Coming outu nelituju. Žiju tak, jak chci, říká Ivan Lupták

Za těch pět let se stala spousta věcí - jak ve světě, tak v mém osobním životě. Pořád jsem s přítelem, už devátý rok. Chalupu, kterou jsme si kdysi pořídili, jsme konečně opravili k bydlení a loni jsme se tam nastěhovali. Žijeme na vesnici.

Během covidu jsme tam dělali drobné opravy, teď už máme většinu hotovou, i když je tam pořád dost práce. Ale je to skvělé, přitom ještě před pár lety jsem si nedokázal představit, že bych Prahu opustil. Když někdo odchod z města vychvaloval, klepal jsem si na čelo.

A teď? Žiju na venkově a jsem spokojený. Ale možná jednou přijde další změna a bude zase dobrá, učím se být všemu otevřený. Jsme na Kokořínsku, do Prahy je to hodina cesty. Někdy je cestování po dlouhém dni náročné, ale když pak přijedu domů a stihnu západ slunce a večeři na zahradě, stojí to za to.

Rozhodně ne, zpětně nechápu, že jsem s tím tak váhal. Ulevilo se mi, žiju tak, jak chci.

To nedokážu úplně posoudit, žiju v dost uzavřené herecké bublině. Ale mile mě překvapilo, že po našem posledním rozhovoru (Magazín Práva, srpen 2020) mi přišlo jen minimum negativních reakcí. Z devadesáti devíti procent to byly pozitivní ohlasy. Pamatuju si, jak jsem se tehdy objednával na vstupní lékařské vyšetření kvůli nástupu do Městských divadel pražských a sestřička mi do telefonu řekla: „To jste vy? Četla jsem ten rozhovor a moc se mi líbil.“ To mě opravdu potěšilo.

Na vesnici, kam jsme se přestěhovali, jsme se nikdy nesetkali s nepřátelskou reakcí. Nikdo se na nás nemračí, nikdo nám nedává nic sežrat. Takže asi se to ve společnosti postupně mění k větší otevřenosti, ale nevím, jestli došlo k nějakému zásadnímu pozitivnímu skoku. Jsem v tomhle směru opatrný, teď je to možná dobré, ale stát se může cokoli.

Ano, měl jsem tehdy zbytečné obavy. Nechal jsem se ovlivnit názorem své známé z branže, která mě od coming outu odrazovala s tím, že by mi takové zaškatulkování mohlo uškodit. Jsem rád, že jsem ji nakonec neposlechl.

S diskriminací kvůli své orientaci jsem se nesetkal nebo o tom aspoň nevím. Možná se někde v zákulisí říkalo, že na nějakou roli nejsem vhodný, ale přímo na place nebo v divadle jsem žádný problém nepocítil.

Vydržel jsem tam jednu sezonu a pak jsem odešel. Po odchodu z Divadla Na zábradlí, kde jsem strávil devět sezon až do roku 2019, jsem zakusil svobodu a uvědomil si, že už nad sebou nechci mít diktát, kdy a co budu zkoušet. Potřeboval jsem si nechat víc volného prostoru, a když jsem se v Městských divadlech znovu dostal do režimu pevného angažmá, cítil jsem, že už to pro mě není.

Řekl jsem si, že si od divadla dám pauzu, ale pár projektů jsem si nechal. Hraju ve Studiu DVA a v Cabaretu Calembour, ale vracet se k divadlu na full-time už nechci. Jsem takhle spokojený, mám víc času, věnuju se chalupě a po večerech hodně čtu.

Doháním současnou českou literaturu, přečetl jsem skoro všechny známé autorky - Alenu Mornštajnovou, Viktorii Hanišovou, ale nejradši mám Jakubu Katalpu. Ze zahraničních mám rád Michaela Cunninghama, přečetl jsem celého Édouarda Louise, ale ten mě tolik nebavil - na můj vkus je to příliš ufňukané, chybí tam nadsázka.

Naopak mě zaujala současná holandská autorka Marieke Lucas Rijneveldová, to je sice deprese, ale výborně napsaná. Baví mě číst a baví mě i psát.

