Filip Rajmont: Potřeboval jsem restartovat svůj život

Jak dlouho trvala v maskérně vaše proměna v bulvárního novináře Pavla Novotného?

Mohlo se zdát, že to nebylo moc dlouhé, protože jsem si nechal narůst vousy a vyšel tak proměně vstříc. Ale ve skutečnosti to sezení v maskérně docela dlouhé bylo. Jistě tak hodinu a půl. Maskérky si daly práci s řadou detailů včetně například obočí, aby to sedělo a co nejvíce odpovídalo předloze. A to se jim myslím povedlo.

Jak probíhala vaše vnitřní proměna? Starostu Řeporyjí Pavla Novotného jste dokonce navštívil.

Ano, to je pravda. Řekl jsem si, že ke své figuře přistoupím tak, abych si ji hodně dobře nastudoval. A tak mě napadlo, že by bylo dobré se s Pavlem sejít. Tak jsem mu, i když se neznáme, zavolal, požádal ho o schůzku a on souhlasil.

Byl vstřícný?

Ano, byl. Naše setkání trvalo tři hodiny. Upřímně mluvil o té době, kdy působil v bulváru, a odpovídal na moje otázky. Na vše, co mě zajímalo. A já se ptal, jak se ty věci kolem Ivety Bartošové odehrávaly, jak se k tomu staví, jak to cítí. Co si myslel tehdy, co si o tom myslí teď. On byl velmi otevřený a myslím, že setkání bylo příjemné. Leccos jsem se dozvěděl, poznal jsem jeho pohled. To vše mi pomohlo v tvorbě té figury. Odkoukával jsem i všechny jeho specifické pohyby. Fakt jsem se snažil.

Když teď po odvysílání Ivety slyším, jak moc jsem mu podobný, je to pro mě jako pro herce lichotka. Část kritiky sice psala, že se jim to zdálo moc. Že je to karikatura. Upřímně, kdybych hrál jinou lidskou bytost, tak se nad tím zamyslím, ale v tomhle případě si za svým hraním dost stojím.

Když srovnám tonus těla a energii, co z něj jde, říkám si pardon, tak to jsem asi splnil. Nejsem zvyklý se přehnaně chválit, ale v tomhle případě trochu musím. Myslím si, že jsem předvedl koncentraci Pavla Novotného, tak jak jsem ho vypozoroval v televizních dokumentech a osobním rozhovoru.

On váš výkon taky chválí, víte o tom?

Ano, to je na tom opravdu zábavné. On se neurazil, což by mohl. Protože ta role není úplně lichotivá. Ale on to vzal sportovně. Jestli s takovou zpětnou vazbou nemá problém, tak toho si na něm fakt cením.

Skoro to vypadá, že je to vaše životní role.

Tak snad mám před sebou ještě další (směje se). Co třeba Xaver Veselý? Ještě se párkrát najím a mohu si zahrát i jeho. Abych si to vyřídil rovnou se všemi novinářskými týpky. Je fakt, že žijící postavu jsem ještě nehrál, navíc hodně sledovanou. Byla to výzva. Kdyby to byla běžná role, vytvořil bych si postavu po svém. Udělal bych to jinak. Mohl bych být svobodnější. Ale tady jsem se musel trefit do určitých mantinelů.

Já jsem Pavlu Novotnému nikdy nevěnoval zas tak velkou pozornost. Je fakt, že reakce na něj jsou mimořádně vyhrocené. I kvůli tomu jeho poslednímu excesu s Aničkou Slováčkovou. Bulvárního novináře holt v sobě nezapře. Pořád lovíš nějakou senzaci, ale v hubě ti chybí editor, řekl jsem mu. A on na to přistoupil. On ty svoje výroky prostě sází a nepřemýšlí, do jaké míry to třeba může někomu ublížit. Přece když ho štve Felix Slováček, nemá se pouštět do jeho dcery. To je jasná hranice, za kterou se nechodí. On se ale omluví a jede dál. A pak zase něco plácne.

Pocházíte z umělecké rodiny. Váš dědeček byl známý herec a muzikant E. F. Burian, matka herečka Kateřina Burianová, otec známý režisér Ivan Rajmont. Měl jste vůbec jinou možnost než pokračovat v uměleckém řemeslu?

Jasně, žiju přece ve svobodné společnosti. Měl jsem možnost si vybrat. A já si vybral tuhle cestu. Ano, přemýšlel jsem i nad jinými, ale to už jsem dělal herectví. A tak jsem u toho zůstal. Když jsem se rozhodl stát hercem, bylo mi čtrnáct a nešla mi matika. Tak jsem se šup, šup rozhodl, že půjdu k divadlu, ale co to obnáší, to jsem moc nevěděl. Myslel jsem si, že to je mnohem lehčí. Že je to něco jako velký celoživotní večírek. Ale brzy jsem zjistil, že ono je to kapku namáhavější.

