Byla první Češkou, která procestovala celý svět. Přesto upadla v zapomnění

Barbora Markéta Eliášová byla první Češka, která procestovala celý svět. Její láskou a druhým domovem bylo Japonsko, kam se opakovaně vracela, a při cestách tam a zpět postupně navštívila téměř všechny kontinenty. Ve své době tak patřila k největším znalcům japonské kultury a života.

Původně nic nenaznačovalo, jak pestrý život ji čeká. Narodila se jako nemanželské dítě do prostředí moravské vesnice. Matka jí zemřela brzy, a tak vyrůstala jako obecní sirotek. V péči a ve výchově malé Barbory se střídali kmotři a sousedé, po jisté období žila pouze na náklady obce. Našel se však i dobrodinec, učitel Jan Hudečka, jenž jí věnoval péči a podporu, a hlavně dívku vedl k četbě knih. „Četba podněcovala moji obrazotvornost, takže jsem si jako dítě tvořila ve svém nitru nový svět, lepší než ten, ve kterém jsem žila,“ zaznamenala si později.

V patnácti letech odešla do Brna, kde pracovala jako dělnice v textilní továrně, a i jako panská a společnice v rodině německé herečky. V tomto uměleckém a intelektuálním prostředí získala znovu přístup ke knihám a také poprvé poznala orientální artefakty.

Když se rodina přesunula i se služebnictvem do Vídně, Barbora dostala možnost rozšířit své jazykové znalosti. Příležitosti se už nepustila a ve studiu jazyků pokračovala i po návratu do Prahy, kde díky novým dovednostem pracovala na pozici cizojazyčné korespondentky v továrně na parkety.

Na Barbořině státní zkoušce z angličtiny byl přítomen i univerzitní profesor Václav Emanuel Mourek, anglista a germanista. Všiml si talentu a bystré mysli mladé ženy a rozhodl se ji podpořit v dalším vzdělávání.

Státní zkouška z angličtiny jí také umožnila vykonávat práci učitelky cizích jazyků na vyšších dívčích školách a učitelských ústavech. Byla pilná a houževnatá, ale její deníky hovoří také o odříkání, samotě a utrpení, které osobní růst doprovázely.

Když jí v roce 1911 zemřel snoubenec, ztratila naději na rodinný život. Zvolila si nový cíl, objevování dalekých krajů. V roce 1912 se vydává na svou první cestu do Japonska. K tomu, aby zde strávila roční volno, ji zřejmě inspirovaly návštěvy výstav a četba cestovatelských publikací, jako byla například ta od cestovatele Josefa Kořenského Cesty po světě - Žaponsko.

Barbora cestovala vlakem přes transsibiřskou magistrálu a pak pokračovala parolodí z Vladivostoku až do Tokia. Zde vyučovala angličtinu ve škole pro poštovní úředníky a anglickým dámám dávala lekce francouzštiny a němčiny.

Dál se vzdělávala. Soustředila se nejen na nový jazyk - japonštinu, ale pronikala i do tajů pěstování bonsají, čajových obřadů nebo techniky barvení tkanin. Jako první Evropanka dokonce absolvovala kurz ikebany na japonské Ženské univerzitě.

A šla ještě dál. Snažila se osvojit japonský způsob života od nošení kimona, úpravy vlasů až po dodržování etikety. A všímala si mnoha odlišností, které se týkaly hygieny nebo péče o vlasy. „Účes je tak pevný a lesklý, jako by byl udělán z černého laku. Vlnití se nesmí. Když se náhodou některé Japonce vlas vlní sám od sebe, musí se tak dlouho máčeti, olejem napouštět a v účes natahovat, až je úplně rovný.“

Čas návratu se už ale pomalu blížil, a tak když si našetřila potřebnou částku, vydala se do Evropy. Ovšem nebyla by to ona, kdyby cestu domů nevzala lodí přes Havajské ostrovy a USA.

