Dobrá hudba je jako dobré víno, říká operní agentka

Jak asi vypadá moment těsně předtím, než si řekne, aha, tohle bude jednou hvězda operního nebe? Kromě toho, že její Spolek přátel hudebních talentů dostává tipy od ředitelů uměleckých škol a podobných institucí, ona sama objíždí soutěže, na nichž se prezentují mladí operní zpěváci z celého světa. „Slýchám mnoho skvělých hlasů, ale když přijde něco opravdu výjimečného, v hlavě se mi rozsvítí maják. Mimořádné talenty a mimořádné osobnosti totiž vyzařují zvláštní energii,“ vzpomíná na jeden takový moment.

„Jeli jsme se tehdy podívat na někoho úplně jiného, když na pódium vstoupil Pene Pati. Jak otevřel pusu, podívali jsme se na sebe s manželem a řekli si, wow!“ Mimořádný talent novozélandského tenoristy samojského původu si čeští diváci mohli díky agentuře Nachtigall Artists, již Alena Kunertová založila, vychutnat už dvakrát.

„Na koho si ukážu, toho přivezu,“ pokračuje promotérka a nezní to ani trochu nabubřele. Spíš si říkám, jak asi dlouho trvalo se k propracovat k tomu, že agentura, jenž příští rok oslaví pětadvacáté výročí, dokázala přivézt „créme della créme“ světové opery. „Když je to nutné, pracuji klidně i 24 hodin denně,“ říká Alena Kunertová o byznysu, do kterého vstoupila tak trochu náhodou. I když opera byla součástí jejího světa odmala.

„Dědeček byl lékař, měl rád operu a mezi operními pěvci měl hodně přátel. Odmalinka jsem se mezi nimi pohybovala, maminka mě brala do divadla, hrozně jsem v tragických momentech plakala. Takže jsem skrz emoce hudbou nasákla velmi brzy. Kvalitu jsem byla schopná poznat zřejmě už jako dítě, protože když jsem zkoušela stát se jednou z těch, jež jsem obdivovala, sama sebe jsem vyřadila. Byla to katastrofa, zvuk, který jsem produkovala, se mi ani trochu nelíbil,“ směje se při vzpomínce na pokus o hudební interpretaci. Tehdy si slíbila, že u milované hudby zůstane jinak. Vzala to však pořádnou oklikou.

Léta pracovala na vysokých manažerských pozicích v hotelnictví, naposledy ve vyhlášeném pražském hotelu Jalta. „Ten stojí kousek od Státní opery, takže u nás vystupující často bydleli. Občas potřebovali něco zařídit, s něčím pomoci, navazovali jsme přátelství. Bavilo mě jim pomáhat, organizovat pobyt. Měli na to sice svoje lidi, ale nakonec se ukázalo, že osmdesát procent činností stejně dělám já.“ Tehdy za ní přišli houslista Václav Hudeček, operní zpěvák Peter Dvorský a dirigent Leoš Svárovský s tím, jestli nechce zorganizovat úplně všechno, včetně koncertu. „Tam se to najednou celé propojilo,“ vzpomíná na začátky své druhé kariéry promotérka galakoncertů a impresário vycházejících hvězd.

Na radu přátel tehdy uspořádala první koncerty, mezi tím si odskočila na post manažerky Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. „Přijít do státní instituce, kde navíc do spousty věcí mluví odbory, to byla velká škola. Říkali mi tehdy Železná lady, protože jsem s nimi moc nediskutovala. Měla jsem svůj přístup a za sebou koncerty velkých hvězd, což mi nakonec získalo respekt. Myslím, že za pět let mého působení v orchestru jsme se od sebe navzájem hodně naučili,“ prozrazuje dáma ozdobená milým úsměvem.

