Hrál hokej, vyučil se číšníkem, ale pak si splnil sen a stal se pilotem boeingu

Přes velkou prosklenou stěnu v sídle letecké školy společně pozorujeme, jak dva zaměstnanci vytlačují z hangáru malý letoun. „Odtud pochází moje letecké DNA. Mám na to krásné vzpomínky,“ říká sedmatřicetiletý René Kuboš při pohledu na čtyřmístný stroj Cessna 172, na němž kdysi začal střádat své první hodiny ve vzduchu.

Závěrečný sólo let bez instruktora bývá zakončen slavnostním křtem. „Když je student dobrý, tak ho polejeme teplou vodou, a když horší, tak studenou,“ s nadsázkou říká Jiří Šufana, šéfinstruktor letecké školy Elmontex Air, která sídlí na letišti v Ostravě-Mošnově. „U mě byla studená,“ namítne jeho někdejší žák. „To proto, aby ses v tom teple probral,“ pokračuje ve stejném duchu učitel.

Na kariéru svého svěřence je pyšný. „Jsme škola, která připravuje především zájemce o profesionální pilotní dráhu, a myslím si, že většina z nich uspěje. V každém turnusu se najdou dva nebo tři, kteří jdou opravdu tvrdě za svým cílem, a Renda takový byl.“

„Měl jsem výhodu, že jsem tehdy bydlel v Kopřivnici, blízko letiště v Mošnově,“ navazuje René Kuboš. „Takže když mi Jirka zavolal, že je k dispozici a můžeme něco odletět, všeho jsem nechal a přijel.“

Zatažená obloha a vítr dnes znemožňují uvažovaný vyhlídkový let. René by ale stejně musel přenechat řízení instruktorovi. Zatímco postupoval k větším strojům, licence na malé letadlo mu vypršela.

„Je to trochu paradox, že létám s dopravním letadlem, ale s takovým prckoletem si vyhlídku udělat nemůžu,“ poznamenává.

Propadlou licenci by si ale rád obnovil, aby mohl občas vzlétnout s rodinou nebo přáteli. Zatímco do výcvikového letounu se vejdou tři pasažéři, v práci jich teď při každé cestě pravidelně vozí až sto devadesát. Od loňska je totiž prvním důstojníkem (neboli druhým pilotem) Boeingu 737-800 u společnosti Ryanair, jedné z největších světových aerolinek z hlediska počtu letadel i přepravených lidí.

„Snil jsem o tom odmalička. Vždycky jsem říkal, že budu buď architekt, nebo pilot,“ prozrazuje. Obě povolání se však v době dospívání zdála být nedosažitelná, proto se jeho cesty ubíraly jinudy.

Do výcvikového letounu usedl až v šestadvaceti, což je relativně pozdě. Ten rok byl pro něj přelomový. Ukončil práci moderátora v rádiu. Manželství, do kterého se v mládí vrhl, dospělo k rozvodu. Prodal, co mohl, aby měl na leteckou školu. A na sklonku roku začal chodit se zpěvačkou Markétou Konvičkovou. Jejich seznámení patří k neuvěřitelným náhodám, které jej v životě potkaly.

Markéta ho zaujala už v roce 2009, kdy vystupovala v první řadě Česko Slovenské SuperStar. Dodnes si to vybavuje. „Koukali jsme s bráchou u rodičů na televizi a já mu říkal, hele, s ní se jednou seznámím,“ líčí rodák z Kopřivnice. Bratr reagoval skepticky: „Jasně, ta je na tebe tak zvědavá.“ „Uvidíš, budeme kamarádi,“ trval tehdy na svém.

Uběhly dva nebo tři měsíce a Markéta, která pochází ze stejného regionu, přišla na rozhovor do rádia Kiss Morava, kde René moderoval.

„Nevím, jestli přeskočila jiskra, ale sympatie tam určitě byly,“ tvrdí. „Já měl v té době partnerku, kterou jsem si později vzal, a Markétě bylo patnáct, tak jsem si říkal, že je ještě mladá a že to stejně nemá velkou perspektivu.“

Dál se občas potkávali na společenských akcích, ale teprve po pěti letech, když oba byli bez partnera, to klaplo. Dnes spolu žijí v Třinci, kde postavili rodinný dům a vychovávají čtyřletou dceru Amálku.

Všechno ale mohlo být jinak. Kdyby se dokázal prosadit ve své velké zálibě z dětství, možná bychom teď o něm psali jako o slavném hokejistovi. Podřídil tomu i výběr střední školy. Hotelovku ve Frenštátě pod Radhoštěm zvolil hlavně proto, aby souběžně se studiem mohl pokračovat ve sportu. Hokejová kariéra ale nakonec nevyšla, proto se coby číšník s maturitou zamýšlel, co dál.

