Dana Morávková: Byla jsem puritánsky vychovaná a to mě drželo trochu zpátky

Začneme nevesele, spoustu let hrajete v Divadle Bez zábradlí, jehož zakladatel Karel Heřmánek si nedávno vzal život…

Jeho odchod mě hrozně zasáhl, nedovedla jsem ho pochopit. Od té doby jsem se mnohokrát přistihla, že pokaždé, když se s někým potkám, uvažuju, jaký vnitřní boj může svádět. Když jsme si domlouvaly rozhovor, Karel žil, měli jsme zkoušet novou hru. Všichni z divadla se na to těšili a vím, že se těšil i Karel. Jsem si jistá, že i on chtěl, aby divadlo pokračovalo. Pozorovat ho pětadvacet let při práci, stát vedle něho na jevišti a hrát v představeních, která režíroval, na to se nedá zapomenout. Když režíroval, tak předehrával a byl vždycky nejlepší ženská z nás všech. Karel měl velký herecký dar: co slovo, to pravda. Vedle něho se nedalo herecky lhát. Mluvila bych tak, i kdyby žil.

Jak začala vaše spolupráce?

Před pětadvaceti lety. Vím to přesně, protože synovi je šestadvacet a Karel se svou ženou Hankou mi hned po mateřské nabídli ve svém divadle příležitost, za kterou jsem byla vděčná. Začínala jsem u pana režiséra Menzela komedií Bez roucha aneb Ještě jednou zezadu. Hned další představení byl legendární Jakub a jeho pán s Karlem Heřmánkem a Jirkou Bartoškou. Podíleli se hodně na režii, protože ten titul hráli v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. Od té doby na mě Karel myslel v představeních, která režíroval. V mnoha představeních jsme i partneřili.

V ústeckém Činoherním studiu jste začínala v době studia na DAMU i vy.

Oni už v té době byli v Praze, v Divadle Na zábradlí. Tam jsem nastoupila do angažmá v roce 1993, to už ale Karel Heřmánek založil Divadlo Bez zábradlí, kde jsme se konečně potkali.

Jak vzpomínáte na Divadlo Na zábradlí?

S láskou. Zábradlí bylo moje první angažmá a jeho umělecký šéf Petr Lébl byl pro mě zásadní osobností.

V čem?

Svěřil mi choreografii pro muzikál Kabaret, kde jsem i hrála. Díky Kabaretu jsem se seznámila s Petrem (manželem Petrem Maláskem), který k němu aranžoval hudbu. On rád vypráví, jak šel za Petrem Léblem s tím, že se mu to nechce dělat, protože měl zrovna hodně jiné práce, a navíc mu ten den ukradli auto. Zkrátka blbej den. Petr Lébl ho nakonec přesvědčil, aby do toho šel. Prý rozhodlo, že choreografii budu dělat já, protože jsem se mu líbila ve Snídani s Novou. Nevím, jestli to je pravda, ale hezky se to poslouchá.

Opakovala se vaše hudebně-choreografická spolupráce? Choreografii jste ostatně po herectví vystudovala.

Dělali jsme spolu baletní pohádku Čertoviny pro plzeňské divadlo. Přála jsem si, aby to viděl syn, což se podařilo, protože se to hrálo sedm let. Jinak Petr občas dělal hudbu k představením nebo filmům, kde jsem hrála.

S manželem jste skoro třicet let, máte recept na šťastné manželství?

To bych už měla doma Nobelovku. V našem případě fungovalo, že jsme nehráli žádné hry a poslechli hlas svého srdce. A že to, že jsme spolu, považujeme za dar.

Váš syn se po pěti letech studia vrátil z Británie. Vydal se v rodičovských profesních stopách?

Ne, ve vašich. Je novinář. Pracuje v České televizi jako redaktor ČT24 a píše pro hudební časopis Headliner.

Jak prožíváte jeho osamostatňování?

Vždycky bude kus nás a my jeho. Petr jezdil na každé Vánoce domů, nemá problém jezdit s námi každý rok na dovolenou. Já taky měla krásný vztah s maminkou, každý den jsme si volaly, každý rok jsem ji brala na dovolenou. Petr je posedlý svojí prací, to chytil, bohužel nebo bohudík, od nás. Miluje novinářskou práci a nic jiného ho zatím nezajímá.

Souhlasila byste, že do našeho povolání taky trochu fušujete? Mám na mysli vaše dlouholeté moderování ranní televizní relace.

Novinářskou práci obdivuju. Je to profese, která má smysl, přesah. Na Snídani s Novou si musím dělat rešerše na lidi, kteří jsou pozvaní do vysílání. Mám tu práci ráda, protože se tam setkávám s osobnostmi, které bych jinak nepotkala. Běžně se setkávám s herci, režiséry, producenty, kostýmními výtvarníky, hudebníky, skladateli, ale i s lékaři, nejrůznějšími odborníky, sportovci. Tu možnost mám jen díky Snídani. A pokaždé se něco zajímavého dozvím.

