Eva Burešová: Když někdo vyčnívá z davu, budí reakce

Nedávno jste oznámila, že si na rok dáváte pauzu od herectví.

Poprvé po osmi letech jsem si dala pauzu od televizních seriálů. Měla jsem teď tři týdny volna, to nepamatuju snad deset let. V tomhle počasí to je hrozně fajn, vstaneme, jdeme s dětmi na terasu, nasnídáme se v klidu, hrajeme si… Úplně jiný režim.

Co vás k této změně přimělo?

Bylo toho už moc. Prakticky jsem neměla víkendy, ráno jsem brzy odjížděla na natáčení, večer hrála divadlo. Najednou jsem si řekla: „Dost, už nemůžu dýchat.“ Potřebovala jsem pauzu.

Už bych do té práce nebyla schopná dát tolik, kolik by si zasloužila. Požádala jsem proto v televizi o roční pauzu. Nebyli nejšťastnější, ale nakonec to odkývli. Není nic horšího než vyhořelá herečka. Ono se to pak začíná odrážet i v mateřství: když je člověk vyhořelý v práci, pozná se to i doma. A to nechci.

Mohla jste si tak dlouhou pauzu dovolit?

Mám velké štěstí ve dvou věcech. Maminka mě odmalinka učila, že si musím něco odkládat bokem. Ať mám vždycky něco nastřádáno, kdyby bylo nejhůř. Mám tuhle zkušenost, když jsme skončili s prvním synem sami, to jsem musela peníze hodně přepočítávat.

Naštěstí jsem nikdy neměla jen práci pro televizi, měla jsem koncerty, divadlo, dabing. Strach tam teď byl, ale ne tak veliký, jako když jsem řešila, jestli mám po Slunečné točit ZOO, nebo ne. Bála jsem se tehdy, co bude, až přestanu být na očích. Jestli budu mít práci, nebo nebudu. V téhle branži, jak jednou člověk vypadne, nastupuje zpátky jen těžko.

Už jsem ale v tom strachu dál žít nechtěla. Možná zájem o mě opadne, bude to třeba i dobře, protože mě bylo všude moc, což nebyla úplně moje chyba. Nebo taky neopadne.

Druhá věc je, že mám poprvé partnera, na kterého se mohu spolehnout. A navíc si věřím, že si nějakou práci vždycky najdu. Klidně se může týkat něčeho úplně jiného.

Takže z obrazovek úplně zmizíte?

Zmizím teď ze seriálů, ale usednu v porotě Česko Slovensko má talent. V roce 2011 jsem se tam prozpívala do finále, tak to pro mě bude krásný zážitek. Zároveň jsem natočila zábavnou show pro televizi Nova.

Zasedala jste i v porotě show Tvoje tvář má známý hlas. Jaké to bylo mistrovat ve třiceti o generaci starší umělce?

Měla jsem obavy, ale nikdy nekritizuju tak, abych někomu uškodila. Vždy jsem se snažila volit slova. Tou soutěží jsem sama prošla (v páté řadě skončila druhá), několikrát jsem tam pak hostovala. V Tváři jsou profíci, kteří dobře vědí, že se jedná o zábavnou show, a když skončí, jdou se dál věnovat svojí profesi.

Do Talentu přicházejí lidé, kteří stojí na začátku, a může se stát, že někomu pošlapeme sny. Budu se určitě snažit, abych volila slova, co nikomu neublíží, neuzavřou cestu. Chci tam předávat svoje zkušenosti, a když se mi někdo nebude líbit, chci mu to říct tak, aby mu to neublížilo a aby věděl, na čem zapracovat, a další ročník se třeba přihlásil znovu.

Jak to bylo u vás?

Je pravda, že Jaro Slávik (jeden z porotců, slovenský hudební producent) jednou komentoval, jak vypadám, aniž by slyšel, jak zpívám. Nelíbilo se mu, co mám na sobě, a ptal se mě, kdy se lidi přede mnou přestali zavírat, když zpívám.

Bylo mi sedmnáct a vzala jsem si na sebe to, co jsem zrovna měla, a myslela si, že je to hezké. Jaro pak vydal knížku, kde mi věnuje jednu kapitolu. Showbyznys je tvrdý, občas se do někoho rýpne jen proto, aby bylo haló. Nedávno jsme se potkali na cenách Anděl a znovu se mi omluvil.

