Jan Maxián: Mít hroší kůži je někdy fajn. Hrubostí se ale ochuzujeme o spoustu radosti ze života

Nedávno jste svým hlasem oživil jednu z postav snímku Velký pán. V čem byla práce na tomto loutkovém filmu odlišná?

Třeba v tom, že nešlo o dabing. V dabingu herec přehrává postavu z původního jazyka do jiného. Tady šlo o český film, tedy nešlo o dabing, ale o klasické namlouvání postavy. Pokud se točí animovaný film, nejprve vznikne vize, scénář a posléze se namlouvají postavy. Podle našeho hlasu pak animátoři animují postavy, aby jim co nejlépe obtiskli náš herecký hlasový výraz. Tady se točilo s loutkami a my k hotovému střihu vytvářeli dialogy. Marionety, které jsme namlouvali, nemají pohyblivý obličej, mimiku. A my jsme tak měli možnost je svým hlasem velmi osobitě oživit.

Oživil jste postavičku krtka. Jak jste k tomu přistoupil?

Dobře víme, že není jasné, jak krtek mluví. O to větší prostor pro volnost pojetí jsem získal. Hlas ostatním postavám propůjčil i Saša Rašilov, Bára Poláková, Miroslav Krobot. Ten taky namlouval zvířátko.

Milerův kreslený Krteček vydával jen citoslovce. Jak mluví váš krtek?

U Krtečka to mělo svůj význam, byl pro daleko menší děti. Nezahlcoval je dlouhými dialogy, užíval si každé situace. Tady šlo o loutkový hraný film, kde vyprávíme příběh. Civilně, bez deklamací. Loutky nabízejí pocit realističnosti, není to namalovaná postavička. Je umístěna v reálném prostředí, například v lese, kde by mohl stát i lidský herec.

Nejsou loutky v době dokonalých počítačových animací trochu přežitkem?

Jsou trochu dřevěnější z logiky věci, ale v tom je jejich půvab. Je fakt, že loutkový svět dnes nemá takovou pozornost, jakou míval před několika desítkami let. Já sám v osmi devíti letech začínal v loutkovém divadle, takže mám k loutkám velmi blízko.

Začínal jste v loutkovém divadle? Povídejte!

S mámou jsme šli v Podolí, kde jsme bydleli, na představení do loutkového divadla. Vedl ho Vladimír Anděl, jeden ze zakladatelů loutkařské katedry divadelní fakulty v Praze. Představení mě úplně nadchlo a zeptal jsem se mámy, jestli bych v tom divadle mohl taky hrát, že by mě to moc bavilo. Normální maminka by asi řekla: „To je divadlo, prosím tě, hrají tam herci a tobě je osm. Místo toho maminka odpověděla: „To já nevím, to bychom se museli zeptat.“ A tak jsme se opravdu šli zeptat.

Jak to proběhlo?

Já už v té době měl za sebou natáčení filmu. Ne že bych se nějak urputně věnoval herectví, ale bavilo mě. Maminka přišla do divadla s dotazem, že mě baví i loutky a že už jsem něco hrál, a jestli by moje působení v loutkovém divadle mělo nějaký smysl. Pan Anděl, který divadlo vedl až do své smrti, odpověděl: „To já taky nevím, to bychom si toho kluka museli vyzkoušet.“

Bylo to od něj pěkné, vezměte si, kolik lidí by takto mohlo přijít do divadla, že by v něm chtěli hrát. Po každé repríze Kytice by šli za režisérem se slovy: „Jé, to bylo hezké, jak tam paní Janžurová hrála, můžu taky?“ Ale ode mě to nebyla drzost, jen čirá radost. Tahle radost mě všeobjímá v tom, co dělám, dodnes. Nakonec jsem byl přizván na jednu ze zkoušek, kde jsem ukázal, co umím.

A vzali vás.

Pan režisér zjistil, že jsem tvárný a že by to stálo za to mít tak nadšeného jedince v souboru. A tak jsem v osmi letech do tohoto divadla nastoupil. Abych byl dobře vidět a byl ve stejné výšce jako ostatní dospělí herci, měl jsem asi tři čtvrtě metrové koturny (boty na vysoké podrážce, pozn. red.).

Takže moje láska k loutkám je dlouhodobá. Jsem rád, že loutkové filmy vznikají, protože nabízejí hravost a jiný způsob jednání. Z loutky sice trčí středová tyč a provázky, díky nimž si snadno uvědomíme, že to vše je jen jako. Ale když nás film pohltí, provázky za pár minut našim očím zmizí a zbývá čistý kouzelný příběh.

Skládáte filmovou hudbu, máte svou kapelu, dabujete. Řekla bych, že jste citlivý na zvuky, je to tak?

