Eva Krestová: Smyčcové kvarteto je nejkrásnější vězení na světě

Zažila jste na pódiu úspěch, ale možná také nějaký trapas…

Občas mi praskne struna. Jednou se mi ve Vídni posunula kobylka, že nešlo vůbec hrát - musela jsem proto koncert přerušit, vrátit ji zpátky, přeladit - a pokračovat. Úplně nejhorší věc se mi stala na koncertě v Palau de la Música v Barceloně: postihla mě otrava masem, celý den mi bylo těžko - a večer na pódiu jsem se pozvracela. Před tisícovkou diváků. Zbývaly už jen dvě minuty do konce, ale nešlo to zadržet. To byl jediný koncert v životě, který jsem nedokončila. Bylo dojemné, jak za mnou pak chodili do zákulisí Španělé a coby věřící mi dělali křížky a ukazovali svaté obrázky. Korunu tomu dodal pan pořadatel, který mě utěšoval: Nic si z toho nedělejte, staly se horší věci, jednou nám tu na pódiu umřel dirigent.

Dost lidí pokládá klasickou hudbu za nudnou, jak jim oponujete?

Radím jim, aby to zkusili, jinak to nejde. Poslechněte si například něco z Beethovena. Vždyť to je normálně rocker! Můj švagr nebyl nikdy na koncertě, jednou jsem ho pozvala - a odcházel nadšený. Samozřejmě je třeba ze začátku vybírat „lehčí“ skladatele, ale mám zkušenost, že i nezasvěcence nadchl Šostakovič. Takže se nebojte jít dál než k Vivaldimu. Důležité je slyšet hudbu naživo. Video nebo deska tolik neosloví, ideál je zvednout zadek a jít na koncert. Najednou máte kontakt s muzikanty, vnímáte tu energii…

Ovládáte housle i violu. Který nástroj je náročnější?

To nelze říct. Na houslisty jsou kladeny větší technické nároky. Viola v minulosti ani nebyla považována za sólový nástroj, dnešní doba jí přeje víc. Řekla bych ale, že si ji ve škole vybírá jiný typ hráčů než housle, jiného založení.

Jak jste k viole přišla vy? Jste z hudební rodiny?

Otec pracoval v technických službách a později jako pastor, ale amatérsky hrál na housle a kytaru a skládal si písničky. Maminka byla zaměstnaná na hygieně a krásně zpívala. Takže já i moji čtyři sourozenci jsme vyrůstali přirozeně s hudbou. Všichni jsme se hlásili do zušky, já na housle a zpěv, později na klavír. Ovšem na běhání venku a lezení po stromech jsem si také našla čas. Už v sedmi letech jsem se ale rozhodla, že budu houslistkou.

A došla jste skutečně daleko, až na pražskou AMU.

Víte, když je člověk z pěti dětí, má potřebu razit si vlastní cestu. Byla jsem jako umanutá, plná ambicí. Rodiče ze mě chtěli mít doktorku, protože mi šla matematika a fyzika daleko líp než housle. Možná i proto jsem si je vybrala, chtěla jsem je zdolat. Přihlásila jsem se na konzervatoř do Brna, v bližší Bratislavě totiž studoval bratr, dnes violista Slovenské filharmonie. Rodiče moje přání respektovali a podporovali mě, jak to šlo. Dali mi prostor a lásku, za což jsem jim vděčná. Bohužel žádného doktora v rodině se nedočkali. Jedna sestra je fitness trenérka, druhá ředitelka základní školy, nejmladší bratr manažer.

Jaké byly začátky vaší profesní dráhy?

Hned od začátku konzervatoře jsem začala hrát v klavírním Puella Triu. To byl zásadní zlom - poznala jsem komorní hru jako takovou. A zjistila jsem, že mě spolupráce, tvorba něčeho hezkého dohromady, baví a uspokojuje. Učila jsem se naslouchat druhým, přizpůsobit se. Na AMU mě oslovili z renomovaného Pavel Haas Quartetu. Což byl asi největší milník v kariéře, naučila jsem se maximum, vystupovali jsme v nejprestižnějších sálech, procestovali svět.

