Článek
Měl jste jako dítě rád filmové pohádky?
Maminka byla v názoru na televizi dost příkrá, moc jsme k ní neměli přístup. Byla jako dětská lékařka hodně v práci, hlídala mě chůva a ta mi četla pohádky nebo si různé příběhy vymýšlela. Táta často vzpomíná, jak jsem po něm pořád chtěl, aby mi četl Krtečka a raketu. Rád jsem měl i Malého prince. Z pohádek, které jsem viděl v televizi, si nejvíc pamatuju S čerty nejsou žerty.
Nová filmová Zlatovláska se hodně srovnávala s televizní verzí z roku 1973.
Sám Petr Štěpánek, který v ní hrál Jiříka a v naší verzi hraje krále, říká, že porovnávat nejdou. Tehdy šlo o televizní film bez větších očekávání, tehdejší filmařské prostředky se nedaly se současnými srovnávat. Náš film je akčnější, dobrodružnější, víc se drží Erbenovy knižní předlohy a je v něm větší důraz na Jiříkovu cestu.
Vy jste se na ní jako Jiřík dostal až na Sicílii.
Filmu to nesmírně prospělo. Zůstala mi v paměti scéna, kdy s mým spolucestovatelem Štěpánem uvidíme poprvé moře. Četli o něm, tolik slyšeli, teď jsou u něj, Zlatovláska už musí být blízko…
Jsem rád, že v seriálu Sex O’Clock bourám tabu, říká Maxmilián Kocek
Procestoval jste však i hodně lokací u nás.
Začínali jsme na hradě Sovinec, pak jsme točili v Nivnici, Chlumci nad Cidlinou, Rychlebských horách, Plzni, v Martinickém paláci v Praze, v Liptovském Hrádku, Malé Fatře, Nízkých Tatrách. Jako dítě jsem tam jezdil, moje babička je od Ružomberka, mám to tam prochozené.
Znovu jsem si při natáčení uvědomil, v jak krásné zemi žijeme. Hory, lesy, řeky, jezera, hrady, zámky… Dal jsem si předsevzetí, že až bude teplo, nebudu nikam trajdat a chci zase objevovat Česko.
Když jste se připravoval na natáčení Zlatovlásky, kladl jste si otázku, jaké má pohádka v dnešním rychlém světě místo?
Byl jsem do toho zapojený přes rok. Díky scénáři i tomu, jak probíhalo natáčení, jsem nabyl přesvědčení, že svoje místo má. Pomocí fantazie navede pohádka dospělé i děti k přemýšlení o hrdinství, soucitu, pokoře, o smyslu života.
Dal jsem si předsevzetí, že až bude teplo, nebudu nikam trajdat a chci zase objevovat Česko.
Bezpochyby k tomu přispěly i pohádkové kostýmy.
Ty naše byly z Madridu, je tam vyhlášená půjčovna s obsáhlým fundusem, naše kostymérka Helena Tavelová si je tam vybrala a oni jí je kamionem dovezli k nám. Ty kostýmy byly honosné, nádherné, cítil jsem se v nich autenticky a pravdivě. Měl jsem pocit, že ani nemusím moc hrát, že v nich stačí jen existovat. Člověk se úplně jinak pohybuje. Je to, jako když si koupíte dobré boty a vykračujete si v nich.
Ve Zlatovlásce hodlá král připravit Jiříka o život, při natáčení si však s jeho představitelem Jánem Jackuliakem dobře rozuměli.
Ve Zlatovlásce měla významnou roli zvířata. Jak se vám s nimi hrálo?
Museli jsme si s Parson Russell teriérem Boreggem, jak se filmový pejsek Štístko jmenuje „občanským“ jménem, na sebe zvyknout. Chodil jsem s ním asi půldruhého měsíce několikrát týdně na procházku, jeho panička Blanka mě učila různá gesta a pokyny. Je perfektně vycvičený, má spoustu diplomů, říkají mu psí profesor. Měl ale taky občas svoji hlavu.
Hodně scén jste absolvoval na hřbetu koně.