Mám zvýšenou zvukovou citlivost, jednoduše řečeno toho slyším víc. Jsem prostě citlivá osoba celkově, ale to bývá u umělců obvyklé. Mám zvýšenou radost po poslechu příjemných zvuků, zatímco větším hlukům a randálům se snažím vyvarovat, protože mě z nich jednoduše bolí hlava. Je to otázka i vysokých frekvencí. Někdo je slyší víc, někdo méně, někdo určité frekvence už neslyší vůbec. Vnímal jsem zvuky u starších televizí, které stejně jako zářivky pískaly. Pro mě to bylo k nevydržení.

Názor mnoha lidí, že čím hlasitější zvuk, tím lepší, úplně nesdílím. Koncerty jsou čím dál hlasitější, zvuky v kině taky, je to leckdy únavné. Ale naštěstí už není kam to víc zesílit, fyzika má své hranice. Nemůžeme si dovolit dávat zvuky v intenzitě startu vesmírné rakety, to by všem praskly ušní bubínky. Ale tendence vše zesilovat a taky zrychlovat tu je. Když někdo zahraje skladbu rychle a prsty mu běhají po pražcích či klaviatuře, je to oceňováno jako něco neskutečného. Jenže hrát něco citlivě a intimně, delikátně, aby na sebe tóny navazovaly, aby melodie zpívala, to chce velký um, který ne každý ocení stejně jako onu rychlost.

Objevují se dokonce názory, že to, co se hraje v rádiích, už někdy ani není hudba. Souhlasíte?

V poslední době se objevuje ústup od melodií a harmonií, spíš se držíme rytmu. Ten nás provází od počátku života. I slovo bylo nejprve rytmizované, próza vznikla až později. Vychází to už z tlukotu srdce. Jsem rád, že nás rytmus provází, ale v hudbě je dobré si užívat všech možností. Silné, dynamické, expresivní věci zbožňuju, ale když člověk žije v tempu závodní formule, rychle se unaví. Mezi motorkáři se říká, že není podstatné, kdo dojede první, ale kdo se nejdéle udrží v sedle. Já sám žil v posledních měsících v neskutečném tempu. Věnuju se několika projektům najednou, které potřebují spoustu času, a do toho se nám narodil syn.

Před rokem jste se podruhé oženil. Byla to velká změna?

Byla to velká nádhera, vše je tak, jak má být. Některá média mylně píší, že žiju sám. Ale já se věnuju mnoha věcem a třeba instagram moc nepoužívám, je u mě zatím trochu stranou, nedávám o sobě tolik vědět, nedělám často rozhovory. O to jsem aktivnější v tom, co dělám.

Plně se svým aktivitám věnuju a nezbývá úplně čas o tom dávat vědět. V horlivém, hlučném a rychlém tempu jsem byl pár měsíců a bylo to dost únavné. Kdybych tak jel stále, nevím, zda se dožiju stovky.

To máte v plánu?

Kdo by asi neměl. Ale být pořád v hluku a spěchu znamená nevnímat rozdílnosti. Člověk ztrácí schopnost rozlišovat. Hrubne. Mít hroší kůži je někdy fajn. Hrubostí se ale ochuzujeme o spoustu radosti ze života, přehlížíme detaily. Když celé dny křičíme, jsme naštvaní a na všechno nadáváme, těžko si všimneme, že padaly hvězdy z nebe, na záhonu rozkvetla růže a vaše dítě si pobroukává líbeznou melodii. Být v klidu a mít možnost žasnout, objevovat, poznávat, tvořit, je důležité. Tendenci k zesilování zaznamenáváme i v názorech. Někdy jde o záměr přehlušit ostatní. Vítězí ten nejhlučnější. Ale tím ztrácíme své lidství. Nic proti zvířatům, ale my máme i lidský rozměr. Díky svému rozumu a emocím můžeme užívat života v celé paletě barev toho, co můžeme dělat. A je toho spousta.

Skládáte filmovou hudbu, hrál jste v kapele Nightwork, nyní s Jakubem Prachařem a Vojtou Dykem vystupujete jako Tros Discotequos, máte svou kapelu Maxiband. Jak moc je pro vás hudba důležitá?

Velmi. Rád kombinuju muziku s herectvím. Natáčím, moderuju, dabuju, skládám filmovou hudbu. Třeba u jejího skládání mi herecká znalost pomáhá film hudbou posunout dál. Hudba je zesilovač emocí. Rád dělám besedy na filmových festivalech, kde promítnu filmovou scénu zcela beze zvuku. Pak znovu s dialogy a ruchy a nakonec ji pustím s hudbou. Proměna je neuvěřitelná!

Hudbu jste skládal třeba k oblíbenému dokumentárnímu cyklu o české krajině Krajinou domova. Jak moc tam byla důležitá?

Ten cyklus je moje srdeční záležitost. Téma domova se týká nás všech. Hudba tam měla schopnost přiblížit emoci, kterou by divák prožíval, kdyby na místě, kde se točilo, stál on sám. Herectví s hudbou propojuju rád a herecký um v muzice používám. To se projevuje i v Maxibandu, což je kapela, kterou jsem dal dohromady kvůli televiznímu pořadu Máme rádi Česko. Vystupuji s ním i po republice, zpívá s námi mimo jiných Václav Noid Bárta, který si to na jevišti fakt umí užít.

