Hynek Čermák: Na čundry jezdím dodnes. V zimě, v létě, jen už nechodím tolik pěšky

Vidím, že s sebou máte fotoaparát. Nosíte ho všude?

Foťáků mám několik a tuhle leiku nosím skutečně skoro všude. Fotím s ní rád třeba momentky z divadla.

Aha, já myslela, že ženské akty, které někdy i vystavujete.

Ne, ty se nefotí tímhle přístrojem. Tedy dá se to, ale používám na to jiná skla, a hlavně jiné druhy foťáků. Tohle je streetový fotoaparát, pro nenápadné focení třeba na ulici. Je pevný a rychlý.

Ženské akty ale fotíte stále.

Ano, zrovna chystám výstavu pro galerii v Jindřichově Hradci. Oslovili mě a jsem potěšen, je to dobrá adresa. Zbývá mi nafotit ještě tak padesát snímků. Pak budu spokojen.

Jak se získávají ženy k nafocení uměleckého aktu?

Mám svoje modelky, které fotím léta. To je nejlepší, protože tam je zachycen čas. Třeba deset dvanáct let. Holky jsou dnes rády, že fotky mají. Vybírám si často mezi herečkami, s nimi se dobře komunikuje. Jako herci máme společný jazyk tvorby. Nebo se mi poštěstí oslovit dívku či dámu na ulici. A ona se nebojí a přijde. Pro mě je rozhodující, zda žena chce, jestli touží mít takové fotografie. To je základ. Snažím se fotit spíš duši, tělo není rozhodující.

Ani věk?

Fotil jsem i ženy po šedesátce. Je to o tom, jak žena ke svému tělu přistupuje. To je rozhodující, to je motivace, proč ty fotky chce mít. Třeba babička mojí ženy tvrdí, že by byla ráda, kdyby měla takové fotky z doby, kdy jí bylo dvacet.

Hrajete v nově uváděném titulu Divadla Bez zábradlí Koza aneb Kdo je Sylvie. Je to hra o toleranci, o hranicích, o tabu. O čem je ta hra pro vás?

V první řadě o lásce. Ve všech jejích podobách. Nikdy nevíme, jaká láska nás přepadne. A jak nás dostane na kolena – nebo do nebe. S tím se nedá nic dělat. Ta hra je o tom, že s láskou se nedá bojovat. A je i o tom, že s láskou by se bojovat nemělo. Když už vám ji osud sešle do cesty, bojovat s ní není dobré. To vám může zničit život. V naší hře to jde do extrémů, ale napsal ji divadelní klasik Edward Albee a je to komedie. I když dost černá a na pozadí antického dramatu. Vybízí k tomu, aby se lidi zamysleli nad svými životy a nad svými hranicemi tolerance. A taky nad tím, jestli se někdy v životě z různých důvodů nějaké lásky nevzdali.

O tom je známá písnička, kde se zpívá, že pokud potkáte lásku, převrhněte stůl, opusťte dům…

Ano, myslím, že tohle téma je v té hře taky, a pak ještě další filozofické otázky. Ale do nich bych se nerad pouštěl, ty si každý divák vyloží jinak. Na někoho je to moc. Máme i diváky, kteří z představení odcházejí. Jde o provokativní text a každý divák by si měl uvědomit, že to je jen divadlo. Pokud si někdo řekne, že to už divadlo není, je to důkaz, že to hrajeme dobře.

Dá se tam najít i téma krize středního věku. Rezonuje s vámi?

Je to hra o chlapovi, kterému se to stalo. Marthy, kterého hraju, zrovna ten den slaví padesátiny. Mnoho chlapů v podobném věku, po čtyřicítce, se otočí zpátky a řekne si: Sakra, tak co jsem zvládl a co ne? To je možná právě ta krize středního věku. Když je vám přes padesát, už vám moc času nezbývá. Díváte se zpátky a ptáte se, co ještě chcete zažít. Přichází i moudrost, a pokud se pak objeví láska, tak se za ní muž často vydá. Nechci více prozrazovat, do koho se Marthy zamiloval, ale je to samozřejmě nadsázka. Zrušit něco, co bylo špatně, ke střednímu věku patří. Ale musí se k tomu sebrat odvaha.

