Edita Vojtková: Ve vězení jsem se zbavila ega a začala se mít ráda taková, jaká jsem

Co vás na Bolívii tak uchvátilo, že jste se v necelých dvaceti letech rozhodla zůstat tam natrvalo?

To rozhodnutí padlo v den našeho plánovaného odjezdu zpátky do Čech. Ale podvědomě jsem to věděla celou dobu. Něco uvnitř mi říkalo, že domů se už nevrátím. Nebylo k čemu a hlavně ke komu – když mi bylo dvanáct, zemřela nám maminka, o pět let později tatínek. Mezitím jsem vystudovala průmyslovku, která mě zoufale nebavila. Roman si svou cestu našel – nastoupil v Brně na JAMU na muzikálové herectví. Ale já byla nevyhraněná. Cítila jsem se sama a v depresi. A přála jsem si začít znova a jinde. Otestovat sama sebe a pokusit se splnit si své sny v cizí zemi, bez znalosti místních zvyklostí i jazyka. Upřímně řečeno, když se na to podívám zpětně, především jsem za sebou chtěla spálit všechny mosty. To byl hlavní důvod, proč se můj půlroční výlet do Bolívie, kam jsem vyrazila s přáteli, proměnil v trvalý stav.

Jak jste prožívala první měsíce?

Bydlela jsem u kamarádky, kterou jsme sem jeli původně navštívit. Renata mi se vším pomáhala. Nemluvila jsem ani španělsky, tak i tlumočila. Byla můj anděl, šlechetná a mimořádná bytost. Bohužel brzy zemřela – při seskoku se jí neotevřel padák. To pro mě byl šok, ale na jeho zpracování nebyl čas. Docházely mi peníze za prodej bytu v Čechách, musela jsem se o sebe nějak postarat. Naštěstí jsem si s sebou vzala šicí stroj po mamince, které jsem vždycky koukala pod ruce. To ale na slušný život nestačilo.

Co všechno jste tehdy dělala?

Kromě šití jsem dávala hodiny modelingu nebo učila opuštěné děti v sirotčinci, vše výměnou za talíř jídla a pokoj, do kterého se sotva vešla jednolůžková postel. Měla jsem ho totiž zřízený v bývalé sprše squashového kurtu. Pod postel jsem zasunula kufr a do výklenku umístila násadu od koštěte, na které viselo posledních pár kousků oblečení, které jsem ještě neprodala…

Takový život je skoro o zdraví.

Časem jsem se dostala do bodu, kdy jsem neměla na jídlo a neznala jsem nikoho, na jehož dveře bych mohla zaklepat. Kvůli špatnému stravování jsem onemocněla hepatitidou a poté tyfem. Několikrát jsem chtěla zavolat svému bratrovi, ale můj vnitřní hlas mě nabádal: „Nedělej to, zvládneš to sama.“ Brácha tudíž neměl ani tušení, čím si procházím. Byla jsem tvrdohlavá a za žádnou cenu jsem to nechtěla vzdát.

Kdy přišel obrat?

Když se mi po překonání všech možných potíží podařilo otevřít krejčovský salon a uspořádat několik módních přehlídek. Pomalu, ale jistě přibývalo zákaznic, začala si mě všímat bolivijská média. Taky jsem založila vlastní nadaci nazvanou FUNDEVIDA, která pomáhala lidem ve složité životní situaci. Pokud by mě v tomto období něco vystihovalo, bylo by to nadšení, s nímž jsem se vrhala do všeho, co jsem si předsevzala. A to včetně soukromého života. Potkala jsem svého prvního muže a postupně se nám narodily tři děti. Pracovat naplno jsem ale nepřestala.

Zdá se, že dost vydržíte, ale jet takhle naplno se moc dlouho nedá.

