Geoffrey Rush: Rukama mi prošlo několik krásných žen

„Dlouho jsem si oslavu svých jednasedmdesátých narozenin u vás pamatoval, vždyť mi také Happy Birthday zazpíval celý sál, bylo to nádherné. Moc rád si to zopakuji, byť číslo bude končit trojkou,“ nechal se slyšet Geoffrey Rush v jednom z rozhovorů před příletem k nám.

Českou republiku zná hodně dobře. Už v roce 1998 točil v Praze na Barrandově Bídníky. Tehdy se jel poprvé podívat i do Karlových Varů. Zná Žatec i Liberec, v roce 2012 točil na pražském Staroměstském náměstí mysteriózní krimi Nejvyšší nabídka. Do České republiky se vždy vrací rád. Přiznává ale, že cestování, speciálně létání, nemiluje.

„Ze začátku jsem nemohl uvěřit, že by tam nahoře mohl létat velký kovový pták. Takže létání pro mě byla terapie. Dalo mi čas na přemýšlení o jiných věcech, než abych se jen bál. Do svých dvaceti let jsem byl jen kluk z Queenslandu. Za hranice Austrálie jsem se dostal až po dokončení univerzity a už jako člen divadelní společnosti Queensland Theatre Company, kdy jsem se zapsal do kurzu režie v Londýně a školy pantomimy v Paříži.“

Po návratu do Austrálie v roce 1977 se Rush vrátil do divadla, se kterým procestoval Austrálii křížem krážem. A věnoval se mu i další dvě dekády. Hrál vše od Shakespeara po Becketta a Čechova i Oscara Wilda. Po účinkování v několika australských filmech na začátku osmdesátých let se stal světově známým, když zazářil jako geniální klavírista v Záři (1996).

„Když jsem díky Záři dostal hned napoprvé v pětačtyřiceti Oscara, byl jsem hodně překvapený. Věděl jsem ale, že konečně ocenili mé hraní, protože do té doby mě skoro nikdo neznal. Myslím, že to překvapilo i mnoho šéfů v Hollywoodu. Zdálo se, že z počátku nevěděli, co se mnou dělat, do jaké škatulky mě zařadit,“ usmívá se Geoffrey Rush s tím, že od konce devadesátých let mohl hrát jak v nezávislých filmech, tak i ve velkých hollywoodských trhácích.

Jen namátkou to byl podlý inspektor Javert v Les Misérables či královnin důvěrník Francis Walsingham v Královně Alžbětě. Bravurně ztvárnil svobodomyslného grafomana markýze de Sade v Quills, stejně jako pirátského kapitána Hectora Barbossu v sérii Piráti z Karibiku.

Slavného komika představil v dramatu Život a smrt Petera Sellerse. Ve filmovém dramatu Králova řeč zabodoval jako logoped a v první části televizního seriálu Génius (2017) ztvárnil Alberta Einsteina.

V různých rozhovorech vzpomíná na své začátky a nečekanou slávu i na legrační momenty, které mu role přinášely. V tom loňském s Laurou Musatovou z Films in Frame například připomíná dobu, kterou jako mladý herec prožil s Melem Gibsonem, když hráli tuláky Estragona a Vladimira v Beckettově hře Čekání na Godota v Jane Street Theatre v Sydney.

„Mně bylo osmadvacet a jemu třiadvacet let. Bydleli jsme spolu v jednom domě na předměstí. Neměli jsme žádný nábytek, k jídlu jen obrovský pytel mrkve a mixér, ale seděli jsme tam a pořád zkoušeli pro absolventský kurz dramatických umění.“

Asi rok nato ho Gibson pozval, aby se s ním šel podívat na film, který právě natočil. Byl to Šílený Max (1979). „Mel pak ze Sydney odešel a stal se velkou hvězdou. Ale přišel za mnou v L. A. tu noc, kdy jsem vyhrál Oscara za Záři, a řekl: ,Věděl jsem, že to v sobě máš,‘.“

Ve styku s novináři je Geoffrey Rush bezprostřední a vtipný. Prokázal to v rozhovoru s populárním kanadským moderátorem Georgem Stroumboulopoulosem. „Desetiletí jsem dřel jako kůň na divadle, než se mi podařilo prosadit se v Záři. Poprvé jsem byl v Americe a už mě tam kdekdo zdravil. Jméno moc ještě neznali, ale hráli přede mnou jako na klavír.“

Když byl dotázán, co on a herečky, odpověděl: „Rukama mi doslova prošlo několik krásných žen - od Cate Blanchettové přes Kate Winsletovou a Charlize Theronovou. Hrál jsem i s řadou dalších kolegyň. Se všemi jsem si dovedl poradit, až na jednu, tu chytrou opičku Chiquitu z Pirátů. Trvalo mi, než jsme se sblížili. Hodně mi s ní pomáhala trenérka, ale dal jsem to. Dokonce jsem jí potom mohl nasadit i plenku,“ dodává s úsměvem.