Naštěstí jsem to ustála, ale někoho jiného může něco takového zlomit tak, že nepodá výkon, který by normálně podal. Ale i to je život, člověk hlavně musí věřit sám sobě.

Když jsme u oblékání, všimla jsem si, že občas býváte v médiích terčem všelijaké módní policie.

Módní policie teď kouká z každého kouta a často to bývají lidé, kteří s módou nemají vůbec nic společného. Navíc mnohdy na těch akcích ani nejsou a jen si prohlédnou fotky.

A ty nemusí být kvalitní. Těžkou hlavu si z toho nedělám. Nejsem ani modelka, ani návrhářka, která udává módní směr.

Navíc mě obléká Zlata Stolaříková, která to má opravdu vystudované, její modely dokonce otisklo italské Vogue, takže na jejím názoru mi záleží nejvíc.

Máte teď taky dost extravagantní účes.

Když jsem dotočila svůj poslední díl seriálu, šla jsem okamžitě ke kamarádce, která se mi stará o vlasy, a hned jsme napletly dredy. Dlouho mě lákaly, jenže to kvůli práci nešlo. Teď můžu cokoliv. Cítím se v nich strašně dobře.

Co tomu říkal váš partner šéfkuchař a porotce MasterChef Přemek Forejt?

Nechal si taky udělat dredy, takže jsme dva pankáči. Přemek má rád všechny moje kreace. Já jeho taky. Oba máme rádi úlety, v tom se doplňujeme. Máme rozmanité kousky, občas sáhneme do šatníku toho druhého.

Přitáhl vás tedy k tetování, které je pro něj charakteristické?

Vlastně ano. Vždycky jsem k tomu tíhla. Stejně jako k piercingu. Ten jsem kvůli televizi musela ze sebe postupně sundávat. Když jsem začala chodit s Přemkem, pomalu jsem se k tetování odhodlávala.

Začalo to malým srdíčkem, které máme s Přemkem stejné. Pak jsem si nechala udělat nějaké kytičky na ruku. Minulý rok jsme měli s kapelou turné a zastavili jsme se v Plzni, kde je tetovací salon, kam se člověk nemusí objednat. Všichni jsme se tam nechali potetovat. Mám už toho na sobě docela dost. Každý ten obrázek má nějaký příběh, mám ho s něčím spojený.

O Přemku Forejtovi hovoříte jako o partnerovi. Svatba na obzoru není?

Zatím ne.

Proč?

Všechno, co mají lidé, kteří jsou svoji, máme. Není potřeba se za tím hnát, nic velkého to u nás nezmění. Počkáme, až budou děti větší, ať můžou slavit s námi.

Jak často jezdíte do Olomouce, abyste ochutnala kreace tamního šéfkuchaře Forejta?

Bohužel moc ne. Nikoho tam neznám, když Přemek odejde do práce, neměla bych tam co dělat, a strašit u něj v restauraci nechci. Musím zkrátka přiznat, ještě jsem v jeho restauraci celé menu neměla. Domlouváme se teď, že bychom dali dohromady partu přátel a jeli tam na večeři.

Předpokládám, že doma jeho jídla ochutnáváte.

Jsem moc šťastná, že ho mám, protože mě vaření nikdy nebavilo. Pro děti uvařím, ale jsou to jednoduchá, rychlá jídla. Přemek doma vaří i peče, samozřejmě výborně. Mě baví ho pozorovat.

Fascinuje mě, jak to má neuvěřitelně rychle hotové. Za ty čtyři roky, co jsme spolu, se snad nic neopakovalo. A všechno je dobré. Miluji, když peče. Dělá třeba úžasné koblihy a vždy pro celou vesnici.

Čím mu uděláte radost vy?

No já umím zase úplně jiné věci. Když chce ženská udělat partnerovi radost, tak to nemusí být od jídla. Snažím se dělat domov útulný, takže když přijde po náročném dni z práce, cítí se dobře, bezpečně a doma. A pak když děti usnou, si užíváme společného večera.

Mít před třicítkou dvě děti není v dnešní době běžné. Plánovala jste to tak?

