Emília Vášáryová: Nejdůležitější je humor, s ním se dá přežít všechno

Kdepak, jsem zvyklá. Tady se nemusím o nic starat, naopak se všichni krásně starají o mě. Tak co by mi chybělo? Jsem zvědavá, jak se českým divákům bude dokument o mém životě líbit. Točilo se během období covidu a prodělala jsem ho během natáčení třikrát. Měla jsem dobré doktory, pokaždé mě z toho dostali, ale v tom dokumentu je to na mně myslím vidět. Člověku trvá, než se po takové nemoci zotaví. Rodilo se to těžko. Mám trochu trému, nevím, jestli mě čeští diváci tak dobře znají, jestli je ten film vůbec bude zajímat a nebudou se nudit.

Nejsem typ člověka, který by se rád vracel do minulosti. K natáčení mě přesvědčil pan režisér Martin Šulík, kterého si vážím, protože je to člověk, který se dobře orientuje nejen na poli kinematografie, ale také v divadelní tvorbě, která je pro mě základem. Díky tomu měl mou důvěru. Setkávali jsme se pravidelně v nočním autobusu mezi Bratislavou a Prahou. Já cestuji do Prahy zkoušet a hrát divadlo, on natáčet. Znala jsem ho a věděla jsem, že budu v dobrých rukou.

No to určitě! (směje se) I když párkrát se to stalo. Ale většinou jezdím autobusem. Ráno v pět do Prahy a v noci zase do Bratislavy, ve tři nebo v půl čtvrté jsem zpátky doma, není to tak špatné. Zkoušku ani představení jsem nikdy nezmeškala. Řidiči už mě znají, a když ráno v Praze na Florenci vystupuju, někdy rovnou poprosím, ať večer určitě neodjíždějí beze mě, že doběhnu na poslední chvíli. A víte, že na mě opravdu počkají? To je tak milé…

Auto už sama neřídím, dřív jsem řídila, ale párkrát jsem se na jevišti celkem vážně polámala, protože jeviště, to je nebezpečný prostor. Musela jsem pak s řízením přestat, už jsem těm svým polámaným nohám nedůvěřovala.

Asi je to proto, že jsem herectví nikdy nebrala až tak vážně. A taky jsem měla štěstí na dobré role a dobré lidi. Třeba po rozdělení Československa mě oslovil divadelní režisér Petr Lébl, díky němu jsem se dostala do Divadla Na zábradlí. Přišly i další role v Praze: v Činoherním klubu, Národním divadle, teď hraju ve Studiu DVA. Stále jsem zaměstnaná ve Slovenském národním divadle, s ním tady v Čechách taky někdy hostujeme.

Hrát do Prahy jezdím moc ráda, Praha je překrásné město. Obdivuju, do jaké evropské krásy rozkvetla. Mrzí mě, když se česká a slovenská kultura uměle rozdělují, vždyť máme tolik společného. Rozdíly mezi češtinou a slovenštinou nejsou až tak velké. Nevěřím, že je možné, abychom si vzájemně nerozuměli.

Byla to pro mě velká pocta. Minulý rok jsem nechtěla ani věřit, že jsme třicet let rozdělení. Kdysi všechny dobré knihy vycházely v českých překladech, stály se na ně v Bratislavě kilometrové fronty. Kultura naše národy spojovala vždycky a myslím si, že je úžasné, že i díky kultuře můžeme být v jistém smyslu stále spolu. Aspoň já to tak cítím.

Těší mě, jak pěkně diváci reagují. Ta hra získala nominaci na Pulitzerovu cenu. Hrajeme ji ve slovenštině, což je pro mě příjemné. Hrát velkou divadelní roli v češtině není jen tak, nechci prznit českou řeč špatnou výslovností. Než vyjdu na jeviště, mám pořád ještě trochu trému, ale jakmile začneme, už je dobře.

