Iva Pluháčková: Pořád platí, že pán zdraví dámu jako první

Jsou lidé ve vaší přítomnosti nervózní?

Neustále! Častěji se to týká mužů.

Mají důvod k rozpakům?

Vůbec ne, já pořád říkám, že etiketa je legrace. Není tu proto, aby nám život znepříjemňovala, ale aby nám ho ulehčovala. Sice se mnoho věcí s dobou mění, ale základ je pořád stejný a je vlastně velmi jednoduchý.

Co je tedy podstatou etikety?

Jde hlavně o vzájemný respekt, ohleduplnost a bezpečnost. My v rámci etikety často řešíme, co si máme vzít na ples, jakou vidličku na stole k jídlu použít, ale zapomínáme se bavit o tom, jak se chovat v každodenních situacích. Etiketa začíná od prvního pozdravu dne a zahrnuje i to, že si ráno uvědomíme, s kým se máme během dne potkat, a podle toho se oblékneme.

Jaký je největší nešvar dnešní doby a prohřešek proti etiketě?

Mobily a jejich neustálé kontrolování. Běžně vidíte, že spolu sedí skupinka lidí, ale místo toho, aby se bavili, všichni se dívají do telefonů. Přitom v rámci etikety bychom správně neměli mít mobil během schůzky vůbec na stole. To platí pro jednání s obchodním partnerem i pro setkání s kamarádkou.

Dodržujete to vy sama, když jdete někam s partnerem?

Po pravdě? Oba se na mobil díváme! Často si říkám, že ho budu cíleně ignorovat, jenže my jsme nuceni stále zásobovat sociální sítě novinkami, kontrolovat, jestli nepřišla nějaká notifikace, mail, odpovídat na něj… Rádi kritizujeme mladé lidi a děti, že jsou věčně s mobilem, ale ono se to dnes týká každé generace. Telefony se staly naší součástí, už je nemáme na to, abychom někomu zavolali, ale žijeme s nimi.

Přijala jste to tedy jako fakt, nebo se snažíte vzdorovat?

Zavedla jsem teď doma, že když někam vyrážíme, jdeme se třeba projít, tak bez telefonů. A pokud je s sebou bereme, což děláme hlavně kvůli placení, snažíme se věnovat sami sobě a telefony ignorujeme.

Začíná léto a s ním i sezona cestování. Jsou na cesty letadlem vhodné tepláky, nebo je to prohřešek proti etiketě?

Když budou čisté, voňavé, nebudou mít vytahaná kolena, nevidím důvod, proč bychom si je do letadla nemohli vzít. Při dlouhých letech se spoustu hodin nepohneme a mít na sobě něco příjemného a pohodlného je jediná možnost, jak to všechno zvládnout.

Jaké zásady etikety platí při cestování letadlem?

Stejně jako v každém jiném dopravním prostředku bychom měli dodržovat zásady slušného chování. Jde především o to, abychom neznepříjemnili cestování druhým, tedy abychom se nerozvalovali na sedadle a opěrkách, čímž bychom zasahovali do prostoru druhých, abychom nebyli příliš hluční, ale povídali si polohlasem. A stejně tak bychom tam neměli jíst jídlo s odérem, který bude pro ostatní obtěžující. Měli bychom být ohleduplní, což znamená i to, že se díváme kolem sebe, jestli někdo nepotřebuje třeba pomoci s kufrem.

A co když někdo tyto zásady nectí a druhé obtěžuje?

Bohužel v letadle nemáme kam utéct, ale máme možnost si stěžovat palubnímu personálu a musíme doufat, že let brzy skončí. Ale já vždycky říkám, že když se budeme pěkně chovat, tak i ostatní se budou chovat podobně. Jakmile tohle budeme šířit, určitě tím nakazíme další.

Jak ulehčit rodičům, a tím vlastně i všem okolo, cestování s dětmi?

