Ha Thanh Špetlíková: Nikdy jsem si nenechala diktovat, jak mám žít

V gastronomii jsem se rozhodla podnikat už před deseti lety. Původně jsem vystudovala scénografii a kostýmní tvorbu, jenže jsem se bála, že se tím neuživím, a neuživím se ani herectvím. Strašili mě tím i rodiče, když vedli řeči o tom, že jsem naštěstí dost hezká na to, aby si mě vzal někdo, kdo mě bude živit.

Abych jim dokázala, že tímhle směrem nepůjdu, otevřela jsem s bývalým manželem (světelný designér Martin Špetlík) kavárnu.

Pak přibyly další dvě, po rozvodu jsme si je rozdělili. Mně zůstala Pragovka, ale po rekonstrukci jsem se tam nedohodla na podmínkách. Měla jsem jinou představu: vlastní kavárnu s nápadem a nadstandardní nabídkou, na kterou bych byla hrdá. Tím, že jsem herečka, nejsem už jako majitelka anonymní, jsem toho tváří.

Nechtěla jsem, aby moje kavárna měla jenom dobré jídlo a pití, ale i nějaký přesah, přidanou hodnotu. Vybrala jsem si ochranu přírody a organizaci Save Elephants. Pracoval pro ni můj bývalý partner (přírodovědec a ochranář Arthur Sniegoň), takže jsem věděla, jak funguje, o co usiluje, jak bojuje proti pytlákům a pomáhá zemědělcům v ochraně jejich polí před slony a hrochy třeba pomocí bariér z včelích úlů.

Kromě toho mají vycvičené psy, kteří umějí detekovat slonovinu, luskouní šupiny a další zvířecí produkty. Chtějí získat pod správu velkou rezervaci o velikosti Prahy, bylo by to poprvé, co by Češi spravovali kus pralesa ve střední Africe.

Málokdo ví, že se v Africe sloni dělí na savanové a pralesní. Ti druzí jsou nesmírně důležití pro ekosystém pralesa. Jejich exkrementy, plné různých semínek, udržují biodiverzitu rostlin.

Vždycky jsem ho v jeho poslání podporovala, ale pro soužití to bylo složité, když je jeden stále daleko na cestách. Pořád ho ale v tom, co dělá, podporuju a navzájem si jeden druhého vážíme. Ráda bych se ale v životě pohnula dál. Bude mi přece jenom šestatřicet. Jakkoli to je nespravedlivé, žena má biologický reprodukční čas omezený.

Mateřství není samozřejmost. Ženy jsou často obviňovány, že moc dlouho čekaly. Mnohdy to je ale tím, že nenašly vhodného partnera. Někomu je možná jedno, s kým dítě počne, hlavně že ho má. Pro jiné je důležité, aby vztah dlouhodobě fungoval. Navíc tady tři roky řádil covid, všechno se zastavilo, lidi byli vystresovaní, mělo to vliv i na tuhle oblast.

Málo se o tom mluví, ale v tomhle věku by si ženy měly nechat změřit rezervy vajíček, už jen proto, aby to preventivně věděly. Test se dá udělat na všech reprodukčních klinikách, a v dnech plodnosti je dokonce zdarma. Výsledky je mohou uklidnit, že mají dost času, nebo upozornit, že by měly věci přehodnotit. Sama jsem si nechala vajíčka zmrazit. Čím dřív se to udělá, tím je větší jistota, že jsou kvalitní. Není to ovšem levné.

Lidi mě můžou vnímat jako úspěšnou, ale já ten pocit nemám. Mám pocit, že bych ve svém věku už chtěla být někde jinde. Novou kavárnu už nechci, nová role mě už tolik nepotěší jako dřív, procestovala jsem už hodně zemí. Moc bych si jednou přála mít rodinu. Ale to je tak trošku na vesmíru. Lidi, kteří rodinu mají, si někdy neuvědomují, jak moc vzácné to je.

Začala jsem tam jako překladatelka a poradkyně pro vietnamské kulturní reálie. Měli tam v pár epizodních rolích Vietnamce. Pak mě přesvědčili, abych šla na kamerovky. První natáčecí den jsem si vůbec nebyla jistá, že dělám rozumnou věc.

Postupně jsem dostávala nové nabídky. K mému překvapení se od té doby herectvím živím. Hraju i v divadle, v Činoherním klubu a v Divadle Bez zábradlí.

Jsem spíš introvert a jako první vietnamská herečka ve velkém seriálu jsem se najednou ocitla v hledáčku médií. Cítila jsem se jako slon v porcelánu. Neuměla jsem domýšlet, co se stane, když něco veřejně pronesu. Nechci si ale stěžovat, publicita mi přinesla i mnoho dobrého. K ničemu negativnímu nebo skandálnímu jsem ostatně nezavdala příčinu.

Po třinácti letech už jsem schopná uznat, že se herectvím živím. Nejsem na tom ale stejně jako české kolegyně. Ty dostávají obrazně řečeno role princezen, později královen, ale jako Vietnamka s něčím takovým nemůžu počítat. Tvůrci tady nereflektují, že součástí zdejšího života se stala i jiná komunita, a stále se pohybují ve starých stereotypech.