Úžasné pro Rushe bylo životopisné drama Život a smrt Petera Sellerse. „V roli Sellerse jsem se cítil snad nejlegračněji. On byl suverén na plátně, ale ďábel v osobním životě. Problém byl v tom, že jsme si nebyli vůbec fyzicky podobní. On byl chlupatý jako opice a já skoro ani chloupek. Tak mi aspoň nějaké chlupy museli nalepit. Když jsem měl pak sexy scény s tou nádhernou Charlize Theronovou, vždycky jsem se bál, aby se mi chlupy neodlepily a nezůstaly na ní. Museli jsme ty vášnivé scény tedy častěji opakovat, proti čemuž jsem vůbec nic nenamítal,“ vychutnává si roli ještě dnes.

A legrace byla podle Rushe taky s Colinem Firthem, kterého v Králově řeči učil přestat koktat. „Nemohl se naučit jeden z těch jazykolamů, což bylo něco jako strč prst skrz krk: Jsem prosévač bodláků. Mám síto prosetých bodláků - I am a thistle sifter. I have a sieve of sifted thistles. Hodně jsme se při tom nasmáli, přátelé jsme dodnes.“

Zásadní roli v jeho kariéře hrály vždy kostýmy. „Do svých dvaceti let jsem hrál na divadle spoustu starých lidí, takže jsem měl slušnou praxi v maskování. Co se kostýmů týče, vzpomínám si, že když jsem šel na první zkoušku na Piráty z Karibiku, kostýmní výtvarnice Penny Roseová mi řekla, že mi dá hodně velký klobouk. To bylo skvělé, protože ve chvíli, kdy jsem si klobouk nasadil, našel jsem tu postavu. Klobouk se stal jejím mozkem, dodal mi na aroganci i na narcismu.“

Poprvé musel Geoffrey Rush hodně změnit svůj vzhled ale až v Einsteinovi. „Když jsem mluvil s režisérem dramatu Génius Ronem Howardem, zeptal jsem se ho, jestli opravdu dokážu hrát Einsteina. Fyzicky jsem totiž nesplňoval kritéria. Tak jsem poprosil svou dceru, která je velmi dobrá fotografka, jestli by mě mohla vyfotografovat, abych vypadal z osmdesáti procent jako Einstein a z dvaceti jako já.

Dopadlo to docela dobře, tak jsem si nakreslil aureolu vlasů, zahustil obočí a nasadil knír. Bylo pro mě obohacující a vzrušující vědět, že tou velkou transformací projdu kvůli Albertu Einsteinovi.“

Co se týče logopeda Lionela Loguea z Královy řeči, nikdo neměl představu o tom, jak vypadal. Na internetu byla jen zmínka. „Naštěstí šest týdnů předtím, než jsme začali natáčet, našlo umělecké oddělení Lionelovy vnuky, kteří měli fotky a jeho deníky. Bylo to přesně to, co ta role potřebovala.“

Na otázku, jak mu pomohla zkušenost s divadlem při filmovém herectví, Rush odpovídá: „Začal jsem hrát před více než padesáti lety a z toho polovinu na divadle. Z divadla jsem si pro filmové herectví přinesl zručnost při vtělování se do různých rolí. Tam šlo vždycky o čas, a proto mě hned tak nějaká role nepřekvapí. Jak dlouho budu ale ještě hrát, nevím. Často přemýšlím, jak to mají sportovci, kteří musí v určitém věku skončit. S herectvím je to ale jiné. Anglickému herci Johnu Gielgudovi, který se dožil devadesáti šesti let, bylo dvaadevadesát, když hrál v Záři. Přál bych si, aby se takové věci stávaly i mně. Nikdy jsem ale příliš neočekával.“

Dle svých slov si Rush vždy trochu přál hrát některé role Shakespeara, třeba Macbetha nebo Hamleta. To se mu ale nesplnilo. „Zato jsem dělal Richarda III., takže si na nic nemohu stěžovat a jen v tom nejlepším vzpomínat,“ říká Geoffrey Rush a dodává: „Všechno se ale mění a kino také. Nevím, jak bude vypadat za pět nebo deset let, co s ním udělá umělá inteligence. No, počkáme si a uvidíme.“