova, těch bychom se přece neměli bát.

V inscenaci se nadto zabýváte také ekologickými hrozbami, zkrátka tématy, která jsou dost důležitá pro generaci Z. Ironizujete je, čímž patrně vcházíte na tenký led. Jsou podle vás mladí lidé zbytečně vyhrocení?

Zlehčováním se tato témata spíš snažím zbavovat hrůzostrašnosti. Ze všech stran jsme plašeni, protože strach dobře prodává. Naše generace vyrůstala v obavách z atomové války, ale oproti dnešní mládeži už další strachy nezažívala. Strach nás znesvobodňuje. Nedokážeme se sami rozhodovat, jednáme naopak pod vlivem obav a to nám brání svobodně žít. Hořkosladká medicína je podle mě zdravá, abychom si uvědomili, že jsme sami strůjci nálady dnešního dne. Člověk by se měl snažit s řešením problémů vždycky začínat u sebe. Ale to je bolestivý proces, a tak se mu často vyhýbáme tak, že problémy promítáme mimo sebe, na ostatní, tedy že potíž spatřujeme jinde. Přitom snad každý z nás má v sobě nějakou bolest, pocit nedostatečnosti, nespravedlnosti, odmítnutí nebo zrady. Měli bychom je pochopit a zpracovat, než začneme plamenným mečem mýtit nešvary celého světa. Snažil jsem se to naznačit ve hře, totiž že každá z postav hledá zlo mimo sebe.

Dvě z vašich tří dětí patří do generace mileniálů. Střetáváte se ve svých postojích?

Asi byly vychované ještě v době, která nebyla touhle novou ideologií tak prosáklá, takže se nestřetáváme a já jsem za to vděčný.

S Janem Vlasákem ve hře alternujete úlohu odborníka na duši stromů. Na jevišti jste stanul vůbec poprvé. Čím vás zlákalo?

Netušil jsem, že k tomu seberu odvahu, vlastně mě divadlo nikdy ani nezajímalo. Miloval jsem film. U Branického zázraku se ale sešla skupina herců, kteří se mají opravdu rádi. Ten muzikál má zvláštní energii. Bylo mi líto, že jako režisér sedím v sále a jenom se dívám, že si to nemůžu užívat na pódiu s nimi. Když jsem vymýšlel Dobré ráno s Findou, rovnou jsem si tam pro sebe napsal roli. Bál jsem se, jestli celé představení umluvím, a tak jsem začal chodit na hlasové lekce na DAMU. Postava docenta Háječka je dost potrhlá a to mi umožňuje tyhle mé strachy rozpustit. I když něco spletu, je to Háječek a ne Svěrák.

Před kamerou zkušenosti máte. Mnoho lidí si asi vybaví, jak Marku Vašutovi a Zuzaně Kánocz v Románu pro ženy popřejete dobrou chuť, ale film je odlišná disciplína. Co jste o divadelním herectví zjistil?

Zjistil jsem, že je lepší hrát s ostatními, vnímat je a reagovat na ně. Pomáhá mi, když se vzájemně díváme do očí. Vidím, že ostatní herci říkají své repliky, jako by to bylo poprvé, skutečně vklouznou do postavy a já pak do té své taky. Pak už se jen snažím nekrýt druhého, aby ho bylo vidět, mluvit co nejvíc k divákům, aby mi rozuměli, a dělat výraznější gesta.

Ke dvojici dramatických děl jste si loni připsal i druhé knižní. Ve Světakrásách předkládáte různé literární žánry, krátké verše nebo dlouhé záznamy z cest. Je něco, co jste do nich nezařadil, protože to bylo příliš důvěrné?

Třeba co se týče vztahů a sexuality, myslíte? Tím jsem se nezabýval. Zakládal jsem si na tom, že Světakrásy mají být upřímné i intimní. Jsou o duchovnu, o niterných, jemných pocitech, jaké člověka přepadnou, když vejde třeba na rozkvetlou louku.

V počáteční kapitole vyzdvihujete důležitost pravdy v umění. Jakou pravdu o světě jste se snažil nacházet ve svých filmových počinech?

Na tvorbě je zajímavé, že to, co vás zajímá a vzrušuje ke zpracování, aniž byste to dokázali předem rozklíčovat, jsou témata, na nichž si můžete jako na malém modelu udělat názor na záležitost, kterou v tu chvíli prožíváte. Mé filmy pokaždé řešily kardinální otázku, na niž jsem v dané životní etapě hledal odpověď. Když si onen příběh najdete, ze všech stran se na něj začnou nabalovat související myšlenky. Aniž byste to zamýšleli, prosáknou do něj věci, jimiž se trápíte a o nichž přemýšlíte. Skutečná tvorba nejsou omalovánky, je to proces zpřehlednění reality. Je to váš diamant, který jste si sami vybrousili.

Kypí ve vás teď nějaké téma, jež se pravděpodobně přehoupne na stříbrné plátno?

Ano, chci se do něj pustit v létě. Nebudu k němu ale zatím nic prozrazovat. Sám jsem zvědav, co z toho vyleze.

Ve Světakrásách mě pobavila soupiska dotazů, které nejčastěji pokládají ženy. Odposlouchal jste je od manželky?

Od manželky, dcery i od tchyně. Na oslavě svých osmdesátých devátých – a také posledních narozenin – se nás ptala, jestli je možné, že se na ni přišla podívat její maminka. To mi přišlo tak lidské a dojemné, že jsem to chtěl zapsat.

Jak by zněly typické otázky ze strany mužů?