Do světa velkých operních jmen vplula Alena Kunertová díky citu pro organizaci, logistiku a tour management. K tomu pak přidala lásku k opeře, i když ta by sama o sobě asi nestačila. Bez životních zkušeností by to nešlo. „S hudbou je to jako s vínem, nechutná vám stejné v osmnácti a ve třiceti letech, totéž platí u jídla, u knih… K vínu se musíte prochutnat, k jídlu projíst a k dobrým knihám pročíst. A k hudbě proposlouchat.“

Samozřejmě, velká jména fungují vždycky. Alena Kunertová se však snaží vybírat hlavně pěvce, kteří mají silné charisma. Od těch mladých, které vyhledává všude po světě, až po superstar. „Dodnes jsou věci, na které nepůjdu, protože mě nebaví. A ani bych je nepřivezla, byť bych na nich možná vydělala. Už takhle mi mnozí vyčítají, že dělám líbivé věci. Možná, ale jsou v té nejlepší kvalitě,“ je přesvědčena.

Kromě nějakých pěti procent opravdových fajnšmekrů, kteří přesně vědí, koho si jdou poslechnout, totiž na koncerty podle Aleny Kunertové chodí lidé, které zajímá populárnější repertoár klasické hudby, plus ti, kteří chodí na klasiku ze společenských důvodů. Buď jdou na konkrétního interpreta, protože se to sluší, nebo také proto, že jsou zvědaví. Když takovým posluchačům nabídnete onu líbivější hudbu, může se podařit, že je opera chytne a z náhodného posluchače může být zapálený fanoušek.

Co je nutné podniknout, aby do Česka přijela tak výjimečná osobnost, jako jsou pěvkyně Cecilia Bartoli a Pretty Yende či tenoristé Jonas Kaufmann a Rolando Villazón? Musí to fungovat hlavně lidsky, zbytek je prý už věc managementu. Je to podobné jako u sportovců, kteří mají kolem sebe tým, který se stará o jejich propagaci, program a tak podobně. Pak už je to jen otázka kalendářů a hlavně peněz. „My si totiž nemůžeme dovolit to, co třeba Salzburk, kde vstupenka na operní koncert může stát i 450 eur. U nás je strop nějakých 280 eur. Takže i když si už dnes mohu ukázat na kohokoliv, ovlivňuje mě cena. Pak samozřejmě přemýšlím, jak ty super slavné a drahé vybalancovat s mladými.“

Jedním z největších objevů nadace Spolek přátel hudebních talentů je určitě Petr Nekoranec, laureát řady prestižních světových soutěží. Byl členem Bavorské státní opery v Mnichově, kde mu dokonce byla udělena Bavorská umělecká cena. „Když jsem ho ale nechala v jedenadvaceti letech v tamním operním studiu, po třech měsících se chtěl vrátit domů. Systém je tam nastavený tak, že se v prvním půlroce snaží vyselektovat umělce, kteří vydrží ten ohromný tlak, co je v budoucnu čeká. Člověk nemá ani vteřinu na oddech, vždy musí být perfektně připravený, není prostor na selhání. Po prvním roce se tlak uvolní.“

I tak může vypadat práce s talenty, člověk musí občas přitvrdit. „Ale všechny to jsou moje operní děti,“ říká Alena Kunertová. Jak moc jí osud jejích svěřenců leží na srdci, prokázala během covidové kulturní stopky. „Neměla jsem strach o svůj byznys, tenhle svět je můj život a já vím, že mě stejně nakonec odnesou ze sálu nohama napřed. Ale propadla jsem panice, co budeme dělat s těmi mladými? Z čeho budou žít? Stát jim nepomohl, tak jsem svolala přátele a sponzory, vysypali jsme kasičky a složili jsme se jim na ,jakýs takýs‘ plat. Chtěla jsem je udržet v pracovním modu, i když práci zrovna neměli. Nechtěla jsem, aby šli kvůli obživě dělat něco jiného, tušila jsem, že nesmí vypadnout ze soukolí.“

