Denisa Barešová: Učím se vypínat, kdykoliv můžu

V seriálu Vlastně se nic nestalo hrajete mladou ženu Žofii, která na placené platformě pro dospělé sdílí intimní videa. Neměla jste trochu obavy roli přijmout? Přece jen jste v minulosti neměla s natáčením choulostivějších scén dobrou zkušenost.

To je pravda, tenkrát jsme se s režisérem před natáčením na něčem domluvili a pak to bylo jinak. Odnesla jsem si z toho pocit, že u filmu nemůžu nikomu moc věřit. Když mi teď ale Jan Vejnar nabídl roli Žofie, strach jsem neměla. Jednak je ten příběh zručně napsaný, se spoluscenáristkou Darjou Mikovou na něm odvedli neuvěřitelnou práci. Jednak jsem mu opravdu věřila jako režisérovi a člověku, že citlivé věci bude točit citlivě.

Co se vám na scénáři tolik líbilo?

Zaujalo mě téma. Seriál se především zabývá tím, jak internet a sociální sítě ovlivňují dnešní vztahy. Přijde mi taky, že kolem placené platformy OnlyFans se vytvořila spousta tabu a že si pod tím lidé někdy představují něco trochu jiného, než to ve skutečnosti je. Míra intimity, která se tam ukazuje, vždycky závisí na každém, kdo tam přidává obsah. Náš seriál se erotiky sice taky dotýká, ale linka mojí postavy je hlavně vztahová a to mě vždycky moc baví.

Předpokládám, že jste se v režisérovi nespletla…

Dopadlo to dokonce ještě líp, než jsem si myslela. Při natáčení jsme měli koordinátorku intimity. Ve světě už je to běžné, u nás se to teprve rozjíždí. Pro mě to byla první zkušenost. Honzovi jsem sice důvěřovala a věřím, že bychom to zvládli i bez její pomoci, ale ukázalo se to jako dobrý nápad.

S čím konkrétně vám při natáčení pomáhala?

Nezdá se to, ale k atmosféře na place přispívají i zdánlivé drobnosti. Například skončí záběr, řekne se stop a v ten moment začnou vcházet do místnosti další lidi ze štábu. Bez ohledu na to, že herci jsou tam ještě nazí nebo polonazí. A najednou máte na place člověka, který dveře ještě chvíli podrží zavřené a podá hercům něco na zakrytí. I díky takové maličkosti můžete získat větší jistotu a zbavit se nepříjemného pocitu.

Asi ale nejde jen o toto?

Samozřejmě ne. Na schůzce s režisérem a kameramanem jsme si společně s koordinátorkou řekli, jak přesně budou ty intimní scény probíhat. Věděla tedy, do čeho chceme jít a do čeho ne, hlídala situaci, sledovala, jak se v tom cítíme…

Jsem si jistá, že i bez ní by to s Honzou Vejnarem probíhalo skvěle, protože on má neuvěřitelnou míru citlivosti a empatie. Ale taky rád dělá věci jinak, než se dělaly dosud, a proto ji přizval. Nakonec to bylo přínosné pro všechny. Zvládla jsem toho díky ní mnohem víc, než jsem si původně myslela. Honza dokonce říká, že by bez ní nevznikla skoro půlka věcí, které se v těchto scénách natočily.

Jan Vejnar byl s Tomášem Pavlíčkem spolurežisérem a spoluscenáristou filmu Přišla v noci, který letos získal dvě ocenění Český lev, za režii a pro nejlepší herečku v hlavní roli. Oceněná Simona Peková vyzdvihovala jejich způsob práce. Taky jste teď měla při natáčení příležitost podílet se jako herečka na tvorbě jednotlivých scén víc, než bývá obvyklé?

Ano, Honza má sice nějakou svoji představu, ale taky rád přijímá impulzy od herců. Zajímá ho, jak věci vnímají, cítí. S herci vede dialog a to je perfektní. Cítíte se potom před kamerou svobodně a taky toho potom i víc nabízíte.

Myslíte, že na výsledku seriálu se podílela i skutečnost, že jste si byli všichni věkově blízcí? Vám je osmadvacet, Elizavetě Maximové dvaatřicet…

Rozhodně. Pro mě to byl i důvod, proč jsem tu práci přijala. Líbilo se mi, že točíme seriál o naší generaci.

Honzovi je sice o pár let víc než nám dvěma s Elizavetou, ale ne o moc, Darje Mikové zase o něco míň. Honza má přitom skvělou sebereflexi a dobře vnímá, že některé věci cítí jinak než lidi mladší než on.

Sice žijeme v liberální době i společnosti, ale erotika a pornografie jsou v ní „na okraji“ a budí kontroverzi. Jak to vidíte vy?