Po čtyřech letech jste ale odešla.

Smyčcové kvarteto je nejkrásnější vězení na světě. Za prvé nelze sloučit s rodinou. Začala jsem s nimi hrát ve dvaadvaceti, ale časem jsem uvažovala o dětech. Za druhé porozumět si intimně s dalšími třemi lidmi je velice náročné. Byla jsem vyčerpaná, potřebovala jsem vypnout. Dokonce jsem uvažovala, že nechám hraní, několik měsíců jsem nesáhla na nástroj. Skoro všechny sny jsem už měla splněné…

Nicméně manžel říkal, že by to byla škoda, že mám talent. A jednoho dne mi přinesl violu. Myslela jsem, že si dělá legraci, ale zkusila jsem to a najednou mě polilo horko a mrazení zároveň. Zjistila jsem, že viola je pro mě magický nástroj a našla si mě. Cítila jsem propojení duší. Viola ji má díky nádherné barvě, která je pro mě nejhlubší a sametová.

A tak jsem začala hrát po boku manžela v Josef Suk Piano Quartetu. Zpočátku jsem violu střídala s houslemi, ale když jsem nastoupila do České filharmonie, zůstala jsem definitivně u violy.

Česká filharmonie rovná se další splněný sen?

Vůbec ne, nikdy jsem nechtěla hrát v orchestru, komorní hudba pro mě byla top. Taky jsem chvíli učila na zušce. Pak se mi ale narodily děti – Julianka a Daneček. A já byla nepříjemná na ně i na své žáky, protože jsem vydávala stejnou energii doma i v práci. Do toho přišel covid… Věděla jsem, že potřebuji stálé zaměstnání, objevila jsem konkurz na šéfa violové sekce České filharmonie a dopadlo to. Stala jsem se úplně první ženou v historii filharmonie ve spodních smyčcových nástrojích - to znamená v rámci viol, violoncell a kontrabasů, která zde dostala definitivu a rovnou na vedoucí pozici. A já si hraní v orchestru brzy zamilovala.

Velký úspěch! Jaké to bylo, postavit se před většinu mužů v orchestru?

Není tajemství, že začátky byly nesmírně náročné, ne zrovna vřelé. Musela jsem všechny ve zkušební době, což byl jeden rok, přesvědčit, že na to místo patřím. Prožila jsem snad nejnáročnější období v životě. Těžká byla zejména práce se staršími pány, kterých si samozřejmě vážím, protože ve filharmonii hrají spoustu let a mají ohromné zkušenosti. Nicméně žádné změny moc nechtěli. Co jim bude nějaká mladá povídat! Já ale musela přinést něco nového, čekalo se to ode mne.

Čím jste si získala autoritu?

Snažila jsem se být svá a přitom respektovat kolegy. S uměním komunikace mám ale pořád trochu problémy. Jsem dost energická a impulsivní, což je fajn na pódiu, jenže při zkoušení to až tak skvělé není. Já to nikdy nemyslím špatně, jde mi o co možná nejlepší výsledek, ale musím se hlídat, aby se neztratila pohoda. Cestu k sobě jsme si našli i díky dirigentovi Semjonu Byčkovovi a dalším lidem, kteří mě podporovali. A také díky tomu, že jsem vytrvala a nevzdala se. Musela jsem hrát každý program, přitom jsem neměla téměř žádné orchestrální zkušenosti, neuměla jsem ani Mou vlast. Doháněla jsem to po nocích. Učila jsem se za pochodu a věřila, že to dělám dobře.

Do toho malé děti…

Daneček často plakal a nechtěl mě pouštět do práce, já kolikrát také brečela, byla jsem nevyspalá a emočně rozložená. Ale museli jsme to zvládnout, pomáhal manžel i babičky… Po roce se to zlomilo a dnes vše běží jako hodinky.

Vaše děti vyrůstají v hudbě, podobně jako vy. Vedete je k ní cíleně?

