Člověk se má v lásce obětovat, ale musí vybalancovat, jak moc, říká farářka Sandra Silná

Pro mě je každý den zázrak. Zároveň věřím, že pokud se s někým máme v životě potkat a vzájemně si něco předat, stane se to. Jedna moje historka za všechny - často chodím pěší poutě a před pár lety jsem objevila knížky Duše krajiny: staré stezky v proměnách věků a Atlas starých stezek a cest na území České republiky. Nádherná díla. Při jejich čtení jsem si říkala, že jejich autor Radan Květ musí být zajímavý člověk, kterého bych moc ráda potkala.

A pak za mnou do kostela přišly dvě ženy, abych uspořádala pohřeb pro jejich kamarádku. Po obřadu jsem si za nimi šla sednout a u stolu s nimi byl velmi starý pán. Pochválil moji řeč a vyslovil přání si se mnou popovídat. Ukázalo se, že je to Radan Květ. Bylo mu už devadesát let. On, velký odpůrce katolíků, se se mnou nakonec spřátelil. To bylo opravdu zázračné setkání! A když mi snoubenci, které oddávám, vyprávějí, jak se přes spletité příběhy seznámili, říkám si, že je to kolikrát také zázrak.

Od počátku své farářské služby se snažím, aby každý pár měl jedinečný obřad. I když mám v jeden den dvě svatby, během každé mluvím o něčem jiném. Postupně jsem se otevřela možnosti si dopředu nepřipravovat svatební řeč. Jsem plně v přítomném okamžiku a mluvím ke snoubencům tak, jak to v tu chvíli cítím a jak jsem je během našich schůzek před obřadem vnímala.

Celý obřad trvá kolem čtyřiceti minut a jde opravdu o rituál se vším všudy. Každý pár si předem vybere liturgické čtení, připraví si slib. Vzpomíná se na kořeny snoubenců, nechybí poděkování rodičům, rodinám, přátelům. Je tam i výzva k odpouštění. Dřív lidé vnímali svatbu jako nutnost.

Přetrpěli pětiminutovku s úředníkem a šli se hromadně opít. V poslední době cítím změnu v přístupu a také snoubencům připomínám, že takový rituál pro ně může být do budoucna důležitý zdroj síly. Zároveň jim nabízím, že kdykoli po svatbě mě můžou kontaktovat. Myslím si totiž, že na některé věci se v životě předem připravit nedá.

Takto to vnímám. Hezké na tom je, že moje otevřenost vede často lidi k tomu, že někteří začnou chodit do kostela. Nebo se jim narodí děti, které v něm chtějí nechat pokřtít. Říkám si, že je to dnes snad jediná možná cesta pro evangelizaci. Nevěřím totiž, že by ve 21. století zabralo, kdybych na náměstí četla Písmo svaté do megafonu a strašila lidi peklem. Lidé se mnou zůstávají v kontaktu z vlastní potřeby, ne z mé touhy obrátit je na víru.

Pár dvojic se rozešlo poté, co se mnou absolvovaly první setkání. Během přípravy se jich ptám, proč se chtějí vzít, jaké jsou jejich přání, sny a plány, ale i obavy. Zajímám se o to, zda si partneři vyjasnili, kde budou žít, zda do budoucna oba chtějí děti. Někdy si totiž tyto důležité otázky zapomeneme položit. Nemusím znát jejich odpovědi, důležité je, aby si je předem vzájemně vyjasnili oni a sdíleli nahlas spolu. A pokud si před svatbou upřímně přiznají, že každý chce něco jiného, je to velmi cenné.

Před dvěma lety mě oslovil pár, který jsem oddávala, s tím, že se už rozvedli, ale přáli by si svůj rozchod ošetřit před Bohem a dosáhnout mezi sebou smíření. Neodmítla jsem je, i když se obecně církev rozvodům spíš brání. Mně však dává smysl doprovázet lidi, kteří mají už tento krok za sebou a potřebují najít klid. Obzvlášť když jsou součástí vztahu děti. V tu chvíli je důležité, aby partneři zůstali nablízku, nemluvili o sobě špatně a děti měly pocit bezpečí, i když máma s tátou už nežijí pod jednou střechou.

