Chili Ta: Nejsem pro přehnanou korektnost. Otvírá se tím možnost cenzury

Největší smutek po pár dnech přešel, užívám si, že můžu aspoň trochu zpomalit. Přesto mě to pořád mrzí, nečekala jsem, že skončíme tak brzy. Je mi líto, že jsme nemohli ukázat víc z Kubových bombastických choreografií, je to škoda i pro tu show.

Rozhodli diváci a porota. Pravda je, že jsme hrozně moc makali. Člověk má pocit, že když je pracovitý, snaží se a dře, má se úspěch dostavit. Jenže ono to tak vůbec nemusí být. Nikdo vám nic nedluží a to, že něco strašně moc chcete a děláte pro to všechno, co je ve vašich silách, neznamená, že přijde odměna.

Úspěch závisí na mnoha dalších faktorech, které nemáte a ani nemůžete mít pod kontrolou. Nechci o tom uvažovat jako o nespravedlnosti, spíš si z toho chci vzít něco, co mě posílí a posune jako člověka. Věřím, že každý máme v životě svoji roli, a když ji s pokorou přijmeme a budeme se snažit být užiteční bez ohledu na úspěch a zisk, najdeme štěstí.

Ano, ale hlavní důraz se klade na úsilí, úspěch vám nikdo s jistotou neslibuje. Vietnamští rodiče svým dětem neříkají – jsi tak výjimečná, hrozně chytrá, šikovná a talentovaná! Chválí je hlavně za úsilí. A tím pádem, když se vám potom něco nepovede, nemáte pocit hlubokého vnitřního selhání. Myslím, že to pomáhá nést různá příkoří trochu lépe.

V dnešní době se klade důraz na individualismus, oslavuje se, když je někdo takzvaně sám sebou. Ale já si myslím, že bychom v dětech měli upevňovat spíš komunitní myšlení, vést je k vědomí, že každý jednotlivec je malou částí většího celku, ne středobodem vesmíru, kolem nějž se má všechno točit.

Je naprosto v pořádku prožít si emoce. Jenže člověk má myslet na to, že musí nějak fungovat, jít dál se vztyčenou hlavou, starat se o sebe i o ostatní, v tom je podle mě síla.

Nemůžete čekat, že si všichni kolem sednou na zadek z toho, že se necítíte dobře. Takže já emoce prožívám, ale snažím se jimi nenechat moc ovládat, neukájet se sebetrýzněním.

Když přijdete do vietnamské domácnosti v Česku a poběží tam televize, budou to pravděpodobně vietnamské kanály. Vietnamci navíc hodně pracují, a když jste 365 dní v roce sedm dní v týdnu ve večerce, možná StarDance ani nezaregistrujete.

Nebo vás nenapadne aktivně se zapojit a poslat esemesku, protože na to nemáte energii, ale to neznamená, že to tomu člověku nepřejete. Pár lidí mi taky řeklo – mysleli jsme, že jste favoriti, tak jsme vám ani neposílali hlasy. Po našem vypadnutí mi přišel obrovský příval utěšujících zpráv, úplná smršť, vůbec jsem to nečekala a moc mě to potěšilo.

Upřímně si myslím, že kvůli rasismu jsme takhle brzy nevypadli. Neznamená to, že jsem naivní. Působím na sociálních sítích už pár let, takže vím, jak zlí lidi někdy dokážou být a že pro někoho je můj vietnamský původ obrovský problém, ale nechci si to připouštět. Nevidím do mysli lidí ani do zákulisí hlasování, takže mi nenáleží vyvozovat závěry, proč jsme vypadli.

Dnes je trendem pod rouškou ochrany práv pomáhat menšinám a slabším, ale tím je automaticky stavíme do role oběti. Nemyslím si, že tím někomu pomůžeme, protože když někomu říkáte, že je oběť, zbavujete ho i zodpovědnosti a kontroly nad vlastním osudem.

Nechci žádná privilegia, žádná speciální práva. Potřebuji jen to, abych dostala stejnou příležitost, dál už je to na mně.

Nejsem pro přehnanou korektnost, kdy není možné dělat nekorektní vtipy týkající se například původu nebo se ptát na takzvaně citlivé otázky, třeba jestli žena chce nebo nechce mít děti.

Samozřejmě všechno má svoji hranici. Na jednu stranu je dobře, že je dnešní společnost vědomější, citlivější, ale nemělo by se to přehánět. Vychováváme pak generaci sněhových vloček. Otevíráme tím možnost cenzury, a tedy i omezování svobody slova.