Znamenalo to další tréninky, i když jsem už něco uměl z JAMU. Koně nesnesou přetvářku, reagují na jakoukoli nervozitu, nejistotu, člověk musí být stoprocentně přítomný. Byli v tom pro mě cennými partnery.
Neobáváte se teď, že zůstanete navždy Jiříkem ze Zlatovlásky?
Kdyby to tak bylo, byl bych rád, protože by to znamenalo, že ta role a práce na ní byla dobře odvedená. A bude pak na mně, jestli se z té škatulky dostanu. Přiznám se, že jsem si to už trochu pojistil filmem Jana Haluzy High School Heist, kde hraju sígra, vůdce středoškolské party, té špatné. Mám tam hodně rvaček s Prokopem Zachem, vůdcem té hodné party. Je to taková gymnaziální West Side Story, premiéra bude v květnu.
Ty světle obarvené vlasy vám zůstaly z natáčení?
Toužil jsem po Zlatovlásce po změně. Chtěl jsem víc hrát postavy, které jsou na okraji společnosti, ty, které nejsou tolik slyšet, a napadlo mě, že by mi v tom mohla pomoct změna barvy vlasů. Líbí se mi, když můžu dát každé roli osobitou podobu.
Honzovi Haluzovi se to líbilo, a tak mě dobarvili úplně do platinova, abych se od hodného Jiříka vizuálně co nejvíc odlišil. Docela se mi to zalíbilo a nechal jsem si to. Navíc se mi to brzy hodilo, protože jsem točil film Thankskilling Day, což je horor o šestici studentů, kteří vyrazili na adrenalinovou únikovou hru, a ta se poněkud zvrtla. Točili jsme to v angličtině. A i další film teď asi budu točit jako blonďák.
Nová Zlatovláska Jasmína Houf: Žít ve velké rodině mě naučilo spoustu věcí
Řekl vám už někdo, že připomínáte typ z italských nebo francouzských filmů šedesátých let?
Moje pedagožka na JAMU Oxana Smilková mi říkávala Deloník. Kromě francouzštiny, angličtiny a španělštiny se asi budu muset naučit i italsky a nějaký ten film si tam natočit. Italové vyrůstají obklopeni krásou, a to v nich zanechává smysl pro všechno hezké. Jenže nelze opakovat, co už bylo.
Do minulosti jste se ponořil v oceňovaných Vlnách Jiřího Mádla. Je podle vás důležité vracet se i k bolavým historickým událostem?
Stejně jako si potřebujeme oddechnout prostřednictvím humoru a smíchu, potřebujeme se ve filmech i vracet do minulosti. Musí to ale mít divácky atraktivní příběh s hrdiny, kteří mají své škraloupy, a přesto nám jsou blízcí a inspirující. Lidé jsou hákliví na to, aby je někdo vychovával nebo poučoval. To jen odrazuje.
Hrál jste tam vedle respekt budících kolegů.
Uvítal jsem příležitost se něco naučit, osahat si práci na place, žádnému komplexu méněcennosti jsem ale nepropadal.
Kdo pro vás byl inspirující?
Rozhodně Jirka Mádl. Obdivoval jsem, jak to měl všechno do posledního detailu promyšlené, vymazlené. Sledovat ho při práci bylo úžasné.
On je i zkušeným hercem. Předehrával vám?
Občas si to neodpustil, i když ví, jak to herci nemají rádi. Ale vždycky to bylo ku prospěchu věci.
Pocházíte z Havlíčkova Brodu. Je výhoda vyrůstat na malém městě?
Pro dětství to je prima. Měli jsme blízko k přírodě, k lesu, k lidem okolo i sobě samým. Hodně jsme ale s rodiči cestovali, mají taky oba toulavé boty. Měl jsem štěstí, že když jsem měl v pubertě potřebu se od maloměsta odpoutat, nikdo mi v tom nebránil.
Toužil jsem po Zlatovlásce po změně. Chtěl jsem víc hrát postavy, které jsou na okraji společnosti.
V hororu Thankskilling Day hraje jednoho ze šestice studentů, pro které se úniková hra proměnila v boj o život. Premiéra bude v listopadu.
V jaké rodině jste vyrůstal?