Předminulý rok jsem měl volněji, tak jsem se pustil do psaní a rok jsem žil s příběhem, který jsem vymýšlel. Bylo to osvobozující, zažíval jsem ten adrenalin, co jsem kdysi cítil u herectví. Dlouho jsem se k psaní odhodlával a loni na jaře jsem dopsal první knihu. Začátkem roku jsem rozeslal rukopis do několika nakladatelství a celkem záhy se jedno z nich -nakladatelství Prostor - ozvalo zpátky a letos před létem kniha vyjde. Z toho mám obrovskou radost.

Pan Bůh a paní Bohová mají krizi - tak se román jmenuje. Je vyprávěný z pohledu malého kluka jménem Jula, který se snaží pochopit komplikovaný svět dospělých a jejich každodenní problémy prostřednictvím dětské fantazie. Ostatně právě představivost a metafory patří k hlavním motivům knihy. Zároveň jde i o vyrovnávání se se smrtí blízkého člověka a hledání vlastní identity. Mohlo by se zdát, že jde o smutné nebo těžké téma, ale humor v příběhu vytváří vyvážený kontrast.

Četl jsem knihy o psaní od Stephena Kinga a Harukiho Murakamiho a oba se shodovali v tom, že každý den ráno usednou k psaní bez ohledu na to, zda mají nápady, nebo ne. Já to tak nemám. Píšu až ve chvíli, kdy přijde myšlenka a potřeba něco zachytit. Pak se do toho ponořím na celé dny, úplně mě to pohltí. Někdy odcházím od počítače a třesu se adrenalinem, jak intenzivní to je.

Dlouho jsem chtěl něco napsat, ale největší problém bylo začít. Pořídil jsem si dokonce dva psací stroje - jeden do Prahy, druhý na chalupu -, protože mi psaní na počítači nešlo. Jenže ty staré stroje dělaly takový rámus, že se jich bály naše kočky. Nakonec jsem zkusil kurz tvůrčího psaní. Sice jsem se tam nedověděl nic zásadně nového, ale něco se tam ve mně spustilo. Najednou se mi začaly samy objevovat postavy a příběh se rozběhl.

To máte pravdu. Jsem v Praze poměrně často, někdy i denně, ale pak mám třeba zase týden volno. Protože vůbec nepiju, noční život mi nechybí.

Před sedmi lety jsem měl kolaps z pracovního kolotoče a rozhodl jsem se změnit životosprávu. Přestal jsem pít, kouřit a hledal si zdravější režim. To je v divadle těžké - noční život je součástí fungování v kolektivu, po představení se chodí na skleničku. Když jsem přestal pít, přestal mě bavit i čas strávený po večerech v divadelních klubech. Cítil jsem, že tam už nepatřím, i to byl jeden z důvodů, proč jsem odešel z angažmá.

Nedal. Ani přípitek. Když se pro něco rozhodnu, nesmím z té dráhy vybočit. Zpočátku mě okolí do pití trochu tlačilo, slýchal jsem: „To si s námi nedáš ani jednoho panáka? No to jdi do háje…“ Ale teď už všichni vědí, že nepiju, a nikdo mě nenutí. Nejvíc mě těší, že jsem dokázal skončit i s kouřením. Šlo to ruku v ruce - jakmile jsem pil, automaticky jsem kouřil. Obojí jsem vyloučil najednou a jsem na to hrdý. Nechodím na večírky, svůj čas využívám líp.

Ano, důvodů bylo několik. Jednak jsem neuměl instagram „živit“ tak, jak se dnes očekává. Nechtěl jsem tam sdílet fotky s popisky typu - teď natáčím tohle, teď zkouším tamto. Herci jsou do toho tlačeni, podle sledovanosti na sítích se často obsazují role. Řekl jsem si, že na tohle nechci přistoupit. Další věc je, že je to žrout času. Navíc se tam často šíří nenávist a já se obecně snažím vyhýbat negativním zprávám.

Bezesporu. Teď mi vydrží baterka v mobilu nabitá celý den. (směje se) Když vidím některé kolegy a kolegyně, jak během natáčení běhají po place a dělají si selfíčka, říkám si, že bych to tak nechtěl. Ale je pravda, že návrat na sítě zvažuju kvůli propagaci knihy. Potřebuju, aby se dostala mezi lidi.