Mění se to, pozoruju to u svých přátel i sestřenic, které jsou z té mladší generace. Mají liberálnější přístup, nechávají dětem prostor, aby si samy zvolily, čemu se chtějí věnovat. Nebudou je nutit vybírat si ke studiu povolání, která starší generace považuje za prestižní, jako je právě právník nebo lékař.

Kladou větší důraz na důležitost mezilidských vztahů, na to, aby děti dokázaly mluvit o svých emocích, což je něco, co jsme my jako děti nezažily. Ale nechci generaci našich rodičů nic vyčítat, vždyť přišli do země, jejíž jazyk a kulturu neznali, a museli se s tím nějak vypořádat. Nikdo je neučil, co je emoční inteligence nebo jak důležitá je psychohygiena.

Mám děti hrozně ráda, ale k rodičovství cítím velký respekt a mám obavy, že si ze svého dětství nesu traumata, která nemám úplně zpracovaná, to pro rodičovství není nejlepší.

Možná je moje role jinde, chtěla bych například pomáhat maminkám s recepty na kvalitní a výživné jídlo pro děti. Zatím se jako rodič úplně nevidím, ale to neznamená, že děti nezbožňuju. Časem se to může změnit. Nechám se unášet životem a buď to přijde, nebo ne. Není to něco, co by mě rmoutilo, na čem bych lpěla. Nechávám tomu volný průběh.

Máte pravdu, bere se to jako naprosto přirozená součást údělu ženy, ale moji rodiče na tom nelpí, v tomhle jsou trochu jiní, hodně je ovlivnila buddhistická víra. Sice jsou zastánci tradičních hodnot, ale v tomto jsou liberální. Berou to tak, že děti dodávají životu na smysluplnosti, ale pokud já dokážu najít smysluplnost v něčem jiném, je to pro ně v pořádku. Žádný tlak ze strany rodiny necítím.

Když jsme se přistěhovali do Čech, bylo mi pět let a ty začátky byly těžké. Zažívala jsem šikanu a neuměla se s tím vypořádat, takže jsem přešla do protiútoku. Taky se u mě začala projevovat urputná touha něco dokázat, protože naši kladli důraz na to, abych byla ve škole úspěšná.

Získala jsem pocit, že když nepodávám výkony a nemám úspěchy ve škole, tak nejsem dostatečně dobrá. Bojuju s tím doteď, mám stále tendenci vyhledávat externí validaci, potvrzení toho, že za něco stojím.

Učím se zakládat svoji hodnotu i na něčem jiném než na tom, kolik úspěšných projektů mám za sebou nebo kolik úspěšných videí natočím na instagram. Člověk musí stát nohama na zemi a nepodlehnout dojmu, že celý svět čeká na to, co skvělého vytvoří. Zapomenete pak, co je opravdu důležité, třeba chodit na rodinné obědy nebo starat se o svoje zdraví. Jsem ráda, že jsem na to přišla včas, a ne o třicet let později.

Pomohla, ale abych řekla pravdu, moc moderní psychoterapii neuznávám. Vadí mi, že trošku podporuje plačtivost, sebelítostivost, to já nemám ráda. Nebo takové to – máte nárok na všechno a všechno je v pohodě. Je v pořádku dát emocím volný průběh, ale nemusíme být jejich obětí. Hrabat se v minulosti a hledat příčiny traumat mi nevyhovuje.

Když jsou ve vás nějaké stíny a strachy hluboce zakořeněné, tak vám odhalení příčiny jejich vzniku stejně nepomůže. Nehledě na to, že je často nemožné najít jednu konkrétní příčinu.

A možná ty stíny ani za celý život neporazíte, ale síla je v tom, za ně převzít zodpovědnost a rozpoznat, kde zakalují váš úsudek a jednání. Pomohlo mi i psaní deníků a taky vztahy, ať už s rodiči, nebo dalšími lidmi v mém okolí. Věřím, že život je tak kvalitní, jak kvalitní máte vztahy.

Ano, ta je důležitá, já ji objevuji až teď, po třicítce. Ale není to taková ta sebeláska, kdy si říkáte – jsem nádherná, schopná a miluju svoje nedokonalosti. Správná sebeláska tkví v tom, že si svoje nedostatky uvědomujete a přijímáte je. Připouštíte existenci svých vnitřních démonů, kteří vás brzdí.

Jsem vděčná, že mi moje rodina a okolí poskytují užitečnou zpětnou vazbu, když mám třeba tendenci chovat se přehnaně. A i když se v tu chvíli vzpírá každá buňka mého těla, kritiku si vyslechnu a zpracuji. Touha zlepšit se musí být silnější než moje ego.