Ne, já si to nedovolím. K čemu by mi to bylo? Když už se do toho dám, tak už o tom pak neuvažuju, jestli jsem unavená, nebo ne. Držím hubu a krok. I když možná už by bylo načase, aby mě to začalo unavovat a přestala jsem. Už dávno! (směje se)

No samozřejmě! Vždyť je mi skoro osmdesát tři let. Všelico jsem si plánovala se svým manželem, že skončím a budeme společně cestovat. Ale zemřel, a tak se mi divadlo stalo útočištěm. Je to jedenáct roků, co odešel. Ve Slovenském národním divadle jsem zaměstnaná už víc než šedesát roků. Mám tam ještě nějakých osm rolí, které ráda hraju, a devátou v Praze.

Politická situace na Slovensku je teď velmi těžká, obzvlášť pro umělce, ale nejen pro ně. Ani mluvit se mi o tom nechce, jak mě to trápí. Kdybych teď z divadla odešla, bylo by to jako utéct z boje. Můj tatínek říkával: Beznaděj je slabost, naděje naše povinnost. Snažím se předat mladým kolegům energii a vědomí, že není třeba klesat na duchu.

Jsou strašně milí! Znám i ty české, protože máme takový česko-slovenský projekt, například ve Skleněném zvěřinci hraju s báječnou českou herečkou Ivanou Uhlířovou, hraje moji dceru. Nebo s Adamem Vaculou, toho jsem teď viděla i v tom vašem seriálu Zlatá labuť.

Ano, dělala jsem to ráda. Skončila jsem až během covidu. Herectví jsem tehdy měla učit přes počítač. Copak to jde? Nejsem velký kamarád s moderními technologiemi, připadalo mi to absurdní, a tak jsem to po třiceti letech složila a trochu jsem si vydechla.

Každý si musí poradit sám, když si toto povolání vybere. Musíte být připravená na to, že dnes jste nahoře, zítra můžete být dole. Svým studentům jsem vždy říkala, že ocenění a úspěch jsou výsledkem disciplíny, kterou v sobě musí mít. Disciplína je velmi důležitá, ta mě vždycky zachránila. A troška asketismu. Vychovala jsem tři děti. Nevím, jak jinak by se to dalo zvládnout.

Člověk se taky nesmí nechat jen tak zviklat okolím. Jednou o vás vyjde recenze, že máte talent, pak vyjde zase jiná, negativní, a vy si to k sobě nesmíte moc pouštět, pokud to chcete někam dotáhnout. Taky trochu štěstí je potřeba mít, hlavně štěstí na lidi, které potkáte, s nimiž budete pracovat. A ta práce by měla probíhat trochu v konfliktu. Nevěřím na takové to poplácávání po zádech a ujišťování, že jsme v divadle skvělá parta, ve všem si rozumíme a je nám spolu dobře. Konflikt je důležitý, má-li něco podstatného vzniknout.

Dost, ale jedna věc je stále stejná. Nejvíc záleží na tom, s kým děláte. Třeba práce s panem režisérem Hřebejkem pro mě byla vždycky velkým potěšením. Ale já už před kameru nechci, dávno na to nemám věk.

Vidím teď támhle toho vašeho fotografa, jak už se chystá, aby mě k rozhovoru taky vyfotil, jenže mně se do toho nechce. Moje tvář je tak stará, že už ani nemá lidskou podobu. Jsem tak stará, že už bych tu za normálních okolností neměla být. A já se budu, nevím, jak to říct česky, vytrčať před kamerou? Až to napíšete, chytí se toho bulvár a vydá titulek: Vášáryová končí, chystá se na smrt! (směje se) Raději obraťme list.

Ztráty a nálezy nebudeme počítat, nejsem taková, že bych o tom moc přemýšlela. Beru život tak obyčejně, jak přichází. Ale skloubit toto povolání s normální funkcí matky bylo… na zabití. Nějak jsem to zvládla a nějak jsme tím prošli, ale bylo to příšerné. Svých dětí se raději neptám, co si o tom myslí, ale umím si to představit. Naštěstí jsou ke mně shovívavé. Ale že by se přišly podívat do divadla, když mám premiéru, to ne. Povolání si našly v úplně jiných oborech. No nedivím se jim.