Stejně jako při svatbách se jich tam objeví spoustu. Bývalí partneři tím dávají nejen sobě, ale i svým rodinám a přátelům najevo - my dva jsme se rozešli, ale můžete nás mít dál rádi oba a nehledat viníka. Vnímám, že v tu chvíli jdou lidé na dřeň. Zažívají hodně těžkého, ale zároveň léčivého. Protože složité situace, kterými v životě procházíme, posilují naši vnitřní odolnost a pomáhají odkrýt pramen pro vnitřní sílu.

Asi ano. Zvlášť když se na mě lidé obracejí a potřebují, abych byla silná, když jim zemře někdo blízký, manžel nebo dítě. V osobním životě mám za sebou rozchod i rozvod. Poslední partner mi říkal, že jsem silná až moc. Nevím, byl to jeho pohled. Zároveň si ale užívám chvíle, kdy můžu být plně v jemnosti a ve své ženskosti.

Mám úžasnou partu kamarádek. V jejich společnosti všechna moje trápení odplynou a zažívám čirou radost ze života. Vím, že mě žádná z nich nehodnotí ani neřeší, kolik mi přibylo šedin a vrásek. Jsme zkrátka spolu, tlacháme o mužích, dětech, o životě.

Těžko říct, zda při jejich konání rozhoduje fakt, že jsem žena. Ale vím, že když půjde deset lidí po ulici a já mezi nimi, budu to já, koho žebrák požádá o peníze. A to i přesto, že nenosím na ulici kolárek a nemám na čele napsáno, že jsem farářka. Od mládí mi lidé říkají, že v nich vzbuzuji klid a důvěru. Necelých dvacet let, co jsem farářkou, se tak zároveň učím říkat slušné „ne“.

Zvlášť když cítím, že žádosti jsou už z nějakého důvodu za hranou. Sice se říká, že láska boží je bezbřehá, bezpodmínečná, dávající. Ale vždy je důležité vědět, kde jsou naše hranice. Je dobré jít ruku v ruce s přikázáním Miluj bližního svého jako sebe samého.

A přitom je tak důležitá. Podstatou je právě nezapomínat na svoji podstatu, na to, kdo jsem.

Už ne. V jednu chvíli nastal moment, kdy jsem si říkala, že se všem rozdávám a sama sebe ztrácím. Byla jsem naštvaná a cítila se využívaná. A tohle jsem cítit nechtěla. Musela jsem se proto zastavit a dát si určité hranice. Dnes, pokud nepřijde pohřeb nebo nejde o život, si držím volné pondělky. Ten den mám zkrátka pro sebe. Dělám cokoli, co je třeba, jenom nejsem farářka. Beru to jako cestu k rovnováze. Nemůžu se topit v nezpracovaných emocích. Když za mnou někdo přijde, chci, aby se cítil v bezpečí a přijatý.

Ano, byť se to děje spíš v soukromí. Moji synové nežijí v úplné rodině a říkám si, že možná kvůli tomu jednou budou mít problémy ve vztazích. Zároveň ale vím, že kdybych zůstala v nefunkčním partnerském vztahu, popřela bych část sama sebe. Každou neděli při liturgii říkám, že se má člověk člověku v lásce obětovat. Ale pro mě byla vždycky otázka, jak moc. A tak pořád balancuji. Zároveň každý den před usnutím děkuji za prožitý čas navzdory tomu, jak těžký den byl.

Každý má jiného tatínka a s tím i jiné poselství. Dvanáctiletý Heřman má tendence o mě pečovat. Třeba jde kolem a zničehonic mi nabídne objetí. V tomto ohledu v něm vidím kus sebe, proto ho chci do budoucna naučit, aby také myslel na sebe a nejen dával. Inspiruje mě svým klidem. Má totiž velmi bohatý vnitřní svět, a tak si třeba vystačí s jedním oblečením a jednou místností na týden. A také mě učí nežárlit na fakt, že má se svým tátou v něčem intenzivnější vztah než se mnou.

Mladší Vašík je zase jako opička na gumě. Je mu pět a je esencí bytí v přítomnosti. V jednu minutu s ním skáču do louže, pak běžíme objímat stromy a nakonec se vydáme hledat houby. Zároveň když se vzteká, nebere na nic ohledy. Teď je u něj zkrátka teď. Neřeší, co bude za hodinu, za týden, za měsíc.

