Elizaveta Maximová: V každém z nás si andělé podávají ruce s ďábly

Vaše poslední filmová role je v novém filmu Světýlka. Jak se vám hrála maminka, když sama děti zatím nemáte?

Maminkou zatím nejsem, ale když jsem se ocitla v dobovém kostýmu a interiérech devadesátých let, měla jsem pocit, že jsem zpět ve svém dětství. Vypadala jsem jako moje maminka v mládí. Hodně jsem na ni myslela, protože ji považuju za opravdu silnou ženu. A v něčem jsem tak vnímala i Irenu, kterou hraju. Jde o ženu, která se vdala a měla dítě velmi mladá. Žije na maloměstě a cítí, že nežije život, který si kdysi vysnila.

Říkáte, že vaše maminka je silná žena, ale jaký je tatínek?

Tatínky mám dva. Toho nevlastního, který mě vychoval, mám tady v Čechách, a pak mám svého tatínka prázdninového, který žije v Moskvě. Říkám mu prázdninový, protože jsme se vídali hlavně o prázdninách. Tento táta je jeden z nejvíc fascinujících lidí, co znám.

Čím?

Svou různorodostí. Tím, jak ho baví život a svět. Jak rád zkouší nové věci, jak neustále v životě riskoval. Buď to vyšlo, nebo ne, vždy to bylo padesát na padesát. Je hudebník z lékařské rodiny. Babička byla primářka a táta musel kvůli rodinné tradici jít studovat lékařství. Rozhodl se pro psychiatrii, protože prý chtěl složit dokonalé hity pro svoji kapelu na základě zkoumání, jak funguje lidský mozek. Během praxe na psychiatrii v rodné Kazani odjel na léto na brigádu jako barman do nočního klubu v Moskvě. A shodou mnoha náhod se setkal s hudebníky, jimž začal dělat producenta a organizátora koncertů. Skoro v padesáti šel studovat filmovou režii. Neustále mě někde zapomínal, zaspali jsme nespočet letů, ztratili spoustu zavazadel.

Když jsem za ním přijížděla, byla jsem zvyklá hodiny čekat na letišti nebo na nádraží, protože táta měl zrovna lekci zpěvu, klavíru nebo kytary. Za první našetřené peníze si v 90. letech pronajal symfonický orchestr a nahrál s ním svoje čtyři popové písně, které složil. Takový je to střelec. Myslím, že je náročné s ním žít. Ale je to velmi barevná osobnost. Asi nejbarevnější, kterou znám.

Pokud si ženy vybírají partnera podle otce, máte laťku nastavenou dost zajímavě.

Ano, pravidelně píšu sloupky do jednoho časopisu a ten o tatínkovi jsem zakončila slovy, že pokud si ženy skutečně vybírají partnera podle otce, tak mi popřejte hodně štěstí na mé cestě životem. Ale prázdninového tátu vyvažuje můj druhý táta, který mě doopravdy vychoval. Ten je velmi racionální, zodpovědný a praktický. Zatímco můj táta mi zamával zdálky a volal: To zvládneš, budu držet palce!, můj nevlastní tatínek je ten, kdo přijel se stěhovacím autem a pomáhal mi s krabicemi. Vždy při mně stál i v těch nejnáročnějších situacích. Takže z rodiny mám mužské vzory dva a navzájem se doplňují.

V Čechách jste se v roce 1999 ocitla kvůli rozvodu rodičů. Jak jste takový přesun vnímala?

Dlouho jsem si myslela, že to je jen výlet. I když mi rodiče mnohokrát vysvětlovali, že to tak není, stále mi to nedocházelo. A najednou jsem během té zvláštní dovolené v Praze šla do první třídy. Uměla jsem jen pár základních slov v češtině, nikoho jsem neznala, nebyli tu prarodiče ani táta, a navíc jsme se ocitly s maminkou jenom ve dvou v malém bytě s televizí na krabici. Příliš mnoho změn, které se udály bleskovou rychlostí. Nebylo to jednoduché.

Necítíte se vykořeněná?

Na sto procent doma jsem se v Praze začala cítit, až když jsem začala studovat na DAMU. Když jsem začala žít sama a vytvářet si svůj vlastní vesmír, který nebyl na nikom závislý. V pubertě jsem pokukovala po tom, jaký by asi můj život byl, kdybychom s maminkou neodjely. Nejen teď, ve spojitosti s válkou, ale i obecně jsem mamince opravdu vděčná, že jsem mohla vyrůstat v Praze. Jsem tu doma.

Od dětství jste chtěla být herečkou. Je to skutečně povolání, jak jste si ho vysnila?

Nikdy jsem nelitovala, ale jasně že se občas objeví pochybnosti. Jestli jdu svojí cestou, jestli to dělám dobře, na té úrovni, o kterou usiluju, jestli tomu stačím. Jednou za čas chci s herectvím seknout a nezávisí to vůbec na tom, jestli práci mám nebo ne, ale spíš na míře mých tvůrčích muk. Párkrát jsem volala v slzách mamince, a ta okamžitě reagovala: no tak jo, otvírej inzeráty, jdi hledat novou práci. To mě pokaždé tak vyděsilo, že jsem okamžitě vyhrkla, že se jen rouhám a beru všechno zpět. Za hodinu je po všem a přemýšlím o tom, co bych si v rámci herectví přála vyzkoušet dál.