Ve společnosti obecně to kontroverzní pořád je, ale pro mě a v mojí bublině absolutně ne. Mimochodem přijde mi ohromně zajímavé, že lidi jsou schopní druhé odsoudit za sdílení intimních videí, ale sami je sledují a jsou ochotní za ně platit.

Sex prostě prodává, je pikantní - a tohle platilo odjakživa. Občas se taky zdráhám o něčem mluvit nebo mi není příjemné dotýkat se nějakých témat, kde se necítím úplně komfortně, ale ani to nevnímám jako kontroverzní. Jsou to jen moje pocity, je to čistě moje věc, že jsem na něco citlivější. Žádná kontroverze. Teď samozřejmě nemluvím jen o erotice, protože tohle se může týkat prakticky čehokoli.

Co vás na postavě Žofie zaujalo?

Líbilo se mi, že hledá svoji cestu k sebevědomí i sebeuvědomění. Tím si podle mě prochází každý člověk, ať už vědomě, nebo nevědomě. S jejím pošramoceným sebevědomím souvisí i potřeba najít také určitou nezávislost v rámci vztahu, ve kterém už dlouho není spokojená. Je nešťastná nejen doma, ale i v práci - a z toho všeho už je vysílená.

Na první pohled to není ani nijak zvlášť sympatická holka, se kterou byste chtěla trávit čas. A to mi taky přijde jako zajímavé, v naší kinematografii tyhle ženské postavy chybějí.

Čím vám byla blízká a v čem jste si k ní naopak musela hledat cestu?

Nechci ze sebe dělat anděla, ale bylo mi hrozně líto, jak se chová k partnerovi, obzvlášť na začátku seriálu. Věděla jsem, proč to dělá, ale říkala jsem si, že já bych to asi řešila jinak. Ale to nemůžu vědět.

... jen se ve vás v tu chvíli něco vnitřně vzepřelo? Co se vám na ní naopak líbilo?

Nerada bych prozradila příliš, ale bylo mi opravdu sympatické, že si stála za svým rozhodnutím i přes nějaké pochybnosti. Například nepodlehla touze zapomenout na to, proč dřív věci nefungovaly. Myslím, že tohle máme společné.

Rozmach sociálních sítí je záležitost posledních deseti let. Jak moc podle vás sdílení osobního života na internetu ovlivňuje dnešní vztahy?

Strašně moc. Kolikrát víte o druhém člověku opravdu hodně věcí, které jste dřív neměli šanci zjistit: kde zrovna je, s kým tam je, co dělal a jaké má plány. A zrovna rozchody, když už jsme se toho tématu díky Žofii dotkly, jsou kvůli tomu strašně těžké. Málokdo si to uvědomí, ale tisíckrát lepší je si toho člověka zablokovat než o něm mít pořád přehled.

Kromě toho není na naši generaci ve vztazích tolik spoleh, nedodržujeme dohody a řešíme po telefonu a zprávách věci, které bychom měli řešit osobně. Někdy se nám taky zdá, že se vztah vyvíjí, ale ten druhý přestane komunikovat a beze slova se vytratí. A tohle ghostování je fakt odporný.

Na podzim vás uvidíme ještě v dobovém televizním filmu Smetana, kde hrajete Elišku Krásnohorskou. Lákají vás dobové filmy a seriály? Nebo jste roli přijala snad i proto, že jste původně studovala hudbu?

Předtím, než jsem šla na DAMU, jsem sice vystudovala hudební gymnázium a klasický zpěv, ale rozhodně nejsem žádný expert na hudbu. Myslím, že by mě oslovilo i jakékoliv jiné téma.

V dobovce už jsem dlouho nehrála a mám je ráda. Ale pozor, tu roli mi nenabídli a já jsem se nerozhodovala, jestli ji mám přijmout. Normálně jsem prošla kamerovými zkouškami a castingem.

Přivedlo vás tedy na casting ještě něco dalšího než chuť zahrát si v dobovém filmu?

Vždycky jsem si přála pracovat s režisérem Markem Najbrtem. Podle mě dokáže dát historickému tématu úplně jiný náhled, způsobem vyprávění i vizuálně. Když jsem viděla výsledek, vypadalo to ještě líp, než jsem čekala. A s Vaškem Neužilem, který hraje Bedřicha Smetanu, se docela dobře znám… Mít možnost točit s těmi dvěma a i dalšími kolegy, to byl prostě sen.

Při natáčení jste měla šaty s korzetem. Myslíte, že taková věrnost v oblékání může herci pomoct, nebo jde hlavně o vizuální efekt pro diváky?

Kostým je zásadní, i pro herce. Marek se hodně snažil, abychom se v herectví sjednotili - abychom nehráli divadlo, ale zároveň nebyli úplně civilní, a i díky těm kostýmům se nám tu rovinu myslím podařilo vystihnout.

