Iva Janžurová: Kritizovat své dcery bych si nedovolila. Už dlouho je pokládám za chytřejší, než jsem já

Režisér Jiří Krejčík o vás řekl, že máte třicetkrát víc mimických svalů v obličeji než normální člověk. Co vy na to?

Vláďa Menšík jednou v televizních hovorech vyprávěl publiku své rozjařené příběhy a poznamenal: Najednou jsem měl v ksichtu tolik grimas, že by mi záviděla i Iva Janžurová! A lidi se řehtali. Takže něco pravdy na tom bude. Ale třicetkrát, to už si přidáváte, myslím, že tak vysoké číslo to nebylo. Ovšem Jiří Krejčík byl velký šprýmař a točit s ním mi bylo velkou ctí.

Film je krásná iluze, říká se. Souhlasíte?

Iluze bývá i prospěšná, pokud není nerozumná a nedovede člověka jen k bolestnému rozčarování. Když je film natočený někým talentovaným, dokáže mít nad diváky možná i moc. Třeba je na hodinu a půl rozesměje nebo jim trochu upustí vzduch z balónku deprese, který si mnozí hýčkají a přifukují. Nebo je zdravým dojetím inspiruje ke smíření se s vědomím, že jejich trápení není to nejhorší a že je nás na něj víc. Víc hlav i víc srdcí.

Jakou iluzi jste divákům dala vy, že snímky s vámi lidé vyhledávají opakovaně?

Co by herečka chtěla slyšet víc než to, na co se ptáte! Podlehnout filmové iluzi není úsměvně naivní, pokud to jakýmkoli způsobem dovede rozptýlit starosti. Možná jsem dala lidem párkrát ten ozdravující zážitek, a jestliže ho chtějí vnímat opakovaně, dělá mi to radost. To je to pravé, co se dá nazvat úspěchem!

Jak jste se vlastně seznámila vy a film?

Od chvíle, kdy jsem začala vnímat svět trochu víc objektivně, myslím tak od deseti let, jsem se do filmů zamilovala. Láska nevyprchala, naopak. Po osmnáctinách, to už jsem studovala v Praze, jsem za odpoledne a večer stihla klidně a náruživě i tři filmy! Samozřejmě když dovolila škola.

Byla jste v rodině jediná „postižená“?

Tou samou diváckou vášní jako já trpěl můj o třináct let starší bratr Láďa. Sice vystudoval práva, ale sotva dostal diplom, vrhnul se profesionálně do filmové distribuce.

Když zemřel, objevili jsme v jeho knihovnách obsáhlé osobní recenze, zápisky o filmech z celosvětové produkce.

Vybavila byste si nejsilnější pocit, jaký jste u sledování filmů zažila?

Jeden konkrétní bych v archivech své hlavy věrohodně nevykutala. Nejprve to byl omamný údiv, co všechno dokázali lidi natočit, a potom…

Potom jsem dostala první filmovou roličku. Ta krabice, co měla na víku napsané „moje diváctví“, se na několik dalších desítek let zaklapla, protože se zaplnila skutečnými dotyky s filmem. A sílu těch pocitů se mi nikdy nechtělo dávat na váhu – ani na veřejnou, ani na svou niterní.

Vaše dcera natočila film o vás, výjimečné herečce. Kdo by si podle vás zasloužil něco podobného?

Určitě mnozí, a nejen herci, každý lidský život je pozoruhodný. Nechci a neumím to jako nějaký filmový nebo i nefilmový mudrc rozhodnout. Lákavým soustem pro dokumentaristy jsou někdy i lotři, třeba Hitler a jemu podobní.

Nebo jsou zajímavé, a to už také bylo natočeno, dlouhodobě snímané osudy alkoholiček či opakovaně trestaných výtržníků. I časosběrné dokumenty, co zachycují životní úseky rodinných vztahů, o lidech těžce se přizpůsobujících běžnému způsobu bytí, si zaslouží pozornost. Jejich přepestré osudy vedou nás diváky k zamyšlení. Svým způsobem by měly i pobavit. Mají svá poselství a ta se pomocí vtipného pohledu na dotyčné hrdiny stanou potřebnou přitažlivou silou.