„Dnes vidím, že škola neznamená žádný limit pro to, aby člověk mohl dosáhnout toho, po čem touží,“ ohlíží se. „Na pilotování jsem ale v tu dobu nemyslel, dva miliony jsem neměl a nevěděl jsem, čím bych se mohl živit,“ přiznává.

Dva miliony korun jsou částka, kterou musí zájemce zaplatit za všechny postupné krůčky, které vedou až na palubu boeingu či airbusu. Pouze závěrečnou typovou zkoušku na konkrétní letoun obvykle hradí budoucí zaměstnavatel. Dělá to kolem půl milionu korun, které si ale firma vezme zpět v pravidelných srážkách z pilotova platu. V některých zemích, kde působí státní aerolinky, to může být jinak, uchazeče si vychovávají už v ranějších fázích výcviku. Zájemce z Česka ale musí být buď bohatý, nebo si musí peníze půjčit. A do toho se Renému nechtělo.

Po střední odjel na dva a půl roku do Londýna, aby něco vydělal a naučil se angličtinu, kterou by mohl využít v jiném zaměstnání. Po návratu se usadil v Praze a díky známostem získal místo číšníka v argentinské restauraci. Kvůli neshodám s majitelem tam vydržel jen několik měsíců, čímž se kolo neuvěřitelných náhod opět roztočilo.

Hrdost mu nedovolila, aby se vrátil zpět domů na severní Moravu, a tak po náhlém vyhazovu skončil bez peněz na ulici. „Čtyři dny jsem se potloukal Prahou, spal jsem pod ventilátorem na jedné benzínové pumpě a můj život byl sbalený ve velké krosně, kterou jsem tahal s sebou. Chodil jsem do obchodního centra krást rohlíky, abych měl co jíst, a vodu jsem si tankoval na toaletách.“

Když rezignoval a pochopil, že bez pomoci bližních se z toho nejspíš nedostane, zazvonilo mu neznámé číslo. Na druhém konci se ozvala televizní produkce s nabídkou práce komparzisty v tehdy roztočeném seriálu Vyprávěj. René si vzpomněl, že jeho někdejší přítelkyně ho asi v šestnácti letech z hecu zapsala do databáze castingové agentury. Celé roky se nic nedělo, až se zájemci ozvali v tu nejpříhodnější chvíli.

Pozorný divák jej zaznamená asi ve čtyřech epizodách, kde dělá křoví hlavním hrdinům nebo mává vlajkou v průvodu. Peníze z několika dní natáčení ho dostaly z ulice na ubytovnu. „Sdílel jsem pokoj s ukrajinskými dělníky, nakoupil jsem spoustu instantních polévek a balených salámů a takhle jsem začal fungovat.“

Za zbylé peníze si nechal vyčistit oblek a košili a v internetové kavárně vytiskl své životopisy v angličtině. Přemýšlel, kde by mohl bez dalších zvláštních dovedností vydělat slušné peníze, a rozhodl se zkusit štěstí jako prodavač v Pařížské ulici, té nejluxusnější v Praze.„Chodil jsem od obchodu k obchodu a vyšlo mi to u značky Louis Vuitton. Stal jsem se prodejcem luxusního zboží a vydržel jsem u toho rok.“

Už v Praze začal koketovat s myšlenkou práce v rádiu. Vsadil na své sebevědomí a výřečnost a přihlásil se do konkurzu na moderátora Evropy 2. Neuspěl, což přičítá mimo jiné svému severomoravskému přízvuku. Nic si z toho ale nedělal, a když se po etapě v roli prodejce kabelek vrátil domů, přihlásil se na moderátorský post v ostravské regionální stanici Kiss Morava.

„Přišel jsem do studia, dostal papíry se zprávami a počasím, v nahrávací místnosti jsem je přečetl a dozvěděl se, že se mi ozvou. Asi deset dní nic, ale pak mi zavolali, že se jim to líbí a že potenciál to má,“ vzpomíná.

Po dvou měsících dodatečné moderátorské průpravy dostal zelenou a postavil se k mikrofonu při písničkách na přání. Časem přišla nabídka na odpolední a později ranní show, které si mohl do značné míry postavit na míru. A když přišla na rozhovor Markéta Konvičková, uskutečnilo se seznámení, po němž tajně toužil.

I v rádiu však jeho touha po létání nadále zůstávala snem, než přišel onen šestadvacátý rok života a s ním rozvod s tehdejší manželkou a konec práce v rádiu. Nastala správná chvíle. Zbývalo jen vyřešit otázku peněz.