Ty vám spatra nevyjmenuju, dobře je sepsat by mi zabralo půl dne. Asi by se mezi nimi objevilo: Můžu ven? Máš mě ráda? Jsem dost dobrej? A co bude k jídlu?

Svěřujete se i s vnitřní prázdnotou a existenciálními úvahami. Měl jste je v sobě odjakživa?

Do svých padesáti let jsem byl dost zamrzlé dítě, tyto věci jsem předtím moc neřešil. Začal jsem se jim věnovat z potřeby konečně prozkoumat vnitřní svět. Netrpěl jsem depresemi, jen jsem s přibývajícím věkem začal cítit nedostatek mládí, energie i radosti z úspěchu. Nechtěl jsem ustrnout, a tak namísto usilování o expanzi a rozvíjení doširoka jsem to vzal vertikálně, šel jsem hluboko do sebe. Našel jsem tam ledacos, dokonce i prázdná místa. Prázdnota mě ale už neděsí. Vítám ji jako prostor nekonečného potenciálu, z něhož může vzniknout cokoli. V meditaci je zapotřebí určité prázdnoty dosáhnout. Nechat myšlenky plout, nenechat je, aby mě utvářely. Jako byste seděli u dálnice a jen sledovali projíždějící auta. Nehodnotíte je, neulpíváte na nich pohledem – ať si jedou.

Meditujete každý den?

Každé ráno mám své rituály, kterými začínám den. K pořádné meditaci se dostanu tak jednou za týden, když vyrazím na jógu.

Souvisí s tím vaše záliba v psychoanalytickém výkladu snů, o němž se v knize také rozepisujete?

Ano. Dovedl mě k tomu Carl Gustav Jung, který sny považoval za okno do nevědomí nebo za způsob komunikace s ním. Nevědomí nehovoří jako my, nepoužívá věty, ale symboly. Když se mi například ve snu zjeví spolužák z dětství, o němž vím, že býval slaboch, nemusí se ten vzkaz týkat vůbec jeho, ale může ukazovat třeba na mou vlastní slabost. Dostávám tak zprávu, s níž můžu naložit, jak chci.

Co jste o sobě od té doby zjistil?

Děláme rozhovor do médií, ne terapii, viďte? Poznámkami ze snů jsem popsal asi šestnáct sešitů. Materiálu mám tedy dost, ale výsledků pramálo. Ale něco jsem se o sobě přece jen dozvěděl a to jsem zapracoval. Myslím, že se mi s těmito vědomostmi teď žije líp. Vím, že auto ve snu představuje můj život. Někdy se mi zdá, že řídím v noci a nemohu udržet otevřené oči. Jindy řídím ze zadního sedadla. Nebo třeba sedím mimo vůz na zadním blatníku. Také se mi zdává, že jedu po dálnici, náhle musím prudce brzdit, moje auto ale brzdí špatně, tahám i za ruční brzdu a mám strach, že narazím do stojících aut před sebou. Takové sny se mě myslím ptají, jak svůj život řídím. Nemáš sedět za volantem? Co sedíš vzadu jako pasažér? S tím bržděním je vám to určitě taky jasné.

Napínavá je ve Světakrásách část, v níž vyprávíte o natáčení dokumentu na Papui Nové Guineji s umělci Barborou Šlapetovou a Lukášem Rittsteinem. Bylo to vaše dosud největší dobrodružství?

Jedno z největších. Rozhodně jsem tam byl nejblíž pocitu zodpovědnosti za možnou smrt bližního a zároveň bezmoci. (Jeho spolupracovník David spadl z kluzké skály do řeky a skončil s četnými zlomeninami a zraněními.)

Měl jste vůči papuánským kmenům, o nichž panuje spousta mýtů, předsudky?

Vůbec žádné. I když možná jeden ano. Když jsem tam dorazil, hodně jsem přemýšlel o tom, proč se sakra tak zasekly v čase, proč se nevyvíjely dál. Naše kultura, která spočívá ve zdobení a obklopování se dalšími a dalšími předměty, v budování a vymýšlení nových konstrukcí materiálního světa, ta tam vůbec není. Došlo mi, že to byl můj předsudek, že by se všichni měli ubírat stejnou cestou jako my. Jenže co když ta naše vede do pekel? Je dobře, že Papuánci mají možnost alternativy. Mají velice bohatou slovní kulturu, dříve si vyprávěli fantaskní příběhy, které tvořily jejich skutečnost.

Jakmile tam začalo expandovat křesťanství, misionáři jim tuto víru v mýty vzali, a proto jsou tamější kmeny dnes tolik dezorientované. Chtějí západní věci, antibiotika, oblečení, s přijetím křtu si všichni museli změnit jména. Předstírají, že svá původní zapomněli. Jako by dříve nic nebylo. Takové vykořenění je tragédie.

Za život jste se nacestoval už hodně. Táhne vás to přesto ještě na nějaké místo, na které jste se doteď nevydal?

Ne. Už není žádné, kvůli kterému bych se harcoval a pálil letecký benzin, abych tam řekl: No teda! Ale mám moc rád moře, za ním se budu harcovat kdykoli. A stále se vracím na naši chalupu, kde mi to připadá stejně krásné jako u Grand Canyonu.

Cestovat tedy budete hlavně po vnitřních světech?

Chci rozvinout zmíněný nápad filmového projektu a utvářet ho tentokrát pomalu, abych si to užil. Vždycky jsem býval do všeho hr, nejradši bych měl za dva měsíce hotový scénář a pak hned natáčel. Budu to teď dělat jako koníčka, protože když bude film bavit mě, je větší šance, že bude bavit i diváky.