Vy jste padesátiny oslavil loni. Jaký cíl jste si vytyčil?

Říká se, že nejhorší je, když se vám splní sny, a mně se jich splnilo mnoho. Ale mám ještě i velké cíle. Jeden z nich je, abych zůstal šťastný. A zdravý. To s sebou nese i to, že jsem se rozhodl, že už nebudu dělat práci, která mě nebaví. Mám tu možnost a toho si vážím. Pečlivě si práci vybírám, a taky lidi, se kterými chci spolupracovat. Chci svou práci dělat dobře a kvantitu nahradit kvalitou. O to bych se chtěl ve své práci snažit. V osobním životě mě, doufám, mnoho štěstí ještě čeká. Rád cestuju a taky bych rád dostavěl svůj dům. Takže plány mám.

Loni jste opustil angažmá v Dejvickém divadle, kde jste byl třináct let. Jaký to byl odchod?

Smutný. Každý rozchod je smutný. Ale měl jsem pocit, že stojím na místě, a asi to rozhodnutí patřilo k ohlédnutí se zpátky. Chci se naučit zase něco nového. Nadýchat se jiného vzduchu, poznat jiné lidi a pustit se do jiné dramaturgie. Prvním krokem byl Bodyguard v Hudebním divadle Karlín. To byl skok do velkého bazénu.

A navíc muzikál.

Ano, ještě navíc. Patřilo to mezi věci, které přišly jako výzvy. Když přijde výzva, o které si myslím, že ji nezvládnu, jsem zvyklý ji přijmout a zkusit to. Takže při odchodu z Dejvic jsem byl smutný, ale dnes vím, že jsem udělal dobře.

Takže být na volné noze vám vyhovuje?

Určitě ano. Být na volné noze mi dává možnost se divadlem opravdu živit. V angažmá platíte za to, abyste v něm mohli hrát. Po padesátce je pro mě fyzicky dost náročné vydělávat v divadle, abych to zaměstnání mohl dotovat.

Existuje hra, kterou hrajete už čtrnáct let, jmenuje se Africká královna, kde jste si prý při jejím uvedení naplánoval různé skoky a pohyby, se kterými je to teď už horší. Je to pravda?

Ano, je. Začal jsem hru zkoušet jako relativně mladý kluk. Na jevišti je loď umístěná v závěsu a je poměrně úzká. Je těžké v ní udržet rovnováhu. Musíme si hlídat rekvizity, aby nám neopadaly, aby zůstaly na místě, kde mají být. Když z té lodi vypadnu, strašlivě to bolí, a už se to stalo asi čtyřikrát. Jsou to dost nebezpečná zranění, je třeba mít dobrou fyzičku. Nosím tam Lindu Rybovou na zádech a přes rameno. Ona má sice asi padesát kilo, ale zkuste si stoupnout na něco nestabilního, třeba na míč, a u toho vzít někoho přes rameno.

Když vypadnete z lodi, hraje se dál?

No jasně, a ještě je dobré to zatáhnout do děje.

Jak jste si v Bodyguardovi věřil ve zpěvu?

Jde o výsostný muzikál, hlavní roli mají Eva Burešová nebo Tereza Mašková, které hrají v alternaci Rachel. Osobní strážce Frank Farmer, kterého hraju, je činoherní role, proto oslovili mě. Mám tam sice jednu píseň, ale ve chvíli, kdy Rachel Franka donutí zpívat v karaoke baru, což je spíš komický výstup. Ve srovnání s kolegy z Hudebního divadla Karlín žádný zpěvák nejsem. Ale muzikálů jsem ve svém životě odehrál stovky, byl jsem v Excalibru nebo Třech mušketýrech a tam jsem zpíval i tančil. Mám to za sebou, mám na to i školy, takže to umím. Jen jsem to dlouho nedělal.

Jak se díváte na to, že jste dostal roli bodyguarda, kterého jste v devadesátých letech sám dělal?

