Denisa Kirschnerová: Hurvínek je neposedný kluk. S nadsázkou by se dalo říct, že má ADHD

Odmalička jsem se pohybovala v prostředí divadla a přišlo mi přirozené, že jsem obklopená loutkami, kterým rodiče propůjčují hlasy. Do svých dvou let jsem s nimi navíc jezdila na zájezdy a byla obklopená celým týmem divadla. Když jsme pak na výlet vyrazili jen ve čtyřech, divila jsem se, že je nás tak málo.

S mým bráchou jsme měli období, kdy jsme si stále dokola pouštěli příběhy Spejbla a Hurvínka. Naši říkali: „To je hrozný, už to tu zase piští. Ale můžeme si za to sami!“ Odmalička jsem však vnímala, jak jsou rodiče do práce ponoření, a byla přirozenou součástí našeho životního prostoru. Věnovat se umění mi přišlo úžasné. Líbila se mi možnost zprostředkovat druhým vtipné a nadčasové příběhy.

To jsem tak trochu pochopila v první třídě. Do školy jsem se sice těšila, ale pak jsem skoro rok zvracela a nechtěla tam chodit. Moje učitelka totiž byla až příliš snaživá a na začátku roku se rozhodla, že mě představí všem dětem z prvních tříd. Postavila mě před tabuli a řekla: „Denisko, prozraď nám, co dělají tvoji rodiče.“ Poslušně jsem odpověděla, děti mě začaly pošťuchovat a já jsem té nevyžádané pozornosti měla rychle dost. Taky jsem měla pocit, že nesmím dělat chyby a rodičům udělat ostudu. Dodnes cítím určitý ostych, když mám lidem říct, co dělám.

Hurvínek je neposedný kluk. S nadsázkou by se dalo říct, že má ADHD. Slyšela jsem, že protáčení očí je dokonce jedním z příznaků. Jeho věčná zvídavost ho přivádí do problémů. Pan Spejbl je zase často znavený otec, který bývá kvůli přetížení nerudný, a o to hůř se mu odpovídá na Hurvínkovy přímočaré otázky. Také je pravda, že netvoří úplnou rodinu. Nejsou ale sami, mají paní Kateřinu neboli bábinku a Máničku. Ty jsou na tom podobně, ale všichni drží pohromadě, vzájemně si pomáhají, pečují o sebe a jako správná rodina fungují.

Že by bylo divadlu doporučeno, aby si pan Spejbl paní Kateřinu konečně vzal? To naštěstí ne. Pana Spejbla bychom stejně nepřesvědčili. Ale v průběhu let přišlo od diváků i pár dopisů, kdy si lidé stěžovali, že dětem dáváme špatný příklad nefunkční rodiny. Zájem pak často vzbuzovala otázka, kde má Hurvínek maminku.

Nenapadlo právě proto, že jako rodina fungovali a nezdálo se, že by jim někdo chyběl.

Táta zemřel, když mi bylo jednadvacet a na spoustu věcí bych se ho dnes tak ráda zeptala! Jeho přáním bylo studovat mezinárodní právo ve francouzském Dijonu, ale padesátá léta tomu úplně nepřála. Práva sice studovat začal a téměř dokončil, pak ale kreslil pro časopis Pochodeň (protirežimní časopis – pozn. red.) a kvůli tomu byl souzen v procesu s „libeňskými rozvratníky“. Odseděl si čtyři měsíce ve vězení. Ze školy ho vyhodili a táta zamířil na vojnu k PTP. S prací právníka byl konec a čekaly ho v lepším případě pomocné práce.

Vše dopadlo jinak díky mému dědečkovi Karlu Kirschnerovi. Ten tátu nutil hrát v mládí loutkové divadlo, které v pražské Libni vedl. Táta ale často vzdoroval, přestože měl nesporný talent. Jednou se na představení přišel podívat profesor Josef Skupa, který rád zavítal mezi amatéry. Táta tehdy sehrál dialog – jeden z hlasů mluvil fistulkou, což je hlasová poloha Hurvínka.

Pan profesor po představení prohlásil, že by mu svoje divadlo hned předal, ale už to bohužel nejde, protože už není jeho, ale družstevní. Uplynulo několik let. A táta si po návratu z vojny na pana profesora Skupu vzpomněl. Vyrazil za ním na zájezd, kde složil zkoušky a panu profesorovi se podařilo i před úřady obhájit, že ho chce do souboru. Nakonec tak získal i nástupce a naplnil se jeho šprým, který při prvním setkání s tátou pronesl.

Ta vždy ráda kreslila, a dokonce byla přijata na pedagogickou školu a zdálo se, že z ní bude učitelka jako moje babička. Kamarádka ji ale o prázdninách inspirovala studiem na DAMU, kde byl i obor scénografie. Mámu to zaujalo, na pedagogickou školu nenastoupila a rozhodla se pro loutkové divadlo. K týmu Spejbla a Hurvínka se přidala během školy nejdříve jako elévka a po studiích natrvalo. Nakonec jí rozhodnutí přineslo i životního partnera a na svět jsme přišli my s bráchou. Divadlo bylo bez nadsázky jejich osud a třetí dítě.