Z jakého ranku je film Janžurka?

Já jsem se stala objektem filmového dokumentu, protože moje dcera vystudovala na FAMU obor dokument. Svolila jsem k natáčení asi jenom z velkého překvapení, až leknutí, že to chce podniknout. Místo aby se ve mně probraly varovné signály a rozmluvila jsem jí to, nastoupilo mateřské dojetí, že jí za to stojím. Jsme rodina, ve které se nikdo zvlášť neoslavuje. Spíš nás čas od času aktivují společné starosti.

Každý z nás sice usiluje o dobrý prospěch a smysluplnost své práce, ale z vnější popularity si spíš děláme legraci. Vždyť my nestihneme po zásluze oceňovat ani jeden druhého!

Vyšťárala v minulosti dcera něco, na co jste sama už dávno zapomněla?

To by nebylo nic neobvyklého, nevím jak na vás, ale na mě by se asi povedlo najít takových objevů hodně. Thea si z nich nakonec musela vybírat, protože film má omezenou metráž. Celkový konečný tvar nejvíc ovlivnila chvíle, kdy se jí vyjasnila idea, co hlavně chce lidem tímhle počinem říct, a že si přála, aby byl můj příběh pro diváky i užitečný.

V čem myslíte užitečný?

Třeba v zážitku nebo v nějaké podobnosti s jejich vlastním počínáním. Není to oslavný památník, jak by se možná čekalo.

Když jste se na svůj život dívala s odstupem ve filmu, viděla jste něco, co vás na sobě samé překvapilo?

Konkrétní věc si asi nevybavím, ale každý člověk se jistě mnohokrát octne překvapen sám sebou, někdy dokonce i svou hloupostí nebo nerozvážností. Občas uděláme věci, které si předem rozumně nepromyslíme.

Stalo se vám při natáčení, že jste měla chuť dceru kritizovat? Matky to tak občas dělají…

Kritizovat bych si rozhodně nedovolila, obě své dcery už dlouho pokládám za chytřejší, než jsem já. Na druhou stranu tleskat by bylo rozhodně předčasné a také vyjadřující, že já jsem tím nejdůležitějším rozhodčím jejich skóre. Nejsem.

Dostala jsem šanci zblízka nahlédnout do její práce. Theodorka mě víc, než jsem očekávala, překvapila svou poctivou snahou pátrat v objektu své filmařské volby doslova jako kriminalistka. To, kudy všude mě uváděla do nečekaných nástrah, ukáže divákům film. A já se, buď v sebeobraně, nebo už v jistém věkovém „zápecníkovství“, ničemu, tedy skoro ničemu, nebránila a poslušně plnila její pokyny.

Teď už mi jen zbývá obejít a odprosit řadu kolegů, rodáků, přátel, zkrátka všech dobráků, kteří svolili se natáčení zúčastnit, a nakonec se v dokumentu neuvidí. Natočený materiál by vydal na několik hodin.

Kdybyste natočila film o své dceři nebo o svých dcerách, co by v něm rozhodně nechybělo?

Kdybych to dokázala, bylo by to především o tom, jak je mám moc ráda a vážím si jejich svébytnosti. A jak obdivuju jejich poctivé úsilí zvládat svá poslání i jako matky. A vedle toho náročná povolání, která si bez mého přičiňování zvolily.

Naučila jste se něco od svých dcer?

Je toho hodně. Nevyčíslitelně, jsou velmi šikovné! Včera jsem zrovna volala Sabince, jak se vaří maso pěti vůní, jedna ze špiček jejího kulinářství.

S Theou se učím nezapomínat na přemnohé jevy společenskopolitických přehmatů a chybování. Ona sama se na ně s velkým rozhledem snaží třeba na facebooku upozorňovat. Já už tuhle aktivitu trestuhodně nechávám na její generaci.

A co jste naopak naučila vy je?