Já jsem to vydržela několik let. Moc jsem toho nenaspala a byly také dny, kdy jsem se domů k dětem ani nedostala. Měla je na starosti chůva, jež se starala i o domácnost. A v těch vzácných chvílích, kdy jsem byla doma, jsem se cítila vyčerpaná a vystresovaná. Myslela jsem, a možná jsem to sama sobě i namlouvala, že to všechno dělám pro děti. Neuvědomovala jsem si vůbec, že místo velkého domu, jehož pořízení bylo spojené s obrovským dluhem u banky, chtěly moje děti být se svou maminkou. Divoké pracovní tempo se samozřejmě odrazilo i na našem manželství. Začalo se hroutit, až přišel rozvod a s ním majetkové vypořádání. To mě znovu dostalo do závažných problémů.

O co konkrétně šlo?

Zpočátku se zdálo, že všechno proběhne v pohodě. Prodávala jsem vilu, od kupců jsem dostala zálohu, zbytek ceny měl dorazit do dvou měsíců. Byla jsem důvěřivá a ve smlouvě jsem si nenárokovala, že si v případě nesplacení celé částky zálohu nechám. Když pak kupci od smlouvy odstoupili, zálohu požadovali zpět. A já musela hledat nové kupce. To se opakovalo třikrát. Čtvrtý zájemce sice začal řádně splácet, ale nakonec od smlouvy také odstoupil. Ještě předtím však převedl dům bez mého vědomí na někoho jiného. Takže jsem nakonec z prodeje žádné peníze nedostala. V těchto chvílích jsem prostě jen jednu chybu opravovala druhou, byla jsem naprosto zoufalá, spoustu věcí jsem nedomýšlela. Dopadlo to tak, že mě obvinili z podvodu a skončila jsem ve vězení.

Jak jste pád z vrcholu na dno nesla?

Byla jsem v šoku. Na druhou stranu mě pobavila absurdnost celé té situace. Umístili mě totiž do věznice, kam jsem v rámci charity každý rok nosila vánoční dárky. Dokonce mě coby kmotru jedné vězeňkyně pozvali i na Miss věznice. Tehdy jsem jí darovala krásné šaty a zařídila účes od kadeřníka. Nakonec jsem tam sama skončila v cele s třiceti dalšími ženami. Byly mezi nimi zlodějky, vražedkyně, prostitutky nebo pašeračky drog.

Čím jste ve věznici zaměstnávala hlavu a ruce?

Přes den jsme pletly nebo se věnovaly jiným nařízeným manuálním pracím a večer se z té jedné místnosti stala ložnice s matracemi těsně vedle sebe. Mnohé z nás nemohly spát kvůli starostem, chrápání a křiku ženy, která zavraždila své dítě. Trpěla schizofrenií a v noci se její osobnost vždycky změnila. Naštěstí jsem nikdy nemusela ležet blízko zdi z nepálených cihel, ze které se v noci stával parket pro šváby, pavouky a štěnice. Občas se mezi námi proháněly i krysy. Na záchod jsme mohly chodit pouze do jedenácti hodin, potom byl zamčený až do šesti hodin ráno.

Trochu se bojím zeptat, jak probíhala hygiena.

Na tu byl čas od šesti do sedmi ráno. Na sprchu jsme ale měly maximálně tři minuty a musely jsme k ní dojít přes nádvoří prakticky nahé, zakryté pouze ručníkem. Tak brzy ráno jsme ve frontě samozřejmě mrzly. Podmínky tam byly opravdu ponižující, ale já jsem se opět zabejčila a rozhodla se, že si z toho vezmu jen to pozitivní.

Co pozitivního může být na ztrátě svobody a důstojnosti?

