Daniela Kolářová: Jsem mizerná babička

Scházíme se v pražském Činoherním klubu, kde vás za chvíli čeká představení. Jaký jste měla den?

Děkuju za optání, pohodový a zároveň trochu jiný než normálně. Když se ráno probudím a vím, že večer hraju, musím si to v hlavě určitým způsobem přeskládat. Správně se naladit a rozložit síly, abych na představení byla v kondici. A taky stoprocentně soustředěná. Čím jsem starší, tím větší cítím zodpovědnost. Mám nervy, aby mi nevynechala paměť. Aby všechno klapalo. Ale myslím, že by bylo divné, kdyby člověk obavy neměl, kdyby mu to bylo úplně jedno.

Jak se cítíte, když představení skončí?

To bývá různé, většinou utíkám domů a nechávám večer v sobě doznít. Občas ale chvilku zůstanu v divadelním klubu s kolegy nebo známými, co se přišli podívat. Záleží na času, náladě a hlavně na energii.

Divadlu se věnujete desítky let. Co vám dává?

Kdybyste se mě zeptala jako mladinké a pitomé, tak bych vám nadšeně vysvětlovala, že divadlo lidi motivuje k přemýšlení, inspiruje a utvrzuje v etických hodnotách. Dneska se ptám sama sebe. Je to pro mě příležitost setkat se se zajímavými lidmi a dostat se do prostředí, kam bych se normálně nedostala. Rozkrývat různé vztahy, příběhy a také situace. A učit se to s kolegy při zkoušení hledat. V mých letech si člověk samozřejmě bere té práce daleko míň než kdysi. Ale pracovat pořád chci. Cvičit mozek, duši i tělo. Ono to vlastně ani nejde jinak, protože jsem tou profesí poznamenaná.

Kdy k vám herectví přišlo?

Když se mě asi ve druhé třídě ptala paní učitelka, čím bych chtěla být, až budu velká, tvrdila jsem, že maminka a ošetřovatelka. Ale o něco později mě moje maminka „půjčila“ do pohádky v karlovarském divadle a já si přičichla k divadlu na jevišti i zezadu. A to byla nádhera. Daleko později, na střední škole v amatérském divadle KAPSA, jsem se rozhodla, že se pokusím udělat zkoušky na DAMU. Kupodivu se to povedlo.

Jako mladá jste často hrála naivky. Bavily vás?

Opravím vás – naivky jsem hrála pořád, i jako matka dvou synečků. Možná, že moje vizáž k tomu tehdy sváděla, ale profesně mě to štvalo. Hrozně moc jsem si přála zahrát si složitější a charakternější role. Naštěstí se to časem podařilo a můj herecký rejstřík se konečně rozšířil a získal na barevnosti. No ale počkala jsem si.

Aktuálně vás můžeme vidět ve zmíněném Činoherním klubu ve hře Milá Evičko, milý Luďku, kde jednu postavu hrají tři herečky. To musí být náročné…

Naše postava jménem Eva se na scéně vyskytuje jako mladá, ve středním věku a pak v tom mém, pokročilém. Jsme vlastně tři v jednom, taková množina, ale každá z nás se musí držet toho svého. V mém případě faktu, že už je všechno za mnou, že to mám odžité. Zároveň se ale v první půlce vracím do minulosti a vzpomínám na to, jak jsem byla do svého muže bláznivě zamilovaná. Jak jsem poprvé spala v domě jeho rodičů, přišla do jiného stavu a tak dále. Nerada bych prozrazovala příliš, ale ta hra je vlastně kronikou šedesát let trvajícího manželství a vychází z korespondence prarodičů režisérky Beaty Parkanové. Je to velmi silný příběh. Trochu jinak pojatý, než bývá zvykem. Přijďte se podívat, budeme rádi.

Ovlivňuje vás nějak fakt, že je Eva reálná postava?

To víte, že ano. Řada situací, kterými prošla, mi připomíná můj vlastní život.

Alfou a omegou našich životů jsou vztahy. Jste typ držák, nebo věříte, že vztahy jsou lehce nahraditelné?

Já jsem ten první případ. Na vztazích mi vždycky záleželo. Mám ráda čínský taoismus, v němž mě zaujal výrok: „Není krásné, co není poctivé.“ To je naprosto výstižné a vlastně zcela prosté. Ale obecně to nějak nefunguje. Když poslouchám zprávy v rádiu, klepe se mi občas žaludek úzkostí.

Jak proti těm negativním pocitům bojujete?

Vždycky to ve mně nějakou dobu pracuje, ale pak se přimknu k reálu, úkoluji se banalitami. Ty mě odpoutají od smutného faktu, že dnešní svět není zdravý, ovládají ho psychopati a řešení vlastně neexistuje. Netrpělivě čekám na osobnosti s pozitivní motivací a chci věřit, že se objeví. Malá jiskřička naděje ve mně pořád ještě bublá.

Čím si děláte radost?

Když jsem venku a pracuju s hlínou a rostlinami. Příroda je můj kostel, kde medituji. Učím se respektovat její řád. Pochopila jsem, že je geniálně vymyšlená a proč jsme ji dostali na starost. Aby nás živila, abychom ji třeba dokázali i zkrášlit. Musím říct, že psychicky mě to nesmírně nabíjí a jsem tam šťastná. Sáhnu si do hlíny a hned je mi líp.