Jedna z vašich aktuálních rolí je v minisérii Vlastně se nic nestalo. Odehrává se v prostředí tvůrců i konzumentů erotického obsahu na internetové platformě OnlyFans. Co jste o tomto světě zjistila?

Co miluju na své práci, je, že v ní neustále zkoumáte lidskou různorodost. Ve své kráse i hnusu. Celou škálu toho, co v nás je. Když mě režisér Jan Vejnar oslovil před rokem na karlovarském filmovém festivalu, měl jen prvotní zpracování a společně s tvůrčím týmem jsme se začali seznamovat se světem OnlyFans. Zaujala mě nabídka, že si svou postavu Andrey mohu spoluvytvářet, domýšlet si k ní různé povahové drobnosti a příběhové momenty. Základním tématem Vlastně se nic nestalo pro mě není OnlyFans, ale především otázky sebehodnoty, sebevědomí a nastavování vlastních hranic. Zajímavé bylo, když jsme oslovili ženy, které mají na OnlyFans velkou sledovanost. K našemu překvapení nechtěly být součástí projektu. Anonymita na uzavřené platformě a v určité komunitě je jiná, než když vás vidí vaše babička s dědou v televizi. Co je ok online, nemusí být ok v reálném životě. A i o těchto hranicích se snažíme vyprávět.

Dívky na OnlyFans si říkají sexfluencerky a fotí se odhalené, je to tak?

Každý tvůrce to tam má jinak. Může se jednat o tvrdé porno i lehkou erotiku. Stránky jsou navrženy tak, že tvůrci videí mají přímý kontakt s odběrateli. Můžete si jen psát, ale mohou vám posílat třeba oblečení, do kterého se obléknete. Platí třeba i za to, že budete při určitých činnostech říkat jejich jméno. Různorodost naší psychiky je ohromná. I toho, co nás vzrušuje a přitahuje.

Máte v seriálu erotické scény?

Mám, ale hodně soft, nikdy se nejedná o explicitní nahotu, balancujeme na hraně a využíváme dubléry. S nahotou se snažím obecně šetřit. Vím, kde jsou moje vnitřní hranice. Ale postava Andrey je teprve objevuje. Mimochodem Andrea je holka, která vyšla z reality show. To je taky fenomén, který mě baví a zajímá. Dlouho jsme se o něm s režisérem bavili. Co se děje s lidmi po návratu z reality show. Produkce je třeba sestříhá jinak, než jací jsou doopravdy. Je to manipulace s diváky. Ale jim to pak může tvrdě zasáhnout do reálného života.

Přihlásila byste se třeba do Survivoru?

Rozhodně ne. Určitě bych chtěla podobný zážitek zažít, ale bez přítomnosti kamer. Láká mě to, ale s vědomím, že jsou poblíž zdravotníci.

Nebojíte se vystoupit ze své komfortní zóny?

Ne, naopak. Vnímám to jako součást práce. V každé roli ukazujete svoje nejniternější procesy, duševní pochody. Kromě nových dovedností, které se musíte pro role naučit, při práci zjišťujete, co všechno ve vás rezonuje, co nečekaně brnkne na strunu, kterou jste ani nevěděla, že vůbec máte. Třeba si upřímně myslíte, že v sobě nemáte žádnou zášť nebo zlobu, ale když se člověk v sobě prohrábne, tam toho je! V každém z nás si andělé podávají ruce s ďábly.

Myslíte to tak, že se díky herectví dotýkáte i stinných stránek své osobnosti?

Ano. A aby z toho nevznikl vnitřní nesourodý guláš, uvědomuju si, jak moc mi v tom pomáhá kromě hereckého koučinku i terapie. Je skvělé mít někoho, kdo vám dává berličky, abyste vše rychleji zpracovala. Sama na terapie chodím a jsem jejich velkým zastáncem. Někdo to stále bere jako společenské stigma. I pro generaci mých rodičů to stále není normální a běžná věc, zatímco pro generaci mých vrstevníků ano. Terapie je pro nás přirozenou součástí péče o sebe stejně jako třeba fyzioterapie.

V novém seriálu Děcko hrajete manželku podnikatele, která zvažuje adopci dítěte. Máte tam dlouhou blond hřívu. Baví vás sedět v maskérně?

Baví mě pozorovat maskéry a kostýmní výtvarníky při práci. Co ale skutečně nesnáším, je brzké vstávání. Při natáčení Děcka jsem v maskérně trávila hodně času a nařizovala si budík na 3.50 hodin, což jsem nesla velmi těžce. Ranní ptáče rozhodně nejsem. Seriál vypráví příběh Kláry, kterou hraje Judit Pecháček, jež se rozhodne dát své nenarozené dítě k přímé adopci. Vybírá mezi třemi páry, které z různých důvodů nemohou mít vlastní děti. Jeden z párů tvoříme my s Honzou Jankovským. Je to skvělý herecký parťák i člověk. Hraje bohatého podnikatele a polomafiána Huberta a já Beátu, jeho manželku a beauty influencerku. A jako taková jsem měla bohaté blonďaté příčesky, dlouhé červené nehty, nalepovací řasy. Proto to brzké vstávání do maskérny, které fyzicky bolelo.