To je pravda. Oba provázely zdravotní obtíže. Maminka přišla o první dítě, přežila těžkou havárii, bojovala s nemocí. Táta měl od mládí cukrovku prvního typu. Také žili v době, v jaké žili, a tak se nevyhnuli i tomu, že třeba když se táta v divadle prosadil, byl na něj tlak, aby vstoupil do komunistické strany. Dlouho se tomu vyhýbal. Ale pak odjeli hrát do Ruska, kde mu stranickou knížku předali před nastoupenými zástupci ambasády. Vzal si ji, protože věděl, že by stačilo být den bez inzulinu a už by se domů nevrátil. Nepamatuji si ale, že by si rodiče stěžovali. Opravdu táhli tu divadelní káru se ctí a maximálním nasazením a snažili se vykřesat i z těžkých situací hezké okamžiky.

To spíš brácha. Naši mu však jeho snahu rozmluvili a on se pak rozhodl věnovat animovanému filmu, multimédiím a vystudoval FAMU. Dnes je autorem, výtvarníkem a režisérem našich nejlepších her. Mě odjakživa zajímalo psaní. V osmnácti mě táta z legrace vyzval, když pořád píšu, ať napíšu pro Spejbla a Hurvínka. A tak vznikl příběh Jak si Hurvínek s Máničkou hráli na doktora, který byl nakonec uveden nejen na divadle, ale vznikla i gramofonová nahrávka, která si vysloužila zlatou desku. Přišlo mi přirozené přebrat štafetu spíš tímto způsobem než hraním.

Sešlo se tehdy víc takových – osudových – momentů. Kryštof se mi narodil v době, kdy maminka opět bojovala s těžkou nemocí. Já ale byla z Kryštofa tak nadšená, že mě to neslo nad tím vším. Navíc jsme po první zkušenosti s nemocí doufali, že opět vše dobře dopadne, že to maminka a my s ní musíme ustát. Dokonce to tak i chvíli vypadalo. Byl to paradoxně i hezký čas, kdy jsme mohli být hodně pohromadě.

Díky domácímu hospicu Cesta domů se podařilo, že s námi maminka byla až do svého odchodu doma, což jsme si moc přáli. Od té chvíle vím, že se dá i hezky umřít. Do divadla jsem se vrátila, když byl Kryštofovi téměř rok, tentokrát už coby ředitelka. Cítila jsem, že to udělat mám a musím. Často jsem myslela na mámu, která hrála ještě měsíc před smrtí, i na tátu, který kvůli těžké cukrovce ke konci života sotva viděl, a přesto pořád koukal do počítače přes několik nainstalovaných lup. Po tom všem jsem se nemohla sebrat a hodit vše za hlavu.

Důležitý je odpočinek, který mi někdy trochu chybí. Ale já jsem tak nějak zároveň obsažená v tom všem kolem sebe a věřím, a to mi dává sílu, že se vše ubírá dobrým směrem. Kryštofa vychovávám sama, ale máme štěstí na skvělou chůvu a adoptivní babičku, máminu kamarádku, která nám byla oporou i v době maminčina boje s nemocí. I díky tomu mám možnost soustředit se na divadlo, kde máme skvělý tým a snažíme se divadlo posouvat dál s dobou.

Loutky a divadlo jsou živé, rodinné peripetie našich hrdinů jsou dětem blízké. Ztotožňují se s Hurvínkem, s Máničkou a na nás je přinášet příběhy, které je budou oslovovat, bavit a inspirovat.

Naposledy v litevštině. V osmdesátých letech divadlo slavilo úspěch například v Japonsku. Půvabné je, že tam byl silný kult otce. Do divadla chodily především maminky s dětmi, které když viděly, jak si Hurvínek z taťuldy dělá legraci a různě ho pošťuchuje, byly přímo unešené.

Nejdřív ji musí přeložit literárně zdatný překladatel. Přece jen nejde o návod, je třeba umět převést i různé slovní hříčky, případně zajistit, aby text nenarazil na něco, co je v kontextu dané kultury nevhodné. Pak následuje příprava textu s rodilým mluvčím, zvládnutí výslovnosti, mluvení po smyslu. To trvá zhruba dva měsíce. Obzvlášť těžké jsou jazyky, kde intonace slova mění jeho význam, ale i evropské jazyky umějí překvapit, třeba dánština. Za celou dobu se však nestalo, že by interpreti jazyk nezvládli. Maminka se dokonce díky textům naučila německy a táta i trochu japonsky.

Aniž bych Kryštofa přesvědčovala, příběhy Spejbla a Hurvínka si oblíbil ve čtyřech letech. Teď je mu osm a všímám si, co konkrétně ho zaujme. Navíc v rámci dostavby studia v příštím roce vznikne v divadle nejen další sál, ale i prostor pro setkávání. Byla bych ráda, kdyby se u nás děti mohly seznamovat s osudy lidí, kteří podobně jako Hurvínek nebyli v dětství „dokonalí“, a přesto se v něčem našli a těší je to. Zatím hledáme vhodnou formu.