Maminka je dětská lékařka, hodně se věnovala i charitě, rozjížděla v Havlíčkově Brodě hospicovou péči, teď je primářka neonatologie. Táta je farmaceut, sporťák. Rodiče se rozvedli, když mi byly dva roky. Byli jsme se dvěma bráchy ve střídavé péči. Oba rodiče si pak našli nové partnery, takže mám z tátovy strany další dva nevlastní bratry a od Pavla, mámina manžela, další čtyři. Holčička se zadařila až nedávno jednomu z mých bratrů.
Toužil jsem po Zlatovlásce po změně. Chtěl jsem víc hrát postavy, které jsou na okraji společnosti.
Jak jste byl vychovávaný?
Mamka nás se dvěma staršími bráchy vedla k víře, každý týden jsme chodili na náboženství. Vybral jsem si pak jinou cestu, do kostela nechodím, nicméně víra má v mém životě důležité místo. Cítím se zčásti křesťanem, zčásti buddhistou, smysl mi dává korán i tóra. Je podle mě důležité tohle všechno znát, nezatvrdnout v nějakém dogmatu. Zjistíte, jak mají všechna náboženství k sobě blízko.
Snažím se chovat jako gentleman, říká Marek Lambora
Hodně mě ovlivnily taky mezinárodní tábory, které pořádala organizace CISV (Children’s International Summer Villages, má za cíl navazovat přátelství napříč kulturami). Jezdil jsem tam od třinácti let.
Jak jste se k nim dostal?
Celý můj život se skládá z náhod. Asi jsem se narodil pod šťastnou hvězdou. Chodil jsem do jazykovky na extra hodiny angličtiny a moje spolužačka, která na ty tábory jezdila, mi navrhla, abych se taky přihlásil. Ve třinácti jsem se tak se třemi kamarády a vedoucím poprvé vypravil na měsíc do Mexika. Do té doby jsem jezdil na skautské tábory u rybníka. Měl jsem štěstí, že mě rodiče podpořili. Úplně mi to změnilo pohled na svět a ukázalo jeho rozmanitost.
Pokud vím, studoval jste ve Francii. Co vás k tomu přivedlo?
K tomu mě přivedla zase učitelka francouzštiny u nás na gymnáziu, která předtím učila ve Francii na české sekci lycea v Dijonu. Přišla s nápadem, abychom se tam zkusili přihlásit. Už jsem si v té době pohrával s myšlenkou, že bych někam vyjel. Uspěl jsem v přijímačkách a rok jsem pak studoval na střední škole v oblasti Champagne. Chtěl jsem v tom pokračovat, a tak jsem po návratu přestoupil na pražské Gymnázium Jana Nerudy, které má francouzský program, zakončený francouzskou maturitou.
Lidé jsou hákliví na to, aby je někdo vychovával nebo poučoval. To jen odrazuje.
Kdy jste takříkajíc přičichl k herectví?
Leželo mi to v hlavě od doby, kdy jsem jako dítě četl o natáčení Harryho Pottera, a došlo mi, že na plátně není skutečný Harry, ale kluk, který si na něj hraje. Na základní škole jsem dva roky chodil do dramatického kroužku na ZUŠ v Havlíčkově Brodě.
Během těch dvou let mých studií na gymnáziu v Praze mě tehdejší přítelkyně přivedla do skupiny OLDStars, kde jsou studenti různých uměleckých škol, většinou začínali v Dismanově rozhlasovém dětském souboru. Pořádají divadelní festivaly, zkoušejí různé divadelní projekty, prošlo tím hodně lidí.
Ovlivnilo to, že jste se rozhodl přihlásit na hereckou školu?
Původně jsem se chtěl podle rodinné tradice hlásit na medicínu. V létě před maturitou mi ale došlo, že bych hrozně litoval, kdybych to nezkusil s herectvím. Napoprvé mi to na DAMU nevyšlo, ale další rok i díky OLDStars ano. Z deseti, kdo jsme se tam připravovali, se nás šest dostalo na DAMU nebo na JAMU.
Naplnilo studium na brněnské JAMU vaše očekávání?