Máte slovo v tom, koho budete před kamerou zpovídat?

Zpravidla to je věcí dramaturgů a scenáristů, často ale uvítají, že se známe s kolegy a kolegyněmi, kteří by jinak nepřišli.

Říkáte my, máte bezpochyby na mysli svého spolumoderátora Jana Čenského.

Moderujeme spolu přes dvacet let. Poznali jsme se na zlínském filmovém festivalu pro děti a mládež. Hned jsme si sedli, máme podobný smysl pro humor. Už ani nevím, koho tehdy napadlo, že by z nás mohla být moderátorská dvojice. On byl zkušenější, moderoval několikrát Miss, já začínala ve Snídani v jejích počátcích. To už je let!

S Janem Čenským ještě hrajete mnoho let v Ordinaci v růžové zahradě. Ráno jste spolu na Snídani s Novou, odpoledne točíte seriál. Nemáte už ponorku?

Kdepak, naopak si řekneme, jak jsme se dlouho neviděli. Honza je můj kamarád do nepohody a takový vztah je vzácný. My spolu netrávíme volný čas, Honza má svoji ženu, já mám svého muže. Ale pracovně jsme skvěle propojení. Stane se nám, že se oba nadechneme, abychom ve Snídani položili otázku, on je třeba rychlejší a ze mě vypadne: Na to jsem se právě chtěla zeptat.

V kolik ráno na Snídani vstáváte?

V půl čtvrté.

Vrcholový sport, ve vašem případě krasobruslení, vás bezpochyby na brzké vstávání připravil.

My nastupovali na zimním stadionu dřív než hokejisti. Lhala bych ale, kdybych tvrdila, že ráno ráda vstávám. Bylo by ideální si jít lehnout někdy v devět, ale to neusnu. Ta práce je ovšem tak krásná, že mi to nedělá potíže. Každý den se na ni těším. Když jede vysílání, je to adrenalin. Nikdy nevíte, co se stane.

Podělíte se o nějaký zvlášť adrenalinový zážitek?

No zrovna dneska. Měl přijít Ondra Sokol, ale - snad se na mě nebude zlobit - zaspal. Takže se to dělalo přes skype. Byl pozvaný kvůli novému pořadu Možné je všechno. Tak jsem toho názvu využila, abych ho uvedla místo živě ve studiu na obrazovce jeho domácího počítače.

Pamatuju se, jak jsme si povídali s jednou paní doktorkou o tom, co s sebou zabalit na dovolenou u moře. Po ní měl následovat rozhovor s nějakým hokejistou z Ameriky. Jenže spojení po skypu se nedařilo navázat a dostali jsme z režie pokyn, abychom jeli dál. Tak jsem řekla, že ne všichni mají peníze na dovolenou u moře a že bych ráda věděla, co mají rodiče zabalit dětem, které pojedou na letní tábory. Paní doktorka pohotově poradila, jak na klíšťata, drobná poranění a tak dále.

Jak se vám vstává, když se v noci vracíte z divadelního zájezdu?

Vyspím se až pak. Opravdu se stane, že se v noci vrátím ve dvě a v půl čtvrté vstávám. Hraní mimo Prahu je skvělé, jen ta doprava je úmorná, speciálně po dálnici D1. Vždycky se směju, že za stejnou dobu, co jsme jeli do Brna, bych byla za synem v Londýně.

Liší se pražský divák od mimopražského?

Zaplaťpánbůh mám představení, která se líbí všem. Ať s Divadlem Bez zábradlí, nebo s Honzou Čenským. Jen musím počítat s tím, že ať jedeme kamkoli, po představení přijdou lidé řešit Ordinaci. To se mi v Praze nestává.

Vy s Janem Čenským hrajete i divadlo?!

Máme dokonce dvě zájezdová představení, francouzské komedie Mlčeti zlato a Jen pravdu, drahý, které režíroval Antonín Procházka. V Praze je hrajeme v Divadle Lucie Bílé.

V seriálu Ordinace v růžové zahradě účinkujete už patnáct let.

Zpočátku jsem vůbec netušila, že to bude trvat tak dlouho. Mám štěstí, že mi tam scenáristé celá ta léta píšou věci, které jsou herecky zajímavé a vděčné. Nijak moji postavu nešetří. Vím, že někdo nekonečnými seriály opovrhuje - má na to právo -, pro mě to ale je výborná škola. Zdena Suchá v Ordinaci je úplně jiná než Andrea Rubešová v Rodinných poutech, a jiná než role, které hraju v divadle.

Zaujala jste mě nedávno v docela jiném seriálu, v Dobré ráno, Brno!.

Představte si, že sedím doma a koukám na první řadu Dobré ráno, Brno! a říkám si: Ty jo, v tom bych chtěla hrát! A zanedlouho mě zavolali na konkurz. Netuším, kolik nás tam bylo, ale vyšlo to. Obdivovala jsem pana režiséra Prušinovského, že mě pozval. Ten chlap má odvahu, říkala jsem si.