Covidová pandemie je naštěstí pryč, nicméně síla sociálních sítí, kam se v té době přesunula velká část kulturního světa, nezeslábla. A tak majitelka agentury Nachtigall Artists čelí nové výzvě. „Kvalitním projektům se díkybohu daří, v operním světě cítíme, že publikum je zvědavé na nová jména. Ale ta jsou někdy produktem sociálních sítí. Všichni najednou cítíme větší tlak na to, abychom věnovali pozornost umělcům, kteří jsou silní v on-line prostoru. Dnes se soutěží v tom, kdo má krásnější šaty, kdo má dražší zapůjčené šperky, kdo má více laiků a tak podobně. O tom kvalita v hudbě opravdu není. Ne každá hvězda sociálních sítí je stejně silná na pódiu.“

Posty můžete dlouho připravovat, rozmýšlet, upravovat, desetkrát smazat a desetkrát vylepšit. Umělec, který se prezentuje živě, má mnohem těžší pozici. „Ne vždycky je v té nejlepší formě, roli hraje i prostředí, publikum, klidně i počasí a tisíc dalších věcí, na které interpret musí reagovat. Potřebuje navázat kontakt, předat energii a zároveň si nějakou vít zpátky. Teprve podle toho, jak to zvládne, se pozná umělcova kvalita.“

Proto se Alena Kunertová snaží nové hvězdy zhlédnut nejdřív anonymně. Chce je zažít v různých představeních, aby viděla, jaká forma a jaký sál bude danému interpretovi nejvíc sedět. „Tohle se z internetu nemáte šanci dozvědět. Navíc jsou ve světě mimořádné talenty, které se na sociálních sítích tolik neprezentují.“ Že je tento fenomén už pevně zabydlený v myslích umělců, naznačuje i fakt, že mnoho mladých talentů, které Alena Kunertová v rámci péče o jejich budoucí kariéru nechává nahlédnout do světa již hotových hvězd, často zajímá nejvíc to, jak od nich pochytit prezentaci na sociálních sítích.

Ono i s těmi talenty je to dnes u nás všelijaké. Od roku 2019 neměla Česká republika výrazný úspěch v prestižních operních soutěžích. „Ne, že by u nás žádný talent nebyl, ale mladým se nechce do velkých soutěží, je to spousta dřiny, mnohým z nich stačí, že mají angažmá doma. Takhle někdy výrazný talent zanikne dřív, než se vůbec rozvine. Dneska navíc nejde jen o to přijít na pódium, postavit se a něco zazpívat. Profese vyžaduje kombinaci herectví a tance, pěvci musí být ve výborné fyzické kondici. Taky musí být perfektně jazykově vybavení, nesmí jim chybět schopnost dobře komunikovat nejen s publikem, ale i s kolegy, promotéry, novináři a všemi těmi, kteří je dnes a denně dostávají pod tlak. Je to velká řehole, mnohdy i celoživotní. Velcí pěvci jdou od inscenace do inscenace, nemají žádné doma, a pokud s nimi nejezdí partner, který se pro ně v podstatě obětuje, mají to složité ve vztazích.“

Každá vlastnost či dovednost, kterou Alena Kunertová vyjmenovala, je výjimečná, stojí-li sama o sobě. Sejde-li se toto všechno v jednom jediném člověku, není divu, že si posluchač odnáší z koncertního sálu leckdy životní zážitek. České publikum výjimečné výkony umí ocenit, shodují se podle Aleny Kunertové „její“ interpreti. Úspěšná promotérka si ale všimla ještě jedné věci a já, když si vzpomenu na poslední společenskou sezonu, jí musím dát za pravdu. Krásně se „probarvilo“ hlediště. Na koncertech je k vidění vícegenerační publikum, což je určitě dobrá zpráva. Možná to nakonec způsobil i masivní vliv sociálních sítí, kdo ví. Důležité je, že se to děje.