Brno je pro studentský život skvělé. Mají tam výborná divadla jako Husa na provázku, HaDivadlo, viděl jsem tam nádherné věci. V ateliéru Oxany Smilkové, ukrajinské herečky, která vystudovala i režii v Moskvě a už dvacet let žije tady, jsme byli od rána do večera. Bylo to fakt hodně intenzivní, náročné a tvůrčí a neobešlo se to bez ostrých diskusí a kritiky.
Ha Thanh Špetlíková: Nikdy jsem si nenechala diktovat, jak mám žít
Měl jste někdy pochybnosti o tom, jestli jste se vydal správnou cestou?
V době pandemie jsem si tím úplně jistý nebyl. Když jsem ale viděl, jak umělci pomáhali a jak byli lidé hladoví po duchovních zážitcích, přišlo mi, že to má smysl. Hlavně proto, že umění pomáhá vytvářet spojení mezi lidmi, skutečné lidské kontakty, nejen ty virtuální. Nikdy mě nepřestane bavit hledat v procesu práce na postavě sám sebe. Mám to někde uvnitř.
Důležitým momentem bylo jistě natáčení americko-německého filmu Na západní frontě klid, který si odnesl čtyři Oscary.
Točilo se to během pandemie, když bylo všechno zavřené. Seděl jsem zničeně v Havlíčkově Brodě a přemýšlel o tom, že jsem sice na vysněné škole, ale teď mi to je k ničemu. Sledoval jsem na sociálních sítích všechny známé castingové režisérky a režiséry, až jsem narazil na agenturu, která pro válečný film hledala francouzsky a německy mluvící lidi od 18 do 65 let. Když jsem se přihlásil, vyzvali mě, abych poslal video. Našel jsem doma nějaké hnědé a zelené oblečení, abych vypadal jako voják, a natočil jsem to ve francouzštině.
Nikdy mě nepřestane bavit hledat v procesu práce na postavě sám sebe. Mám to někde uvnitř.
Dostal jsem nakonec roli francouzského vojáka. Měl jsem jednu scénu, kde v zákopu říkám německému vojákovi: „Prosím, nezabíjej mě, jsem jako ty.“ A on mě stejně zabije.
„Mám kolem sebe lidi, se kterými dokážu navázat svobodné intenzivní vztahy. A kteří tolerují moje vagabundství,“ pochvaluje si.
Natáčeli jsme na letišti v Milovicích, kde vybudovali celé bojiště s dvoukilometrovými zákopy. Když jsem tam přijel, úplně mě válečná atmosféra pohltila. Fascinovalo mě, jak to natáčení bylo zorganizované, co je možné díky takové mezinárodní produkci s velkým rozpočtem vytvořit. Chtěl bych to ještě zažít.
Hrajete i v divadle?
Pod hlavičkou produkt.teatr vystupuju v interaktivním monodramatu britského dramatika Marka Ravenhilla Product v režii Petra Akimova. Hraju to v angličtině. Dalším představením, tentokrát pražského spolku Rozpad, je Tahle země je naše. Napsal ji Tadeáš Stanko a odehrává se v nádražní hospodě. Hrajeme ji opravdu v bývalém kinosále hospody Klub Radost 66 v Praze 6.
Hraju tam kluka, který se po dvanácti letech vrací z Prahy na vesnici, odkud pochází. Přichází se spasitelským komplexem, je to taková srážka pražské kavárny a vesnické zahořklosti. Nastavuje to zrcadlo lidem, kteří si myslí, že vědí všechno nejlíp, a chtějí napravovat svět navzdory všemu a všem. A před sebou mám teď několik dalších divadelních projektů.
Karel Šíp vám ve Všechnopárty předpověděl, že budete jednou hrát Hamleta v Národním divadle.
Divadlo vnímám jako setkávání, společné přemýšlení, takže jsem jakémukoli projektu, který to splňuje, otevřený. Zatím mám ještě neodbytnou potřebu se toulat, poznávat svět, účastnit se zajímavých natáčení, jezdit na herecké kurzy. Tak uvidíme, třeba potom přijde i to Národní.
Karel Heřmánek ml.: Na pitvání svých pocitů nemám čas
