Eliška Bašusová: Táta mě od herectví neodrazoval, ale měla jsem o něm iluze

„V Benátkách jsem se cítila jako hvězda. Ani jsem netušila, jak moc si to tam navzdory nervozitě užiju. V módě se nevyznám, fotit se je pro mě utrpení. Najednou jsem měla půjčené šaty od návrháře, drahé šperky a přijely mě nalíčit tři slečny. Na letiště pro nás dokonce připlula loď,“ vzpomíná na euforické okamžiky z přelomu srpna a září, kdy se štábem vyrazila na nejstarší filmovou přehlídku světa uvést After Party.

Debutující režisér a scenárista Vojtěch Strakatý ve snímku vypráví o třiadvacetileté Jindřišce, které se ze dne na den hroutí svět. Do té doby bezstarostná vysokoškolačka, která tráví letní prázdniny poflakováním se s kamarády, je postavena před zásadní volbu. Dům jejích rodičů znenadání opanují exekutoři a hrdinka se postupně dozvídá, do jak velkého průšvihu je její táta zapleten. Jediným východiskem se jeví to, že by se stala otcovou ručitelkou.

„Jindřiška pochází z docela jiné rodiny a z vyšších poměrů. Ze sebe jsem tak při jejím ztvárnění moc nevycházela,“ poznamenává Eliška. „S Vojtěchem jsme na ní pracovali už šest let před natáčením, postavu jsme tak měli dlouho promyšlenou. Při hraní mi nejvíc pomáhalo opírat se o její vztahy s ostatními charaktery – hlavně s otcem a nejlepší kamarádkou.“

Podle posledních statistik je v exekuci necelých osm procent Čechů, tedy okolo osmi set tisíc občanů. Patřil mezi ně i filmařův příbuzný, jehož zkušenost znal Vojtěch Strakatý takříkajíc z první ruky. Elišku během příprav úlohy příliš nezajímaly praktické informace, tedy jak mají dlužníci postupovat, ale především Vojtěchovy niterné prožitky – pocit šoku, beznaděje a v podstatě ztráty domova…

Původní scénář se výrazně lišil. Příběh měl být umístěn do postapokalyptické krajiny, kdy je po ekologické katastrofě na Zemi takřka nedýchatelno a lidé musí venku nosit protiprašné masky. Jenže přišel covid a to, co Vojtěch vykreslil jako čisté sci-fi, se během pár týdnů stalo děsivou realitou. Od environmentálně laděného filmu se proto rozhodl žánrově posunout k civilnímu dramatu.

„Tempo filmu je pomalé, přirozené, příběh nikam nespěchá. Scény jsme natáčeli chronologicky a tím vším se mi do hrdinky snadněji vžívalo. Přesto na mě doléhala tíha její situace. Po emoční stránce jsem pokaždé navazovala ve stejném bahně jako v předešlém záběru a bývalo těžké se z toho rychle oklepat,“ říká herečka.

Časový rámec děje je přitom pouhých čtyřiadvacet hodin a protagonistka má po celou dobu kocovinu. Eliška se v tomto směru ani nemusela tolik přemáhat, jelikož se během čtrnácti natáčecích dní potýkala s nedostatkem spánku. Zanedbávala i pauzy na odpočinek nebo na občerstvení, což se jí v závěru natáčení vymstilo.

„Poslední den jsem měla vlézt do studeného rybníka, byl už konec září. Moje tělo náhle úplně vypnulo a nemohla jsem pokračovat. Natáčení se kvůli tomu muselo zrušit, štáb mi dal dva dny na zotavení. Šla jsem na kapačky, kde do mě doktoři narvali všemožné vitaminy a minerály. To mě postavilo na nohy,“ popisuje.

Na premiérové projekci v Benátkách, kde film poprvé zhlédla na velkém plátně, pocítila psychické vyčerpání z hnusu a zla, které se v něm za hodinu a půl nastřádají. Všímala si i reakcí tamního publika, které bylo z jejího pohledu zadumané a tak trochu jako pod těžkou dekou.

„Ti, s nimiž jsme během diskuse po promítání mluvili, ale After Party hodnotili kladně. V následujících dnech nás dokonce diváci, především starší generace, zastavovali na ulici a říkali, že se jim moc líbila. Doufám, že si z filmu odnesou pocit, že vždycky může být líp. I když se občas zdá, že se ze dna nedá vyhrabat, nakonec vás z něj může někdo vytáhnout,“ vzkazuje těm, kteří si na snímek mohou od půlky listopadu zajít do českých kin.

Spolupráce s Vojtěchem Strakatým Elišku vnitřně proměnila a dodala jí kuráž. Po natáčení se rozhodla rozloučit s některými letitými projekty – nejprve s televizním seriálem Ulice, kde v řadě epizod představovala studentku a fotografku Barboru Klímovou.

„Coby divadelní herečku na volné noze mě Ulice udržovala ve finančním komfortu. Neplánovala jsem však být v ní tak dlouho a za uplynulou dobu jsem dost zlenivěla. U filmu jsem pak pochopila, kolik práce na sobě mě ještě čeká a jak moc se toužím dále učit,“ podotýká Eliška, která už přes deset let účinkuje v různých představeních spolku Kašpar v Divadle v Celetné, třeba v inscenacích Rok na vsi nebo Cyrano.