Myslela jsem to tak, že vaše genová predispozice asi byla veliká.

Myslíte? Já si často dělám legraci, že ze všech uměleckých talentů, kterými je moje rodina obdařená, jsem zdědil jen sklon k tloustnutí. Vypadám sice jako můj děda, a zejména tloustnu jako on. Váha je moje celoživotní téma. Teď zrovna mám trochu pauzu mezi dietami. To je můj svět. Kdybych raději po dědovi zdědil větší talent k muzice, bylo by to lepší.

Nemuzicírujete?

Ne, to ne. Trochu jsem hrál na klavír, ale to nedopadlo.

Svého dědečka E. F. Buriana jste si zahrál na prknech divadla Viola. Jaké to bylo?

Zvláštní. Nejen v tom, že jsem hrál svého dědečka, ale i v tom, že moje máma mi hrála mou babičku, tedy druhou ženu mého dědečka. A to vše režíroval můj táta. Text vycházel z korespondence dědy a babičky a zahrnoval dlouhé časové období od začátku jejich vztahu až do jeho konce. A to vše na pozadí první republiky, války a nástupu komunismu.

Dvacet let uvádíte úspěšný hudební pořad Barování se Sandrou Novákovou. Jak vznikl?

Ten pořad trvá už dvacet let. Měl se odehrát jen jednou, ale stal se z něj hudební fenomén. Probíhá v Malostranské besedě a vystřídali se v něm mnozí slavní hudebníci a zpěváci. Začínající i pokročilí. Byla tam legendární Soňa Červená, Vojta Dyk nebo Tomáš Klus. S ním si neočekávaně zazpíval Karel Gott, který se zvedl z publika a zamířil na pódium. A to se tam stává, různá nečekaná setkání, ke kterým by jinde asi nemohlo dojít. Teď už tam chodí nová hudební generace, která se narodila, když pořad vznikl. Je to unikátní formát, hosté sedí u stolků a užívají si večer s osobnostmi z herecké a hudební branže. Za dobu své existence si získal mnoho příznivců právě díky své neopakovatelné atmosféře.

A pak že se vám hudba vyhýbá!

Vidíte, nějak jsem se k ní přece jen dostal.

Třináct let jste byl v angažmá v Národním divadle, pět let předtím jste tam působil jako host. Proč jste loni odešel?

Jak říkáte, byl jsem tam dlouho a cítil jsem, že stojím na místě. Že příležitosti v angažmá jsou omezené a už za vedení Daniely Špinar jsem cítil, že bych s tím měl něco dělat. Přemýšlel jsem o tom dlouho a pak přišlo nové vedení. Svěřil jsem se jim se svým trápením, že cítím, že to není ono. Že stojím na místě, a jestli se mnou nemají zásadní plány, ať mi řeknou, ať jdu. No a oni mi to řekli.

Jak jste to vzal?

Přijal jsem to v pohodě. Chápal jsem, že mají svůj tým, se kterým chtějí pracovat. Jestli někdo přijde na první schůzku a není si jistý, že chce setrvat, není s podivem, že mu řeknou, ať jde. Nebudeme se přece trápit navzájem. Vypadá to, že jsem moc dobře udělal. Díky odchodu z Národního divadla jsem začal natáčet věci, ke kterým bych se dřív asi ani nedostal. Co se týče divadla, nazkoušel jsem toho tolik, že mám za sebou nejúspěšnější sezonu ve své kariéře. V Laterně magice hrajeme Valerii a týden divů, famózní představení, kde mám krásnou roli hnusáka. Hnusáci mi jdou. Na ty mě berou. Hraju tam perverzního kněze.

Přitom vypadáte jako slušný hoch.

To taky jsem, ale ztvárnit lidské příšery mi jde. Nestěžuju si. S romantickými hrdiny bych si asi moc rady nevěděl. Šílence hraju rád. Ve Švandově divadle jsme s režisérem Danielem Hrbkem udělali představení Klec bláznů, kde hraju Albína. Nádherná role, bezvadná. Trochu vytoužená, když mi ji nabídli, zajásal jsem. Jak víš, že jsem to chtěl hrát, ptal jsem se Dana Hrbka, když mi tu roli nabídl. Sedli jsme si spolu i lidsky. No a pak přišla nabídka do minisérie Iveta, a tu jsem, zdá se, taky zúročil.

