Jakub Štáfek: Mlátit holky pomlázkou mi připadá zvláštní

Spojení fotbalového prostředí a žánru komedie diváky samo o sobě přitáhne. A pak to ještě musíte udělat dobře. Lidi mají rádi nekorektní humor, na němž naše tvorba stojí. Vyšehrad Fylm byl komornější, šlo o první pokus převést seriálový příběh Laviho z online prostředí do celovečerního filmu, který obstojí na plátnech kin. Ve Vyšehradu Dvje jsme se do toho opřeli naplno. Střídáme žánry, jsme ještě šílenější. Přibližujeme se crazy parodiím, jako je Bláznivá střela, na které jsem vyrostl, stejně jako další spolutvůrci. Dvojku čekejte velkolepější.

Určitě, byla dražší, měla víc natáčecích dní, a co se týče stresu, i získaných zkušeností, byl to vyšší level. Nevymysleli jsme si zrovna jednoduchou věc, ale máme rádi výzvy. Takže jsme si to zkomplikovali, abychom si pak o to víc užili ovace.

Točili jsme nejen v Česku a na Slovensku, ale i v Anglii, konkrétně v Manchesteru a okolí, a taky v Argentině. Nás, co za tím stojíme, dvojka baví víc než jednička. A jestli se jednička líbila i lidem, kteří jinak fotbalu nefandí, věřím, že dvojka je bude bavit ještě víc. Je světovější.

No jasně, někdo říká, že jsme to přehnali, další zase, že realita je ještě horší. Těžko říct, kde je pravda. V prostředí fotbalu se pohybuju od dětství, jsem součástí charitativního týmu Real TOP Praha, kde jsou vedle členů z kulturní oblasti i kluci, kteří hráli Ligu mistrů. A když slyším jejich historky z kabiny, troufnu si říct, že jsme natočili ještě slabý odvar. (směje se)

Asi jim to prostě nesedí. Každý máme jinou hranici pro to, co ještě považujeme za vtipné. Jasně, náš humor může působit trochu ulítle, ale přesto není prvoplánový.

A to je právě ono. Máme pevnou, nosnou kostru příběhu a na ni nabalujeme fóry. Je to promyšlený koncept, a i když vypadá divoce, vzniká dlouho a s láskou. Cílíme na všechny – nejen na ty, kdo žijí fotbalem. Troufnu si říct, že Vyšehrad je pro kohokoli, kdo má rád nadsázku. Záměrně vytváříme mix od bláznivin po jemné, promyšlené narážky určené fotbalovým fajnšmekrům.

Šli jsme do toho s tím, že si můžeme dělat, co chceme. Nečekali jsme, že to bude mít takový úspěch. Zažívali jsme neuvěřitelnou tvůrčí svobodu – bez šéfů, kterým bychom se museli zodpovídat. Byli jsme sami sobě producenty, což zůstalo. Dodnes si pamatuju, jak vznikla postava Laviho.

Seděli jsme s kluky u mě doma na Vinohradech v pokoji, kde tehdy byla pracovna, dneska už je z ní dětský pokoj. Byli jsme po schůzce se zástupci internetové televize Obbod TV, pro kterou jsme měli vymyslet seriál o fotbale. Původně jsme chtěli natočit každý díl o jiné postavě, jako je trávníkář, manažer nebo masér. Ale lidem z televize to připadalo moc skečovité.

Navedli nás, abychom to postavili celé na jednom hráči. Můj spolurežisér Martin Kopp znal kluka jménem Julius – to jméno se nám líbilo. K němu jsme hledali typicky české příjmení, co se dá zkrátit, jak to fotbalisti běžně dělají. Tak vznikl Lavický neboli Lavi.

Kdepak, nechtěl jsem to vůbec! Hledali jsme někoho, kdo umí dobře hrát fotbal a zároveň zvládne herectví. Ale zjistili jsme, že takových lidí moc není. Nakonec padlo rozhodnutí, že to vezmu já.

Už po prvních dvou nebo třech dílech seriálu. První byl rozjezd, druhý to posunul a třetí vystřelil. Když se pak první tři díly dostaly na YouTube, měly miliony zhlédnutí. Samozřejmě v tom hrála roli i opakovaná přehrávání – lidi se k tomu vraceli. Od jiných internetových komediálních projektů jsme se lišili tím, že jsme se snažili pracovat profesionálně, takže výsledek nepůsobil nízkorozpočtově. Ale že by z toho někdy mohl být celovečerní film? To nás tenkrát nenapadlo.