To jsou mi těžké otázky… Zamýšlím se, ale jak tohle vyjádřit v krátkosti, kterou by unesl novinový rozhovor… V podstatě jsem se po celé naše společné bytí snažila vyhýbat mateřskému poučování, řídila jsem se instinktem, trochu i pedagogickým vzděláním a také vlastními vzpomínkami z doby, kdy mě vychovávali moji rodiče.

A přiznávám, měla jsem také moc práce. Z toho všeho vyplývala naděje, že nejvíc užitečný vliv na děti bude mít dobrý příklad z prostředí rodiny. Velice jsem se snažila, aby to byl vliv harmonie a vzájemné úcty jeden ke druhému. Ale aby ta úcta rozhodně nepostrádala humor, něhu a energii lásky.

Máte po rodičích učitelské geny?

Studovala jsem pedagogickou školu, ale především proto, že tahle volba byla spojená s pobytem na internátu v Českých Budějovicích. Ty byly od nás vlakem půldruhé hodiny a já se toužila dostat z přísného dohledu rodičů! Chtěla jsem už být samostatná. Domů jsem jezdila jednou za čtrnáct dnů, s párkem koupeným z okénka vlaku ve Veselí nad Lužnicí. Škola to ale byla skvělá.

V představení Národního divadla Kytice hrajete v básni Štědrý den mladou dívku. Jak jste reagovala na obsazení?

Kytici režírovali báječní „Skútři“, tedy duo Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský. Moje obsazení bylo vesele překvapivé, udělalo mi radost. Moc jsem se neptala, jak na to přišli, jen jsem poznamenala, že konečně mám roli adekvátní mému věku.

Už doba zkoušek nás všechny moc bavila. Zpočátku jsme si zpívali a já mimo jiné i jihočeskou lidovou, kterou jsem si pamatovala z působení v divadelním spolku Úsvit: „Šel jsem lesem i né lesem, zabloudil jsem, nevím, kde jsem…“

Skútři si písničku vybrali, a když jsme při dramaturgických hovorech šli po stopách Erbenovy působnosti, objevili v jeho sbírkách lidové poezie její druhou sloku s poznámkou, že pochází z okolí Hradce Králové. To jsou zábavné objevy.

Erbenův příběh Štědrý den je o dívkách, které vyhlížejí ženicha. Jakého jste si jako mladá vysnila vy?

S jistotou si pamatuji, že jako asi sedmiletá holčička jsem si často vylezla až na stříšku tatínkova holubníku a pokaždé jsem viděla, jak si pro mě přijíždí princ. Tenkrát ještě nebyla televize a jako děti jsme měly hlavy opředené představami, obrazy, které se člověku v mysli tvoří bezděčně, když třeba čte knihu.

Začíná to pohádkami, takže se mi zjevoval princ! Potom jsem hodně četla a poslouchala rádio a ta podvědomá obrazotvornost byla a je dodnes v mé mysli, když tvaruju své postavy!

Co byste z pohledu dneška vzkázala svému dvacetiletému já?

Nabrala sis, holka, toho na sebe hodně! Studium, peripetie lásek, stovky hodlání a odhodlání, první role, roličky jako cestu k těm větším! Ve školním divadle jsi realizovala s velkým ohlasem svou hru. I přes leckterá úskalí to bylo skvělé, plné energie, tak jako mládí bývá.

Díky Bohu nebo přírodním divům za dar talentu a sebevíry, že ho nepromarním. Díky, má dvacítko!

Už před časem jste říkala, že byste se ráda dostala k nepřečteným knihám, k šití a k malování, že byste se chtěla věnovat sobě a svým čtyřem vnoučatům. Splnilo se vám to?

Pořád ještě ne, vyskytly se aktuálnější záliby a teď už se počet vnoučat zvýšil na pět. Ale těm čtyřem už je kolem dvaceti, takže se naopak věnují mně. Moc mi pomáhají, když potřebuju.

Říkám v legraci, že až nejmladší Toník doroste starší chlapce, budou mě nosit tak, jako se praví v Shakespearově dramatu: „A čtyři kapitáni Hamleta nesou. “ Doufám ovšem, že budu ještě pořád živá.