Darija Pavlovičová: Jsem citlivá, ale dokážu bojovat

Vaše popularita po vítězství ve StarDance značně vzrostla. Už jste se s ní sžila?

Žiju podobný život jako dřív, takže mi ani nepřipadá, že by se něco zásadního změnilo, baví mě pořád stejné věci.

Proměnila jste se vnitřně?

To určitě ano. Díky StarDance jsem se naučila líp pracovat s nervozitou, stresem, strachem. Hodně jsem se v tom posunula k lepšímu. Ne že by všechny moje úzkosti a obavy úplně odešly, ale jsou zvladatelnější. Uvidíme, jaké to bude, až zase přijde nějaká větší pracovní zátěž, něco, z čeho budu víc ve stresu. I když jak o tom teď přemýšlím, říkám si, že pracovně už snad ani nic náročnějšího než StarDance přijít nemůže.

Herecká práce a natáčení mi ve srovnání s tím připadají jednoduché. Nervóznější bývám, když s mým tanečníkem Dominikem Vodičkou jezdíme na plesy. Vždycky si vybereme dva tance, které jsme tančili na soutěži, a předvedeme je. Lidi jsou tam pár metrů od nás, sledují nás živě a já nechci nic pokazit. Jinak si ale užívám, že máme možnost znovu si společně zatančit.

V jednom rozhovoru jste řekla, že jste křehká. Můžete to rozvést?

Myslela jsem tím, že jsem hodně citlivá, emocionálně i na vnější vlivy. Beru si věci k tělu, patří k tomu i empatie, nutkání neustále se vciťovat do lidí i do sebe. Pak toho někdy může být na člověka hodně a potřebuju dobít baterky. Musím si vždycky říct, že bych se měla soustředit na to, jak se cítím, to mi pomáhá, abych pak mohla fungovat i v zátěžových situacích. Jsem sice citlivá, ale dokážu i bojovat a podávat výkony, když je to potřeba.

Pomáhá vám v tom i psychoterapie?

Teď už na ni nechodím tak frekventovaně, zajdu třeba jednou za měsíc, říct si, co je nového. Necítím, že bych to teď potřebovala nějak intenzivněji. Naučila jsem se regulovat si věci tak, aby mi v tom bylo dobře.

Naučila jste se nezahlcovat se tolik povinnostmi a vnějšími podněty?

No… Občas se mi to ještě stane. Ale stane se to tak nějak omylem. Snažím se nepřeplnit si diář, organizovat si čas tak, abych nezazdila úplně všechno a všechny, zároveň abych měla čas pro sebe. Chci to mít vybalancované.

Žiju v Praze, ale ráda jezdím do přírody. Když člověk chce a udělá si čas, dostane se do přírody i ze širšího centra za chvilku. Trávím volný čas s přítelem nebo se svým koněm, poslouchám hudbu, čtu knížky, vařím. Jsou to úplně normální, obyčejné věci, díky kterým odpočívám od povinností a chaosu vnějšího světa.

Koně máte v pronájmu?

Ano, nejsem přímo jeho majitelka. Je ustájený na okraji Prahy, kde jsou lesy a louky, takže máme kde jezdit. Můj kůň se jmenuje Impozant a je takový… Opravdu impozantní. Připadá mi vtipný, jak zvířatům jejich jména většinou sedí. Impozant je rozvážný, umí být i trošku arogantní. Jsme velcí parťáci, vzájemně už o sobě víme, co máme a nemáme rádi.

Byl váš kůň láska na první pohled?

Přišlo to tak nějak přirozeně. Za covidu jsem za paní majitelkou přišla s tím, že bych na její farmu chtěla chodit jezdit. V té době zrovna žádného volného koně neměla, ale nějak jsme si sedly a Impozanta jsem nakonec dostala do pronájmu. Vyhovovalo nám to spolu a byli jsme pak spolu každý den, navázali jsme si pouto. Teď už se k němu bohužel denně nedostanu, ale o víkendech se snažím vždycky a jednou za dva týdny máme tréninky s trenérkou. Když můžu, tak tam jsem, cítím se tam nejlíp.

Jak jste se cítila, když jste vstupovala do někdy drsného, konkurenčního hereckého světa?