Začínal jsem ve Spartě, bylo mi asi pět let. Šel jsem na nábor na Letnou a chvíli jsem tam zůstal. Pak jsem prošel prakticky celou Prahou – a když říkám celou, myslím to vážně. Hrál jsem ve Vršovicích, ve Viktorce, a chvíli dokonce ve Slavii, to mi bylo tak dvanáct třináct.

Táta měl vášeň pro sport obecně, takže mě k němu odmalička vedl. Sparťanství jsem zdědil taky po něm, chodil jsem i na hokej. Fotbal byl pro mě přirozenou součástí života od dětství po pubertu. Až když jsem začal hrát v seriálu Ulice, skončil jsem s fotbalem na dorostenecké úrovni a dál už se mu věnoval jen okrajově.

Klubově jsem jasně daný – Spartě fandím a sparťanem zůstanu. Do Slavie jsem šel tehdy proto, že v té době měla nejlepší mládež. Byl jsem tam trochu natlačený rodinou. Pamatuju si to dodnes – po tréninku jsme dostávali volné lístky na zápasy, ale já je rovnou rozdával dál. Co bych tam dělal jako sparťan na Slavii?

Ježiš, to mě moc mrzí!

Sparta je srdcovka, ale fanatik nejsem. Myslím, že i tak mě spousta radikálních slávistů nemůže vystát. A je pravda, že když jsem chodil na fotbal dřív – třeba deset let zpátky – byl jsem vlastně trochu fanatik. Křičel jsem, nadával, léčil si tam frustraci. To už dneska nedělám, fotbal mě tolik nerozhodí. Kdybychom prohráli derby, byl bych v pohodě.

Zatímco dřív by mě to sejmulo na týden. Mám kolem sebe kamarády, kteří to pořád hrozně prožívají. Jsou z prohraných zápasů v depresích, přenášejí si to do práce, do osobního života. A já si říkám – vždyť já bych takhle nemohl fungovat. Kvůli jednomu zápasu být několik dní špatný?

Nevraživost mi vadí čím dál víc. Rivalitu chápu, ale vykřikovat hesla jako „smrt Spartě“ nebo „Jude Slavie“? To je přece špatně a mělo by se to změnit. Nevím, jestli do toho subkultura fotbalu někdy dospěje, ale mně je to proti srsti. A abych odpověděl na vaši otázku, jestli moje smířlivost souvisí s věkem, těžko říct. Možná je způsobená spíš tím, že mám rodinu. Protože když vezmete dítě na stadion, prožíváte to tam pak najednou jinak.

Máme dvě holčičky – starší Olívii jsou čtyři a mladší Jasmíně budou v srpnu dva. Je to teď masakr, jsou věkově hodně blízko. Ale je to krásný, neměnil bych. Myslím, že až mladší doroste na současný věk té starší, bude to ještě lepší. Každá je úplně jiná. Starší zatím moc nejeví zájem o míč, mladší kope, hází. Uvidíme, co z toho bude.

To ne, sport obecně je fajn, ale fotbal jim určitě cpát nebudu. I když ženský fotbal je na vzestupu, třeba v Anglii se na něj vyprodávají stadiony, to je skvělý. Takže kdyby je to samo táhlo, bránit jim nebudu. Ale do ničeho je tlačit nechci. Byl bych rád, aby měly možnosti co nejotevřenější. Vybrali jsme jim kvůli tomu i jména – tak, aby se hezky vyslovovala česky, ale zároveň jim v budoucnu nekomplikovala uplatnění v zahraničí.

Ambice objíždět s projekty festivaly nebo sbírat ocenění v sobě necítím. Měl jsem to vždycky nastavené jinak než třeba Jirka Mádl (tvůrce oceňovaného filmu Vlny), s nímž jsem kdysi založil produkční firmu. On je talentovaný, mluví čtyřmi jazyky a vždycky chtěl dělat hlubší témata. Obdivuju ho, ale svoji cestu vidím jinde. Šel jsem víc směrem zábavy.