Nyní se pokouší vydat ještě méně výdělečným a více uměleckým směrem. Zkrátka najít balanc mezi tím, co ji profesně posune a co jí, lidově řečeno, zaplatí složenky. Oporu má v manželovi biologovi Kryštofu Bašusovi, s nímž se jí daří i časově skloubit práci a domácnost. Společně vychovávají dnes tříletého Vendelína.

Jeho dědečkem je herec Miroslav Hanuš, který prošel mnoha scénami a dnes vystupuje třeba v pražském Studiu DVA nebo Švandově divadle. Prosadil se i ve filmu a televizi, výrazné role měl například ve snímcích Nevinnost či Nikdy nejsme sami. Vendelínovou babičkou je Jana Hanušová, která tančila ve Formanově Amadeovi. Měla také angažmá v Baletu Československé televize a jako choreografka spolupracovala s řadou jevišť i filmových štábů.

„Se sestrami jsme prakticky vyrostly v divadle. Když pro nás rodiče neměli hlídání, volný čas jsme trávily v zákulisí. To nás nasměrovalo k umění, kterým se ale naplno zabýváme jen dvě ze tří. Hereček už by bylo moc,“ zmiňuje se Eliška o starší sestře Alžbětě, z níž je učitelka na gymnáziu, i o mladší Jindřišce, se kterou sdílí herecké povolání. Eliška se odmala věnovala gymnastice, k níž si postupně přibrala balet a tancování. Jít na DAMU ji přesto napadlo až po maturitě z gymnázia, kdy se přihlásila na alternativní a loutkové herectví. Zvažovala i obor češtiny pro neslyšící na filozofické fakultě. Než ale obdržela termín přijímaček, byla mezitím už přijata na akademii, které dala přednost.

Tatínek Elišku od herectví neodrazoval, chtěl jí prý stejně jako Jindřišce dát alespoň možnost si ho zkusit.

„Se ségrou jsme se později shodly, jak naivní představu o herectví jsme před DAMU měly. Konkurence je obrovská a možnosti se prosadit nízké. Od dětství jsem však sledovala rodiče, jak tu práci zbožňovali, doslova v ní kvetli. To mě přesvědčilo u ní zůstat,“ dodává.

Na téma herectví a divadla se Eliška s Miroslavem a Jindřiškou doma u Hanušových pouštějí do vášnivých debat na celé hodiny, které prý jsou pro ostatní příbuzné „asi dost otravné“. S celou rodinou se ovšem vzájemně podporují a chodí se na sebe dívat do divadla.

Nejoblíbenější Miroslavova role očima prostřední dcery? Po položení otázky se dlouze zamyslí, než poněkud diplomaticky odpoví, že takové jsou snad všechny. „V jedné jsem ale tátu jako člověka vůbec nepoznávala, a to v krimiseriálu Stíny v mlze. Znám ho skrz naskrz, v životě jsem ho však neviděla takhle temného. V některých scénách mě vyloženě děsil,“ přiznává.

Miroslav druhé dceři radí zejména s praktickými záležitostmi a orientací v uměleckém prostředí než se samotným přístupem ke hraní. I ten ale samozřejmě přichází na přetřes. Společně si v minulosti zahráli v komediální hře Smolíkovi ve Studiu DVA.

Táta Elišku dokonce režíroval v inscenaci Veselé Velikonoce v pražském Divadle Palace. „Pokaždé to bylo skvělé. Umí všechno dobře vysvětlit, má jasnou vizi, a přitom hercům poskytuje prostor. Osobní věci jsme nechali doma a zůstali jsme profesionální,“ pochvaluje si.

Po pohybové stránce se Eliška zase „pomamila“. Je nejen zdatná tanečnice, ale i snowboardistka a akrobatka. Několik let byla členkou novocirkusového uskupení Chůdadlo. Se souborem se naučila párovou akrobacii, vertikální lezení po šálách nebo točení ohňových kruhů. Spolupráce nicméně vyžadovala časově náročné tréninky, Eliška proto skupinu nakonec opustila.

V příštím roce by se měla odehrát premiéra jejího dalšího filmu Na druhé straně léta, který opět natočila s Vojtěchem Strakatým. Půjde o příběh čtyř holek, které si o prázdninách vyjedou na chatu u přehrady. Dvě mladší postavy, jimž je okolo patnácti, chtějí zažít pubertální dobrodružství – jít na party a seznámit se s kluky.

„Hraji starší sestru jedné z nich. Takového křena, který je má na starosti. Léto je pomalé a nudné až do chvíle, než hrdinky najdou na ostrově na té přehradě tůni, která funguje jako portál. Ten je může teleportovat kamkoli, kam by si přály,“ objasňuje.

Kam by se sama přemístila, kdyby měla tu možnost? „Rozhodně by to bylo místo u moře. Jelikož ze srdce nenávidím létání, teleport by mi dost usnadnil realizovat si vysněné výlety. Vmžiku bych se vydala třeba pozorovat velryby na Azorské ostrovy, navštívit vyhlášená představení na Broadwayi… Nebo bych si odskočila ochutnat nejrůznější asijské speciality,“ uzavírá Eliška Bašusová.