Když to spočítám od všech tří dětí dohromady, je jich deset. Dokonce už mám jedno pravnouče. Nejmladší vnučka se narodila před třemi lety a dostala moje jméno – Emília, Emília Vášáryová.

Ale ne, je to strašné! Takové dlouhé jméno. Já ho dostala po mé babičce, která zemřela jako čtyřiačtyřicetiletá. My dlouhověkost v rodině neměli. Zato já se tu na tom světě stále krútím, než dostanu nějakého alzheimera. Kdyby žil můj muž, dávno bych nepracovala a všechno, co jsme předtím kvůli práci nemohli, bychom si vynahradili. Co se dá dělat, zůstalo to jen v chimérách.

Nikdy jsem herectví nebrala tak moc vážně, ale vážně jsem ho dělala. To je takové moje heslo. Klidně bych dělala cokoli jiného a dělala bych to dobře. Kdybych prodávala zeleninu, měla bych nejlepší zeleninu v Bratislavě a chodili by ke mně všichni! Mám to tak v povaze, že když už něco dělám, tak se snažím.

Nikdy jsem netoužila stát se herečkou, naneštěstí jsem tak skončila. Zničilo mi to půl života, protože najděte si manžela, který bude akceptovat, že vás sice nevidí doma, zato si může zapnout televizi, kde vás každý druhý večer uvidí s jiným mužem. (Přichází vizážistka, která má Emílii Vášáryovou upravit před plánovaným focením.)

Můžeme. A řeknu vám, ty úpravy jsou stejně zbytečné. Čím víc jsem nalíčená, tím strašněji vypadám. To bude marná snaha, marná práce. Kdepak, starobu nic neskryje. Některé kolegyně si tu povislou kůži nechávají odřezávat. Ať si každý dělá, co chce, ale mně se ty rozřezané, natažené obličeje a velké rty moc nelíbí. Ještě jsem nepotkala muže, který by řekl, že se mu takové úpravy líbí.

Ale ono je to stejně všechno jedno, protože ten pohled do zrcadla, když je člověk starý, je vždycky strašný. Jsou dva druhy starých žen – jedny mají plastiky a druhé ne. Ale zdůrazňuji tam stále to slovo starých! (směje se)

Ne, život mě vedl tak, že jsem neměla čas o takových věcech přemýšlet. Vždyť život je o něčem jiném.

Je mnoho důležitých věcí… Myslím si, že ze všeho nejdůležitější je humor. Protože s ním se dá přežít všechno, úplně všechno. Vzpomínám třeba na pana Wericha. Vybral si mě, abych s ním hrála ve filmu Až přijde kocour. Bylo mi asi dvacet, trémou jsem se před ním třásla jak osika a ruce jsem měla studené hrůzou. Chvíli se na mě díval a pak mi začal pobrukovat písničku Smutná neděle, což je původem maďarská píseň o sebevraždě (v originále nazvaná Szomorú vasárnap). V tu chvíli jsem se musela začít smát a zapomněla jsem, jak moc se bojím.

I další lidé, s nimiž jsem spolupracovala, mě naučili, že humor je šance, jak se životem probít. Někdy to nejde, někdy je život svině. I stáří je svině. Když mi někdo říká, jak je stáří krásné, nevěřím mu. Takové kecy!

Podle toho, kdy přijde období, kdy se vám daří, máte třeba dobrého muže a milujete se. Ale pak přijde zase něco jiného. Je období, kdy člověk cítí jistotu, pak následují propady, musíte například pochovat rodiče. Tak to jde stále nahoru a dolů.

Štěstí je jen muška zlatá, jsou to jen záblesky, chvilky, sekundy. Díky bohu, že jsem v životě měla hodně takových šťastných chvil. Je normální, že to pak musíte vykoupit tím opačným.

Přišly. Život je velmi těžký a někdy příliš dlouhý. Že by to byla procházka růžovým sadem, to tedy určitě ne. Šťastné chvíle proběhnou, ani nevíte jak. Až když přijde těžká chvíle, uvědomíte si – aha, tenkrát jsem byla šťastná. A proto když ta šťastná chvíle přijde, musí být člověk potichounku, aby neurazil kartu.