Hanka Kupková pomáhá ohroženým dětem. Většina z nich se dočká šťastného konce

„Pokud jde o klokánky, my jsme vlastně tuhle péči vynalezli. Po síti profesionálních náhradních rodin, která se neprosadila, jsme přišli s projektem Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc (ZDVOP),“ řekla Novinkám Kupková, která se vedoucích funkcí původně bála.

Po krizové situaci v roce 2015, kdy Fond ohrožených dětí (FOD) téměř zkrachoval, musela dočasně nastoupit do funkce ředitelky klokánku v Hostivici. „A i když jsme vypsali výběrové řízení a já po roce chtěla pozici ředitelky opustit, zaměstnanci mě nenechali, a tak jsem v této funkci už sedm let,“ popsala žena, která se následně stala i předsedkyní celého fondu.

V jednom ze čtrnácti zařízení nyní provozuje čtyři byty s osmi tetami a strýci, dvěma sociálními pracovnicemi, psycholožkou a šestnácti dětmi. „To je jedna z bolístek, které nás nyní trápí. Chybějí nám zaměstnanci. I u nás je ještě jeden byt neotevřený, protože nám chybějí dvě tety, které by o děti pečovaly. Naše kapacity po celé republice jsou ve většině případů po celý rok plné,“ uvedla ředitelka středočeského klokánku.

Její péčí prošly tisíce dětí. Většina z nich má na tuto nezlomnou ženu takovou vazbu, že se za ní vracejí i po mnoha letech se svými vlastními rodinami.

„Je hrozně těžké jmenovat dítě, které mi nejvíc přirostlo k srdci. Je jich tolik. Ale historicky velkou radost mám z dívenky, kterou do Česka přitáhl její otec ze země třetího světa a prodával ji tu jako bílé maso. Skončila u nás, jenomže neměla žádné dokumenty. Věk se nám podařilo zjistit až z kostní zkoušky (ze zápěstních kůstek lze zjistit věk pacienta s přesností dvou let) v nemocnici Motol. Bylo jí čtrnáct let,“ vzpomíná na svou svěřenkyni Kupková.

Dívenka neuměla česky. Ale rychle se naučila. Jako zletilá odletěla dělat au pair (chůvu) do Francie, odkud za pár měsíců poslala své tetě e-mail celý ve francouzštině. A pak se znovu vrátila.

„V tom kritickém roce 2015, kdy do nás každý kopal a vypadalo to, že to budeme muset vzdát, se ozvala. Zastávala se nás na sociálních sítích, v institucích, z nichž na nás útočili, a pak přijela osobně. Se svými třemi dětmi, manželem, jako zdravotní sestra pracující na vídeňské pohotovosti. Když se tohle stane a vidíte, kam to dotáhla… To člověka hrozně potěší,“ svěřila se Novinkám oblíbená teta.

Někteří si bez Hanky Kupkové nedokážou ani představit vstup do dospělého rodinného života. „Šestnáctiletý chlapec u nás strávil delší čas, a když se pak v pozdějším věku měl ženit, volal mi, abych ho dovedla k oltáři. Bylo mi ctí, i když mi nabídl, že šaty si brát nemusím a můžu jít v džínách a mikině, jak jsem zvyklá. Kvůli němu jsem si je výjimečně ráda oblékla,“ dodává se smíchem.

Začátky jsou však pro každé dítě, které opustí rodinu, těžké. A jak Kupková sama upozorňuje, ne každému se v klokánku líbí.

„Strašné neštěstí jsou rozhádaní rodiče, u nichž soud rozhodne, že dítě svěří do neutrálního prostředí. Byl tu takový chlapec. A pro toho to u nás bylo hrozné. Musela jsem mu říct, že za ním ani máma, ani táta nepřijdou. Může je vidět jen jednou za dva týdny ve speciálním zařízení, kam ho odvezeme. Hodinu s jedním, hodinu s druhým,“ vzpomíná šéfka zařízení a dodává: „Nejvíc tyhle situace odnese dítě a zcela oprávněně pak nenávidí i nás.“

Vedle bolestivého pohledu na děti, které k nim přijdou často zubožené, musí tyto tety občas bojovat také s frustrací z nařízení shora, jež vnímají jako nešťastná. Jsou to totiž pak ony samy, které chlácholí v náručí nešťastné děti.

„Jsou to zákony a nařízení soudu, které musíme uposlechnout. I když je nepovažuji za správné. Víte například, jak měla původně vypadat střídavá péče?“ ptá se Kupková a sama odpovídá: „Tak, že dítě je doma, ve svém prostředí, chodí do své školy a rodiče se u něj měli po týdnu střídat. To, co z toho vzniklo a udělalo z dítěte balík, je nešťastné.“

Od Nového roku se budou muset tety připravit na daleko víc srdceryvných případů, protože ministerstvo práce a sociálních věcí přišlo s novelou, po které budou malé děti mučené situací v rodině trpět ve většině případů ještě víc.

„Novela, která vstoupí v platnost v lednu 2025, upravuje délku pobytu dětí do čtyř let u nás. Z půl roku se sníží na měsíc s maximálním prodloužením 0 jeden měsíc, pokud u nás nebude mít sourozence. Dokážete si představit, do čeho budeme muset ty děti vracet,“ poukazuje na nešťastný dopad na děti předsedkyně FOD.