Patří to k tomu, že jsem na tu roli kývnul, je to docela vtipné. Měli se mnou tu výhodu, že mě nikdo nemusel učit nosit zbraň. To umím.

Ve hře Koza aneb Kdo je Sylvie s vámi hraje váš syn Bořek. Je to první projekt, kde jste se sešli. Jak se vám spolu hraje?

S tím nápadem přišel režisér Ondra Zajíc. Můj syn hraje mého syna, takže jsme to vzali jako dobrý nápad. Ondra si myslel, že by to mohlo fungovat, ale my s Bořkem jsme se tomu ze začátku dost bránili. Je to specifický herecký výkon, když hrajete se skutečným synem. Ale už na druhé zkoušce jsem pochopil, že se o svého syna nemusím bát. Že je to profík, který si se svou prací poradí. I když jinak než já, ale dobře. Pro mě to bylo skvělé setkání v tom, že jsem se utvrdil, že můj syn, který studoval pět let herectví a dva roky je v angažmá v ostravském Divadle Mír, jde správným směrem. Pracovat umí, nebojí se těžké práce, zvládnul to a pro mě jako pro tátu to byla skvělá informace.

Bylo samozřejmé, že se váš syn stane hercem?

Ne, to vůbec. On umí na rozdíl ode mě mimořádně dobře zpívat. Takže původně uvažoval o studiu operního zpěvu. Povídali jsme si o tom s tím, jestli je to skutečně ten směr, který by chtěl dělat. V pubertě vyjádřil pocit, že možná ne. Tak jsme ho se ženou nechali přečíst jeden monolog a zjistili jsme, že herecky je na tom podobně jako někteří studenti druhého ročníku konzervatoře. Pokud by chtěl studovat herectví, talent by na to rozhodně měl, řekli jsme si. Šel na přijímačky a dostal se na konzervatoř jak v Praze, tak v Ostravě. Napoprvé. O Ostravě byl přesvědčen, že to je lepší škola, a dal jí přednost. Když ji vychodil, utvrdil se v tom, že se rozhodl správně.

Jak se vám líbí specifický mladý humor Divadla Mír, kde váš syn hraje?

Těm chlápkům, co tam hrají, táhne na padesát, kromě Štěpána Kozuba. Viděl jsem několik inscenací, je to ostrý žánr, ale řemeslně velmi zručný. Hrají ho velmi talentovaní herci. Viděl jsem poslední premiéru, jmenuje se Česká kletba, a viděl jsem výkony, které mě posadily na zadek. Mají každý večer vyprodáno. Hrají klasické hry, hrají je po svém a ještě si mohou dovolit zaplatit nájem.

Se synem jste jezdil na čundry, na prvním prý byl v jedenácti měsících. Je to pravda?

Ano, a ještě to bylo v zimě. Ve sněhu, ale bylo to v pohodě. Na dalším čundru byl už o něco větší, ale byla taky velká zima a on celou noc brečel, takže jsem ji strávil houpáním kočáru.

Býval jste tramp?

Jo, a na čundry jezdím dodnes. V zimě, v létě, jen už nechodím tolik pěšky a nejezdím vlakem. Na posledním čundru jsem se ženou byl v africké Rwandě. Tam jsme si půjčili terénní auto a projeli ji celou.

Co jste tam zažil?

Zajímavé setkání s úplně jinou civilizací. Asi bych takový výlet doporučil všem lidem, kteří si myslí, že se nemají dobře. Vidíte něco úplně jiného. Lidé tam žijí v chatrčích, kde je jich i dvanáct. Nemají podlahu a na zdi mají nastříkáno Coca-Cola. Když jedete po silnici mezi vesnicemi, tak se vám nestane jako v Čechách, že potkáte čtyři babičky, pak dlouho nic, a pak v další vesnici jiné čtyři. Tam je to jinak. Všude na silnicích jsou dva proudy lidí, jedni jdou tam a druzí zpátky. A všichni ti lidé nesou vodu.