Nenapadá mě ani žádné místo, kde bych si dokázal představit trvale žít. Rád cestuju, to jo. Myslím si, že poznávat svět je důležité, i kvůli tomu, aby si člověk víc vážil toho, co má doma. To se snažím naučit i svoje děti. Znám spoustu krásných míst, kam se chci vracet – ale doma jsem tady, v Praze na Vinohradech. Časem se plánujeme stěhovat do Malešic, koupili jsme tam krásnou prvorepublikovou vilu. Ale druhá strana řeky? Ta mi vůbec nic neříká. (směje se)

Dominika je teď na mateřské. Předtím pracovala jako make-up artistka, potkali jsme se během natáčení. Dneska už se do toho prostředí vracet nechce – a já ji chápu. Filmařský život není moc dobře slučitelný s rodinou. Myslím, že úplně stačí, že v tom jedu já. Dominika má svoje nápady a plány, třeba podnikatelské, a já ji v nich budu rád podporovat.

Snažím se. Víkendy si chci držet pro rodinu, odpoledne být doma včas a ráno vodit starší dceru do školky, ale ne vždycky to všechno vyjde. Časem to snad bude lepší. Plánujeme i delší výlety – byl jsem teď s Olívií sám v Tanzanii, už podruhé. Předtím jsme byli spolu na Tenerife. Snažíme se to střídat – chvíli s jednou, chvíli s druhou, chvíli všichni spolu.

Řekl bych spíš, že jsem na začátku. Učím se to.

Asi budu hlavně sledovat počasí – film nám jde do kin na Zelený čtvrtek, a když bude pěkně pršet a bude nevlídno, přijde během prvního víkendu víc lidí, což je pro úspěch klíčové. Zároveň rozjíždíme Vyšehrad roadshow, takže nás čekají premiéry po celé republice a setkávání s fanoušky. Budou to pracovní svátky. Ale upřímně – Velikonoce moc rád nemám.

Přijdou mi vyprázdněné. I Vánoce na mě čím dál víc působí hlavně jako soutěž v nakupování dárků, jejich duchovní rozměr se vytrácí. A Velikonoce? Mlátit holky pomlázkou a ožírat se? To je přece úplně padlý na hlavu. Přitom pro křesťany je to ještě významnější svátek než Vánoce – a my z toho uděláme zajíčka, pomlázku a vajíčka?

Ne. Když jsem byl dítě, šlo mi hlavně o sladkosti, jinak jsem o tom moc nepřemýšlel, takže mi pomlázka nevadila. Ale dneska mi to připadá zvláštní. To už mi dává větší smysl, když v některých regionech holky lijí na kluky vodu – aspoň je to symbolicky osvěžující.

Ale nějakou umírněnou verzi Velikonoc udržujeme, i kvůli tchánovi, který k nám chodí a má tyhle tradice rád. Naši rodiče vyrostli v jiných hodnotách, nechceme jim to kazit, takže to musíme nějak rozumně vybalancovat. Třeba jim vysvětlujeme, aby holkám nekupovali jen tak dárky, protože dneska je důležitější vytvářet zážitky než hromadit věci.

Je to trochu alchymie – udržet respekt k rodičům a zároveň nedopustit, aby holkám vštípili, že dostávat pořád dárky je běžná věc. Samozřejmě chápeme, že prarodiče chtějí lásku projevovat dárky, je to od nich hezké. Ale když přijdete domů a dítě se hned zeptá „A co máš pro mě ty?“, protože děda mu něco koupil, je to náročné.

Vysvětlujte pak, že láska se nedá měřit věcmi. Myslím, že už se nám podařilo najít kompromis. Na Vánoce a narozeniny platí pravidlo: jeden dárek z každé větve rodiny. Holky mají všechno, co potřebují. Přijde mi důležitější investovat do jejich vzdělání a budoucnosti než do dalšího růžového unicorna.

Neřekl bych, že jsem feminista. Ale mám velké štěstí. Co by za to jiný chlap dal – mít doma tři vaginy.

Trojku už máme napsanou – psali jsme ji společně s dvojkou. Původně jsme to chtěli točit najednou, ale nakonec jsme si řekli, že by to bylo moc velké sousto. Teď počkáme, jak diváci Vyšehrad Dvje přijmou. Když všechno půjde podle plánu, mohla by jít trojka do kin příští rok na jaře. Třetím pokračováním bych chtěl sérii uzavřít, udělat tečku a posunout se dál. Kam, to se ještě uvidí.