„Za dva měsíce se nedají napravit vztahy v rodině, kvůli kterým byly děti odebrány. Odnaučit závislosti na alkoholu či drogách. Jen v léčebně to trvá tři měsíce. A když bude průkazné, že v rodině nedošlo k úplné nápravě, má OSPOD (odbor sociálně-právní ochrany dětí) povinnost dítě umístit k pěstounům na přechodnou dobu. Jenomže těch máme v Česku necelý tisíc a už teď je pracovnice OSPOD musí přemlouvat, aby si místo jednoho malého dítěte vzali tři,“ upozorňuje Kupková na nedostatky novely.

Motivací pro tuto novinku je ministerstvu obecné snižování počtu malých dětí v ústavní péči. „To je samozřejmě chvályhodné a správné, ale takto provedené je to hloupost. Nemáme dostatek pěstounů na přechodnou dobu. Ve výsledku to bude stát víc peněz při nápravě. Neušetří se nic. Domnívám se, že pan ministr Jurečka to možná ani nemyslí zle, ale má špatné informace o reálných stavech od svých podřízených. Už s ním mám takovou zkušenost,“ obává se předsedkyně fondu.

Vánoce klokaní děti prožívají tradičně v rodinách s tetami. Pro mnohé je to bohužel poprvé, co pečou cukroví, mají stromeček a pod ním dárky.

„Hraček máme dostatečné množství, díky dárcům a projektu Strom splněných přání. Děti dostanou, co si přejí. Pokud by nám chtěl někdo pomoct, budeme moc vděční za drogerii, školní potřeby, potraviny čerstvé i trvanlivé a vitamíny pro děti, protože se k nám dostávají často ve špatném stavu. Těchto věcí, kterých máme velkou spotřebu, máme pořád nedostatek,“ zmiňuje ředitelka klokánku.

Šťastný konec pro děti, které si projdou klokánkem, může mít i velmi zvláštní podobu. Ale co je důležité, většina se ho podle předsedkyně FOD dočká. Štěstí čekalo i na konci příběhu, který prožila před několika lety tehdy čtrnáctiletá Tonička (jméno bylo změněno).

Jednoho večera posmutnělá a vážná dívka zavolala na Linku bezpečí. Anonymně se svěřila, že ji otec bije. Po dlouhém rozhovoru se přece jen svěřila a souhlasila, že ji někdo navštíví a pomůže jí. Během jednoho dne mohla z nefunkční rodiny odejít do klokánku. Rodiče byli proti, ale nakonec rezignovali.

V klokánku se Toničce líbilo, ale odmítala se mýt a stále se velmi teple oblékala. „Na sobě měla několik triček a dvě mikiny, které si nechtěla sundat ani na noc. Teta, která o ni pečovala, mi říkala: Je to všechno nějaké divné. Tonička si ani jednou nepostěžovala na nějaké bití. Bude v tom něco jiného,“ vzpomíná na velmi krutý případ Kupková.

Psycholožka dala tetě za pravdu. „Tonička byla sexuálně zneužívána vlastním otcem. Navíc s tichým souhlasem matky. Ta byla totiž dlouhodobě hospitalizovaná a nařídila dceři, ať se otci podvolí. Ve všem. Toničce nezbývalo než poslechnout. Když už nemohla utrpení vydržet, svěřila se Lince bezpečí, ale ze studu neuvedla pravý důvod svého telefonátu. Jednodušší bylo tvrdit, že je bita,“ popsala rozuzlení šéfka klokánku.

Jenomže rodiče se po určité době snažili dceru přemluvit k návratu domů. „Nic neříkej, táta by šel kvůli tobě do kriminálu, volala na ni matka do okna, protože Tonička osobní setkání odmítala. Tonička ale neposlechla. Potřebovala se někomu svěřit. Tíživé tajemství ji úplně ochromilo. Připadala si špinavá a méněcenná. Z toho také pramenil její odpor k čistotě a hezkému oblékání,“ vysvětlila Kupková.

Měsíce psychoterapie a vlídného zacházení přece jen její bolavou duši začaly uzdravovat. Když si Tonička nechala od kadeřníka zkrátit vlasy a oblékla si nové šaty, věděli všichni, že má napůl vyhráno. Jizvy na duši jí však zůstanou po celý život. Vše se zdálo být na dobré cestě, když se pod okny klokánku opět nečekaně objevili rodiče.

„Na vodítku měli nádherné štěňátko. Přesně takové, po jakém Tonička už dlouho toužila. Volali na ni do okna: Vrať se domů, čeká tady na tebe Bellinka. A zvedali štěňátko nad hlavu. Tonička poprvé zaváhala. Ale na jejím rozhodnutí se nic nezměnilo,“ popsala důležitý moment příběhu pečující teta.

Domů se vrátit nechtěla. Ale štěně, po kterém tak moc toužila, si k ní nakonec cestu našlo. „Štěňátko se stalo nakonec příčinou smrti otce. Vracel se v podnapilém stavu z hospody a doma o něj zakopnul. Pád ze schodů nepřežil…“

Tonička se pak vrátila domů k matce, ale spokojená tam nebyla. I matka totiž pila víc, než je zdrávo. Nadějí se pro dívku těžce zkoušenou osudem stala rodina pěstounů, kam si směla vzít i svoje milované štěně. „Víme o ní. Žije ve šťastné rodině,“ uzavírá Kupková.