Měla jste to tak vždycky?

Neměla. Sice nejsem Pražák, vyrostla jsem v Karlových Varech, kde jsem bruslila na zamrzlé řece Teplá nebo jezdila lyžovat na Boží Dar, ale o přírodě jako takové jsem nevěděla nic. Nikdo mě do ní nezasvětil, ani ve škole na hodinách přírodopisu či biologie. Moji generaci sice posílali na bramborové, chmelové nebo jahodové brigády, ale tam šlo o výkon, ne o vědomosti. Že by nám někdo řekl, jak se co sází a že to pak klíčí, to ani náhodou. Musela jsem najít cestu sama.

Jak vaše zahradnické začátky probíhaly?

Začala jsem si kupovat různou literaturu, ptala se zkušenějších, jen tak pozorovala a ladila se. Začala mi docházet spousta věcí – kdy a co spí, kdy se naopak klube na svět. Jakou moc má světlo a jakou tma. Musím říct, že mě to úplně omráčilo. A v tomhle stavu jsem vlastně pořád. Herecká práce, to jsou svým způsobem uměle vytvořené podmínky. Jsou tam i stresy a já fakt strašně trpím, když udělám něco špatně. Ale práce s hlínou? To je hmatatelná nádhera. Když zjistíte, jak voní, že má svoji historii i budoucnost. A vy i jako člověk z města máte šanci s tím něco udělat a vlastně splynout. Zasejete trávu a ona leze, taková krásně čistá a zelená. Najednou pochopíte, že příroda je pánbůh. Snad to nebude znít pateticky, ale na své zahradě vnímám, že má lidská existence smysl. Když něco zasadím a vyroste to, prožívám to jako odměnu a zároveň jako závazek, že se o to budu starat.

Když pobýváte na venkově, město vám ani trochu nechybí?

Nechybí, ale to je dané tím, že jsem rozkročená mezi oběma světy. Nikde nejsem natrvalo. Na chalupu utíkám za klidem a tou svojí milovanou zelení. Také za stromy a ptáky. A pak se zase vrátím do rušného města do bytu. Za syny, vnoučaty a samozřejmě taky za prací. Ale že bych se chodila procházet třeba na Václavák, to ne.

A co na Malou Stranu, kde jste jednu dobu bydlela?

To bylo ještě před revolucí. Bydleli jsme poblíž americké ambasády, kde byl v té době klid, turistů minimum. Jezdila jsem s kočárkem po Petřínských zahradách a sadech, pro housky chodila do vyhlášené Mostecké pekárny, kde jsem jednou stála frontu s Barbarou Streisandovou – ta byla v Praze zrovna na návštěvě. Bez přehánění idylka, ale to už je bohužel pryč. Z Malé Strany se stal skanzen pro turisty a normální obyvatel Prahy tam už vlastně nemá ani co pohledávat. Všude číhá nějaká komerce, takže tam chodím minimálně. A třeba do Nerudovky vůbec, tam na mě vyloženě padá smutek.

Kam chodíte s vnoučaty Andulkou a Vojtou?

Řeknu vám to upřímně – jsem mizerná babička. Přes týden i o víkendech jsem vytížená divadlem, případně natáčením. A předtím jsem se skoro pět let starala o svého nemocného muže. Spousta věcí mi utekla, takže se to teď snažím v mezích svých možností dohnat. Třeba nedávno jsme si celá rodina vyrazili do Kutné Hory. Zašli jsem do slavného GASKu (Galerie Středočeského kraje - pozn. red.) na krásnou výstavu Jana a Evy Švankmajerových a poté na oběd, což bylo moc fajn. Snad to brzy zase zopakujeme.

S manželem hercem, překladatelem a režisérem Jiřím Ornestem jste strávila čtyřicet let. Jaké je to bez něj?

Strašně mi chybí. Od jeho odchodu uplynulo v dubnu sedm let, ale já jsem doma pořád obklopená předměty a věcmi, které jsme společně používali. Pořád tam svým způsobem je. Stejně jako uvnitř mě. Cítím, že mám v sobě takovou vnitřní stopu, vyrytou brázdu, která nikdy nezmizí. Nedávno se mě někdo ptal, proč si nenajdu někoho jiného. Kdo to nezažil, nepochopí. To prostě nejde.

Ještě bych se s dovolením zeptala na jednoho důležitého muže vašeho života – herce Milana Lasicu, s nímž jste hrála v diváckém hitu Půldruhé hodiny zpoždění. Jak vzpomínáte na něj?

To byla osobnost! Úžasný herecký kolega, autor i člověk. Měl smysl pro černý humor, který mám moc ráda. Je to záchrana v každé životní situaci, i v těch nejhorších. A Milan v tom byl mistr. Od začátku jsme si sedli a tím příběhem procházeli spolu, nikoliv proti sobě, jak se občas stává. Hrát s ním konverzační komedii bylo úžasné. A vlastně byl takový i jeho konec. Když jsem v rádiu slyšela, že dozpíval písničku s názvem Já jsem optimista, uklonil se a pomalu se sesunul k zemi, říkala jsem si, že lepší odchod si přát nemohl. Já vím, že to zní asi divně, ale smrt na jevišti je z pohledu nás herců požehnání. A já jsem ráda, že to Milanovi pánbíček dopřál.