Ne, to byl boží plán a jsem za to obrovsky vděčná. Kolem sebe vidím spoustu kolegyň, které mateřství odkládají. Je to i tím, že tahle doba je pro ženy skvělá. Můžeme vystudovat, co chceme, pak získávat zkušenosti, kde chceme… Jenže pak se s někým seznámit, skloubit to s rodinou začne být hodně těžký. U mě se to poskládalo jinak: když se narodil Nathánek, bylo mi dvaadvacet.

Když jsme se s Přemkem rozhodli pro potomka, už jsem věděla, co dítě obnáší. Měla jsem sice spoustu pracovních nabídek, ale věděla jsem, že se to dá zvládnout.

Teď mi je jednatřicet a jeden kluk půjde do druhé třídy, druhému jsou dva a jsou oba bezva parťáci. Kdybych tohle plánovala, tak bych nejspíš doteď žádné dítě neměla. Díky Bohu, že to dopadlo takhle. Myslím, že jsem byla dobrá máma a jsem stále. Dávám klukům maximum, co můžu. A hlavně mám obrovské štěstí v partnerovi, který je velmi aktivní tatínek, takže se ve všem střídáme a volné dny trávíme aktivně všichni spolu.

Ještě mi prosím objasněte cizokrajná jména svých synů.

Když jsem čekala Nathana, měla jsem v deníčku napsané: Tristan? Nathan? Nathan znamená hebrejsky Bůh dal, sedí to k němu hezky. A druhý syn dostal to druhé jméno. Shodli jsme se s Přemkem, že zní vznešeně. Jednoduše se nám jiná jména nelíbila tak jako tohle.

Mladší syn má ještě prostřední jméno. Pár dní před porodem jsme se byli podívat na Letních shakespearovských slavnostech na Zimní pohádku, kde jsem hrávala. Tak jsme mu přidali ještě Williama podle Shakespeara.

Uvažujete ještě o třetím zajímavém jménu?

Na světě je spousta krásných jmen! Mně by se to líbilo. Těhotenství a porod byla moje nejkrásnější období, u obou. Představa, že už to nikdy nezažiju, mě leká. Ještě bych to rozhodně chtěla zažít.

Na druhou stranu nám ti dva raubíři dávají pěkně zabrat: Tristan je hyperaktivní, celý Přemek, Nathánek má hlavu umělecky v oblacích, potřebuje trochu cepovat, aby taky psal a četl do školy. Takže zatím nám tihle dva miláčci úplně stačí.

Geny přeskočily?

Nathanův tatínek je muzikant (baskytarista Michael Krásný), prarodiče taky, takže krásně zpívá, hraje, tančí. Ale bydlíme na vesnici (nedaleko Benešova) a tam jsou děti hlavně sportovci, takže když se v neděli hraje fotbal a všichni kopou do míče, Nathánek většinou tančí někde u reprobedny.

Pocházíte z Hlučína. Co vám to dalo?

Byla jsem tam jen do patnácti. Hlučín je malé město, ale nabízí spoustu možností. Je tam výborná hudební škola a ta nejlepší učitelka zpěvu Sylva Pivovarčíková. V Praze bych takovou průpravu možná ani nedostala. Nebylo tam taky tolik rozptýlení.

V Praze třeba vidím, že se děti scházejí po škole v nákupních centrech. My bychom museli dojet do Ostravy. Jezdili jsme místo toho na kolech a běhali po loukách, ale to je asi taky prostě rozdílem generací.

Kdy vám začalo být jasné, že zpěv je vaše cesta?

Máma je zpěvačka, zpívala hlavně jazz, táta taky muzikant, hodně dřív jezdili po světě. Vyrůstala jsem vlastně na pódiu. Mamce bylo prý hned jasné, že tam zůstanu.