Když už se Vietnamec ve filmu objeví, tak buď pěstuje marihuanu, patří k mafii, nebo sedí za pultem ve večerce. Nechci už tahle klišé podporovat. Proč bych nemohla hrát kamarádku, sousedku, milenku? Ale věřím, že se i tyhle věci budou postupně ve společnosti měnit. Pár normálních rolí jsem už dostala, ale daly by se spočítat na prstech jedné ruky.

Byla jsem na dvou kurzech herečky Kateřiny Janečkové, ale na víc nebyl čas. Když jsem začala zkoušet v Činoherním klubu, což byla moje první větší divadelní role, totálně jsem se jednou na zkoušce složila. Rozbrečela jsem se, ať mě nechají být, že mezi nimi nemám co dělat. Dostala jsem se z toho, všichni mě podporovali.

Naštěstí umím pracovat s režijními připomínkami. Samozřejmě by mi prospělo mít hereckou školu, zároveň tím ale nejsem poznamenaná v tom špatném. Nemám v sobě zajeté věci, škatulky, do kterých se snadno sklouzne. V divadle se učím s každou reprízou, je to úplně jiná disciplína než před kamerou.

Přiznám se, že na divadelní hraní jsem nepomýšlela, dlouho jsem se tomu i vyhýbala. Teď to mám tak, že před kamerou si vydělávám na živobytí, divadlo je láska. Tam zapomenu na všechny starosti. Přes den jsem roztěkaná, řeším jeden problém za druhým. Jen na divadle se dokážu opravdu zkoncentrovat. Pokaždé si to užiju.

Ve hře Linda Vista, kde má hlavní roli Vasil Fridrich, je dívčina asijského původu, o které si myslí, že bude řešením jeho krize středního věku. Takže mě oslovili. Brzy tam začnu zkoušet novou hru Komuna, režíruje to Ondřej Sokol. Prozradím, že tentokrát nebudu hrát Vietnamku.

Je zajímavé, že nazkoušíte komedii, ale při hraní už si neuvědomujete, co je a není humorné. Komedie se totiž dotváří společně až s diváky, kdy můžete živě reagovat na reakce publika.

Jako divák patřím za ta léta k těm otrlejším a baví mě bizarnosti, takže mě tenhle alternativní soubor baví. Naposledy jsem hrála v inscenaci Vojtěcha Bárty Gomora ekocida. Odehrává se v Neapoli, jako postavy bydlíme v toikách (mobilní WC), vylézám tam ze záchodové mísy v nádherném zlatém kostýmu. Je to o tom, jak se mafie stala celosvětovým systémem, který zasahuje úplně do všeho.

Jednu dobu jsem se snažila dělat všechno naráz: scénografii, kavárnu, natáčení. Setkalo se toho moc a já vyhořela. Tehdy jsem se rozhodla, že to musím nějak zredukovat. A vynechala jsem scénografii. Stála mě hrozně sil. Měla jsem nějakou výtvarnou představu, ale skončilo to kompromisem s představou režiséra, rozpočtem, a to, co vzniklo, už často nesplňovalo moje očekávání.

Dělala jsem třeba kostýmy pro Rusalku v Ostravě. Vedla jsem krejčovny, vlásenkáře, maskérky, šperkaře, moc mě to bavilo. Mám za sebou tři menší opery pro Smetanovu Litomyšl na otevřené scéně v Nových Hradech. Přiznám se, že mi scénografie tolik nechybí. Co mi chybí, je výtvarno obecně, tak aspoň maluju obrazy. Naposledy jsem malovala ústřední motiv u mě v kavárně. Někde se vyřádit musím.

Svých kořenů jsem si byla vždycky vědoma, pamatovala jsem si toho dost i z Vietnamu. Jako dítě jsem ale nějakou identitu vůbec neřešila. Až kolem patnácti jsem se začala víc pídit po vietnamských kořenech, podíl na tom měl i můj první vietnamský kluk. I když uměl perfektně česky, nutil mě mluvit a dopisovat si vietnamsky. Jsem mu za to vděčná. Vlastně jsem moc příležitostí mluvit vietnamsky neměla. Na uměleckých školách, kde jsem studovala, tehdy žádní Vietnamci nebyli.

Dnes to mám tak, že národní identitu už neřeším. Myšlením se cítím spíš jako Evropanka. Některé aspekty vietnamské kultury bych si ráda v životě ponechala, ale zároveň se nechci nechat omezovat některými pravidly, která vietnamská kultura obsahuje. Mám ojedinělou možnost si vybírat.

Asi pracovitost a smysl pro povinnost vůči rodině. To Češi často nemají. Vyrostla jsem v extrémních podmínkách. Neměla jsem úplně šťastné dětství. Rodiče se rozváděli, neprobíhalo to hezky, byla jsem svědkem domácího násilí.

Druhá věc byla, že toho na mě bylo naloženo příliš. Od dvanácti jsem se prakticky starala o domácnost, o sestru.