Změní vám to úhel pohledu a pochopíte, že všechno zlé je k něčemu dobré. Do vězení jsem se dostala neprávem a byl to velký šok. Přišla jsem o dům, o auto. Nechápala jsem, co se děje. Netušila jsem, co a proč se mi stalo. Ale rozhodla jsem se situaci využít – jako učitelka jógy jsem ji ve věznici zavedla do praxe. Měla jsem své rituály a praktikovala je. Došla mi spousta věcí, a dokonce jsem tam zažila přímé setkání s bohem. Věděla jsem, že existuje, ale nikdy jsem se nespojovala s žádnou vírou. Všechny věřící jsem chápala, měla k nim respekt, ale moje víra to nebyla. Až díky vězení jsem pochopila, že bůh je ve mně, že je stále se mnou, že mě nikdy neopustil. To pro mě byla a stále je velká a krásná událost. Prostě jsem se zbavila ega a začala se mít ráda taková, jaká jsem. Začala jsem myslet srdcem.

Jak vypadá váš život dneska?

Rozhodně si užívám každou minutu. Jsem ranní ptáče – vstávám kolem půl šesté, i když nemusím. Je to čas jen pro mě. Medituji, cvičím jógu, piju kávu. Pak přijde hodina, kdy jsou fofry, to připravím děti do školy a odjíždím do práce, kde jsem celý den. Na oběd ale přijdu domů, vařím. K večeru jdu do své druhé práce, do nákupního centra, kde mám obchod s oblečením. Tam si projdu zakázky a zkoušky šatů. No, a také třikrát týdně vyučuju jógu, kam se mnou někdy chodí i děti. S novým partnerem jsme si před devíti lety pořídili ještě jedno, takže mám dohromady čtyři. Poté přijdu domů, uklidím a zhruba o půlnoci chodím spát.

V Bolívii jste vyhledávanou módní návrhářkou. Jak se tamní ženy staví k módě?

Moje zákaznice jsou, pokud jde o módu, daleko náročnější než Češky. Mají rády luxusní a výrazné róby. Chtějí být vidět a milují ozdoby, čím víc, tím líp. A taky barvy, což je dané i místním klimatem. Bolívie je země slunce a lidi jsou tam veselí a plní energie. Radují se ze života, což dávají najevo i oblečením. A já tenhle jejich přístup miluju. Inspiruje mě a motivuje.

Nedávno jsem se dala dohromady se známým bolivijským malířem jménem Mamani Mamani a vytvářím modely z látek, na kterých jsou přetištěné jeho obrazy. K ruce mám tři švadleny, ale neexistuje, že bych nějaký model neměla sama v ruce. Navrhování a šití jsou moje vášeň a nemám problém vzít zakázku ve čtvrtek a odevzdat ji v sobotu.

Jak často se dostanete do Čech?

Teď už tak jednou ročně. Ze začátku tomu ale tak nebylo. Když jsem odcestovala do Bolívie, dlouho o mně nikdo nevěděl, izolovala jsem se. Bratr z toho byl nešťastný, ale já jsem potřebovala najít svou vlastní cestu. Nerozptylovat se a něco dokázat, sobě i světu. Vrátit jsem se chtěla až v okamžiku, kdy by na mě mohli být doma pyšní. To se stalo po sedmi letech. První návraty byly celkem bolestivé, spoustu věcí jsem v sobě neměla zpracovaných a chvíli trvalo, než si všechno sedlo. Dneska se ale do Čech vyloženě těším. Na rodinu, přátele, jídlo i kulturu. A mám tu určité plány. Ráda bych v Praze příští rok uspořádala módní přehlídku a přivezla ukázat svoje nejlepší kousky.

O svém životě jste nedávno vydala knížku s názvem Den, kdy jsem se poznala. Jak byste ji charakterizovala?

Je to má upřímná zpověď. A moc bych si přála, aby se v ní našli i ostatní. Aby pochopili, že vždy existuje cesta, která vede z problémů ven. Jen to řešení musíme hledat sami v sobě a nečekat, že přijde zvenčí. Nečekat na zázrak, ten se totiž nikdy nestane, pokud nezačnete pracovat sami na sobě. Pokud bych měla lidem dát radu, tak aby opustili svou komfortní zónu. Nezáleží na tom, jak to děláte, jen to udělejte.