Stalo se to pomalu, přirozeně a postupně. Od dramaťáku přes konzervatoř až po první role. Nic nebylo šokově. Na konzervatoř jsem šla potom, co jsem už rok chodila na přípravu na přijímačky, kde jsem se trochu seznámila s uměleckým světem. Věděla jsem už aspoň částečně, co mě čeká, takže mě konzervatoř až tolik nepřekvapila. Pak postupně přišlo natáčení a divadlo. Jsem hrozně ráda, že to všechno proběhlo takhle plynule. Kdyby to bylo prudší, nevím, jak bych zareagovala. A kdyby to bylo naopak pomalejší, tak si myslím, že bych začala o téhle cestě pochybovat. Takhle jsem to brala tak, že jdu správným směrem, ve správný čas přišly správné věci.

Před pár lety odstartovala debata o tvrdých pedagogických praktikách na hereckých školách. Co si o tom myslíte?

Je super, že se o tom mluví.

Máte s tím osobní zkušenost?

Mám. Hlavně pro slabší, křehčí povahy bych konzervatoř nedoporučila. Mluvím ze své zkušenosti, nemám úplný přehled, jak to tam funguje teď, jen z doslechu vím, že se to moc k lepšímu nezměnilo. Systém, který je tam zavedený, podle mě nefunguje dobře, studentům v něm není příjemně a ze školy pak odcházejí zablokovaní.

Vy jste tam vydržela do maturity a v navazujícím studiu nepokračovala.

Stačilo mi to bohatě. Chtěla jsem z té školy odejít už předtím několikrát.

Myslíte, že tvrdý přístup učitelů ke studentům může mít i pozitiva?

Pro mě osobně určitě ne. Nemyslím si, že je to správně. Nemůžu mluvit za jiné lidi, někoho to na konzervatoři třeba i bavilo, cítil se tam fajn. Ale já nejsem zastáncem tvrdého přístupu, myslím, že se věci dají učit, sdělovat a předávat citlivým způsobem.

Obraťme list. Vím o vás, že ráda cestujete úplně sama. Jaké zážitky vám to přináší?

Pro mě je to úplně normální, stejné jako cestovat s lidmi. Člověk se prostě rozhodne, vycestuje někam a tam poznává věci, lidi, kulturu, přírodu, města, cokoli chce. Pro někoho může být děsivá představa, že vedle sebe nemá parťáka, někoho, na koho se může spolehnout v obtížných, nebo dokonce nebezpečných situacích. Ale mně je příjemnější, že spoléhám sama na sebe, plánuju si všechno podle sebe. Teď mám přítele, takže budeme cestovat i spolu, ale i tak myslím, že svoje sólo cesty budu dál potřebovat.

Mluvíte několika jazyky - anglicky, francouzsky, rusky, učila jste se i norsky. Souvisí to s vaší touhou cestovat a poznávat kulturu různých zemí?

Souvisí. I když třeba z francouzštiny jsem se toho moc nenaučila, sotva poskládám větu. Měla jsem ji na gymplu, jenže jsem chodila za školu. Zpětně mě to mrzí, protože francouzština je nádherný jazyk. Když plánuju navštívit nějakou zemi, ráda se učím její řeč. Zvlášť když se mi ta země zalíbí natolik, že bych se tam chtěla vrátit, případně i nějakou delší dobu zůstat. Přijde mi pak fér i hezké naučit se aspoň základy daného jazyka. S lidmi v té zemi se pak můžete víc propojit, když na ně promluvíte jejich rodnou řečí.

Kterou zemi jste si oblíbila natolik, že byste v ní chtěla strávit delší čas?

Miluju Skandinávii, Norsko. Taky na Island bych hrozně moc chtěla, pořád jsem tam ještě nebyla. Umím si představit, že bych tam pár měsíců mohla zůstat. Itálie je taky krásná, i když je to dost typická destinace. Stejně tak Španělsko, Portugalsko, celý jih Evropy je úžasný. Nebo Anglie je taky nádherná. A Irsko… Ježišmarjá, je tolik krásných zemí! Kdyby mi to někdo platil, byla bych na cestách furt. Pořád mě čeká tolik zemí, kam bych se chtěla podívat.

Co vás zaujalo na Norsku, které jste spontánně zmínila jako první?

