Dokud lidé sociální služby sami nepotřebují, tak je nezajímají, říká Pečovatelka roku

Mohla z ní být ekonomka, místo toho dala před deseti lety přednost pedagogické škole a zvolila si za své sociální služby. V rámci povinné praxe zavítala do neziskové organizace Diakonie a odcházela už s příslibem zaměstnání. Teď litoměřické středisko tzv. sociální rehabilitace vede.

„Je to pestrá práce,“ vysvětluje, co ji k oboru přitáhlo. „Nejsem člověk, který vydrží sedět na jednom místě. Musím být pořád v pohybu, to mě baví, pořád pro klienty něco vymýšlím. Zajímají mě i ty různé příběhy – s kým vším se potkám, co všechno vidím, slyším,“ popisuje nám v kancelářích naproti zdejšímu nádraží.

Jejími klienty jsou lidé s hendikepem – mentálním, duševním, tělesným i kombinovaným. Po začátku invaze Ruska na Ukrajinu pomáhala i příchozím uprchlíkům, doprovázela je na úřady, k lékařům či do bank.

„V první moment na nás ukrajinská krize dolehla, nebylo to nic příjemného. Pro nás bylo úplnou samozřejmostí, že se zapojíme do pomoci, myslím si, že nikdo z nás neváhal,“ vzpomíná Kateřina, které s překládáním vypomohla ukrajinské kolegyně.

Práce v sociálních službách je podle ní mnohdy psychicky náročná, ale jak poznamenává, žádná práce není jednoduchá.

„Ne vždycky můžete pomoct všem a ne všichni tu pomoc přijímají. To je pro nás pracovníky asi nejtěžší umět rozlišit, kam až můžeme zajít a jak moc se zapojit,“ přibližuje jedno z úskalí služby lidem.

„Ze začátku to pro mě bylo složitější, některé cíle klientů jsem si brala za své. A když se je nepodařilo stoprocentně splnit, tak jsem z toho byla zoufalá, že jsem jim vlastně moc nepomohla. Ale s odstupem času to vnímám tak, že i malý krok vpřed je úspěch,“ uvědomila si postupně.

Při „krizovkách“, jak komplikované životní situace svých „chráněnců“ nazývá, pro ni často není jednoduché po skončení pracovní doby jen tak vypnout počítač, zavřít dveře kanceláře a jít s čistou hlavou domů.

„Když třeba řešíme, že klient nemá co do pusy a hrozí mu vystěhování z bytu, nebo tu máme maminku s dítětem a potřebujeme zajistit, aby neskončila na ulici, tak to opravdu neumím vypnout, je to náročné. Takže se snažím třeba i ve volném čase hledat možnosti, jak jim pomoct,“ přiznává Kateřina s tím, že občas ve volnu dohání také přibývající administrativu a papírování.

Cílem sociálně-rehabilitační služby je zařadit hendikepované co nejvíce do běžného života a osamostatnit je, aby se o sebe dokázali postarat, uvařili si, uklidili, aby se uměli dopravit hromadnou dopravou, kam potřebují.

Ve skříních Diakonie k tomu mají třeba řadu šanonů s návodnými obrazovými manuály a vedle nich stojí i dóza plná vytištěných peněz. S těmi klienty učí základy finanční gramotnosti.

„Znají často bankovku, jako je stovka, vědí, že si za ni koupí třeba svačinu a lístek na autobus, ale kdyby dostali třeba dvoustovku, pětistovku a vyšší, ty už jim nic neříkají,“ vysvětluje vedoucí, s čím se setkává.

Nabízí jim také podporu samostatného bydlení a pomoc s hledáním práce. Vyzkoušet si ji mohou v chráněných pracovištích, a když se osvědčí, nastoupí do místních spolupracujících firem – starají se například o úklid, dělají zahradnické práce nebo na kozí farmě pečují o zvířata.

„Jsem tu čtyři roky, líbí se mi tu moc. Dělám skoro všechno kromě vaření,“ říká nám jeden z klientů při krájení brambor v restauraci Klobouk v Terezíně, která spadá pod neziskovou organizaci. Zrovna jsme za ním do kuchyně přišli v nejrušnější část dne, když se podávají obědy.

A o patro výš v chráněné dílně zase vyrábějí další klienti Diakonie třeba dečky pro psy nebo drobné dárkové předměty. „Já teď natahuju vlákna na ty koberečky, pak je nůžkami rozstřihnu. Jde mi to dobře, baví mě to, chodím sem dvakrát v týdnu, “ vypráví mladý muž.

I když má Kateřina Holubová svou práci ráda, vnímá, že jsou sociální služby podhodnocené.

„Nemyslím si, že je to práce, která je doceněná jak lidsky, tak finančně. A co se týče veřejnosti, moje zkušenost je, že dokud člověk pomoc nepotřebuje, tak se o sociální službu vůbec nezajímá, natož o to, že jsou mezi námi lidé s hendikepem. Myslím, že společnost ještě není úplně nastavená na to, aby hendikepované mezi sebe přijala bez předsudků,“ má pocit.

Za problém považuje také nedostatek odborníků, chybějící kapacity v péči o duševní zdraví, zaneprázdněné lékaře a ne úplně vstřícné úředníky.

„Lékaři jsou přehlcení, je těžké sehnat třeba obvodního lékaře na vyšetření nebo sepsání zprávy, když vyřizujeme například invalidní důchod. Lékaři na to nemají čas, nebo to prostě nevnímají jako důležité. Potom se ale žádost o příspěvek hrozně dlouho táhne, klient na tom zamrzne a je na tom potom bitý,“ vysvětluje.

I vyřízení žádosti o přiznání příspěvku na úřadech podle ní trvá mnohdy neúměrně dlouhou dobu a klient do té doby může zůstat bezprizorní.

„To opravdu není o tom, že klienti nechtějí pracovat, ale že nemůžou, většinou mají jen zkrácené úvazky, a to jim prostě nepokryje nájem, jídlo, výdaje za léky a tak. Bez příspěvků by nebyli schopni vůbec samostatnosti,“ uvádí vedoucí.

Systém není podle ní dobře nastavený a z pozice „běžného člověka“ je těžké situaci ovlivnit.

„Bylo by fajn, kdyby se k nám páni politici přišli podívat,“ říká s pousmáním. „A viděli přímou práci s lidmi, jak je nepříjemné se doprošovat. Kdyby lidé, kteří pravidla nastavují, viděli praxi a pochopili, proč na to poukazujeme,“ uzavírá.