Chlap ráno vstane, vezme kolo, pověsí na něj šestnáct kanystrů a jede pro vodu. Tu přiveze a do večera odpočívá. Je jedno, jestli mu je šest, šestnáct, třicet, nebo osmdesát let. Takové lidi tam potkáváte furt. Taky jsme tam nikdy neviděli nikoho obézního. Nikdo tam ani nekouří. Sehnat tam cigarety byl problém. Na letišti mi sebrali zapalovač, protože nevěděli, co to je.

Proč jste jeli zrovna do Rwandy?

Žena má ráda Afriku. Jezdí i do Konga, tam jsem s ní ale nebyl.

Souvisí její cesty s jejím angažmá v ochraně přírody?

Ano, jezdí tam s organizací Save Elephants, která patří Arturovi Sniegonovi, což je český přírodovědec a náš kamarád. Ona jim tam pomáhá, jak může, v ochraně slonů, želv, a jeden čas tam doprovázela i psy vycvičené v Čechách, protože s nimi umí zacházet. Ti tam pak vyhledávali pašované zboží a odhalovali pytláky.

Vy se taky angažujete. Třeba v projektu o šikaně. Proč?

Je to důležitý projekt s názvem Men’s factor, který jsme založili asi před rokem s kamarádem, osobním strážcem. Štvalo nás, že je násilí v dnešní době bráno jako jedna z forem komunikace. Chtěli jsme s tím něco udělat. Nejprve jsme se začali zabývat násilím na ženách, pak jsme šli do násilí na menšinách, až jsme přišli na to, že je potřeba začít v zárodku. Což je u dětí. Pokusili jsme se vytvořit program, který by jim nastavoval nové vzory. Aby bylo zřejmé, že násilí je ta nejhorší forma prosazování se. Do společnosti to nepatří. Je však třeba umět se bránit, a to nejen fyzicky, ale i psychicky. Došli jsme k tomu, že pracujeme na základních a středních školách, kde děláme přednášky. Z šikanovaného se může stát někdo, kdo se chce v budoucnu pomstít. A ten, kdo šikanuje, se může stát diktátorem. Pomocí různých psychologických her se snažíme odhalovat podobná nebezpečí v dětském kolektivu. Máme na to skvělou zpětnou vazbu od učitelů i od dětí.

Nestydí se děti?

Taky, ale my pracujeme i se sebevědomím, protože na sebevědomého člověka si moc lidí netroufne. Máme na to cvičení a je to škola i pro mě. My dětem něco předáme, ale něco předají i ony nám jako inspiraci do další přednášky. Je to v plenkách, ale učíme se a děti taky.

Říkáte, že je třeba se umět bránit. Máte stále zbrojní pas?

Ano, živil jsem se jako osobní strážce a zbraň je pro mne součástí života už hodně let. Někdo má v kuchyni nůž na vykostění kuřete, já mám několik zbraní. Ne že bych chtěl někoho zabít, ale je to nástroj. Trénink se střelnou zbraní je důležitý, stejně jako vědomí, že mohu ochránit nejen sebe, ale i někoho jiného. Není to však pro mě prvotní, i když mám zbrojní průkaz na skupinu E, což je osobní ochrana.

Máte za sebou divadelní premiéru. Co máte před sebou?

Hodně dlouhé odpočívání. Byl jsem dost překvapen, kolik mi ta práce vzala energie. Ještě pořád jsem se z toho úplně nevyhrabal. Je to taky tím, že hraju dvacetkrát měsíčně, takže není čas odpočívat. Ale se ženou vyrazíme na čundr do Norska.

Chytat ryby?

Ne, to neumím, ale prostě si to tam prohlédnout, projet to tam. A až se vrátíme, chystám film Play off v režii Dana Pánka. Je o našich paralympijských hokejistech a je podle skutečného příběhu. Budu hrát hybatele děje, skutečného člověka, který ten tým tenkrát založil. A dotáhl ho do vítězného konce. Ivan Trojan bude hrát trenéra a budeme spolupracovat s americkou protistranou. Ten zásadní match bude mezi Českem a Amerikou. Ivan už chodí bruslit, já se zase učil bruslit na sáňkách, co mají parahokejisti. Je tam obsazená i moje žena, tak se po čase zase setkáme před kamerou.