Naši jsou v tomhle skvělí, ve všem mi fandí. Jejich přístup je takový, že je jedno, jestli vyhraju, podstatné je, jak se k tomu postavím a jaký jsem člověk. Dokážou mě v tomhle směru srovnat, mají v sobě moudrost a nadhled starších lidí.

To je podle mě taky škoda, že se o kontakt se staršími příbuznými připravujeme. Hledáme místo toho moudra na internetu a přijímáme rady a návody na život od lidí, o kterých nevíme vůbec nic.

Teď už jsou v důchodu, věnují se duchovnímu životu a charitě, vyznávají buddhismus, starají se o vietnamskou buddhistickou komunitu po celém světě, pořádají přednášky, cestují. Ale když přišli do Česka, pracovali jako většina Vietnamců, nejdřív prodávali u stánku, pak měli krámky se smíšeným zbožím, oblečením a obuví, takový ten klasický vietnamský mišmaš. Žili jen prací, šetřili, byli udření, ale pak se v jednu chvíli zastavili a řekli si – je tohle opravdu všechno? Začali si klást otázky po hlubším smyslu.

Nejdřív se vydali na třítýdenní cestu po Indii, mně bylo v té době šestnáct a jela jsem s nimi. Putovali jsme po buddhistických chrámech, doprovázel nás buddhistický mnich. Tam započala jejich cesta za novým životem.

O pár let později si řekli, že už pracovali a vydělali dost na to, aby byli zajištění, a tak svoje podnikání opustili. Myslím, že kdyby tu změnu neudělali, dopadlo by to s nimi špatně, upracovali by se k smrti.

Vyznávají jednoduché principy – nepáchat zlo, být užitečný, uvědomovat si, že jsem součástí komunity, a s pokorou přijímat, co život přináší. Díky rodičům jsem se o buddhistické hodnoty začala taky zajímat. Pomohlo mi to zbavit se pocitu křivdy, že mě lidi soudí kvůli mému původu, že to mám těžší.

Nemá smysl o tom takhle přemýšlet. Nemůžu za špatné věci, které se mi staly, ale stále nesu stoprocentní zodpovědnost za to, jak se s nimi vypořádám. Když se postavíte do role oběti, vyzařujete pak taky tu negativní energii a dostáváte se do situací, které váš názor jen potvrzují.

Když uvěříte, že život je zlý a všichni vám křivdí, tak právě to se vám potom děje. To, čemu věříte, se stane realitou.

Ano, Vietnamci se často modlí k božstvům, aby si zajistili prosperitu a dobře se jim dařilo, nejde o duchovní směr v pravém smyslu, ale spíš o směs různých směrů. Patří k tomu pověrčivost a taky zvyk chodit se radit ke vědmám, což je ve Vietnamu něco úplně běžného, co nezpůsobuje žádný údiv, je to asi jako chodit k zubaři.

Nerovnost jsem u nás doma nikdy nevnímala, nezažila jsem, že by táta nemyl nádobí nebo že by nežehlil. Když jsem byla malá, šil mi šatičky. Nikdy jsem neviděla, že by si v domácnosti nárokoval privilegia nebo s mámou zacházel v tom smyslu, že ona je ta ženuška a má pečovat.

Ano a už teď vím, že by to neměla být jen další sbírka receptů, kterých je na světě plno. Chtěla bych připravit knihu, která bude řešit jídlo v kontextu našeho uspěchaného života a moderních definic úspěchu, kdy máme tendenci vnímat domácí vaření a pravidelnou stravu trochu s posměchem.

V dnešní době není největší výzva se najíst, ale nezacházet s tělem jako s něčím, co je potřeba jen co nejrychleji zasytit. Důležité pro mě taky je, aby produkce surovin brala ohled i na přírodu a na půdu. To, co máme na talíři, ovlivňuje víc než jen naši peněženku a zdraví.

Snažím se podporovat farmáře, kteří se věnují regenerativnímu zemědělství, a podniky, jejichž cílem není jen nakoupit co nejlevněji a vytěžit z toho co nejvíc. K tomuto přístupu bych ráda povzbudila i ostatní.

Místo českého kapra si dáme závitky, připravím bramborový salát, upeču vanilkové rohlíčky. Bude to takový náš tradiční, vietnamsko-český sváteční mix. Ozdobíme stromeček, dáme si pod něj dárky, české koledy si nepouštíme, ale na pohádky se koukneme.

A hlavně jako každý rok uděláme kolečko návštěv – obejdeme všechny naše blízké přátele a popřejeme jim.