Julianka má ohromné sportovní vlohy a dispozice, už od třech let se věnovala gymnastice, od pěti navštěvuje baletní přípravku Národního divadla a vystupuje ve Státní opeře i v Národním divadle. Tanec je u ní jasná cesta. Daník se už od dvou let zajímal o housličky, ale mým vstupem do filharmonie se to trochu pokazilo - viděl, že mu nástroj odvádí maminku. Ovšem líbí se mu trumpety. S hraním musí počkat na druhé zuby, zatím zpívá a od příštího roku bude hrát na klavír. Byla by škoda, kdyby se muzice nevěnoval, má velký talent a dobrý rytmus.

V kolika letech je ideální přihlásit dítě do hudebky?

Oficiálně do ZUŠ berou od šesti let, já doporučuji, pokud dítě projevuje zájem a talent, dát ho co nejdřív zpívat do sborečku, klidně od čtyř let. Aby mělo s hudbou kontakt, zažilo první vystoupení. Je dobré zajít s ním na koncert, vybrat společně nástroj. Nemusí z něj být virtuos, ale už díky tomu, že se manuálně učí hrát, kombinovat, mu pracuje mozek úplně jinak, naučí se noty - další jazyk. Hudba je velmi důležitá a zvyšuje inteligenci. Určitě bych dítěti tu šanci dala.

Je obecně v orchestrech stále víc mužů než žen? Ovlivňuje to nějak zvuk tělesa?

U nás je pořád víc mužů. Tohle je hodně diskutované téma, myslím, že by se neměli přijímat noví hráči podle toho, jaké je v orchestru rozložení sil muži - ženy, ale podle kvality. Což třeba v USA není, tam hrají kvóty prvořadou roli. A vliv pohlaví na výsledný zvuk? Styl hraní je velmi individuální, těžko říct, čím se liší ženský a mužský přístup. Možná bych řekla, že muži jsou razantnější, což je v orchestru potřeba, a ženy víc citové. Ideální je mix.

Co vám osobně přináší klasická hudba, proč ji milujete?

Přináší mi vnitřní naplnění, nedovedu si bez ní představit život. To, že hrajete navíc pro lidi, je pro mě strašně silné. Droga. Vášeň. Závislost. Potřebuji mít stále ten pocit. Když se mi cokoliv stane, je mi zle, hudba mě vyléčí, zapomenu s ní na všechno, jsem jen s melodií, nástrojem a emocí. Můžu se do ní schovat. A prožít si ten smutek nebo radost, připomenout si různé životní okamžiky. Miluji Dvořáka, Brahmse, Šostakoviče, Mozarta, Suka, Beethovena, Stravinského… Úplně současná hudba mě nebere, často je založena na matematice a zvucích, avé, ale často chybí ten citový prožitek. No a když si jdu zaběhat, pustím si do uší jazz.

V listopadu čeká Českou filharmonii festival Variace. Co o něm prozradíte?

Koná se v Karlových Varech, letos už čtvrtý ročník. Díky němu budou mít návštěvníci možnost zažít hned několik špičkových událostí na poli hudby i filmu. Projekt je totiž unikátním výsledkem spolupráce dvou významných kulturních institucí: MFF Karlovy Vary a České filharmonie. Už jsem tam hrála a bylo to moc pěkné. Bude to vlastně příprava na prosincovou sérii tří velkých koncertů a jednoho komorního v New Yorku, v Carnegie Hall. Hrajeme Smetanovu Mou vlast, Janáčkovu Glagolskou mši, Dvořákův klavírní koncert a Mahlerovu 5. symfonii.

To bude exkluzivní zakončení roku, a vlastně i oslava vašich čtyřicátých narozenin, že?

Doufám. Moc se těším na celý New York, jeho atmosféru. Když jsem před lety poprvé vystoupila z taxíku na Manhattanu, řekla jsem jen: wow, ta energie mě úplně pohltila. Budeme bydlet kousek od Central Parku a možná půjdu i na jazz do vyhlášeného klubu Blue Note. Asi bych tam ale nemohla bydlet ani dlouhodobě pracovat, jsem spokojená a šťastná tady a teď. Těším se na další zájezdy, recitály, koncerty - například na vánoční u nás v Chýni, komorní, jen s manželem.