Předváděla jsem se, milovala jsem potlesk, ten mě dodneška nabíjí. Když mi byly čtyři, pořádala se v Hlučíně talentová soutěž, byla tam přihlášená moje sestra a já tam vystoupila taky. Když jsem dozpívala, prý jsem řekla: „Já jsem věděla, že mi budete tleskat.“

Ve třinácti jsem zpívala v dětské opeře v Národním divadle v Ostravě, v patnácti jsem udělala v Praze konkurz na muzikál Baron Prášil a tak to postupovalo dál: Jesus Christ Superstar, Hamlet, Lucie, Dracula. V sedmnácti jsem šla do Česko Slovensko má talent, tam si mě všiml Ondra Brzobohatý a doporučil mě do seriálu Gympl s (r)učením omezeným na Nově, po nějaké době přišel seriál Modrý kód na Primě. Moje postava byla oblíbená, a tak mi nabídli Slunečnou a ZOO. Do toho jsem hrála v muzikálech, koncertovala.

Symbióza pěvecké a herecké kariéry je u vás docela unikátní.

Přijde mi pokaždé zvláštní, když se nad tím někdo pozastavuje. Nejsem v tom přece sama. Lucie Bílá taky hrála v muzikálech, v divadle, ve filmech, do toho měla sólovou dráhu. Zpívajících herců a hereček je taky dost: Bára Poláková, Lucka Vondráčková, Adam Mišík, Štěpán Kozub.

Ne vždycky se o vás píše hezky. Jste prý nafoukaná, zhýčkaná hvězda.

Když někdo vystupuje z davu, budí reakce. Lidé, kteří mě znají, vědí, že nafoukaná nejsem. Tahle vlastnost je ode mě na míle daleko. Každá televize, každé divadlo si hýčká svoje lidi. Takže jestli ráno dostanu z produkce kafe, tak jsem si ho asi nějak zasloužila. Baráky s bazény ani miliony na účet nedostávám. Všechno jsem si tvrdě odpracovala. Je to jako v každém jiném odvětví. Možnosti má každý.

Pořád na sobě pracuju, pořád se učím. Odmalička jsem chodila na herecké a taneční kurzy, studovala jsem konzervatoř, kde mi své zkušenosti předávali vynikající herci. Koukám se na filmy, na divadelní záznamy. Každý den se rozezpívávám, sleduju návody, jak roztáhnout dech, rozšířit rozsah. Dívám se na svoje záznamy, abych viděla, co dělám špatně.

O lidech, co jsou hodně na očích, se vždycky psalo i zle, to k tomu holt patří. Zamrzí to, ale o to více mám radost, když mi někdo řekne: „Zrovna jsem o vás četla to a to, ale vy jste úplně jiná.“

Jak tedy reagujete na negativní reakce na to, co děláte?

Už si to neberu. Spíš uvažuju, proč má někdo potřebu vstát od televize a napsat něco urážlivého na sociální sítě. Dost se jim přibližují i někteří bulvární novináři.

Nakonec si říkám, že kdybych to dělala úplně špatně, tak si mě nikdo nevšimne a nikdo mě neřeší. Snažím se na to koukat pozitivně. No a taky chodím na terapie. Jsou super.

Potřebujete je?

Jsem přecitlivělá, dotýká se mě všechno. Hlavně co se týče dětí. To nemá s branží nic společného. Někdy zbytečně na zádech táhnu bolest světa.

Otrávená tedy nejste?

Tuhle jsem se brzy ráno zastavila na benzince a slyším kolem sebe: „Jé, zase do práce. Mně se tam vůbec nechce, nejradši bych se na to…“ Já něco takového nikdy neřeknu, a to nemívám vždy volné víkendy nebo svátky a pracuji někdy i osmnáct hodin denně. Za každou práci, kterou mám, jsem vděčná. Nejsem typ, co se žene jen za hlavní rolí, ráda pracuju na čemkoli.

Pokud jde o divadlo, mám práci na tři roky dopředu. Nejdřív začnu zkoušet v Hudebním divadle Karlín muzikál Beetlejuice. Premiéra bude v listopadu. V březnu připravuju koncert ve Foru Karlín. Budeme tam křtít novou desku.

Vracím se v ní ke kořenům, k taneční a soulové hudbě, bude to barevný mix žánrů. Těším se hlavně na setkání s fanoušky: od dětí a teenagerů po sedmdesátníky.

Jsou to slušní lidé, kteří se k sobě dobře chovají, na sociálních sítích slušně diskutují. Jsem s nimi ráda. Takže ne, otrávená nejsem a nikdy nebudu. Vážím si své práce, vážím si svých fanoušků a jejich oddanosti. Já jsem stejně tak oddaná jim.