Platí stejná pravidla, jako když jdeme s dětmi do restaurace. Zásadní je se jim věnovat, zajistit jim takovou zábavu, aby se nenudily. Těm větším bychom měli vysvětlit, jak se v dopravním prostředku chovat. Důležité je se připravit. Ať už jdeme na rande, nebo na pracovní pohovor, vždycky bychom se tomu měli dopředu věnovat. Dát si dohromady, co a jak budeme říkat, co si vezmeme na sebe. A když se takto dopředu připravíme na cestu s dítětem, bude to pro všechny snazší.

Pobyt v cizině přináší vzhledem k odlišným kulturám určité nástrahy. Jak se vyhnout trapasům?

Určitě bychom si měli dopředu nastudovat, jaké jsou v dané zemi zvyklosti. A když se k tomu naučíme pár slovíček v tamní řeči, budou k nám místní daleko vstřícnější. V evropských zemích kulturní rozdíly nejsou až tak markantní, ale i tak je třeba s nimi počítat. Třeba ve Španělsku se lidé daleko víc objímají, což někoho může vylekat, protože jsme při pozdravu zvyklí jen na podání ruky.

A pokud přípravu podcením, jak se ctí v cizině obstát třeba v restauraci při konzumaci neznámého jídla?

Nejlepší je chovat se jako místní, pozorovat, dívat se a vnímat, co dělají oni, a podle toho jednat. Je to stejné, jako když se učí děti, také to dělají pozorováním. Zásadní je při cestování respektovat místní kulturu a jejich tradice. Měli bychom se snažit zapadnout mezi domorodce, tak abychom nebyli téměř vidět. My si sice můžeme přečíst spoustu příruček a průvodců, ale když budeme pozorovat okolí a chovat se podle toho, nemůžeme udělat chybu. A když se slušně na něco zeptáme, tak nás také nikdo neodmítne, naopak, když lidé vidí, že se o ně zajímáte, chcete vědět víc, jsou rádi, protože vidí, že se chcete přizpůsobit a zapadnout.

Stane se vám na cestách, že občas uděláte nějaký přešlap?

Tomu se nedá vyhnout. Možná nedorozumění často vznikají při placení účtů v restauracích, protože někde se dýška vyžadují, zatímco v jiné kultuře to vnímají jako něco urážlivého. Co ale já považuji za velký přešlap, jsou lidé chodící v plavkách po hotelu. Je to vidět čím dál více, tak to prosím nedělejme, pokud nejsme u bazénu nebo na pláži. I když jsme v hotelové restauraci, vyrážíme na snídani, oběd nebo večeři, oblečme se a respektujme ostatní.

Nedá mi to a vrátím se ještě k teplákům, které jsou v hotelových restauracích vidět také stále častěji. Jsou v souladu s moderní etiketou?

Záleží na tom, jak ty tepláky vypadají, ale i jaký je váš styl. Pokud někdo celý život chodí ve sportovním, tak zas tak nevadí, že přijde na snídani v hotelu ve stylových teplácích, ale pokud v nich vyrazí na krásnou večeři, je to vůči ostatním nezdvořilé. Do divadla se přece také krásně oblékneme právě kvůli hercům, kteří tam tři hodiny potí krev a stálo je velké úsilí představení nacvičit. My tím, že se dobře oblékáme a je na nás pěkný pohled, hercům poděkujeme.

Na druhou stranu, když pojedu na cyklistický výlet v kraťasech a tričku, asi nikdo nečeká, že se při zastávce v bistru na limonádu budu převlékat do šatů.

Vždycky je třeba rozlišovat. Na etiketě je nejkrásnější to, že my můžeme dělat a nosit prakticky cokoliv, ale musíme rozlišovat situace. Adekvátním oblečením vyjadřujeme respekt a úctu svému protějšku. To se učí děti už od narození, že něco jiného je jít na hřiště a něco jiného je jít do divadla na představení.

Jakým tématům se vyhnout v rámci společenské konverzace?