S každým jsem byla po porodu doma jenom tři měsíce. Pak jsem se vrátila do služby a nosila je v nosítku a v šátku všude s sebou. Byli díky tomu se mnou na svatbách, křtech, pohřbech. Pořád mezi lidmi. Vědí, že bydlíme v kostele, ale zatím nevnímají duchovní nauku. Nedriluji je, aby se modlili. Spíš je vedu ke vnímání vděčnosti. Chci, aby si uvědomovali, že není samozřejmostí mít doma jídlo podle momentální chuti a dostat cokoli, o co si řeknou.

Vtipné je, že jeden z jeho spolužáků je synem pravoslavného kněze a další zase ze silně věřící rodiny katolíků. Ze školy tak spíš chodí Heřman s otázkami. Jednou se mi svěřil, že nevěří v Boha, jakého mu prezentují kluci ve škole - jako přísného pána z kříže. A tak si povídáme 0 jeho představách.

Zažila jsem už bohoslužby na mnoha netradičních místech a některé jsem i sloužila. Třeba na hudebním festivalu Magorovo Vydří nebo na rockovém festivalu TrutnOFF v Brně. V rámci obou se slouží bohoslužby pro lidi, kteří v ten moment mají v ruce pivo, několik dní paří a rozhodně se nechovají tak, jako kdyby přišli v neděli do kostela. A přesto to nevnímám jako degradaci církve nebo Boha.

Hospodin podle mého názoru do hospody rozhodně patří. Vždyť byl i s mnichy, když svého času vařili a dodnes vaří pivo v klášterech. Proto si myslím, že odstavení Marka Orko Váchy mělo jiný důvod. Velká vlna jeho podpory, kterou to vyvolalo, je ale podle mě důležitý signál pro římskokatolickou církev. Veřejnost jí dala jasně najevo, že je tu silná skupina, která chce žít ve víře a v církvi, která bude moderní.

Nabídku, jestli si nechci uvařit společnou várku, jsem dostala od majitele brněnského pivovaru Petra Hauskrechta. Vše se mohlo poprvé uskutečnit díky pivovaru Duck&Dog v Rajhradě, kam jsem od maturity z pivovarnictví jezdila pomáhat, abych zůstala v kontaktu s řemeslem. Uvařili jsme společně dva tisíce litrů světlejší IPY pod mou značkou Božínku.

To je pravda. Teď jsem v Brně uvařila jedenáctku a společné vaření chystáme i v Duck&Dog. Dělá mi radost, když lidem chutná. Uklidňuje mě také, že nejsem závislá jenom na službě farářky a vyvažuji duchovní práci manuální. Už by mi měl ale někdo dát doktorát z organizace času.

Zároveň za mojí pivovarnickou stopou stojí především moje mamka, která mi pomáhala, už když jsem tento obor dálkově studovala. Teď když potřebuji být v pivovaru v půl páté ráno, kdy začíná dvanáctihodinová směna, přijede z Nymburka do Brna, jen aby ráno vypravila kluky do školky a do školy. Nebýt pomoci rodičů, nedošla bych tak daleko.

Jako malá jsem chodila s kamarády v Nymburce koledovat. Zvonili jsme na sousedy, ti vždycky otevřeli a po vyšlehání pomlázkou nám dali odměnu. Doma se pak rodiče snažili, aby mi nebylo líto, že nejsem kluk, a nadílku jsem dostávala stejně jako můj mladší brácha. Až během puberty jsem pak od něj a jeho kamarádů dostávala pořádný výprask, ale brala jsem to jako součást tradice. Dlouho jsem pak nevnímala duchovní podstatu Velikonoc.

Dnes tyto svátky beru jako velmi silný moment vzkříšení. A to nejen tak, jak učí teologie, ale i v širším slova smyslu, kdy si během půstu něco odepřeme, zkoušíme dělat věci jinak, aby následně došlo k určité proměně.

Ano. Vnímám, že když se něčemu věnujete tak dlouhou dobu, už se to v životě projeví. Toto odepření beru jako součást psychohygieny, která zdravému tělu neuškodí. Letos jsem si odepřela obiloviny, cukr a alkohol. Viděla jsem, jak moc to tělu dělá dobře. Beru tento krok i jako cvičení každodenní pozornosti a Velikonoce jako oslavu mé obnovy.