Vaše improvizace s Tros Discotequos lidi baví. Opravdu nemáte žádný scénář toho, co se bude ten večer na jevišti dít?

Tros Discotequos je jedna z největších radostí, kterou na jevišti prožívám. S klukama jsme hlubocí přátelé a na našich vystoupeních je i díky tomu možné úplně všechno. Naštěstí nám to zatím prochází.

Miluju naše souběžné myšlení, které my tři máme, to se neděje s každým. Je to naprostá svoboda. Herecká, hudební i prostá lidská. Jsme zcela svobodní v tom, co se při vystoupení děje. Nemáme nic připraveného. Je to čistý nepopsaný list a až díky setkáním s lidmi, kteří na vystoupení přijdou a píší nám, co chtějí zahrát, něco nového vzniká. Je to esence svobody sdílená s publikem, které to nabíjí a ono nám to posílá zpátky. Nedávno jsme hráli místo obvyklé hodiny nebo hodiny a půl nakonec přes tři hodiny a ani jsme si toho nevšimli.

Mluvil jste o tom, že jste poslední dobou žil zrychleně. Co vás nejvíc vytěžovalo?

Spousta natáčení v televizi a například příprava vzpomínkového večera na Karla Gotta, který proběhne v O2 aréně. A bude to trochu jiný koncert, než na jaký jsme zvyklí.

V čem bude jiný?

Kromě stálic, které s Karlem Gottem spolupracovaly, jako je Lucie Bílá, Michal David nebo Richard Krajčo, vystoupí i lidé, kteří s ním osobně neměli tolik společného. Mladí, co ho nezažili v té intenzitě jako starší generace. Věnují se jiné, odlišné muzice a na koncertě přefiltrují melodie, které Karel zpíval, podle sebe. Podtitul koncertu zní Jeho písně žijí dál a je to pravda. On je zpíval svým nezaměnitelným způsobem a já jsem zvědavý, jak to bude vypadat, když je budou zpívat zpěváci jako Sebastian, Annabelle, Adonxs, Hana Holišová nebo Bára Poláková.

Vybrali si každý píseň, která je oslovuje, ke které mají vztah, protože ji třeba slýchali doma u rodičů. Mají ji spojenou s dětstvím, takže je to pro ně intimní. Mám na starosti celou hudební stránku a snažím se, aby hudebně vše drželo pohromadě. Koncert doprovodí zmiňovaný Maxiband.

Věnujete se i tvorbě pro děti, což někdo bere jako cosi druhořadého. Vy ne?

Naopak. Vytvářel jsem rád dětský pořad pro Českou televizi s Jitkou Molavcovou a spoustou dalších, natočil jsem stovky dabingů a písní do dětských filmů a seriálů. Nerozlišuju, jestli dělám pro malého nebo většího diváka. Jsem zvyklý dělat věci pořádně, a když mám nápad, je jedno, jestli je pro pětiletého nebo padesátiletého kluka. A když to dětem udělá radost, vybudí je to k aktivitě, aby jen neseděly u telefonu a neklikaly palcem na nějaký bod na obrazovce, má to smysl.

Máte třináctiletou dceru, nyní přibyl syn. Možná máte větší motivaci udělat jim radost písničkou?

Nevím, zda jim to udělá radost, ale mám prostě dětské pořady rád. Nějaký čas nazpět jsme dělali jeden, kam děti posílaly své dotazy. Sešly se takové jako: Proč je na Zemi země? Co dělá slunce, když je noc? Co je to láska? Pořad na ně vždy odpovídal výkladem, scénkou, písničkou. Vznikla tak tuna písní, které následně vyšly na několika albech. Ty doma tu a tam zaznějí. Spousta lidí má pocit, že dítě spolkne všechno, a věci pro děti se můžou dělat horkou jehlou. Ale je to škoda. Dítě nasává intenzivně vše kolem sebe a je lepší, když nasaje kvalitní věci než ty triviální a bezduché.

Chystáte se polevit se svém tempu?

Jsem teď ve fázi, kdy plním sny jiným. Hodně pracuji s druhými lidmi, skládám písně pro jiné interprety. Na svoje věci už dlouho tolik času nemám, a přesto bych je rád uskutečnil. Připravuji vydání alba svých soundtracků z filmů, rád bych je také uvedl divadelní formou. Moje hudba by tak byla zpracovaná jevištním způsobem. Ale to vyžaduje čas, spoustu času. A já mám teď rodinu, která vyžaduje pozornost. Na moje aktivity není tolik prostoru. Ale slibuju, že to napravím. Všechno má svůj čas. Zraje to. Pokud to jde svým, byť krokovým tempem, do cíle to vždy dorazí. Z vody zničehonic vyskočí krokodýl, který číhal pod hladinou, roztáhne tlamu a pak se dějí věci!