I tak může vypadat krása. Je pro vás důležitá?

Nikdy jsem se za krásku nepovažovala. Když jsem se hlásila na DAMU, tak si mě v posledním kole profesoři zavolali a řekli mi, že chtějí přijmout čtyři dívky. Tři vybrané dívky jsou krásky a zbývá už jenom místo pro dívku nevzhlednou. Udělejte ji ze sebe, řekli mi. Udělala jsem nějaký obličej, ale oni na to - ne ne ne, to je málo. Tak jsem si rozdrápala obličej, setřela make-up, roztrhla si sukni a rozcuchala vlasy. Komise mě tiše pozorovala a pak mi jen řekla, ať zavolám dalšího uchazeče. Když jsem vyšla ven, vypadala jsem, jako by mě vláčel kamion. Tahle zkušenost mi tehdy uzavřela vnímání toho, že sympatická tvář může být plus. Vnímala jsem to spíš jako nevýhodu. Jsem vděčná profesorům, že celou DAMU mi dávali role samých podivínek, starších žen, vdov po generálech nebo rozpolcených, psychicky nemocných divnožen. Snila jsem o Julii, ale z ní jsem už vyrostla, tak snad někdy stihnu chůvu. Když jsme hráli Shakespeara, byla jsem Gertruda, matka Hamleta. Ve dvaceti!

Díky tomu jste možná neskončila ve škatulce krasavic.

Ne, na tu si občas hraju na červených kobercích a ta hra mě nesmírně baví. Jako bych byla dítě, které něco zkusí a ono mu to prošlo.

Máte smíšené kořeny - Rusko, Ukrajina, Tatarstán. Rodinu máte na obou stranách konfliktu. Jak prožíváte rusko-ukrajinskou válku?

Začátek války byla obrovská rána. Politika v Rusku vždy byla tématem, o které jsme se v rodině hodně zajímali a aktivně podporovali nezávislá média a opoziční skupiny. Cítila jsem vlastní potřebu vyjádřit se veřejně, jen jsem dlouho hledala, jak zformulovat své myšlenky.

Nakonec jste veřejně vystoupila, například na Českých lvech.

Ano, a večer předtím na akci Milionu chvilek a později i neveřejně na narozeninách Karla Schwarzenberga. Ten projev se nevysílal, byl v angličtině před velvyslanci zemí EU a NATO. To bylo pro mě opravdu důležité. Volala jsem svým prarodičům do Kazaně a svoje projevy jim překládala. S tím, že je možné, že za nimi už nebudu moci přijet. A oni mě podpořili. Pětaosmdesátiletí prarodiče, celý život protiputinovští, mě podpořili i za cenu, že bychom se už neviděli. Jsem na ně pyšná.

Zapojila jste se do pomoci ukrajinským uprchlíkům. Jak?

Dlouho jsem o tom nechtěla mluvit, musela jsem si to nejdřív vnitřně zpracovat. A také jsme nevěděli, jak se budou vyvíjet osudy rodin, kterým jsme pomáhali, i z úcty k nim mi přišlo nevhodné o tom mluvit. Zdráhám se hrdinského patosu, protože o hrdinství se tehdy nejednalo. Byla to realita prvních měsíců po začátku války, kdy bylo málo překladatelů na místech, kde jsme je doteď nepotřebovali. Psychiatrie, nemocnice, krematorium. Když pomáháte lidem, kteří jsou v mnohem těžší situaci než vy, utíkáte tím i od vlastního života a vlastní bolesti. Ale protože nejsem psycholog, nemám žádnou ochrannou profi bariéru, neuměla jsem si věci nebrat osobně. Po nocích jsem volala na bohnickou linku důvěry, která je mimochodem fakt špičková, aby mi poradili, jak jednat v těžkých situacích, jak například mluvit s člověkem, který zrovna přišel o jediného blízkého člověka a už nikoho jiného nemá.

Pamatujete si, kde jste byla, když válka začala?

Pamatuju si, jak jsem 24. února 2022 šla na zkoušku do divadla. Na Václaváku stály čtyři holky s plakátem v ruštině a angličtině, že jsou z Ruska a jsou proti válce. Plakaly. Když jsem je viděla, začala jsem brečet taky. Bylo to pod koněm asi v devět ráno. Pak mi řada měsíců splývá a pamatuji si až červenec.

Setkala jste se s nepřátelstvím kvůli tomu, že pocházíte z Ruska?

Celý život mám štěstí na lidi, ale pokud se někdy něco stalo, bylo to tak malicherné, že o tom ani nemá cenu mluvit. Vystoupila jsem na protiválečných protestech a pak jsem dostala stovky sprostých zpráv, což mě celkem zocelilo. Zjistila jsem, že člověk může být pyšný i na to, že ho někdo nemá rád.