„Základní výcvik stál přes dvě stě tisíc korun, které jsem neměl, tak jsem se dohodl s leteckou školou na splátkovém kalendáři. Nikdo takovou možnost dřív nedostal. Asi se mi to podařilo vykomunikovat díky praxi prodejce v Louis Vuitton,“ vtipkuje. Už byl rozhodnutý, že si najde nějakou večerní brigádu ve skladu, aby měl výcvik z čeho splácet, když opět zazvonilo neznámé číslo.

Ozvali se zástupci jedné agentury z Olomouce, kteří si ho vyhlédli na moderování farmaceutických konferencí po celé republice. Znali ho z rádia, kde už sice několik měsíců nepracoval, ale to nebylo podstatné. Zeptali se, kolik by za každou z asi dvanácti akcí chtěl, a René zkusil od boku střelit částku patnáct tisíc.

„Za pár minut mi volali zpátky, že mi tu práci dávají. Najednou jsem věděl, že na tu licenci budu mít. Něco mezi nebem a zemí asi opravdu existuje,“ diví se i po letech. Nic jiného než létání od té doby v hlavě neměl.

„Musel jsem se opravdu hodně učit. Kamarády, kteří chodili v pátek na pivo a zvali mě na party, jsem odmítal, protože jsem věděl, že těch pět hodin večer a celý následující den, kdy se budu dávat dohromady, mi budou chybět.“

Vyzdvihnout musí i prarodiče, kteří mu také finančně pomohli. „Bez nich bych to nedokázal stejně jako bez Markéty, která mi od začátku věřila a platila za nás oba nájem,“ dodává.

Výcvik na dopravního pilota úspěšně dokončil po třech a půl letech. Zaměstnání našel u společností, které nabízejí privátní lety na menších strojích pro bohatou klientelu z celé Evropy. Nejdříve jako první důstojník, po nabytí nezbytných zkušeností a zvládnutí dalších zkoušek jako kapitán. Začínal u malé společnosti z Mošnova, pak vyslyšel nabídku ze Slovenska.

Jeho základnou se stala stejně jako dnes Bratislava, odkud pět let vzlétal s lidmi, kteří se potřebovali včas dostat na obchodní schůzku, dopravit se s rodinou na dovolenou nebo si vzhledem ke své známosti dopřát na palubě soukromí. Kluk z Kopřivnice s maturitou z hotelovky měl najednou za svými zády úspěšné podnikatele, lékaře, sportovce nebo hollywoodské hvězdy.

Co se týče konkrétních jmen, musí dodržovat diskrétnost. Zmínit může herce Brada Pitta, jenž se s posádkou letadla i ochotně vyfotil. „Velice příjemný člověk. Natáčel v té době film o formuli 1 a my jsme ho vezli z jeho soukromého vinařství v jižní Francii do Oxfordu ve Velké Británii. Tam na něj čekal vrtulník, který ho dovezl na závodní okruh. Učil se texty, tak jsme spolu jen prohodili pár slov a vyfotili se.“

Kapitán takzvaných business nebo private jetů má na starost víc než samotné řízení. „Začíná to tím, že na cestujícího počkáte ve VIP terminálu, představíte se mu, pomůžete se zavazadly. Je třeba s ním postupně navázat vztah, zeptat se, jak se má, ale zároveň nebýt moc dotěrný. Je to taková obchodní hra. Pokud není na palubě letuška, nabídnete během letu občerstvení, zeptáte se, jestli mu nic nechybí, jestli mu vyhovuje teplota. Zkrátka musí se cítit dobře,“ shrnuje. S mnohými klienty je v kontaktu dodnes. „Za celou kariéru jsem nepotkal žádného diplomata, herce, sportovce, který by byl vůči mně arogantní nebo zlý,“ podotýká.

Nepravidelný pracovní režim pilota soukromých letů, které se často objednávají na poslední chvíli, byl hlavním důvodem, proč se rozhodl vystoupat ještě výš. Konkurz u společnosti Ryanair absolvoval loni na konci ledna, do výcviku nastoupil v březnu. Od loňského léta už sbírá své první hodiny v kokpitu Boeingu 737-800 a pochvaluje si, že díky rozpisu ví rok dopředu, kdy bude létat v oblacích a kdy bude stát nohama na zemi.

„Člověk dnes může dělat opravdu vše. Jediným limitem jste vy sám,“ domnívá se. „Taky už vím, že život začíná ve chvíli, kdy vystoupíte ze zajetých kolejí. Pokud si jdete tvrdě za svým, tak nic není nemožné.“

Už se nedivím, že na mou vůbec první otázku, jak se mu daří, odpověděl s úsměvem: „Být to ještě lepší, tak bych to nevydržel.“