Maminka se znovu vdala, rodiče byli celý den v krámě. Ze dne na den mi skončilo dětství, nesměla jsem ani chodit ven s kamarády. Zároveň jsem byla vychovávaná v tom, že mám za povinnost v životě uspět.

Naší povinností je zajistit vám vzdělání, vaší povinností je uspět a jednou se o nás postarat, říkala máma. Jenže je něco jiného, když je to rozdělené mezi pět šest sourozenců, jak to bylo kdysi ve Vietnamu běžné, ale my jsme se sestrou jen dvě.

Pracuje jako trader pro velkou energetickou firmu, je na rozdíl ode mě moc chytrá. Studovala ekonometrii a data science v Anglii a v Holandsku.

Většinou jsem se kamarádila s Čechy. Každé dva tři roky jsme se stěhovali do jiného města. Mám za sebou Chomutov, Hřensko, Františkovy Lázně, Zábřeh, Prostějov, Třeboň, Suchdol nad Lužnicí, České Velenice, Novou Bystřici.

Nikde jsem neměla pevné kořeny ani zázemí pro dlouhodobé kamarádství, ale pár lidí mi přece jenom v životě zůstalo. Na druhé straně mi to dalo extrémní přizpůsobivost, empatii, schopnost začlenit se do nového kolektivu. Uměla jsem si všude vytvořit novou partu. Hodně mě to zocelilo.

To nevím. Většina Vietnamců šla po gymnáziu na ekonomii, IT, práva, medicínu. Byla jsem jedna z prvních, kdo zamířil na uměleckou školu. Na střední oděvní i na DAMU jsem tou dobou byla jediná Vietnamka. Zpětně se hodnotím jako velmi hodné dítě, ale pro rodiče to nikdy nebylo dost dobré. Nechtěla jsem si ale nechat diktovat, jakým směrem se bude můj život ubírat.

Nebyla jsem úplně studijní typ, byla jsem dyslektik. Bavila mě kreativita, ráda jsem malovala. Postavila jsem si hlavu, že na zkoušky na gymnázium nepůjdu. Udělala jsem přijímačky na návrhářskou oděvní školu, kde brali třicet lidí, a pak na DAMU, kde jich brali pět. Rodiče s tím nemohli nic dělat, stejně si ale mysleli, že se o mě postará nějaký ten bohatý manžel. Chtěla jsem dokázat, že všechno zvládnu sama. Byla jsem tolik let tak samostatná a emancipovaná, že už to možná nebylo zdravé. Teď už se opečovávání nebráním.

S posledním vietnamským klukem jsem chodila v jednadvaceti. Nechci paušalizovat, ale když si berete Vietnamce, často si neberete jen jeho, ale celou jeho rodinu. Příbuzní mívají tendence se vměšovat do vztahu a mít ke všemu spoustu připomínek. Na tohle jsem až moc emancipovaná. Nesnesu omezování.

Mám v sobě i hodnou holku, ale tradiční představa, že žena má být úslužná, povinně mít děti, starat se o manžela a jeho rodinu, upozaďovat se, ve mně budí vzdor. Ne že by to tak ale měli všichni Vietnamci.

Na začátku jsem se toho hodně bála. Co si o mně pomyslí? To pro mě mělo tehdy velkou váhu. Dávala jsem si do smlouvy, že nechci intimní scény.

Je mi čím dál tím víc jedno, co si o mně kdo myslí a jestli mě někdo odsuzuje. Pro herectví to je prostě nezbytnost. Ne že bych se před kamerou hned svlékala, ale objetí, polibek klidně, to mě nijak nepohoršuje.

Na to, že jsem přijela skoro pětiletá, je dobrá. Mám samozřejmě mezery, když přijedu do Vietnamu, poznají, že tam nežiju, mám omezenou slovní zásobu, přízvuk. Se sestrou, bratranci a sestřenicemi mluvíme česky. Vietnamsky, jen když nechceme, aby nám někdo rozuměl.

Do Vietnamu jezdím míň, než bych chtěla. Nebyla jsem tam už osm let. Když nám rodiče říkají, že jsme ztratili kořeny, oponuju, že mám Vietnam procestovaný víc než oni.

V horách na severu, zejména oblast Ha Giang a Sapa. Mám radši Hanoj než Ho Či Minovo Město, protože to bylo vybombardované, dnes je z něj moderní metropole, chybí mu ale historická atmosféra.

Vietnam se hrozně rychle rozvíjí, což s sebou nese dobré i špatné. Lidé tam jsou často velmi materialističtí. Staví se naprosto živelně, trpí tím příroda. Kdybych tam žila, byla bych možná taky dravější a materialističtější, těžko soudit.

Kdybych nebyla herečka, vrátila bych se asi k rodnému jménu, což bylo Nguyen. Tak se ale jmenuje půlka národa, a tak jsem se k němu nevrátila. Kdybych se někdy znovu vdala, tak to změním. Žádný sentiment v tom není.

Tyrkysová řeka. Ha ale neznamená tyrkysová a Thanh řeka, význam to má jen v téhle kombinaci, a to ještě přenesený.