Vaši předkové v Národním divadle mimo jiné i docela trpěli. Stala se jim tam řada nešťastných náhod…

No spíš tam pomřeli. Tak jsem si řekl, že budu první z našeho rodu, kdo Národní divadlo opustí ještě zdravý. Můj prastrýc, vyhlášený operní tenorista Karel Burian, se místo vody napil louhu, který mu tam někde postavili, což mu zničilo zbytek života. Můj praděd Emil, barytonista, v Národním zpíval taky, ale upadl tam do propadla a těžce se zranil. Můj děda E. F. Burian v Národním naštěstí nepůsobil, to vynechal, ale můj otec Ivan Rajmont odtud odcházel s rakovinou. Máma, herečka Kateřina Burianová, taky odešla smutně. Tak jsem si řekl, že nebudu kopírovat osud rodu. A odešel jsem včas. To říkám teď, ale třeba uběhne deset let a já se vrátím.

Měl jste krizi středního věku?

Asi přišla už v mých šestačtyřiceti. Cítil jsem, že musím udělat změny, nejen pracovní, ale i v tom smyslu, že se k sobě musím začít chovat jinak. Naučit se sám se sebou žít a fungovat. Mít se víc rád, než jsem se rád doposud měl. Místo dlouhých večírků se věnuju tomu, že chodím cvičit a starám se o sebe. Trávím sám se sebou čas. A je to fajn.

Teď jste singl?

Ano. Mám ale mnoho přátel. Dostal jsem se do fáze, kdy jsem potřeboval celý svůj život zrestartovat. Práci i osobní život. A toto je výsledek.

Říká se, že pokud vydržíme sami se sebou v tichu a ve tmě, jsme v pořádku. Souhlasíte?

Ano, a když je člověk srovnaný sám, má co nabídnout i svému okolí. Ono si ho to správné najde. Rád teď chodím na dlouhé procházky, to jsem si zvlášť oblíbil. A taky chodím plavat. Žádné velké plány teď ani nemám. Však se říká, že pokud chceš rozesmát pánaboha, svěř se mu se svými plány. Rád bych dohnal svoje resty, chci zrealizovat svoje projekty a ujasnit si, co je vlastně moje cesta. V angažmá se k tomu člověk nedostane. Jede v zaběhlých kolejích. Učím se svůj život a svůj čas určovat, jak já chci.

Je to pro vás složité?

Řád si musím určovat sám. Je to celkem sexy.

Někdo se snadno propadne do chaosu. Vy ne?

To jsem právě nechtěl. Já byl v chaosu, když jsem byl v angažmá. Užil jsem si ho dost. Bylo to fajn, nelituju, ale už potřebuju normálně spát. A fungovat, což se mi daří.

Zmínil jste Barování, které uvádíte dvacet let. Ale kultovní představení Lordi, kde se publikum směje od začátku do konce, hrajete taky už osmnáct let.

To představení mám moc rád. Je to groteska, bláznivina. Když se člověk snaží vymyslet něco, co bude mít úspěch, většinou nepochodí. A pak se přijde s něčím, jako je Barování nebo hříčka Lordi, o které jsme si mysleli, že ji zahrajeme tak třikrát a dost, a ono se to ukáže jako fenomén, který přetrvává léta.

Máte i po těch letech trému?

Samozřejmě. Jenže já čím větší mám trému, tím víc jsem unavený. Normálně se lidi před premiérou klepou, já padám do spánku. Když je stresová situace, vypínám. Zjistil jsem to v letadle. Sednu si totiž do letadla a usnu. Ne že bych byl unavený, já se tak bojím, že se vypnu. Po jedenácti hodinách letu se probudím, všichni jsou vyčerpaní a já vysmátý. Ale je to blbá reakce. Budu řídit auto, přijde stresová situace a já si schrupnu? To snad ne. Nebo usnout na začátku představení. Být či… chrr. Narkolepsie. (směje se)

Ale odvázat se umíte na jevišti celkem slušně.

Když jsem byl mladý, byl jsem víc drzý. Před Barováním, které moderuju, si navléknu oblek, je to taková moje uniforma, a shrnuju pro diváky, co se v posledním měsíci stalo nového. V politice, ve světě. Co mě štve. Je to taková satira. Dříve jsem byl mnohem suverénnější, ale poslední rok dva, si říkám: bude to lidi bavit? Řeknu jim něco nového? Jdu před ně s pocitem, že už nemám co říct, ale pak se mi rozsvítí a zase to jede. Trému pověsím na věšák. Dřív jsem byl méně zodpovědný. Už ale nad vším nemávám rukou, že je to jedno. Teď se učím být víc zodpovědnější a i na sebe přísnější.