Příroda je tam krásná a syrovější než tady v Česku. U nás si vyrazíte do Českého ráje, kde je to sice krásné, ale všechno je tam takové zabezpečené. Zatímco v Norsku se můžete volně toulat, nikoho při tom nepotkáte, objevujete si fjordy, lesy.

Taky lidi jsou tam fajn. Drží si uctivý odstup, ale zároveň jsou příjemní a dá se s nimi mile popovídat. Norsko byla první země, kam jsem vycestovala sama, bylo mi nějakých devatenáct. Touhu jet někam sama jsem měla už dřív, ale rodiče se o mě samozřejmě báli. Když jsem byla plnoletá, nemohli mi už bránit a spokojili se s tím, že máme kontakt po telefonu. Díky tomu vždycky věděli, kde jsem a že jsem v pořádku.

Po skončení StarDance jste strávila měsíc sama na Bali. Jaké to bylo?

Super! Byla jsem tam celý leden a celé jsem si to tam projela. Ubytování jsem si zarezervovala jen na začátek, pak jsem se přesouvala s krosnou z místa na místo, prozkoumávala jsem i vnitrozemí a sever, který je podle mě nejkrásnější, přitom tam moc lidí nejezdí, zůstávají na turističtějším jihu. Navštívila jsem i přilehlé ostrovy. Spoustu míst jsem nestihla, takže mám v plánu se vrátit a znovu si to tam projet. Je to opravdu nádherné místo. Lidi jsou tam nejmilejší, co jsem kdy na cestách potkala. Souvisí to s tím, že jsou hinduisti, takže věří v dobrou karmu a všechno dělají od srdce.

Nikdy jste se na cestách nebála?

Ale to víte, že jsem se bála! Nesčetněkrát. Třeba v Itálii na pobřeží Amalfi jsem se šla už po setmění navečeřet, a když jsem se vracela z restaurace temnými uličkami, šla za mnou podivná partička mužů. Tenkrát jsem se necítila úplně nejlíp, ale to se prostě někdy stává.

Myslet na svoje bezpečí je při sólo cestách důležitý. Je super u sebe mít vždycky kapesní nožík nebo pepřák, pro jistotu. Nenechat se strhnout touhou po dobrodružství a nejít nebezpečí naproti. Něco stát se vám může i v České republice, obzvlášť v Praze jsem se bála víckrát než na cestách. Zatímco na Bali jsem se nebála skoro vůbec. Zažila jsem tam vlastně jen jednu nepříjemnou situaci.

Jakou?

Mají tam takový vtipný bankomaty, z nichž vám při výběru hotovosti nejdřív vyjedou peníze a pak až karta. No a já tam tu kartu nechala. Zjistila jsem to docela pozdě a daleko od toho bankomatu, na jiném ostrově. Bylo to už pár dní před odjezdem, takže na řešení nebylo moc času, přitom jsem peníze na cestu a zaplacení ubytování nutně potřebovala. Nakonec se ta karta našla, jenže mezitím už jsem ji stihla zablokovat. Ale vyřešilo se to. Ostatně vyřešit se dá na cestách nakonec skoro všechno.

Tušíte, jakou profesní dráhu byste zvolila, kdybyste se nestala herečkou?

Chtěla bych být psycholožka nebo farmářka. Psychologie byl můj původní plán, vždycky mě zajímala. Plánovala jsem dostudovat osmileté gymnázium a po maturitě jít na vysokou studovat psychologii. Taky k letadlům mě to pořád táhne, jeden čas jsem uvažovala i nad tím, že bych se stala letuškou. Sice z toho sešlo, ale pořád mám v sobě touhu udělat si pilotní průkaz, abych se mohla sama proletět malým letadlem. No nevím, jak to dopadne, zatím jsem ráda, že si dělám řidičák na auto.

Jak vám to v autoškole jde?

Jak kdy. Po včerejší jízdě jsem se cítila přímo tragicky a chtělo se mi brečet, tak nevím, jak by to bylo s pilotováním letadla. (směje se) Dneska to pro změnu bylo docela dobrý. Řidičák jsem si chtěla dělat už v osmnácti, ale pořád nebyl buď čas, nebo peníze. Teď jsem se do toho konečně dala, potřebovala bych to stihnout do měsíce, než mi začne další natáčení, o kterém zatím nesmím moc mluvit. Pak možná někdy přijde na řadu ten piloťák na letadlo. Zatím je to vzdálený sen.