Nejsem typ herce, který by na té profesi bezpodmínečně lpěl. Pokud by se objevilo něco, co mě bude bavit víc a co mi dá větší smysl, klidně bych do toho šel. Myslím, že je důležité nebát se věci opouštět a posouvat se dál. Dřív jsem na věcech víc lpěl, teď se snažím být otevřený změnám. Člověk je pak svobodnější a líp zvládá to, co přichází.

Přesně tak. Někdy je práce hodně, jindy skoro žádná. Člověk se s tím musí smířit a nepropadat panice. V Ordinaci, kde hraju od roku 2017, je to podobné -někdy je dějová linka intenzivnější, jindy se moje postava na chvíli odmlčí. Herci vědí, že to tak prostě chodí.

Úplná rutina to není, pořád se objevují nové postavy a nové linky. Nedávno přibyl Martin Dejdar jako můj otec a Nela Boudová jako moje máma, takže se rozehrály nové příběhy. Samozřejmě tu postavu už mám zažitou, ale to je naopak příjemné - člověk si vezme kostým a hned ví, co a jak.

Ideální je pro mě mít stabilní práci v Ordinaci a k tomu nové výzvy. Loni mě potkaly skvělé projekty. Na jaře jsem natáčel minisérii Bora s talentovanou slovenskou režisérkou Zuzanou Mariankovou. Je to chytře napsaná kriminálka.

Ano, protože se děj odehrává u moře, na majáku. Bylo to příjemné, cítil jsem se trochu jako na dovolené. Po několika letech, kdy jsem u moře nebyl, jsem si to tam tak trochu vynahradil. Navíc jsem se setkal se skvělými kolegy - Klárou Melíškovou, Aňou Geislerovou, Elizavetou Maximovou, Vojtou Kotkem a dalšími.

Já se na ně nedívám, bojím se. Ale hrát v nich je něco jiného, to mě bavilo. Horor je u nás okrajový žánr. Producenti se do něj moc nepouštějí, protože není tak výdělečný jako třeba romantická komedie s velkou hvězdou, na kterou přijdou diváci do kina.

Během natáčení jsem měl příležitost vyzkoušet si polohy, které jsem před kamerou nikdy předtím nezkusil.

Moc ne, přeje si zůstat v anonymitě. Prozradím jen, že je stejně starý jako já, respektive o pár měsíců mladší, a že na UMPRUM vystudoval design interiéru, takže pracuje v úplně jiné oblasti než já.

To si myslí všichni, ale vždycky odpovídám, že kovářova kobyla chodí bosa. Ale jo, je velmi šikovný a máme to tam hezké, i když je pořád co dodělávat. Má spoustu práce, takže vlastní chalupa je na druhém místě, ale to je pochopitelné.

Ale to je přesně náš případ! Nemáme dveře do koupelny ani na záchod a do ložnice se leze po žebříku, protože schody ještě nejsou hotové. Všechno je krásně navržené v počítači, ale není čas to zadat truhláři. Doma na to téma radši nezačínám, abych nenarušil rodinnou pohodu.

Ale vlastně je fajn, když to jde postupně. Člověk se pak zpětně raduje z toho, co už se povedlo. Navíc to vztah docela prověří. A má to i další výhody - třeba že k nám zatím moc nejezdí návštěvy. (směje se) Až to bude komplet hotové, určitě to bude stát za to.

Tohle téma je u nás jasně dané - děti neplánujeme. Před časem u nás byly kamarádky se synem, kterému je dva a půl roku, a byla to, jak se říká, antikoncepční návštěva. (směje se)

Kluk dostal hned po příchodu hysterický záchvat, který trval tři čtvrtě hodiny, a nakonec se pozvracel. Nic proti dětem, tohle se prostě stává, ale myslím, že zůstaneme radši u koček. Pořídili jsme si rovnou dvě. Já bych chtěl ještě psa, ale doma na tom nepanuje shoda. A když to nechtějí oba, nemá smysl lámat to přes koleno.

Zatím nemáme tu potřebu. Jediné, co by pro nás hrálo roli, je praktická stránka - kdyby se jednomu něco stalo, aby ten druhý automaticky zdědil, co jsme společně vybudovali. Možná kvůli tomu do toho jednou půjdeme, ale jinak si nemyslím, že nějaký papír zajistí, že spolu dva zůstanou napořád.