Tak vlezlá matka vy byste určitě nebyla.

To byla neskutečná slepice. Mám sice jediného syna, ale nikdy bych se mu do života takhle nevrtala. Obdivovala jsem, že celé studium v Anglii si vyšlapal sám. Studoval anglickou literaturu a tvůrčí psaní, k tomu si dal rok novinařiny, to není zrovna jednoduché. S Petrem jsme mu mohli nanejvýš držet palce.

Vaše tvář shlíží z řady reklam. Jak si je vybíráte?

Propaguju jen to, co používám. Od oblečení přes kabelky po brýle. Chodí mi hodně nabídek, ale často se omluvím, že to pro mě není.

Inzerenti hodně vycházejí z počtu sledujících na instagramu. Kolik jich máte?

Nemůžu tomu číslu uvěřit - 132 tisíc. Hodně z nich se dívá na Ordinaci nebo chodí do divadla.

Jak filtrujete, co na instagram dáváte?

Dávám tam každopádně jen radostné věci. Ty smutné nepatří na sociální sítě, mají zůstat v duši. Jsem zvyklá se o sebe postarat a svoje boje si vybojovat sama. Byla jsem vychovaná, že se nemám nikdy nechat litovat, a už jiná nebudu. Já beru Instagram jako deník. Nejsem toho ale otrok. Dávám tam klidně i dovolenou s rodinou. Moc rádi cestujeme, a tak mi lidé radí, co se jim kde líbilo, kam se máme podívat. Když to ale člověka nebaví, má se na to vykašlat. Mého muže třeba sociální sítě ukrutně nebaví.

Jaké cestovatelské zážitky máte z letoška?

Byli jsme dva týdny v New Yorku, kde jsem oslavila narozeniny. Stihli jsme tam čtyři muzikály, krásný balet, dva jazzové koncerty. Manželovi jsem zase udělala překvapení, když jsem ho vzala na týden do Kalábrie. Nádhera!

Máte stejný hudební vkus?

Můj hudební svět se prolíná s Petrovým. Díky němu jsem se třeba sblížila s jazzem, k němu bych si jinak asi cestu nenašla. Miluju vážnou hudbu, Ravela, Šostakoviče, Čajkovského, Bernsteina. Pravidelně jezdíme na operní festivaly do Salzburgu, kde jsme viděli ty nejlepší pěvce od Dominga po Netrebko a Beczalu.

Točíte už od třinácti let. Kdo z filmových tvůrců vás nejvíc ovlivnil?

Hned můj první režisér byl Otakar Vávra, bylo mi třináct, když mě obsadil do filmu Veronika. Byl o Boženě Němcové, kterou představovala Jana Hlaváčová, já tenkrát hrála její dceru, syna Jirka Strach. Otakar Vávra byl neskutečně noblesní pán, gentleman z první republiky. Všichni ho oslovovali „pane profesore“. Ten uměl pracovat s komparzem jako nikdo jiný, teď se spousta toho dodělává počítačem. Podobně vzpomínám na režiséra Petra Weigla. Natáčela jsem s ním dvakrát: operní film Romeo a Julie na vsi a Jak se dělá opera. Dokonce mi pak svědčil na svatbě.

Natočil s vámi i milostné scény.

V Romeovi a Julii na vsi s Michalem Dlouhým, se kterým nakonec jako milenci zemřeme. Když pracujete na takovém filmu s takovým režisérem, hraje tam nádherná hudba, která vás nese… Vnímala jsem jen Michala, a ne ty lidi kolem. Pan režisér to navíc natočil velmi citlivě. Teď už to po mně zaplaťpánbůh nikdo nechce.

Vždyť jste v roce 2006 fotila pro Playboy.

Prosím vás, já tam měla jedinou fotku k rozhovoru, na které ležím oblečená na pianě. Je pravda, že mě několikrát oslovili, a já to pokaždé odmítla.

Proč?

Jak to říct kulantně. Máma, která tehdy ještě žila, by mě přerazila! Jsem z generace, kde platí, že maminka a režisér mají vždycky pravdu. Vím, že některé moje kolegyně na podobné nabídky kývly, ale nejsem si jistá, jestli jsou z toho šťastné. I když tak nemusím vypadat, byla jsem dost puritánsky vychovaná. Mám v sobě stud a myslím, že ženy by si měly zachovávat nějaké tajemství.

Váš život jako by plynul v poklidném šťastném toku, bez kotrmelců a otřesů. Jste s ním spokojená?

Jsem zdravá, slouží mi hlava, ruce, nohy, mám hezkou práci, která mě baví. Nejsem líná, nikomu nic nezávidím. Mám muže a syna, se kterými se máme rádi. Na co bych si, prosím vás, měla stěžovat?