Obecně platí, že při nezávazné konverzaci nemluvíme o zdraví, politice, náboženství ani o penězích. To všechno jsou věci, kterými bychom se mohli druhých nějak dotknout nebo bychom je mohli dostat do úzkých.

Jsou zakázané i vtipy?

Záleží, jaké jsou, ale obecně platí, že s humorem je třeba zacházet opatrně, protože každý má pro něj jiný smysl. Pokud chci říct nějaký vtip, měl by být korektní a na nějaké neutrální téma. Ale nechci, aby to vyznělo, že se máme neustále hlídat, mít v hlavě poučky, excelové tabulky, myslet na to, co nějaká Pluháčková uváděla, že se něco nesmí říkat. Je důležité, abychom byli autentičtí a abychom všichni nebyli stejní. Stačí jen hlídat, abychom nikoho neuráželi.

Jak moderní etiketa řeší aktuální otázky genderové identity?

Nedávno jsem zrovna na toto téma dostala otázku a nevěděla jsem, jak odpovědět, když se mě ptali na oslovování. V tuto chvíli netuším, jak se k tomu etiketa postaví. Počkala bych. Často o podobných tématech mluví jazykovědec Karel Oliva, když říká, že se jazyk vyvíjí podle společnosti. Čeština běžně přejímá anglicismy a podobně se etiketa vyrovná i s tímto. Důležité je respektovat protějšek, jak kdo chce být oslovován.

Jak je to s placením v restauraci?

To je častá otázka, a i když jsem před chvílí říkala, že o penězích se ve společnosti nebavíme, v tomto případě můžeme hned na začátku setkání celkem přirozeně otázku peněz otevřít. Stačí třeba říct: „Máme na sebe hodinu a půl, já jsem tohle setkání zorganizovala, tak vás zvu.“ Každému je hned jasné, jak se věci mají. Zároveň ale platí, že pozvaný by si neměl při vybírání v jídelním lístku objednat nejdražší jídlo a pití.

Platí tohle pravidlo i pro rande?

Opět záleží na každém, ale já si myslím, že žena by měla dát prostor muži se ukázat, že ji dokáže zabezpečit, a zaplacený účet je správná cesta, jak mu to umožnit. Stejně tak je v pořádku, že muž ženě pomůže z kabátu, otevře dveře do podniku, vstoupí do něj první, usadí ji ke stolu, pokud to neudělá obsluha.

Jaká jsou pravidla zdravení ve velkých kancelářích, kde potkáme desítky kolegů a kolegyň. Zdravíme všechny?

Zdravíme pořád a všude. I když se neznáme, měli bychom se v kancelářských prostorách pozdravit a druhému na pozdrav odpovědět. Nebo minimálně druhému neverbálně naznačit pozdrav, kývnout, usmát se.

Měla by žena „vychovávat“ kolegu tím, že ho sama pozdraví první, když to on neudělá?

Jasně, vychovávejme. Když nezdravícího muže pozdravíte, nejspíš ho to trkne a příště pozdraví první sám. A pokud ne, určitě na to časem někde dojede. Pravidlo, že pánové zdraví dámy první, pořád platí. A i když to někdy v realitě vypadá jinak, já jsem optimistka. Neztrácejme s lidmi trpělivost, vyplatí se to, protože když my se budeme chovat dobře, budou i kolem nás příjemní lidé a vytvoříme si tím příjemné prostředí.

Pokud přes všechny znalosti udělám nějaký trapas, jak z něj vybruslit?

Každý se někdy dopustíme nějakého přešlapu. V rámci etikety bychom je měli přecházet a neupozorňovat na ně, tím se jen zvýrazní. Třeba když u stolu někdo kýchne, lepší než komentář „Na zdraví!“ je lepší vše ignorovat. Ve svém Společenském katechismu to doporučoval už i Jiří Stanislav Guth-Jarkovský. Vtipně a s nadsázkou popisoval, že když se někdo u stolu dusí, máme nechat toho ubožáka vykuckat a nevšímat si ho.