Další cestovatelské ambice znemožnila Barboře první světová válka. A tak učila, pořádala přednášky o Japonsku a psala články do tisku. V roce 1915 vydala na vlastní náklady cestopis Rok života mezi Japonci a kolem zeměkoule.

Na druhou cestu do Japonska se vypravila v roce 1920. Působila na československém velvyslanectví v Tokiu, kam ji pravděpodobně doporučil prezident Tomáš Garrigue Masaryk nebo ministr zahraničí Edvard Beneš. Věnovala se i psaní do místních novin a přednáškové činnosti na Ženské univerzitě a univerzitě Waseda, jedné z nejstarších a nejprestižnějších univerzit v Japonsku.

Barbora na velvyslanectví dokonce pomohla odhalit korupční aféru, když zadržela materiály, které usvědčily československého vyslance v Japonsku z defraudace státních peněz. Jestli tohle byl důvod, proč byla z úřadu poslána do penze, těžko říct. Každopádně se už nevrátila k učitelské práci a živila se jako spisovatelka na volné noze.

Při třetí cestě do Japonska navštívila i Egypt a Srí Lanku. V Tokiu pokračovala v přednáškové činnosti, ale pobyt předčasně ukončilo zemětřesení v oblasti Kantó, které ji připravilo o všechny písemné materiály a peníze. O její zážitky z japonského zemětřesení byl ale velký zájem. Opět jezdila s přednáškami po republice a k posluchačům hovořila dokonce i z rozhlasu. Zážitky pak shrnula v knize V Japonsku v dobách dobrých i zlých (1925).

V roce 1926 Barbora navštívila Jávu, Bali, Austrálii a Jižní Afriku. Tuto roční cestu podpořenou ministerstvem školství popsala v knize Rok na jižní polokouli (1929). Poslední výpravu podnikla do Japonska v roce 1929 za finančního přispění ministra zahraničí Edvarda Beneše. Jako jedinou ji nezdokumentovala formou cestopisu. Z deníků vyplývá, že vůči Japoncům byla kritická. Možná právě negativní dojmy způsobily, že tuto cestu literárně nezpracovala.

Od roku 1929 pracovala Barbora na ministerstvu zahraničí, kde pro ministerské úředníky překládala články ze zahraničního tisku. Původně dočasné práci, která byla hluboko pod jejími kvalitami a zkušenostmi, se věnovala deset let. Kromě toho psala literaturu pro mládež, romány pro dívky a přispívala do novin a časopisů. Během druhé světové války se aktivně zapojila do odboje, rozmnožovala protiokupační letáky.

V posledních letech života trpěla mnoha nemocemi, které ji dokonce upoutaly na invalidní vozík. Zemřela v roce 1957 a její jméno zůstalo na dlouhý čas zapomenuto.

Barbora Markéta Eliášová sice nebyla první žena, která se dostala za hranice vlasti, ale v porovnání s těmi, které doprovázely své muže, cestovala sama a vše si také sama plánovala a organizovala. Své zážitky a postřehy zdokumentovala v rozsáhlém literárním díle, k němuž si musela najít vlastní klíč, protože v českém prostředí postrádala literární vzor, ženskou autorku cestopisné literatury.

Pokud jde o její milované Japonsko, vytvořila jeho objektivní obraz, ve kterém přiblížila čtenářům každodenní život a realitu, zvyky, odlišnosti a také roli a postavení žen. Takto například popsala žádoucí chování vdané ženy: „Neuslyšíte takovou japonskou ženičku křičet na děti nebo na služky, nebo hašteřit se se sousedkou. Neuvidíte ji jinak než s jemným úsměvem na rtech - i když v jejím nitru hlodá bolest. Ona je nejen jemná, ale také statečná.“

Život Japonek zachytila v knize Dcery Nipponu (1928). Cenné je i to, že na základě svých knih zaznamenala kulturní vývoj japonské společnosti v rozmezí bezmála dvaceti let.