Sarah Haváčová, která hraje Smetanovu druhou manželku Bettinu, se zmínila, že jí skladatel byl po přečtení scénáře nejdřív strašně protivný. Taky jste si k němu musela chvíli hledat cestu?

Pamatuji si na to. I proč jí to tak trvalo. Vztah manželů byl totiž šíleně komplikovaný a Sarah ho samozřejmě vnímala skrze svoji postavu, která je vůči Smetanovi od začátku velice odtažitá.

Smetana je dobře napsaná postava a Vašek ho zahrál fantasticky, rozhodně nevyznívá jako historická socha. Ukazujeme ho jako člověka se všemi jeho vášněmi, neřestmi a neduhy. Byl divoký a manželku neustále podváděl.

Krásnohorská měla se skladatelem možná i hlubší vztah. Nic bližšího se však neví. Potřebovala jste si ji před natáčením podrobněji nastudovat?

Znala jsem hlavně libreta, která napsala ke Smetanovým operám. Začetla jsem se do jejích pamětí - ale Smetanovi v nich věnovala jen pár stránek. Popisuje ho jako nesmírně energického a charismatického člověka. Vážila si jeho práce, zároveň byla schopná ji dost upřímně a ostře zkritizovat. A protože veškerou jeho korespondenci spálila, spousta lidí se domnívá, že spolu možná něco měli.

Jejich filmový vztah vznikl tedy jen na základě těchto domněnek, je vymyšlený, neopírá se o nic konkrétního. Ale myslím, že je to udělané krásně, skrz jejich duševní napojení.

Co vám nejvíc pomohlo si k ní najít cestu?

Pro mě to nebyla první příležitost ztvárňovat skutečnou historickou postavu, a tak už jsem věděla, že není tolik důležité, co o ní kde vyčtu, ale že musím jít hlavně po charakterových rysech. Podrobnosti z jejího života mě zajímaly hlavně z úcty k ní, ale myslím si, že zahrát dobře historickou figuru, o které nejsou žádné videozáznamy, můžete i bez nich. Pokud je dobře napsaná, často k vám přijde, ani nevíte jak.

Někdy vám to stále nejde, snažíte se, ale pořád něco chybí… A pak si přečtete třeba jednu větu, kterou o tom člověku někdo řekl, a najednou vám to celé zaklapne. V ruce máte náhle klíč, kterým postavu dokážete intuitivně uchopit. To je ale můj způsob práce a neříkám, že platí obecně.

Tři roky jste byla v angažmá ve Švandově divadle, odkud jste odešla na volnou nohu. Důvodem byly obavy z vyhoření. Splnila pauza vaše očekávání?

Ano, ten odchod mi určitě dal to, co jsem potřebovala. Bohužel přišla pandemie a válka, takže po finanční i psychické stránce to pak nebylo úplně ideální. Divadla nehrála, ale zase na druhou stranu bylo potom i více času na natáčení.

Právě jste začala druhou sezonu v Národním divadle. Myslíte tedy, že teď už máte hrozbu vyhoření pod kontrolou?

Zrovna teď mám za sebou náročné dva měsíce, co se osobního i pracovního života týče. Nejvíc stresový je v divadlech vždycky začátek podzimní sezony, to se oprašují starší věci, zkoušejí nové a do toho se večer hraje.

V divadle jsem teď prakticky nonstop. Ale tahle práce mě moc baví, a tak už jsem se i smířila s tím, že v tuto dobu nemám čas na osobní život - ten prostě vůbec neexistuje.

Vadí mi ale, že kvůli množství práce nemám čas se na tu práci připravovat. Zatím mi to za to stojí, v Národním divadle je mi se souborem moc dobře. Když se něco sype, tak se to obvykle sype v jeden moment, ale myslím si, že už se o sebe a o svoje duševní i fyzické zdraví velice svědomitě starám.

Co si musíte hlídat?

Učím se vypínat, kdykoliv můžu, a už to docela umím. Taky jsem se naučila neklást na sebe takové nároky. Docela dlouho mi i trvalo dospět k tomu, že moje rozhodnutí jsou jen moje, a když opravdu potřebuju něco udělat, nemusím se za to nikomu omlouvat nebo to vysvětlovat.

Musela jsem taky porozumět některým věcem z minulosti, abych je dokázala přijmout, když se objeví, anebo jim předejít.

Jestli se nepletu, ráda jste relaxovala při pečení. Pomáhá vám to pořád?

To už je asi součástí mojí identity! Zrovna včera jsem měla první volný den od konce prázdnin, takže jsem se pořádně vyspala, šla jsem do kina a upekla jsem banánový chlebíček.